ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Príď sa, milá, podívati,
když mne budou obliekati
do habitu černého,
za farára verného.

Príď sa, milá, podívati,
tam kde budu ja kázati,
pred oltárem svatého,
utratilas milého.

Príď sa, milá podívati,
tam, kde budú ja slúžiti,
tam, kde bozkám krucifix,
nevidíš mne, milá, víc.

Však som ti ja povedával,
keď som s tebú sedávával,
v tom hájíčku pod dubom,
pod tým zeleným stromom.

Že ja pojdem do kláštera,
dám sa oblecť za patera,
za patera verného,
do habitu černého.

Prinď sa, milá, Bohu modliť,
keď ja budem omšu slúžiť,
u oltára svatého,
tenkrát stratíš milého.

Budeš, milá, budeš plakať,
keď ja budem kázeň kázať,
budeš plakať, naríkať,
že mňa musíš zanechať.

Keď bys ty o tom vedela,
v jakém hospodárství som ja:
paterenky, breviár,
všecko hospodárství mám.

Do zahrady som skočila,
na milého som volala:
Poďže, milý, poďže von,
všecka zarmúcená som.

Škoda teba, tvojej krásy,
že si si dal strihať vlasy,
škoda tebe na sto ráz,
že si zostal mladý kňaz.

Kde sú čižmy s ostrohami
a pásiček gombovaný,
kde je stužka, palička,
na závesek mentička?

Neplač, milá, neplač více,
nezarmucuj svoje srdce,
už to ináč nebude,
zakel svet svetom bude.

Čo si, milá, čos myslela,
keď si se mnú sedávala?
Myslela som čo včera,
že pojdem do kláštera.

Ale sa ja všecka bojím,
že v kláštere neobstojím,
že tam není pachola,
černooké jako ja.

Darmo jest, už jináč byť nemóže!
Už mne nikdo v svete nespomóže!
Nemám se už více komu ufať,
není to možná vec, musím zúfať.

Jako keď do morskej hlubokosti
pustím kamen z velkej vysokosti:
Jak ten rychle mizne, rychle hyne,
tak i potešenie moje mine.

Chodím, sedám, líhám nebo vstávám,
kvíliti, žáliti neprestávám,
ani den mne, ani noc neteší,
co den, co hodina, žel mám vetší.

Ach, nač sem se na ten svet narodil,
když sem ve své mladosti tak schodil,
teraz sem žiť začal, už sem vezeň,
túžim a trápím se se dne na den.

Nikdy sem nevedel, kam to padá,
když sem slyšel, že krev není voda,
ale teraz už sám po sebe viem,
když mne tuhé lásky pálí oheň.

Prostred ohne musím studený byť,
jak bych nebyl živý, tak musím žiť.
O, bych aspoň nebyl lásky poznal,
poručeno Bohu, nič bych nedbal.

Když vidím pár s párem sem tam chodiť,
neznám, co mám od žalosti robiť,
myslím si, ach, Bože, to mne chybí!
Nebola samotnost pro mne nikdy.

Daremné jsú, ptáčku, tobe krídla,
když si ulapený už do sídla.^[82]
Daremné jest, mládenče, tvé srdce,
když nesmíš milovať panny více.

Zavázal sem si svet nenadále,
prehral sem slobodu velmi náhle.
Ach, sloboda moja, drahý poklad!
už sem te oplakal stotisíckrát.

Pomysli si dobre, pokud čas máš,
nenáhli se, neb se velmi sklamáš,
slobodu si varuj nade všecko,
stratíš-li slobodu, stratíš všecko.

Počkaj, dievča, budeš plakať,
budú tobe na čižmičky slzy padať.

Prečo by sem ja plakala,
však sem ti ja, najmilejší, verná bola.

Vernás bola, ja uznávám,
ale ťa ja, duša moja, zanechávám.

Zanechávám, lebo mosím,
lebo ja už reverendu nosiť mosím.

Počkaj, dievča, budeš túžiť,
keď ja budem pred oltárem omšu slúžiť.

Reverenda v černém pási,
nastaly nám, duša moja, smutné časy.

Prenešťastná reverenda,
keď mi ona s mojou milou mluviť nedá.

Ani mluviť, ani chodiť,
ach Bože moj najmilejší, čo mám robiť?

Čo urobím, to urobím,
ja tu černú reverendu preč zahodím.

Keď zahodím reverendu,
potom ja zas k mojej milej smele pújdu.

Ach, škoda ťa na sto ráz,
že si zostal mladý kňaz.
Všaks bol pekný pacholíček,
moj uprímný andelíček,
včil si sa mi premenil,
jak bys ani ten nebyl.

Ach, škoda ťa na sto ráz,
že si zostal mladý kňaz.
Máš včil tvár a krásu inú,
navrchu hlavy plešinu,
krátké vlasy za dluhé,
a čepičku na hlave.

Ach, škoda ťa na sto ráz,
že si zostal mladý kňaz.
Sotva ti tvár videť móžem,
keď na teba smutná pozrem,
od hlavy až do paty
nemáš len černé šaty.

Ach, škoda ťa na sto ráz,
že si zostal mladý kňaz.
Nesvedčí ti táto šuba,
černé šaty teba hubá,
plundre ti zavadzajú,
kolena zapletajú.

Ach, škoda ťa na sto ráz,
že si zostal mladý kňaz.
Kde sú čižmy s ostrohami?
Nohavice s pasomany?
Kde je stužka, palica?
Pekný mentík na pleca?

Ach, škoda ťa na sto ráz,
že si zostal mladý kňaz.
Kde je pásík gombovaný
a širáček cifrovaný,
za ním pero zelené,
pekné, rozmarínové?

Ach, škoda ťa na sto ráz,
že si zostal mladý kňaz.
Kde sú bílé rukavičky,
čo si nosil pred tým vždycky?
Ktoré som ti ja dala,
abys nezabol na mňa.

Ach, škoda ťa na sto ráz,
že si zostal mladý kňaz.
Nebo ty včil inde býváš,
ke mne juž více nechodíváš,
z kláštera ven nevyndeš,
mňa naščíviť neprindeš.

Ach, škoda ťa na sto ráz,
že si zostal mladý kňaz.
Prv keď som len odkázala,
vždycky som ťa u mňa mala,
slovom, čo som chcela mať,
hotový si mi bol dať.

Ach, škoda ťa na sto ráz,
že si zostal mladý kňaz.
Keď si ke mne chodívával,
často si mne božkávával,
včil božkáváš krucifix,
nepomyslíš na mne víc.

Ach, škoda ťa na sto ráz,
že si zostal mladý kňaz.
Až ti je len pod prísahú,
že nemóžeš více za mnú,
nos ma vždycky v tvém srdci,
až do méj a tvéj smrti.

Ach, Janíčku, škoda ťa byť,
že si lúbil černý habit,
černý habit reže telo,
treba tebe to nebylo.

Mohels rádnej vojákem byť,
bolo by ti tam sveta žiť,
včil sa mosíš vždycky učiť,
ve dne, v noci trápiť, mučiť.

V kostele též mosíš spívať,
ve svéj cele sa modlívať,
páterečky a žoltáre,^[84]
omšu slúžiť pri oltáre.

Mosíš chodiť též po kvešte,
na to si ty mladý ešte,
keď sa budeš hanbiť pýtať,
budú ťa zle doma vítať.

Ale čo je, už je darmo,
keď na seba vzals to jarmo!
Mosíš ho len vďačne nosiť,
a za pomoc Boha prosiť.

Mosíš nasledovať Krista,
bude v nebi radosť jistá,
mosíš si len mysleť na to,
že je človek prach a blato.

Načos ma, mamičko, vychovala,
že si ma ty kňazom odevzdala,
prvej radosti
a veselosti zbaviť dala!

Pokud sem byl chlapček maličičký,
vesele sem hrával na husličky.
Včil nemám radosť,
len velkú žalost, a to vždycky.

Musí kňaz své ovce opatrovať,
jak ve dne, tak v noci ochraňovať,
pred Bohem tuhý
za duše tvrdý počet vydať.

A predci mu každý ubližuje,
na jeho též mene utrhuje,
každý ho trápiť,
sužovať, haniť usiluje.

Ale sa na Boha zanechávám,
ačpráve už žádnú radosť nemám,
vidím ja nekdy
nebeské hody, tu nádej mám.

Velký kríž mám s breviárem,
kdo by rekel, že ma teší — bol by lhárem.

Matutinum^[86] vytrískal sem,
laudes, primu a tertiu — zanechal sem.^[87]

Sextu, nonu s ochotností,
a nešporek^[88] odpravil sem — s lenivostí.

Když k obedu prisedávám,
triholbovú flašku vína — pripíjávám.

Po obede bude špilka,^[89]
quadril,^[90] vojtu^[91] vyhrávám — až do filka.^[92]

Když ma prindú krstit volat,
odpovedám: nemám času — mosím dohrat.

Devče, chceš-li se vydat, vdej se jen za kneze,
on ti hríchy odpustí, jen neprekroč meze.

On jak lásky učitel bude te milovat,
v svornosti a líbosti s tebou vždy nažívat.

Když pak by te odpornost dotkla se jaková,
i v ten čas te potešia jeho sladké slová.

A proto máš-li vúli, devče, se vydati,
jen v ctné trpelivosti rač kneze čekati.

Pre teba, má milá, do kláštera puojdem,
za teba, srdiečko, Bohu slúžiť budem.

A keď na mne vidíš bielej barvy habit,
bude tvoje srdce jako hodinka biť.

A keď na mne vidíš tú kordu^[93] konopnú,
čo na mne pohliadneš, slzy ti vypadnú.

A keď si ja vezmem pred seba breviár,
príde ti mi na um tá tvoja biela tvár.

Bohu ťa porúčam, moja najmilejšia,
tuná ťa nechávam, má perlo najdražšia.

Boriško milá, čos učinila?
Sľub si zlámala, mňa oklamala.

Oklamala si tvého milého,
rozhnevala si Boha samého.

Skáraj ťa Pánboh za tú prísahu,
kterús mi dala stojac na prahu.

A keď ja budem mníchom v kláštore,
tedy ty budeš slúžka pri dvore.

A keď ja budem s klátiky klopkať,
z tvojeho srdca krev bude kvapkať.

A keď ja budem na chóre spívať,
tedy ty budeš za mnú omdlívať.

A keď ja budem svatú mšu slúžiť,
tedy ty budeš, Boriško, túžiť.

Mne sa poklonia velkí pánové,
tebe sa budú panskí sluhové.

A keď ja umrem, rozkážem sebe
zlaté litery písať na hrobe:

Tu leží telo, tu ležia kosti,
né od roboty, než od ľúbosti!

Ach ľúbosť, ľúbosť, jak si veliká,
zmorila si mne s tohoto sveta.

Pán pater guardián! Čo je?
Prišla žena,
doniesla kura.
To bude pre nás.

Pán pater guardián! Čo je?
Prišla žena,
doniesla pšena.
To bude pre čelaď.

Keď si pater guardián, čítaj Pater noster,^[95]
nechodievaj po meste, ale miluj kostel!

Já sem chudý františkán, musím chodit bosý,
když zaklopám na dvere, zeptají se: Kdo jsi?
Já sem ten, co dítky straším a klopám na dvere,
já sem ten, co dívky plaším a psota mne pere.

Mám črievíčky vystrúhané z dreva lipového,
pekné, krásné, cifrované podle gustu mého,
a patríčky vždy pri sobe místo šable nosím,
za které já Pána Boha, dobrých lidí prosím.

Plátna sic nepotrebuji, chodím bez košele,
když se dají najíst, napit, napiji se smele,
šišky s maslem, hrach s krúpami, to jsou naše hody,
a když i vína nemají, napiji se vody.

Dobre jest nám obzvlášte, když máme posvícky,
tu jsou dary medovník, šoldry,^[96] vejca, svíčky.
Salus, vivat, františkán! Dej nám Pán Búh zdraví,
a po smrti rač prijat do nebeskej slávy!

Kdo chce vedet, čo je sveta trpkost,
bol, trápení a veliká težkost,
nech truchlivú mnišku považuje,
její život sobe predstavuje,
vím, že ma polituje.

Sedím v celi, nevolná sirota,
odlúčená od celého sveta,
stonem, plačem, naríkám a kvílím,
pomoc žádám hlasem svým horlivým,
než že darmo, jiste vím.

Keď sem ešte v mladém veku bola,
kvitla sice ve mne vždy ta vóla,
že ja jedine mniškú zostanem,
do trnavského kláštera pojdem,
Bohu slúžit budem.

Bodaj by sa prepadla ta chvíla,
keď sem profesiu^[98] mú složila,
ta mna mojej slobody zbavila,
mezi strašlivé múry zavrela,
do vazeňa hodila.

Tu sa trápím, vadnem jako ruža,
neb už více neokusím muža,
který by mé slzy utíral,
z lásky, uprímnosti mne miloval,
a se mnú sa pohrával.

To je moje potešení všecko,
keď otevrem moje okenečko,
pozorujem, kdo sa tu prechádzá,
jak každý svú milenku prevádzá,
ach, má najvatšá núdza.

Lásko, jak jest veliká tvoja moc,
nespokojne trávím jak den, tak noc,
pre teba len vždy slzy utírám,
od bolesti, ach, až tak omdlívám,
od žalosti zemírám.

Ale je to mé všecko súžení,
nebo mávám v noci strašlivé sny,
vidím sice, ale nevím koho,
mládenca tak velice pekného
jak andela božího.

Mnohokrát sa s ním ve sne objímám,
a jeho prekrásné líčká líbám,
zobudím sa tak velmi sklamaná,
vidím, že sem všeckého zbavená
mojeho potešeňá.

Ach, shlédni sa tedy, nebe, na mňa,
odval všecky bolesti ode mňa:
nebo ja sem všecka utrápená,
a mej zlatej slobody zbavená,
v kláštere zatvorená.

Videli ste tedy mé trpkosti,
máte ze mňa už príkladu dosti,
nechoď tedy, devče, do kláštera,
obanuješ jiste, moja dcera,
hned prvého večera.

Pozri na mňa, smutnú, jako hynem,
jak sa trápím, sužujem a vadnem,
srdce čerstvost juž více necítí,
tak schnem, jak líbezné polní kvítí,
a tak mosím umríti.

Ergo vale, mej se dobre,
svatej Kláry rehola!
Posledníkrát sem v Trnave
v kláštere nocuvala.
Nikdy vícej sem neprindem,
když z týchto hor ven vyndem,
v kterých sem pres tolko rokov
v tichosti prebývala.

O vy moje milé múry,
jako vás opustíme?
O vy panenské klausury,^[99]
jako z vás ven vyndeme?
Tak dluho sme tu bývaly,
proti diablu bojovaly,
včilek svet povstal proti nám,
ven vystúpit musíme.

Bože Otče Všemohúcí,
my len v tobe dúfáme,
veríme, že s tvú pomocí
pred tvým trúnem vyhráme.
Vďačne pro teba náš klášter
opúšťáme též i kostel,
ponevadž juž nič našeho,
len tvoje všecko máme.

Kdo by nám to byl povedel,
len pred jedno tri roky,
že by nás tak svet podvedel,
pre marnost svetskej lásky.
Všade jasno, všade temno,
všade svítí boží slunko,
ješte lepšie sedávati,
kde se mesáčík blyští.

Darmo skladáš, darmo túžíš, darmo sa ty sužuješ,
darmo všetko, pane patre, darmo jiným gazduješ.
Dnes, zajtra ti prijdú hrati, marš smutný k smrti trúbiti.
A na ten hlas bez meškání musíš maširovati.

Nič nevezmeš z tvojej práce, nič z tvojeho nábytku,
neb jaknáhle zavreš oči, vystrčá ťa z príbytku.
Rozestrú ti na zem plachtu, položá tam teba na ňu,
jedni budú oplakávat, druhí otvárat bránu.

Tu sa zejde divná chasa z regimentu tvojého,
budú mluvit: „Szegény legény,^[101] škoda, preškoda jeho!“
Zatlačá ti tvoje oči, ach beda tvojemu koči,
chasa z regimentu tvého rozličná ho obklíčí.

Tvá čapica sobolová, mentík drahý, sukenný,
budú míti kupcov mnoho po tvém ve hrob vložení.
Reverenda tvá hedbabná toho času sprobuje,
že jej i ten pokoj nedá, komu se nešikuje.

Beda bude nohavicám, beda tvojej palici,
když to budú iní mykat sem i tam po ulici,
pri hodinkách, stríbre, zlate, ceny žádnej nebude,
sebere ten, kdo prv prinde, ach jak to smutné bude.

Knihy tvoje, nože všetky i lyžice stríberné,
uvidíš jich v krátkém čase, sem i tam rozlítané.
Jestlis nedal v živobytí neco též prátelúm tvým,
že už žádnému nic nedáš, to ja všem smele povím.

Zajmú tvoje čtyri voly, napájat jich poženú,
však nazpátek na tvú faru nikdy víc nedoženú.
Čtyri kone, kterés kúpil, dávals jim dost obroku,
budú trávičku užívat, pri cuzém však humenku.

Bude jarmek toho času, kteréhos neuvidel,
cos za živobytí tvého na tvojej fare bydlel.
Když pokúpá tvoji bratri to, čo bylo drakšieho,
sebere sa chasa chudá do príbytku tvojeho.

Klekat budú na kolená a čítati Otčenáš,
budú ale myslet v srdci, zdali ješte nečo máš.
Budú sbírat kávné šálky aj tvé rády cínové,
pantofle, čižmy, strevíce, bars budú ošmarlané.^[102]

Ženy vejdú do komory, vreca budú natrásat,
misy, hrnce i randlice z tvojej fary vynášat.
Neodpusťá starým kotlom, zhrdzavenej panvici,
poberú tam i tvé handry z tvéj čeladnej svetlici.

Po temto slavném jarmeku truhlu tobe donesú,
budú spívat Exultemus, do nej teba zanesú.
Ked bys tedy len maličko tvoje oči otevrel,
o jak velké premenenie bys v tvej fare uvidel.

Jestli si z tvého nábytku dal neco nasbírati,
netreba sa rechtorovi na to mnoho starati.
Ponesú te s velkom pompou, s pompou ti spívat budú,
ti, kterí hojnejšie brali, s žalmy veselšie pojdú.

Po Requiem^[103] teba strčá do téj jamy kryptovéj,
Libera me^[104] vyspívajú, jakžto Minet^[105] poslední,
zavalia te, pane patre, mramorovým kamenom;
dajú napsat na tvém hrobe, že si tu byl farárom.

Po pohrebe pospíchati budú do tvéj svetlice,
klúče pilne hledat budú od tvéj plnej pivnice.
Vykoštujú všetke vína, posedajú si k stolu,
až do večera samého tebe spomínat budú.

Když tam bude Vive pater!^[106] súsedi též pribehnú,
pluhy, brány, hrable, vidly z tvojej fary potáhnú,
vlastná čelad nezanechá toho klinca v téj stene,
na dverách tvých plechy, zámky nepozústanú celé.

Keď sa dobre nachovajú reverendi domini,^[107]
zapečaťá tvoju faru, povezú sa z dediny.
V krátkom čase bude beda jamám i vínu tvému,
poberú všetko súsedi a pojdú cez dedinu.

O jak bude všetko všade naopak obrátené,
žáden z tvojich najmilejších na tebe nespomene,
kreme mnicha a žebráka, jestlis čo kterému dal,
aneb jako Kristus káže, do príbytkus ho prijal.

S tím sa ty najlepše stavíš pred súdcem spravedlivým,
keď mu budeš počet klásti, já jiného nic nevím.
Proto radnej, pane brate, rač chudobným deliti,
abys mohel spolu s nimi též do neba prijíti.

Pán:
Ingredere! ingredere!^[109] reči slyším,
zaklopal na dvere venku kdosi.
To bude neznámý, verím tomu,
chtel bych odpovedet, nevím komu.
Jestli je žebráček, almužnu dám,
jsú-li hosté milí, vyjdú ven sám.

Sluha:
Smrt je tam prehrozná, ach smrt stojí,
Reverentii^[110] pánu slúžit strojí.

Pán:
Jestli Smrt, múj milý, vyjdu já sám,
darmo rícti, že není doma pán.
Skrz dvere zavrené vešla by k nám,
pred ní se neskryje sluha ni pán.
Vítej, má čekanko, Smrt má milá,
vítej, ach kde si tak dlúho byla?

Smrt:
Byla sem v Indii na východu,
vedla sem císare na súd k Bohu.

Pán:
Sedni sobe tuto na stolici
a z daleké cesty odpočiň si!

Smrt:
Bavit se nemohu, musím jíti,
a tebe se sebou k súdu vzíti.

Pán:
Skalené, zmazané makuláre,^[111]
jak bych se postavil pred vladáre?

Smrt:
S tím se nevymluvíš, milý pane!
mel si být hotový v každé dobe.

Pán:
Já se ti vymením, milá Smrti!
dobre ti zaplatím, propusť mne ty!

Smrt:
Však sem já bohatší nežli ty sám,
neujdeš ty pred mou kosou nikam!

Pán:
Tu máš mé poháre, stríbro, zlato,
namerám ti penez ješte nad to.

Smrt:
Nechcem já poháre, stríbro, zlato,
jen proč sem poslaná, já žádám to.

Pán:
Když nechceš pokladú, já zutíkám,
a tebe, Smrt milá, tu zanechám.

Smrt:
Bláznivý člověče, rozpomeň se!
Kam ty koli ujdeš, dohoním te,
není rychlý ani dlúhý tvúj krok,
na tvojich sto krokú, múj jeden skok.

Pán:
Nuže tedy aspoň málo počkej,
abych to zaplatil, co sem dlužen.
Nic sem nezaplatil služebnici,
kterú sem miloval verne vždycky.

Smrt:
Však sem já dost pekná, milý pane,
budeš prítelkyni míti ve mne.

Pán:
Však sem te už videl, že špatná si,
predce neutečeš mojej moci.
Nemáš ani zubu ani nosa,
a mně se oškliví tá tvá krása.

Smrt:
Tím se nevymluvíš, milý pane,
co se ti má státi, to se stane.

Pán:
Jak si ty omrzlá, milá Smrti,
že nechceš ode mne odstúpiti.

Smrt:
Omrzlejší si ty, milý pane,
já te dávno volám, poď do zeme!

Pán:
Osedlajte kone, služebníci,
budeme utíkat spolu všickni.

Smrt:
Ty pújdeš na koni a já peší,
predce neutečeš mojej moci.
A tak už se více nevymlúvej,
ale se jen volne mne odevzdej!

Pán:
Ach, což mám činiti, milá Smrti,
musím se už tobe jen poddati.
O ty svete marný, mej se dobre,
já složím už kosti v tmavém hrobe.
Vale, vale, moje stríbro, zlato,
komu te zanechám, marná kráso?
Nech užívá, kdo chce, já už pújdu,
životu se tešit víc nebudu.
Vale, ty múj palác utešený,
krásnými obrazy ozdobený.
Valete, pivnice, plné vína,
prestala už radost i hostina.
Valete zahrady spustošené,
role, lúky, hory premilené.
Dobre se tu mejte, milí páni,
prátelé i všickni dobre známí.
Múdre v tomto svete pokračujte,
a zavčasu za mnou se hotujte.
Já se chci tam v nebeskej radosti
primlúvati za vás na výsosti.