ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Daj ma, mamko, daj ma do školy,
nedávaj mi šetko po vuoli,
naučím sa čítať,
spievať, rátať, písať,
potom puojdem rovno do vojny.

Ten život študentský
jest jako anjelský,
trebas trpí i hlad,
nedostatek i smad,
však si vede hersky.

Psota nekdy bývá,
však nic neškodívá,
študent si zahvízdne,
vyskočí, zapískne,
psota odcházívá.

Študenti veselí,
neopusťte školy,
školu opustíte,
slobodu stratíte,
srdce vás zabolí.

Pokud se učíte,
čo starost, nevíte,
vstúpíte do stavu,
padne vám na hlavu
hned žena a díte.

Teď jednoho máte,
koho poslúcháte,
šťastní ste, ak jeho
rozkazu múdrého
radi si všímáte.

Prijdete k živnosti,
tu musíte dosti
od pána, sedláka,
mudráka, sprostáka
znášet omrzlostí.

Nad študentský život není v svete,
v tomto stave mládež jen tak kvete,
žije sobe jako ptáctvo nebeské,
nebo nedbá na vše marnosti zemské.

Bez starosti vždycky sobe spívá,
študent smutný nikdy ver nebývá.
A když nekdy i smutným stane se,
hned zas na to zapomíná, smeje se.

Když se sejdou ti milí študenti,
štimují muzické inštrumenty,
jak Orfeus^[1] tak si hrají, spívají,
ve veselé společnosti plesají.

A když vyjdou večer špacirovat,
nesmí se jim Nemec ukazovat,
nebo hned mu jeho kosti vymastia,
pokud dýchá, zpod palice nepustia.

Bez čítania mu na chrbet kladou,
a bez strachu na hospody ta jdou.
Potom ráno toho Nemca spomíná
jeden každý: Ach, to byla hostina!

Co i prišlo Nemcú za dve kily,
nikdy ti študentú nevybili.
Proto, bratrí, vesele se radujme,
študentský stav važme si a milujme!

Trebas sem já študent z chudobného rodu,
múžeš ty za mňa jít a neboj se hladu!

Kalamár a pero, to jsú mé vinice,
kterými naplním každý rok pivnice.

Pekný bielý papier, to jsú moje role,
po kterých má rúčka každodenne ore.

Lepší žácké pero než sedlácké voly,
keď si ho napravím, ide mi po vóli.

Ty sedlácké volky masári pobijú,
ale žácké pera nikdy nezahynú.

Žácké pero rídí všeho sveta lidí,
mešťana, sedláka, zemana, vojáka.

A tak tedy, milá, neboj se ty psoty,
vysúkaj rukávy, poďme do roboty!

Vzácný stav lidí učených,
ctným umením ozdobených,
čtou si knihy vesele,
jak jest to hledet milé
na stav študentú vznešený.

Zlé záhalky utíkají,
v knihách své kochání mají,
práce jejich jest sláva,
nesmrtedlná chvála,
k tomu jich cnost chtive nútí.

V školách lidé prokvitají,
chutnou vúni vydávají,
kvetnou, když jsou v šedinách,
vzácní jsou i v krajinách,
v mestech prední místa mají.

Stkvejí se jak hvezdy jasné,
blesk dají co slunce krásné,
všecko v svetle spatrují,
když múdre považují,
neumelým slúží spešne.

Živi jsou, když v hrobích leží,
povest po královstvích beží,
žijí, když umírají,
umení rozmáhají,
jsou prospešní i po smrti.

On:
Ach, má milá, nebuď taká,
neoblibuj sobe žáka,
skusíš toho, mé srdečko,
že obledne tvoje líčko.

Ona:
Když obledne, pomalujem
a študenta lúbiť budem.
Študent, študent, mé srdečko,
bárs opustím pro nej všecko.

On:
Ach, má milá, nebuď blázen,
nedávej si líčka rázem,
ale dávej na dva razy,
že se študent nepokazí.

Ona:
Líčka moje jsú cukrové,
pro študenta vždy hotové,
buďto na raz neb i více,
nech miluje, pokud jen chce.

On:
Ach, má milá, never svetu
ani žádnému študentu,
kde má obed, tam má milú,
kde večeru, tam zas jinú.

Ona:
I toho ja znám príčinu,
proč má študent často jinú:
že on se zná komendovať^[2]
a s pannami diškurovať.

On:
Ach, má milá, skrz komplement
oklame te snadno študent.
Zakusilo panen dosti
velké študentské lúbosti.

Ona:
Sklame-li mne, to má škoda,
bars ja zústanem i vdova,
ja ho predce lúbiť budem,
a ním nikdy nepohrdnem.

On:
Ach, má milá, študent pújde
do své vlasti, víc neprijde,
a ty budeš naríkati,
že se ti víc nenavrátí.

Ona:
Když odejde, budem túžiť,
černé pentle v smutku nosiť.
Vezme-li mne, s ním ja mile
pújdem, trebas i té chvíle.

On:
Ach, má milá, obanuješ,
jestli žáka lúbiť budeš,
on je dnes tu, te miluje,
zítra jinam povandruje.

Ona:
Že vandruje, to je jiste,
nemúž býť na jednom míste,
i na to ja dosť málo dbám,
za jednoho hneď i dvoch mám.

On:
Ach, má milá, žák je taký,
jestli má peníz nejaký,
jde do krčmy a prepije,
ma dále nepamatuje.

Ona:
Ani otec ani mati
od neho mne neodvrátí.
Ja žíť se študentem žádám,
a s ním i múj život skladám.

On:
Ach, má milá, to ti pravím,
ze srdce ti vše vyjavím:
Že tebe študent nevezme,
jen se my dva spolu sberme.

Ona:
O bláznivý! O spozdilý!
Co mne vábíš ku tvé vúli?
Však mi slíbil študent včera,
že ja budem jeho žena.

On:
Ach, má milá, i ty sliby
obrátiť se mohú v chyby,
študent jen dotud slibuje,
dokud lásku neodžije.

Ona:
Nech vyžije jako svoje,
však to ne tvé, ale moje,
protož odíď a nepríď víc,
ode mne ty nezískáš nic.

On:
Ach, má milá, jednúc ješte
napomínám te bolestne:
Jestli je tvá dobrá vúle,
všem študentom povez vale!

Ona:
Má vúle mne vždycky táhne
k pekným študentom náramne,
a tak pokud živa budem,
študenta vždy lúbiť budem.

Dovol mi, má milá,
jsi-li tak uprímná,
dej a promluv slovíčko,
mému srdci, perličko,
milá lastovičko!

Bych mohel šťastný být
a s tebou promluvit,
mou uprímnost vyjevit,
tvému srdci se lúbit,
dovol k tobe prijít.

Já bych byl tomu rád,
dovol se milovat!
Nespal bych ve dne, v noci,
sloužil bych tvému srdci,
kdybych byl tvúj amant.

Mariška, srdce mé,
miluj mne uprímne!
Miluj mne a já tebe,
budeš ty srdce moje,
požehná nás nebe.

Netrap a nesužuj,
falešne nemiluj!
Já se ti zavazuji,
mou uprímnost slibuji,
mé srdce sveruji.

Jestli chceš aneb ne,
povez, nechceš-li mne
milovati uprímne,
já sobe budu jinde
hledati štestí mé.

Klobúčkem zatočím,
ješte si poskočím,
nedám se trápit více,
sužovat moje srdce,
devčat na tisíce!

Hruštičku zatrasem,
devčat dosti strasem,
takových jako kvítí,
i proč se mám trápiti?
Budem ty trhati.

Vale ti amore,
falešná Mariše,
vale, vale ti dávám,
falešnosti tvé dost mám,
víc sobe nežádám.

Bohu te poručím,
s tebou se rozlúčím,
Mariša, srdce moje,
už komplimenty tvoje
nechcem, jen pokoje.

Já študent jurista,
mám šaty za trista,
sum servus humillimus,^[3]
jméno mé Pankratius,
vivat amor salvus!^[4]

Dále nemohu psat,
ani komponovat:
Pero se mi zlámalo,
atramentu mám málo,
srdce lkát prestalo.

O nešťastné naše milování!
O nešťastné naše spoznání!
Když já ješte študentem byt musím,
knižku, pero ješte nosit musím.

Knižka, pero, to náš život bude,
našim srdcím radost činit múže,
a kalamár to jest ta studnice,
z které bude vážiti mé srdce.

Požehnání bude i nás chovat
a nebesa budou se radovat
nad tou láskou, která mezi nami
bude trvat až i do skonání.

Moja milá, never mi,
ja som šuhaj prieberný.
Ja ťa sklamem, nechám tak,
a sám puojdem do školy.

Nemuože to, má milá,
memuože to všecko byť,
i do školy chodievať,
i pri tebe vždycky byť.

Študenti, študenti,
maľované deti!
Do školy chodíte,
panenky ľúbite.

Panenky sa chlúbia,
že ich žiaci ľúbia,
a my sa smejeme,
že sklamať umieme.

Vy žáci, vy žáci, vysoko učíte,
nejednu panenku za vami mučíte.

Študenti, študenti, dobre je pod vami,
nejedna panenka pobehne za vami.

Ale vy študenti, mrcha robotníci,
nikde vás nevidí, krema pri panički.

Keď nie pri panički, teda pri sklenički,
a tak je vám dobre, to robíte vždycky.

Na hore bujnujú, pod horou šturmujú,^[5]
tých prividzských žákov na vojnu verbujú.

Ondriško Novota, ten im predek vedie
a za ním Terčuľka koníčka mu vedie.

Komu, Terča, komu toho koňa vedeš?
Tebe, Ondrej, tebe, keď na vojnu ideš.

Keď sa ti ľúbila, Ondriško, vojnička,
tu ho máš, tu ho máš, sedaj na koníčka!

Keď vyvedla koňa na zelenú lúčku:
Podajže mi, milá, tvoju bielu rúčku!

Ručičky si dali, žalostne plakali;
bodaj sme sa boli radšej nepoznali!

Na koníčka sedal, pekne odpytoval:
Odpusť mi, Terčuška, čo som ťa rozhneval.

Však si ma rozhneval, to je pravda istá,
vzal si mi prstenček z maličkého prsta.

Poniže Trnavy
chodníček krvavý,

bili sa tam žáci,
všecko Záhoráci.

Porúbali žáka,
Ďurka neboráka.

Pri ňom panna stojí
a rány mu hojí.

Smutne nad ním vzdychá,
potom sa ho pýtá:

Čo ti je, Ďurko náš?
Dávnos nebyl u nás!

Pýtá sa po druhé:
Čo ti, milý Ďure?

Jaké žádáš léky,
čili z apatéky?

Pýtá sa po tretí:
Ďuríčko moj zlatý!

Ihned hore vstává,
ruku jej podává:

Pre teba, o devče,
krev tá ze mne tečie.

Fortuna, fortuna,
však si mi nestálá,

komu preješ mnoho,
chceš ho zbavit toho.

Ach, mamičko moja, dodajte mi rady,
naučil se ke mne chodit jeden študent mladý.

Ach, dcero, dcerko má, zanechaj študenta,
študent odejde do školy, ty zústaneš doma.

Ach, mamičko moja, ja ho nezanechám,
ja za svojím študentíkem radšej preč pojechám.

Dajže, Bože, hladu, na tú moju mamu,
žeby ona nehanila študentského stavu.

Neprešlo púl roka, navrátí se dcerka,
potupená, zanechaná, otrhaná všecka.

Už som opuštená jako hruška v poli,
keď s nej hrušky posbírají, sama smutne stojí.

Všetci boli valasi,
chyba jeden kompan,
kvákali ho za vlasy,
metali ho sem tam.

Už to diovča zemrelo,
čo nám dobre robilo.

Už ho nesú ku krížu,
v strachu ľudia zem hryzú.

Už ho kladú do jamy,
plačú za ním kompani.