Edudant a Francimor

Dítky se rozložily na trávníku, aby se zotavily po tom leknutí. Najednou se vynořil před nimi dlouhý pán s velkými kníry. Byl oděn v myslivecký šat a přes rameno měl pušku.

Dlouhý pán přísně pohlížel na školní mládež. Z lesa se ozývalo hlučné kýchání. Dlouhý pán se otázal: „Jaký to povyk v mém revíru? Cože slyším samé ,hepčí! — rach! — éééj uchněm! — šéén — hybš?!‘“

Edudant se otázal dlouhého pána, co je jako zač.

Dlouhý vysvětlil: „Já jsem malý mysliveček, sotva flintu nosím.“

„Tak vida,“ podotkl Francimor.

„Moje jméno je Pištolák,“ pokračoval dlouhý pán, „a na tý louce zelený, pasou se tam jeleni, pase je tam mysliveček v kamizolce zelený, zelený — a to jsem já, prosím, knížecí myslivec Pištolák. I ptám se vás, kdo mi to plaší zvěř?“

„Loupežníci,“ odtušil ochotně Edudant, „loupežníci vám střílejí zvěř, švarný myslivečku. Na své vlastní oči jsme to viděli.“

Myslivec, slyše tato slova, zapráskal kníry a zakoulel očima. I zařval: „Sakulajda! Dvakrát sakulajda! Třikrát sakulajda! Miliónkrát sakulajda! Co se to odvažují, uličníci? Já je — inu kruci — milióntřikrátstotisícsedmsetdevětatřicet tuplovanejch hromů do toho!“

„Musíte je zjistit,“ nabádal ho Francimor.

„Taky že je zjistím,“ odpověděl pan Pištolák a rázně vykročil do lesa.

Myslivec kráčel lesem a uviděl na pasece víly. Hopsaly a skákaly, mávaly průsvitnými závoji a přitom zpívaly:

Myslivec smekl slušně klobouk a tázal se královny vil: „Mladá paní, neviděla jste tu loupežníky?“

„Já si mužských nevšímám,“ odvětila tázaná.

Pan Pištolák si všiml vodníka, který seděl na vrbě a hrál vílám do tance.

„Neviděl jste loupežníky, dobrý muži?“ ptal se.

Pan Vodňanský pokrčil rameny a vyhýbavě odpověděl: „Ptáte se, jestli jsem viděl loupežníky? Koho já můžu vidět, jsem už starý muž a nevidím ani na noty. Já nic nevidím, já o ničem nevím, já od nikoho nic nechci, mne se neptejte, já mám jiné starosti, já s tím nechci nic mít, já taky od nikoho nemůžu nic mít, mně se nic neřekne, loupežníci jsou špatní lidé a ještě by mohli jednomu škodit…“

*

Potom se sklonil k myslivci a tajemně mu zašeptal: „Ptal jste se, jestli jsem viděl loupežníky? Jak bych je neviděl — jestli jsem je viděl. Ti páni jsou na pasece a kýchají ostošest. Nejsou odtud daleko, jděte tam a dejte jim co proto, beztoho si nic dobrého nezaslouží, darebové.“

Myslivec, uslyšev tato slova, zvolal: „Sakulajda!“ a rázně vykročil.

Skutečně, sotva ušel několik kroků, přišel na místo, kde byla shromážděna tlupa loupežnická a kýchala, jako když hrom bije. Pan Pištolák, spatřiv ty pány, zapráskal kníry, zakoulel očima a velkým hlasem zařval: „A, to se podívejme! Sakulajda a ještě sakulajda. Já vám dám mi tu plašit zvěř! Půjdete se mnou na ouřad!“

„Hepčík!“ odpověděl velký vůdce Celerini z Papadocie.

„Žádný hepčík!“ zvolal myslivec, „půjdete se mnou!“

„Pane Pištolák,“ zakvílel vůdce loupežníků, „my tu nic neděláme, my jsme se ničím neprovinili…“

„Už jsem řekl,“ pravil pan Pištolák, „půjdete se mnou! Páni na ouřadě si to s vámi vyřídí!“

„Pane Pištolák,“ lkal vůdce loupežníků, „nedělejte to, pěkně vás prosím… Měli bychom velkou ostudu mezi lidmi. Oni by na nás prstem ukazovali… Pusťte nás a já se vám odsloužím…“

„Nic!“ zatvrdil se myslivec, „to by tak hrálo. Půjdete se mnou!“

„Pane Pištolák,“ plakal vůdce loupežníků, „já vám dám arch obtisků, když mě pustíte!“

„Nepotřebuji tvé obtisky,“ odmítl myslivec.“

„Já vám přidám věnec fíků a album cizozemských známek.“

„Nechci!“

„A ještě vám přidám notes s tužkou!“

„Nech si to!“

„A ještě vám přidám tucet uměleckých pohlednic…“

„Nestojím o to!“

„A ještě vám přidám deset skleněných kuliček a novou kudlu…“

„Kdybys mi dával co chtěl, já od tebe nic nevezmu, beztoho je to kradené. Půjdete se mnou!“

A nařídil loupežníkům, aby vsedli na koně a seřadili se hezky za sebou. Provazem je svázal všechny k sobě. Potom vzal prvního koně za uzdu a tak vyváděl průvod spoutaných lupičů z lesa.

Když loupežníci viděli, že pan Pištolák je neoblomný a že nic nedá na nářky a prosby, tu začali na myslivce zpupně pokřikovat: „Pištolák — mastnej pták!“

„Pištolanda, planda — že mu není hanba!“

„Dobře, dobře…,“ bručel myslivec, „nadávejte si, nezbedové… Kdo to říká, ten to je, tomu se to šikuje… Však oni vám to páni na ouřadě oplatí…“

A tak vyvedl loupežníky z lesa ven, a když dospěli na silnici, tu se k průvodu připojila školní mládež na svých motocyklech. Pan Pištolák viděl velmi rád tuto posilu, protože věděl, že mu děti pomohou loupežníky zkrotit, kdyby té chásce napadlo se bouřit.