ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hledal sem dlauho, škoda gen za pracj, Teď domu spěchám nenalezna stopy; Gako se z prázné mysliwec nawracj Honby, když prwnj ledowé se stopj. O zdali přigdu na tu někdy dráhu, Co wede rowno k neywyššjmu blahu!? Znám giž, znám, nenjť w swětě k nalezenj, Newládne nad nj náhoda klamliwá; Pryč tedy odstup daremné mámenj, Mně se gistěgšj naděge usmjwá; Neb wřele cjtjm, že mne wlastnj snaha Sprowodj w náruč neywyššjho blaha. Wlnečka stegně do moře pospjchá, Točj se wukol rozložené nebe, Kwjtko wyrostá, kwěte a usychá, Zwjřatko žige wždyť aspoň pro sebe; O Bože wěčný snad i člowěk nenj Na swětě šjrém na darmo stwořený! Šťastný kdo poznal krásný cjl žiwota; On stogj gak strom na zdrawém kořeni, Gegž bauře silná nikdy neztroskotá, Neb stogj w zemi mocně zakotwený; Než člowěk gestiť gak strom bez kořene, An se negistým krokem přes bauř žene. Wšak nač gsau cjle, nač ge žiwot celý, Gsmeli wšech cjlu, žiwota nehodnj; Nu tedy wlastnj gak ti rozum welj Opustiž žiwot gen sobě lahodný; Tenť mi štastněgšj kdo umj swé sjly Přinášet w obět wznešenému cjli. Než kdo pohlédna gasným okem widj, Že giž dosáhnul krásný cjl žiwota, Tenť práwem gestit neyštastněgšj z lidj, Neb se mu pogj s naděgj gistota: Nenj mi ljto žeť sem kaupil draho, Mám wěčný poklad, mám neywyššj blaho!