Zlatý fond > Diela > Národnie spievanky 2 – Piesne študentské, rechtorské


E-mail (povinné):

Ján Kollár:
Národnie spievanky 2 – Piesne študentské, rechtorské

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Silvia Harcsová, Zuzana Babjaková, Andrea Kvasnicová, Ivana Černecká.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 96 čitateľov

Nepríjemnosti žiackeho života

21. Žáden neví…


Žáden neví, co jest to do školy choditi,
jaké my tam rozkoše musíme snášeti.

Ach, beda nám, psota nám do školy choditi!
Lépe by nám bývalo sveta nepoznati.

Když sme ješte maličkí, bijú nás po zadku,
že nemúžeme sedeti do tretího pátku.
Ach, beda nám atď.

A když sme už kompami, snášíme palice,
až se nám i pukajú naše nohavice.
Ach, beda nám atď.

Chodíme zaodení jako lipa jarní,
dolománek, menteček dírami plátaný.
Ach, beda nám atď.

Nohavice častokrát gaťami plácáme,
když se gate poderú, papír podkládáme.
Ach, beda nám atď.

Čižmy naše podrané na svých nohách máme,
bez príhlavkov, podošvy, na sárách chodíme.
Ach, beda nám atď.

Išli by sme spívati, ale se hanbíme,
nebo na nás volajú: Prečo nerobíme?
Ach, beda nám atď.

Išli by sme v ohledy,[16] ale se bojíme,
nebo když to rechtor zví, hnedky vytrpíme.
Ach, beda nám atď.

Dávajú nám ferkule[17] ohyzdné velice,
od mnohého kysele vyhnijú nám plíce.
Ach, beda nám atď.

Častokráte líhajíc lační spať ideme,
ráno vstanúc do školy, hlad trpeť musíme:
Ach, beda nám atď.

Rodičové, své dítky nedejte do školy,
jestli chcete, aby vám psotu netrpeli.
Ach, beda nám, psota nám do školy choditi!
Lépe by nám bývalo sveta nepoznati.

22. Jedna psota…


Jedna psota prišla na nás
a druhá očekává nás.
Již sme k té psote privykli,
jak by sme od nej odvykli?

I naši starší tú psotu
trpeli, hlad i nahotu,
ze dne na den vetší bývá,
za stenami psota spívá.

Chleba není, cvrčkú dosti,
spívají nám s veselostí.
V své úzkosti se radují,
nám čas dlúhý ukracují.

Penížek jeden nemáme,
staré handry zakládáme,
ani krpce, ani vrece,
však sme vždy veselí predce.

O študenti, mládež milá,
již si k té psote privykla.
Po všech kútech psota volá,
pohleď, šuhaj: noha holá!

Kup sobe staré záplaty,
poplácaj si svoje šaty,
priši prílepok na škorne,[18]
musíš žít velice skrovne.

A keď nám navaria kysel,
prispeje nám dobrá mysel.
Najeme se, napijeme,
tak na psotu zabudneme.

Neuškodí nám psota nic,
by trvala i let tisíc,
nebo se jí nebojíme,
od sebe ji odháníme.

Kdo chce by psotu netrpel,
nech zanechá školský kysel,
nebo to jest jistá pravda,
že se žákúm deje krivda.

23. Žáden neví…

[19]


Žáden neví, čo jest škola,
že jest miseria sola.[20]
Skušený múž povedeti,
čo jest do školy choditi.

Když ma počne zima trásti,
nemám se čím priodeti,
len jedním deravým vrecom
aneb cigánskym pokrovcom.

Chodím na portu[21] s hrnečkom
jak kostolník se zvonečkom:
Dajže, kuchár, kyselice,
aneb jinej polevčice!

Velkú slavnost si rátáme,
když polévky trochu máme,
když máme trochu kapusty,
juž si chceme pri nej hústi.

Když má z nás který babčinu:[22]
Daj hu na holbu papieru!
Však nás pan Boh neopustí,
frater,[23] neb sme jeho všetci.

Když papieru okusíme,
tu hned do tanca se dáme,
nešlechetný familias[24]
skušuje nás na každý čas.

Prijdeme ráno do školy,
tu profesor nahnevaný:
když sme chteli preč ujíti,
kázal hned školu zavríti.

No, vy rectujte lekcie,
kterí ste byli na krčme!
Abych znal, jak mám souditi,
jaký trest vám naložiti.

A my smutní neboráci,
nevedeli sme začati.
Tu profesor kričí na nás:
Nech skutica[25] chodí po vás!

Poďte sem, vy korhelové,
kterí po krčmách chodíte,
budete tu tancovati,
polýnkové[26] víno piti.

Familias nejmilejší!
Dones korbáč ten nejhrubší,
který bude víno piti,
a s korhelma tancovati.

Na, Janečku, lehni na zem,
kterýs vyšel tancovat ven.
Abych videl, jak tancuješ,
že bys nešel ze školy preč.

Juž by si se nevyprosil,
byť bys jak Cicero prosil,
když juž ležíme na zemi,
roztáhnutýma nohami.

Milý Janko, není tu žert,
když pán majster fúká jak čert,
nebyvá tuto jiná reč,
krome „tu puer nequam“[27] kleč!

24. Žáden neví…


Žáden neví, co je škola, pokud neskusil,
nikdy by se učit nechtel, kdybych nemusil.
Celý den se učíme,
v dobrých mravích cvičíme,
dostáváme, jak lekcii naši nevíme.

Jak sem první aneb druhý, tak sem chválený,
jak ale nevím lekcii, jsem ponížený;
a múj omyl nejmenší
musí býti nejvetší,
tak mníváme, že učiti se nesvedčí.

Proto tedy já chci jíti mezi rajtárú,[28]
a to sice mezi tech uherských husárú,
budu šablu nositi,
nad každým víteziti,
jenž se bude mne a vúli mé protiviti.

25. O ty bohyne…


O ty bohyne umení,
predivne s štestím svým hráš,
o prevelebné učení,
jak toho neznamenáš.
Kdo jest tebe poznal lépe
aneb tvou cenu? Ty slepe
neumelým štestí preješ,
z prátel svých se jen smeješ.

Úzká cesta jestiť k tvému
prevelebnému trúnu,
tam nesluší jít každému,
odpočívat v tvém lúnu.
Neb kdo ten cíl chce dojíti,
často v noci musí bdíti
a potrásti svoje vrecka,
neb drahá jest tvá stezka.[29]

I ti, jenž tebe poznali
a žili ve službe tvé,
často žalostne plakali
pro odmeny nevelké.
I já sám sem skusil toho,
mám k tomu príkladú mnoho,
poď sem do naší stolice,
a v jiných jest tím více.

26. Študenti, študenti…


Študenti, študenti, maľované deti,
keď ide zo školy, jako anjel letí.

Ale už do školy pomaly sa vlečie,
jak keď tichý Dunaj šírym poľom tečie.

27. Podvodní, falešní lidé…


Podvodní, falešní lidé mnozí na svete,
dobré veci požívají vždy v svém živote:
ale študentúm chudobným v zime i v léte,
hlad a psota pred očima vždycky se plete.

Pokoje nikdy nemají, vždycky se učia,
jak ve dne, tak v noci v knižkách se mučia
a když nekdy lekciu dobre neznají,
hned jim po chrbete sem tam tresty behají.

Hrady pusté i zborené povest svou mají,
nebo do knih geografi[30] je zapisují,
ale študentú nevolných jen potupují,
všetci sprostí, trúpi hlúpí, za bláznú mají.

Smreky, duby, buky, brezy, stromy zelené,
tulip, hyacint, rozmarín, rúže červené
v horách i v zahradách rostete vždy slobodne,
ale študentská sloboda všecka již vadne.

Študenti mají bídné, otrhané šaty,
a jsou též, kterí chodia často i bez gatí,
jak vlci, medvedi, vždy hladem zemretí,
ze všeckých stran bídou a psotou zavretí.

Zeman, sedlák, knez i rechtor dúchodky mají,
čižmár, krčmár, zlatník, masár s penezi hrají,
ach, ale študenti mnozí chleba žádají,
otrhané, poplátané čižmy mívají.

Kde se koli obrátíme, psota kričí za nami:
Hned počkejte, počkejte mne, prijdem ja s vami!
Ani v škole pokoj pred ní nemáme nikdy,
a bars spíme, neb ležíme, slúží nám vždycky.

I komuže by se náš stav mohel líbiti?
A kdo by v nem veselého srdce mel býti?
Když pak my musíme velké bídy snášeti,
ve dne, v noci starost velkú i hlad trpeti.

Prišel ale konec psoty, buďme veselí!
Examen[31] se nám priblížil, již víc do školy
nepújdeme, již múžeme hned v tuto chvíli
odjít domú, psota hyne, buďme veselí!

A tak berme naše kapsy, papíre, knihy,
kalamár, na plece kapsu, strojme své nohy!
Nebojme se dluhej cesty, poďme po voli,
nebo hle, již domú jdeme, buďme veselí!

Vale tedy, škola naše, vale bremeno,
našim bídám i hladu jest již spomoženo!
Vale gazda, i gazdina, ty psie plemeno,
nebude již naše srdce od vás trápeno.

Ej, valete i vy také, socii nigri,[32]
nezapomnem v mém živote já na vás nikdy;
neb ste byli ve svých mravoch svinem podobní,
vale i ty, alumneum,[33] pokrm prebídný!

Kežmarku zlý, též i tobe vale své dávám,
dokud ve mne duše bude, nikdy nežádám
tebe videt, hnízdo Nemcú, již se ubírám,
a s prevelikou radostí domú pospíchám.

28. O Minervo…


O Minervo,[34] daleko voláš mne!
Vlast mú miluji náramne,
mé srdce mre,
v nemž Amor[35] vre
ve dne, v noci v bolestné hre.

O ten velmi truchlý a smutný den!
V nemž já jdu preč z mé vlasti ven!
Srdce lkáti
a lekati,
bude se mi i pukati.

O Saturnus,[36] načpak jest mi ten svet?
Nač mi mladý života kvet?
Srdce kvílí
každou chvíli,
časy dobré sme strávili!

Flora,[37] Ceres[38] již se stkvejí krásne
i Apollo[39] svítí jasne.
Mne v kraj jiný,
do ciziny,
osud volá z té krajiny.

Vale, vale krásný kraj uherský!
Vale v nem, múj poklad herský!
Již sem v ceste,
ach, valete,
v jare i v zime i v lete.

Jestli Parky[40] života mého niť
pretrhnou, a já budú hníť,
o težkosti!
Kde mé kosti
padnou, nevím v dalekosti!

29. Já sem študent…


Já sem študent z Liptova,
opuštený jak vdova,
do školy se mi už nechce chodit,
s pannami se mi nedají vodit,
učím se vždy jako vúl,
profesor má v ruce húl,
jak lekcí neznáš jako Otčenáš,
ver, že ty tu húl na svém chrbte máš,
obrátit se neznám kam,
poradit si nevím sám.

Do vojny mne volajú,
sto tolárú dávajú,
muškatýrem já proto nechcem být,
že bych vždy musel jen peší chodit.
Muškatýr má hodnosti,
za golierem vší dosti,
husár má sice kone pekného,
kaprál dá dobrý pozor na neho,
jak ho dobre nečistí,
hned mu chrbet namastí.

Jiných stavú jest dosti,
však nejsú bez starosti.
Rechtor neborák musí ráno vstát,
do kostela jít, byť by i nerád,
nadúvá se s nevolí,
až ho hrdlo zabolí.
Knez nebožátko, též musí vstáti,
jaknáhle vstane, v biblí čítati,
a když prijde sobota,
nastane mu robota.

30. Prečo ma, načo ma…


Prečo ma, načo ma do školy dávate,
zo mňa kňaz nebude, darmo nakladáte.

Keby ma volali v noci k nemocnému,
pomýlil by som sa k dievčaťu švárnemu.

Trafil by nemocný bez spovedi zemreť,
a ja by som musel vo vezení sedeť.

31. Všeckým je dobre…

[41]


Všeckým je dobre, len mne zle,
všetci sa ženia, len ja nie.

Chlapci sa ženia, a ja nie,
čo budem robiť, beda mne!

Každý so svojou ženičkou,
a ja neborák s knižečkou.

Prečo sa ženíš, keď nevieš,
prečo sa ľudí nedovieš.

Dosť som sa radil, dovedal,
každý mi inak povedal.

32. Janíčko, čo robíš…


Janíčko, čo robíš,
keď ty k nám nechodíš?
Moja matka povedala, že ty mňa neľúbiš.

Keď bych ťa neľúbil,
k vám bych ja nechodil,
moje štyri vrané kone hladom bych nemoril.

Moj otec hovorí,
že mi nedovolí,
že mi kúpi Principiu, že ma dá do školy.

A ja mu hovorím,
že mu neprivolím,
že ja jeho Principiu do vody zahodím.

Moja Hanka mladá,
to je Principia,
od kterej ma neodvede celá má rodina.

33. Každý má svoju…

[42]


Každý má svoju milú,
s kterú plní svú vúlu,
len mne samotnému
vyhrávat nechcejú.

Tak žijem na tom svete
jak herlička na strome,
samotný trápím se,
stukám[43] ustavične.

I dziak[44] též človek je,
víno ho zveseluje,
víno pije, miluje,
v tanci si podskokne.

34. Od všeckych škol…


Od všeckych škol se odbírám,
slzy oči smáčejí,
učení všecka zavírám,
vniternosti želejí.
Školám sem se obetoval,
kvet života posvecoval,
abych bídy v mé starosti,
nemusel žádné nesti.

Než daremne sem pracoval,
se vší mne možné síly,
darmo sem se usiloval,
práce daremné byly.
Co sem žádal, to mne mine,
má nádeje všecka zhyne,
musím již do domu jíti,
orání se učiti.

Sotva sem v desátém roku
mú sladkú vlast opustil,
hned sem začal práci horkú,
z mysli mé nevypustil,
bych potešil mého otce,
rozveselil matky srdce,
do mé vlasti se obrátím,
k prátelúm mým navrátím.

35. Smutné vale tobe dávám…


Smutné vale tobe dávám, škola má najmilejší,
juž sa od tebe odbírám, o truchlý čas nynejší,
kterú sem já tak miloval,
otca, matku, nelutoval,
kterí nade mnú plakali,
když sem jich zanechával.

Rozkázal císar včilejší, by sme všetci platili,
buď bohatí, buď chudobní po šest zlatých složili,
neb který to neučiní,
ačkolvek jest bez všej viny,
predca mosí domov hýbat
a učenie své nechat.

Predtým mnohým chléb odňali, když spívat zakázali,
mne s tím málo uškodili, neb mne z domu živili,
ale co juž včil učiním,
kam se obrátím, sám nevím,
penez nemám odkud dati,
mosím se odebrati.

Utekal som od roboty, zanechal som i voly,
kosu zavesil v stodole, pospíchal sem do školy,
kopat, robit sa nechcelo,
lakšej žit sa mi lúbelo,
ale nyní juž uznávám,
že nebude ze mna pán.

Nad bratrami, nad sestrami panovat som si myslel,
včil jich mosím já poslúchat, ejhle, načo som vyšel!
Pánom svetským víc nebudem,
stav duchovní neobsáhnem,
nebo som školy dokonal,
bodaj som juž bol skonal!

Papír, pero zanechati mosím, pluh, kosu vzati,
knihy s rýlom premeniti, v potu tvári živ byti.
Ach, čo je to za novina,
která je v tomto má vina,
že mosím školu nechati,
o nešťastná hodina.

Prsty, které mi odmakly, v tažkej práci zatvrdnú,
líca, které obelely, od dymu mi začadnú,
na slunku vždy venku byti,
orat, kopat neb kositi,
kdyby bola tvár jako sňah,
premení hu slunko v prach.

Mal som vždycky pekné šaty ze sukna obzláštného,
ale mosím jiné vzati ze sukna valaského.
Hrubé z vlny nohavice,
aj též juž na nohy krpce,
kde sú včil moje ostrohy,
pekné čižmy na nohy?

Zvykel som bol po učeniu sebe rozveseliti,
hrati, spati, tancovati aneb špacirovati
a včil moje rekracie,[45]
tvrdá práca, spúsobuje,
namísto hry mám robotu,
jak veliké premenenie!

36. Nechme Strečku…

[46]


Nechme Strečku strečkovati,
jako telce bazgovati,[47]
zahoďme na školu kameň,
radnej se požeňme. Amen.

37. Poďme, bratri…

[48]


Poďme, bratri, s vdečným srdcem, nedejme se odvésti,
nech kdo chce co mluví o té pracovitosti.

Industria, neznámá cnost, v našej uherskej zemi,
nech aspoň již jednúc začne se mezi nami.

Tahaj lapy,[49] neboj se nic, veď ti to neuškodí,
kdo pilne pracuje, tomu se dobre vodí.

Nedbaj trebas i mozole na tvých rukách spatruješ,
jen buď trpezlivý, to ty neobanuješ.

Skusíš potom, když nám Búh náš pomúže dostaviti,
naše nové školy porádne pripraviti;

Skusíš potom, ty milá vlast, co jest to industria,
kterou až posavad neznala Hungaria.

Ukáže jí mládež školská za Tisou pri Kereši,[50]
v svojich nových školách, bydlící v Sarvaši.[51]

38. Lenoch celý den…

[52]


Lenoch celý den v zahálki
nestydí se tráviti,
my však, malí i velikí,
buďme vždy pracovití.

Lenoch, když svú hlavu složí,
až do polední spává,
pracovitý k svému zboží
hnedky včas ráno vstává.

Lenoch, když jednúc vstane,
podpírá svoje ruce,
pracovitý neprestane
celý den od své práce.

Zahálka táhne za sebou
chudobu, bídu, núzi,
pracovitost nese s sebou
všeho dost, zlé zapúzí.

Nuže tedy, milí bratri,
oblibme sobe práci,
kdekoli se z nás nekterí
sejdou s boží pomocí.

39. Zahaleč celý den…


Zahaleč celý den tráví
bez užitku pri peci,
nemá pozor na své zdraví
a nedbá na své veci.

Meký vankúš má pod hlavou,
kdy na púl dne zvoníme,
neb kúrí dohán, kdy zdravou
práci druzí činíme.

Složí ruce, nic nedelá
a nechce se hýbati,
každý den mu je nedela,
nezná se hladu báti.

Když se lenivce vyptáváš:
Co si toho dne robil?
Nič, nič, tu odpoved máváš,
nebo ten jest jeho cíl.

Špatné zazerá na prácu,
na pracovitých lidí,
než závidívá tu plácu,
kterou pri pilných vidí.

Tak se nazdá včas drahoty,
že richtár dávat bude,
aneb že knez mu z té psoty
zázrakem snad spomúže.

Když tito nic, kopce, hory
motykou chce kopati,
dá se na slepé povery,
peníze jde hledati.

Lenochu! Jdi sám za chlebem,
on za tebou nepújde,
pilne pracuj, varuj, šanuj,
co ti do rukou prijde.



[16] ohledy — zálety

[17] ferkule (lat.) — jedlá

[18] škorne — črievice

[19] Cicero, Marcus Tullius — rímsky štátnik a slávny rečník z konca republiky (106 — 43 pred n. l.)

[20] miseria sola (lat.) — úplná psota

[21] porta (lat.) — vrátnica

[22] babčina — babka (starý peniaz)

[23] frater (lat.) — brat

[24] familias (lat.) — školský sluha

[25] skutica — palica(?)

[26] polýnok — palina

[27] tu puer nequam (lat.) — ty naničhodník

[28] rajtár (nem.) — jazdec

[29] stezka — chodník

[30] geograf (gréc.) — zemepisec

[31] examen (lat.) — skúška

[32] socii nigri (lat.) — čierni spoločníci

[33] alumneum (lat.) — študentská stravovňa

[34] Minerva — starorímska bohyňa múdrosti

[35] Amor — starorímsky bôžik lásky

[36] Saturnus — podľa starorímskych predstáv najstarší boh

[37] Flora — rímska bohyňa kvitnutia a oplodňovania

[38] Ceres — rímska bohyňa úrody

[39] Apollo — starogrécky boh umenia, niekedy perzonifikované slnko

[40] Parky — Parcae, sudičky, podľa starorímskych predstáv priadly ľuďom niť života a osudu.

[41] PS II, 48 — 49. SNP I, 88 (variant).

[42] šarišská

[43] stukať — stenať, vzdychať

[44] dziak — študent, žiak

[45] rekrace, rekrácí (lat.) — zábava, žart

[46] Zlomok zo satiry na Strečku, niekedy profesora v Prešporku, hoci zo slovenských, z Turčianskeho Pravna rodičov pochádzajúceho, ale potom ponemčeného a veľkého nepriateľa Slovákov, takže pre hlúpe žarty a úhryzky jeho Slováci prešporskú školu opustili a túto pieseň složili. Oznámili nám ju p. barón Alex. Pronay a Gabr. Petian.

[47] badzgovať — strečkovať

[48] Piesne žiakov sarvašských. Na priemyselnom od dvojct. p. Tešedíka založenom ústave.

[49] lapy (z maď.) — nohy

[50] Kereš — Körös, prítok rieky Tisy

[51] Sarvaš — slovenské mestečko na Dolnej zemi

[52] Pri 1. a 3. verši má J. K. aj varianty: v záhalce, velicí.




Ján Kollár

— slovenský básnik, zberateľ ľudovej slovesnosti, jazykovedec, estetik a historik, predstaviteľ slovenského preromantizmu Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.