ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Každý wečer při tichosti Když se luna usmjwá, Stařec wážný w samotnosti K známé ljpě chodjwá. Kde mu lužko dobrá máti Poprawila mochowé, Odkud slyšet zawjwati Geho hlasy smutkowé. „O ty strome, swatý strome Otcum mogj rodiny, I tys’ musel zlé pohromě Padnaut w obět newinný!? O gak kwětnuls’, dýchals’ mile Pokud léta stáwalo, Awšak přišla bauřná chwjle A twé kwjtj spadalo.“ Zaduměný při měsjce Truchlil stařec swětlosti, Anť mu bledé, smutné ljce Rosj slza žalosti. Awšak stana počne déle, Počne tjše mluwiti: „Stiš se srdce, nechtěg žele Nechtěg smutky množiti. I k nám po bauřliwém čase Milé slunce zawjtá, A pak bude ljpa zase W plné kráse rozwita.“ Při měsjčka bledé září Kráčj stařec w tichosti, A na geho gasné twáři Stkwj se slza radosti.