ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V Ujjahalu, hlavním a sídelním městě království metuzalénského, panoval smutek. Polovina obyvatelstva tohoto velkého a lidnatého města byla již snědena králem Dyldylbumem Šlechetným. A lidožroutský král byl stále při chuti a pořád a pořád žádal nové oběti. Denně muselo město dodávati nové oběti do královské kuchyně. Nejhorší bylo to, že král pohrdal masem chudých lidí, řka, že ošklivě páchnou, a dával přednost bohatým, kteří se honosí jemným a delikátním masem. O tom, kdo bude sloužit králi za pokrm, rozhodoval los. Na náměstí v Ujjahalu se konala každý den loterie. Pořadatel loterie několikráte otočil bubnem, ve kterém byly lístky se jmény obyvatel, a poté sirotek vytáhl los. Na koho ten los padl, ten byl ztracen. Onoho nešťastníka vykoupali ve vonné lázni, ozdobili ho květinami a vedli ho na královský hrad. Tam se ho ujali královští kuchaři. A příbuzní toho člověka, který byl poslán do královské kuchyně, nesměli ani dávat najevo smutek, ale museli se tvářit vesele a radostně, že se jim stala taková čest, že jeden jejich příbuzný smí vstoupiti do Nejvyššího královského žaludku.

Když strach a nepokoj ve městě příliš vzrostly, tu svolal starosta Malachia obecní starší, aby se uradili, co si mají počít. Neboť kdyby lidožroutství královo mělo déle trvati, pak nezbude v městě živé duše.

Obecní starší se sešli a horlivě rokovali. Vystřídalo se mnoho řečníků a mnoho návrhů bylo učiněno, ale nikdo si nevěděl rady ani pomoci.

Najednou jeden z obecních starších se ťukl do čela a pravil: „Náš vznešený panovník je velký ctitel umění. Slyším, že v tomto městě žije jedna paní, která vyšila takovou krásnou pokrývku, že všichni tuto práci velebí a o ní mluví. Navrhuji, aby tato paní byla požádána, aby věnovala onu pokrývku panovníkovi. Snad se mu ta umělecká práce zalíbí a jeho mysl bude obměkčena.“

Tento návrh byl jednomyslně schválen. Byli okamžitě vysláni poslové k oné paní a ta, když slyšela, oč jde, ochotně tu pokrývku vydala.

Nato bylo vyvoleno deset vznešených pánů a deset dam z předních rodů, aby onu krásnou ruční práci panovníkovi donesli a snažili se jeho mysl obměkčiti, aby už nepojídal své poddané.

Dlužno podotknouti, že Ujjahal, hlavní město království metuzalénského, bylo vystavěno na ostrově v moři Tutulánském. Uprostřed tohoto ostrova se prostíralo jezero a uprostřed toho jezera tyčil se mohutný sloup z křišťálového skla. A na křišťálovém sloupu spočívala skleněná deska a na té desce byl vybudován královský hrad panovníka Dyldylbuma Šlechetného.

Tento panovník proto tak důmyslně dal vybudovati své sídlo, protože se obával útoku poddaných, kteří byli nespokojeni s jeho vládou. Skutečně přístup k jeho hradu byl nesnadný a nebezpečný. Deset vznešených pánů a deset ušlechtilých paní muselo putovati k jezeru, jehož voda byla černá a hemžila se dravými rybami a divokými obludami. Přes jezero převážel ke královskému sídlu starý a mrzutý převozník v křehké kocábce.

Když vyslanectvo ke dvoru královskému usedlo do té lodičky, tu kocábka se zakolísala a bylo nebezpečí, že se potopí. Naštěstí se nepotopila, ale po celou cestu provázely loď dravé ryby, které se vynořovaly z vody a lačně chňapaly ozubenými tlamami po těch lidech, a mořské obludy mávaly dlouhými chapadly, snažíce se uchopit někoho z lidí, aby jej stáhly do hlubin jezera.

Není divu, že vyslanectvo ke dvoru královskému zažilo na té cestě mnoho strachu. Avšak když se přeplavili přes jezero, shledali, že všecka nebezpečí nebyla překonána. Mnohé úklady je čekaly na cestě ke královskému dvoru.

Když stanuli před křišťálovým sloupem, který podpíral královské sídlo, tu seznali, že tento sloup je vysoký mnoho set metrů a že jim bude vystoupiti po schodech vydlabaných v kluzkém skle, a od paty sloupu až po vrchol se čítalo tři tisíce tři sta třicet tři schodů, které točitě se vinuly kolem sloupu. Kdo trpí závratí a má slabou povahu, nesmí při tomto vzestupu pohleděti dolů, jinak se mu zatočí hlava a on se zřítí strašným pádem do hlubiny.

Deset vznešených pánů a deset ušlechtilých paní vystoupilo z loďky převozníkovy a počalo vystupovati po kluzkých schodech, které nebyly ani opatřeny zábradlím. Putovali celý den, namáhavě stoupajíce po schodech. Žhavé paprsky sluneční opíraly se o jejich hlavy a všichni velmi trpěli žízní. Byli u konce putování, když se slunce sklonilo k západu.

Opustivše poslední schod, octli se na velkém prostranství, které tvořilo nádvoří královského paláce.

Zde byli obklopeni královskou stráží, která se zmocnila deputace a zavedla s nimi výslech, nezamýšlejí-li ničeho podniknout proti životu vznešeného panovníka. Když deset vznešených pánů a deset ušlechtilých paní vysvětlilo vojínům účel návštěvy u královského dvora, ujali se jich zbrojnoši a vedli je na druhé nádvoří.

Tam návštěvníci spatřili, že vchod do královského paláce střeží dvě obrovské vosy, větší než koně, a tyto vosy koulejí svýma očima, jež nebyly o nic menší než pecny chleba.

Jakmile vosy zpozorovaly cizince, tu jaly se tasiti žihadlo a hrozivě jím šavlovaly. Tu však objevil se ve dveřích pán v nádherném stejnokroji, pošitém zlatými prýmky a drahými kameny, a velel vosám, aby se uklidnily. Vosy uposlechly rozkazu a ulehly na svá místa.

Nato se pán ve skvoucí uniformě ujal vyslanectva a vedl je do královské komnaty, jejíž nádheru nedovedu popsati. Byla to obrovská síň a na jejím konci stály dva zlaté trůny, na nichž seděl král s královnou.

Podle obřadu obvyklého na dvoře královském museli se páni a dámy blížit k zlatým trůnům tak, že neustále bili hlavou o kamennou podlahu. Před nimi kráčel pán ve skvoucí uniformě, vlastně nekráčel, nýbrž tančil, vyhazuje nohy do výše a rozkládaje půvabně rukama, jak kázal zvyk a mrav.

Král byl postavy pomenší, ale vyznamenával se velkým břichem a nesmírně širokými ústy, která byla obrostlá černým, štětinatým vousem. Když ústa otevřel, tu bylo lze zříti velké množství špičatých zubů, které nerostly pouze z dásní, ale pokrývaly také jazyk. Královna byla velká zamračená paní, dvakrát tak vysoká jako král. V nose měla kroužek a na tom kroužku viselo zlaté vyznamenání.

Když se průvod přiblížil k zlatým trůnům, tu zablýskal král svými nesčetnými zuby a otázal se: „Koho nám tu přivádíš, náš věrný obřadníku Phé?“

Obřadník Phé odvětil: „Vaše královská Okázalosti, náš nejmilostivější panovníku, a Vaše královská Nádhero, milostivá paní královno, přivádím vám vaše věrné poddané, kteří přinášejí vzácný dárek.“

Jeho královská Okázalost se vlídně usmál a pravil: „To rád slyším. Ukažte mi ten dárek. Je to od vás hezké, že jste si vzpomněli na svého chudého krále.“

Nejstarší pán z vyslanectva klekl před trůnem a podal královi onu krásnou pokrývku, kterou vyšila ta pilná paní.

Král uchopil pokrývku, prohlédl si ji a pravil: „Věru, krásná ruční práce. Co tomu říká Její královská Nádhera, má věrná choť královská?“

Paní královna si nasadila skřipec, chopila se pokrývky a bedlivě ji zkoumala. Pak pravila: „Nádherný kousek! Já mám průmyslovou školu, ale tohle bych věru nedokázala. To muselo dát práce…“

„Mně se také líbí,“ přisvědčil král, „a když se na tu uměleckou práci dívám, tu dostávám chuť k jídlu. Dám si tu přikrývku zavěsit v ložnici, abych ji měl na očích. Jsem jist, že když se na ni ráno podívám, tu budu mít celý den dobrý apetýt.“

Pak sestoupil z trůnu a jal se bedlivě prohlížet ony pány a dámy, kteří mu přinesli vzácnou pokrývku. Když si byl každého prohlédl, tu ke každému po řadě čichl a řekl: „Dobře páchnete. Máte asi jemné maso. Já vám ještě jednou děkuji za tento dárek a za odměnu vám zvěstuji, že zůstanete u mne v paláci. Dostane se vám všeho, co si přejete. Až se vykrmíte, pak půjdete do mé královské kuchyně. Těším se na vás. Zdáte se mně takoví delikátní.“

Vyslanectvo padlo na kolena a úpěnlivě prosilo krále, aby jich ušetřil. Ale král je neposlouchal a počal rozmlouvati s královnou. Na nešťastné pány a dámy se vrhli zbrojnoši, spoutali je a odvedli do zásobárny.

Potom dal král onu pokrývku zavěsit do ložnice nad svým lůžkem a osobně dohlížel na to, jak ji jeho služebníci zavěšovali. Když pak byl hojně povečeřel, odebral se na lůžko a usnul tvrdým spánkem.