ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Je temná noc a král Metuzalénců a všech Kruťáků, Jeho královská Okázalost Dyldylbum Šlechetný, leží na posteli a, s odpuštěním, chrápe jako parní pila. Vedle odpočívá na svém loži Její královská Nádhera, královna Herbule. Taktéž chrápe, ale jenom jemně a delikátně, neboť je to dáma.

Umělecká ruční práce visí nad ložem královským a zdobí královskou komnatu. Do té pokrývky je vyšit náš Francimor v podobě červeného květu. Nebohému Francimorovi bylo v pokrývce náramně nepohodlno a snažil se, seč mu síly stačily, aby se z toho zajetí vysvobodil.

Na věži hlavního chrámu města Ujjahalu bila právě půlnoc, když se Francimorovi podařilo vyvléknout z té pokrývky. Seskočil na podlahu a protáhl svoje strnulé údy.

Byla úplná tma a Francimor nevěděl, kde je. Protože byl unaven a toužil po spánku, hledal místo, kde by mohl měkce ulehnouti. Šátral se potmě, drže v ruce svůj příruční kufřík, a vyšplhal se na lože, kde spočíval král. Veliká ústa králova byla otevřena a Francimor vlezl do toho otvoru, domnívaje se, že vstoupil do otevřených dveří. Jenom se divil, že v těch dveřích je takové vlhké teplo.

Jak do královských úst vlezl, polechtal krále na patře a král ve spaní polkl. Francimor bleskurychle sjel jícnem do královského žaludku.

Nejprve se polekal a ohmatal si údy, jestli si pádem neublížil, a když se přesvědčil, že je zdráv, otevřel svůj příruční kufřík, aby se připravil ke spánku. Z brašny vyndal polní lůžko, sestavil je a ustlal peřiny.

Král ve spánku obracel se z boku na bok a hlasitě sténal.

Královna Herbule drcla loktem do svého královského manžela a nespokojeně zabručela: „Co je to, královský choti můj? Pořád bouříš a mně spáti nedáš!“

Panovník se probudil a zasténal: „Tak ti mám, moje královská manželko, v žaludku nějaké škrundání a ujímání. Achich, achich!“

„Mlč!“ obořila se na něho královna, „to musíš dělat skandál na celý barák?“

„Achich!“ kvílel král, „to je bolest! Jako by mně v žaludku někdo vrtal nebozezem.“

„Vidíš!“ vyčítala mu královská choť, „já ti říkala: Nejez toho advokáta, je to moc těžké na noc. Víš, že nic tlustého nesnášíš. Ale když se mě neposlechne, pak to takhle dopadne…“

„Achich, achich…,“ sténal král, obraceje se z boku na bok.

„Dej pokoj a nech jednoho spát!“ okřikla Její královská Nádhera svého chotě.

Král něco zabručel, zabořil hlavu do polštáře a zamhouřil oči.

Mezitím snažil se Francimor zaříditi se v královském žaludku pokud možno nejpohodlněji. Zkoušel svoji elektrickou lampičku, ale shledal, že baterie je vybita. Leč Francimor byl velmi prozíravý a měl pro ten případ připravenou svíci.

Rozžehl svíčku a postavil ji na noční stolek. Když se svíčka rozhořela, rozhlédl se po svém novém příbytku. Co spatřil, naplnilo ho nespokojeností. Viděl, že se všude povalují zbytky jídla.

„Pěkný pořádek!“ zamručel nespokojeně.

Vtom se jeho pokoj zakymácel, divže Francimor neupadl.

Král totiž ucítil v žaludku hořící svíčku a vyskočil z lůžka. Proháněl se po komnatě, držel se za břicho a hrozně bědoval.

Královna se opět probudila.

„Tohle už není k vydržení,“ lála, „jestlipak jiná královna má takové svízele. Sotva oči zamhouřím, už zase bouří. Je to život s takovým člověkem.“

„Ouvé, ouvé!“ naříkal král, „jako bych měl nějaký oheň v žaludku.“

Královna stiskla knoflík elektrického zvonku a vzápětí se objevil královský komorník.

„Cerdaleofrone,“ naříkala královna, „skoč naproti do lékárny pro žaludeční kapky. Jeho Veličenstvu se udělalo špatně. Musel sníst něco špatného.“

Cerdaleofron se uklonil a vyšel.

Francimor si umínil, že uvede příbytek do pořádku. Nechtěl se odebrati ke spánku, dokud vše nebude řádně uklizeno. Z příručního vaku vyňal rýžový kartáč a jal se jím drhnout podlahu. Smetí sbíral na lopatku a uklízel do kouta.

„Ráno,“ myslil si, „to služka odnese. A hostinskému vyčiním za ten nepořádek.“

Francimor horlivě drhl rýžovým kartáčem a král skákal po komnatě, křiče z plna hrdla.

„Mám hrozné škrábání v žaludku!“ sténal, „takové škrábání, že se nedá vypovědět!“

Královna se při pohledu na skákajícího chotě znepokojila.

„Jen aby to nebyla nějaká nemoc,“ obávala se, „to by nám tak ještě scházelo.“

Hubovala: „Co jen ten Cerdaleofron dělá, že s tou medicínou nejde. Uši mu utrhnu, holomkovi!“

Francimor se divil, že se mu komnata otřásá a kymácí, jako by to byla lodní kabina. Nicméně skončil svoji práci, i ulehl na lůžko a vzal do ruky nějakou knížku, aby si něco přečetl, jakž byl jeho zvyk před spaním.

Vtom se vrátil služebník Cerdaleofron, nesa štoudev žaludečních kapek.

„Kdes byl tak dlouho, uličníku!“ obořila se na něho královna. „Já tady strachy umírám, je mi z toho všeho špatně, mám strach, abych se nerozstonala. Jeho královská Okázalost dělá mi tu divy, a on se pacholek toulá!“

„Jemnostpaní, Vaše královská Nádhero,“ omlouval se komorník, „já za to nemohu, všechny lékárny byly zavřeny, musel jsem běžet až na konec města, kde je lékárna, která má noční službu.“

„Nemluv a podej sem kapky!“ velela královna.

Sluha učinil, jak mu bylo rozkázáno, a podal královně štoudev s léčivým nápojem.

„Muži, otevři ústa,“ nařídila královna svému choti.

„Achich, achich!“ odpověděl král.

„Račte otevřít svoje královská ústa,“ jemně domlouvá trpícímu králi sluha, „nalijeme tam medicínu a hned se uleví vašemu vznešenému žaludku.“

Král uposlechl, otevřel ústa a královna s pomocí komorníkovou nalila královi do úst uzdravující nápoj.

Král polkl a prohlásil, že se mu trochu ulevilo.

Francimor ležel v posteli a četl knížku. Vtom snesl se na něho shůry příval tekutiny, který uhasil svíčku. Francimor se ocitl ve tmě.

„Tohle je pěkná hospoda!“ huboval. „Střecha je děravá a déšť mi zatéká až do pokoje. Já to dám do novin, jak se zde zachází s hosty!“

Hubuje vybral se z postele a šátral potmě po svých kalhotách, hledaje zápalky. Našel krabičku zápalek a zase rozžehl svíčku.

Král, který zase usínal, vyskočil rovnýma nohama z postele.

„Achich, jéje, už mě to zase pálí!“ křičel, „já to nevydržím, já se zblázním!“

„Já se zblázním, ne že ty se zblázníš!“ reptala královna. „Jestlipak jiná královna má takovýhle život… Já vím, že by si to jiná královna líbit nedala!“

„Achich, ouvé, jéjé!“ naříkal král.

Královna stisknutím knoflíku přivolala Cerdaleofrona.

Když se sluha dostavil, velela mu: „Vzbuď doktora Kesubima a přiveď ho sem. Pěkný tělesný lékař králův! On si spokojeně spí a zatím se tu odehrává taková tragédie. Plat pobírat, to ano, ale sloužit ne. Řekni mu, ať je tu okamžitě, jinak mu dám vyplatiti sto ran bambusovou holí!“

Komorník vyběhl, aby vykonal rozkaz královnin, a netrvalo to dlouho i vrátil se s doktorem Kesubimem, který ještě v chůzi si zapínal kabát a upravoval oděv.

Doktor Kesubim byl vážný a učený muž. Byl postaven v čelo všem lékařům v říši a jeho rozhodnutí platilo jako zákon. Požíval panovníkovy milosti a směl na znamení své hodnosti nosit na krku zlaté kleště, zavěšené na hedvábné stuze.

Slavný lékař poručil králi, aby vyplázl svůj ohromný jazyk, a potom zádumčivě mu ohmatal tepnu.

Načež pravil: „Podle všech prognóz a horoskopu není to nic jiného než kuliárium žaludkárum minor, choroba to, která se v našem podnebí hojně vyskytuje. Račte býti bez obav. Mé lékařské umění vbrzku zažene ty obtížné bolesti.“

Nasadil si skřipec a napsal recept. Komorník Cerdaleofron s ním běžel do lékárny.

Král seděl na posteli a žalně vzdychal, drže se za objemný život. „Ouvé, ouvé… Už nikdy nebudu jíst tučné maso. Nedělá to dobře mému vznešenému žaludku…“

Královna i lékař těšili nemocného, jak dovedli, a všichni netrpělivě čekali na komorníka, až se vrátí s lékem.