ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Konečně se vrátil věrný služebník Cerdaleofron z lékárny, nesa na zádech pytel, který obsahoval léčivý prášek pro krále.

Vznešený panovník Dyldylbum otevřel svá velká ústa a lékař Kesubim s pomocí komorníkovou nasypal mu lék do útrob.

Francimor, jemuž se už oči zavíraly spánkem, náhle se probral, když množství bílého prášku se sneslo na jeho hlavu.

„To je skandál!“ zuřil, „teď se začalo chumelit a sníh mně padá do postele. No počkej, pane hostinský, ráno si to s tebou vypořádám!“

Bručel vstal z lůžka, vyhledal ze svého kufru deštník, který rozevřel, a pod ním se ukryl, aby byl chráněn před nepohodou.

Byl to veliký deštník a jeho hroty nepříjemně píchaly krále do žaludku.

Král vyskočil a zařval jako raněný lev. Koulel očima, hnal se po lékaři a křičel: „Bídný šarlatáne, ty mě chceš otrávit! Po tom prášku je mně hůře než předtím!“

„Královská Okázalosti…,“ koktal nešťastný doktor, „to je nejlepší lék proti chorobám vnitřním… Račte mít malinko strpení, hned bude lépe!“

Ale nebylo lépe, nýbrž hůře. Nespokojený Francimor nemoha spáti, procházel se po královském žaludku sem a tam s rozevřeným deštníkem, vyčkávaje jitra.

A král, zuřivý bolestí, kázal lékaře za pokutu a pro výstrahu zašíti do pytle a svrhnout z cimbuří hradu královského do jezera.

Což se také stalo a těla nešťastného lékaře se zmocnily dravé ryby, které je na místě roztrhaly.

Tím se králi neulevilo, naopak, jeho nemoc se zhoršovala, protože Francimor v jeho žaludku byl nepokojný a pořád se staral, kterak by se z nepříjemného příbytku dostal. Král dával povolávati k svému loži nové a nové lékaře, aby mu v jeho chorobě ulevili. Ale doktoři si nevěděli rady, jeden předepisoval to, druhý ono, takže hněv královský dopadal na jejich hlavy a oni byli házeni jeden po druhém dravým rybám za pokrm. Tak se stalo, že za nějaký čas nebylo v celé říši lékaře, a jestli nějaký byl, zajisté se ukrýval, aby nemusel léčit krále.

Když už nic nepomáhalo, hledal král lékaře v cizích zemích a sliboval velkou odměnu tomu, kdo by ho bolestivého neduhu zbavil.

Po několikadenní plavbě dostihla konečně loď „Princezna Bessie“ přístavu města Ujjahalu. Edudant, jakož i školní mládež se srdečně rozloučili s kapitánem Mrtvým Billem.

Hned jim bylo nápadno, že v hlavním a sídelním městě královském vládne velký smutek a že z oken vlají černé prapory. Edudant se svými druhy ubytoval se v zájezdním hostinci poblíž náměstí. I tázal se hostinského po příčině smutku a cože by ty černé prapory znamenaly.

A hostinský jim takovou zprávu dal, že král Dyldylbum je zachvácen podivnou a zlou chorobou a že není nikoho, kdo by ho dovedl neduhu zbaviti.

Edudant vyslechl zvěst hostinského a pravil: „Já se o to pokusím. Přisámbůh, že krále vyléčím!“

Hostinský potřásl hlavou a odpověděl: „Varuji vás, vzácný cizinče, již mnoho vzácných a vynikajících lékařů pokusilo se zahnat onen zhoubný neduh, který sužuje našeho vznešeného panovníka. Ale všichni se potkali s nezdarem a za pokutu byli do černého jezera uvrženi. Vzdejte se, pane, svého úmyslu, je-li vám život milý!“

Leč Edudant odvětil, že se ničeho neleká a že svůj úmysl provede.

Hostinský pokrčil rameny a povzdychl si: „Inu, komu není rady, tomu není pomoci.“

Edudant zaplatil hostinskému řádně za sebe i ostatní děti a pak se zdvořile rozloučil a spěchal k černému jezeru, aby se dal se svou družinou přepraviti k hradu královskému.

Vyhledali mrzutého převozníka a usedli do jeho křehké kocábky. Lodička odrazila od břehu a plula černými vodami, které se hemžily dravými rybami a nebezpečnými obludami. Ryby se vynořovaly z vody a lačně chňapaly ozubenými tlamami a mořské obludy mávaly dlouhými chapadly, snažíce se uchopit některého z cestujících, aby ho stáhly do hlubin jezera.

Školní mládež zažila mnoho strachu na té cestě, ale nic zlého se nikomu nepřihodilo a všichni šťastně vystupovali na břeh. Zaplatili převozníkovi a šli a šli, až dospěli ke křišťálovému sloupu, který podpíral královské sídlo.

Edudant napomenul děti, aby se nedívaly dolů, až budou vystupovat po točitých schodech do skla vydlabaných. Děti se uchopily za ruce, aby utvořily řetěz, a pak stoupaly po točitých schodech, jichž se čítalo tři tisíce tři sta třicet tři. Celý den putovali stále výš a výše, žhoucí slunce se opíralo o jejich hlavy, a všichni velmi trpěli žízní. Teprve když slunce se sklonilo k západu, byli u konce svého putování.

Ocitli se na prostranném nádvoří paláce a padli do rukou zbrojnošů, kteří se jali vyptávati cizinců, co zamýšlejí a neosnují-li nějaký úklad proti životu panovníkovu. Edudant zbrojnošům vysvětlil, že je světoznámý lékař, který přibyl k dvoru královskému, aby panovníka vyléčil ze zhoubné choroby. Uslyševše zbrojnoši tuto zvěst, vedli cizince na druhé nádvoří. Tam návštěvníci spatřili, že vchod do královského paláce střeží dvě obrovské vosy, větší než koně, a ty vosy koulejí svýma očima, které jsou zvíce pecnů chleba. Tyto vosy, jakmile spatřily cizince, ihned jaly se tasit svá žihadla a horlivě jimi šavlovaly. Tu se objevil ve dveřích pán v nádherném stejnokroji, pošitém zlatými prýmky a drahými kameny a velel vosám, aby se uklidnily. Vosy uposlechly a ulehly na svá místa.

Nato onen skvoucí pán, o němž víme, že to byl královský obřadník Phé, ujal se cizinců a vedl je do komnat královských.

Edudant se mu představil jako lékař z dálné ciziny, jenž uslyšel zprávy o nemoci králově, i přispěchal, aby panovníkovi navrátil vzácné zdraví.

Obřadník Phé vyslechl jeho řeč a pravil vážně: „Učený pane, zdali jste si dobře rozmyslil, co hodláte podniknout? Již mnoho věhlasných lékařů zde zahynulo hněvem královským, ježto nedovedli vyhnati chorobu z Nejvyššího vznešeného těla.“

Edudant takovou odpověď dal, že si vše dobře rozvážil a že je odhodlán krále vyléčit a doufá, že se mu to podaří.

„Je-li tomu tak,“ odvětil obřadník Phé, „pak mne následujte do královské ložnice, kde trpí vznešený pacient. Veliká odměna vám kyne, jestliže svůj úkol dobře vykonáte. Ne-li, pak běda vám!“

Potom se otázal, kdo jsou ty dítky, které jej provázejí.

Edudant vysvětlil, že jsou to jeho spolužáci, kteří mu byli svěřeni v ochranu.

Obřadník Phé nařídil služebnictvu, aby se ujalo školní mládeže a popřálo jim oddechu a pohostinství. Stalo se, jak obřadník kázal. Služebnictvo usadilo školní mládež k velké tabuli, kdež poskytlo jim zmrzliny, čokolády, ananasů, všecko ve velkém množství a výtečné jakosti. Dítky pochutnávaly si na vybraných lahůdkách a náramně si libovaly.

Edudant pak následoval pana Phéa do královské ložnice. Uviděl nádhernou komnatu, ale ve velkém nepořádku, jak tomu bývá, je-li v pokoji nemocný. Na nočních stolcích i na skříních bylo velké množství lahviček s léky a krabiček s prášky.

Na loži seděl král Dyldylbum Šlechetný, celý byl obvázán obklady a hlasitě a žalostně sténal: „Ojojoj! to mne to pálí, řeže a píchá… jaký jsem já nešťastný panovník! Jestlipak jiný král má takové svízele?“

Vedle nemocného seděla královna a domlouvala mu: „To máš z toho, že neposloucháš. Pročpak jsi nevzal lék, který ti lékař předepsal?“

„Achich, ouvé, když je to takové nedobré…,“ lkal král, „doktoři ničemu nerozumějí… Ojojoj! Zase mne to píchlo! Zavolejte doktora!“

„Žádní doktoři už nejsou,“ odvětila královna, „všechny jsi dal zahubiti a už se žádní lékaři nevyskytují.“

Vtom přistoupil k loži obřadník Phé a představil s hlubokou úklonou Edudanta: „Vaše královská Nádhero! Tady vám přivádím lékaře nad jiné učeného a v knihách zběhlého. Je to doktor Edudant, věhlasný badatel a cestovatel.“

„Těší mne, pane badateli,“ řekla milostivě Její královská Nádhera, „doufám, že se vašemu umění a věhlasu podaří vyhnati zhoubný neduh z těla královského. Velká odměna vás za to nemine, protože já s ním už tolik zkouším, že se to nedá vypovědět. Celé noci nespím a oka nezamhouřím, sama mám starost, abych se neroznemohla, každý mi říká, že špatně vypadám.“

Edudant se uklonil a pravil: „Vaše královská Nádhero! Doufám, že vás v očekávání nezklamu a že svou vědou a uměním vypudím zhoubný neduh z Nejvyššího těla.“

„To ráda slyším, pane badateli,“ děla královna, „a tudíž vás žádám, abyste se ujal chotě mého.“

Edudant přistoupil k nemocnému a pravil: „Vaše královská Okázalost nechť ráčí otevřít svá ústa, abych do nich nahlédnouti mohl.“

Král uposlechl a široce otevřel svá obrovská ústa. Edudant vyňal kapesní svítilnu a posvítil si do úst králových.

Prohlížel si je chvíli a pak zvěstoval: „Pacient trpí nemocí vnitřní. Tato nemoc vnitřní má sídlo v žaludku. Vaše královská Okázalost nechť nechá ústa otevřená, neboť já budu pokračovati v léčení.“

Vstrčil hlavu do úst králových, nahlédl do hlubiny a náhle zazpíval:

„Kdybych já ty uši majouc, taky bych tak poslouchajouc —“

Chvilku čekal, neozve-li se něco na toto znamení. A hle! Vzápětí se ozvalo:

„Jouc, jouc, jouc, jako ten zajouc!“

Z toho Edudant poznal, že v žaludku králově je skutečně ztracený Francimor. Neboť písničku, kterou Edudant začal a Francimor dokončil, znali oba bratři od útlého dětství. Tuto písničku jim totiž matinka madame Halabába zpívala, když je k spánku ukládala.

Edudant zavolal do králova jícnu: „Francimore, jsi to ty?“

„Ano, jsem to já,“ ozvalo se z královského žaludku. „To mne volá Edudant?“

„Zajisté,“ odvětil radostně Edudant a pobízel bratra: „Francimore, polez ven!“

„Hned,“ odvětil hlas z hloubky, „já už lezu, jenomže je to tady takové kluzké.“

A Francimor, tápaje potmě, lezl vzhůru do královského jícnu, a když byl v jícnu, tu se král prudce rozkašlal a Francimor prudkým obloukem vyletěl z jeho úst.

Neublížil si však, ale vyskočil a padl radostně Edudantovi do náručí.

Oba bratři se srdečně objali, těšíce se, že se šťastně shledali po dlouhém odloučení.