ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Gednau při milém wlnek šepotánj, Genžto tichaunce potučkem se winau, Ljbě sem usnul w tagném rozgjmánj Když práwě slunce haslo nad dolinau. W tom mysl ony prolétagjc krage Twořila wukol utěšené ráge. Na njzkém břehu potučka tichého Stál domček, bydlo upřjmné rodiny, Uzaunká láwka nedaleko něho Z prawého wedla tamo na břeh giný, Kdežto se wábné wypjnaly kwěty, Mámiwau krásau lákagjce swěty. Okolo domku zelenau zahrádku Poljwala si matka starostliwá, Dýchaly čerstwé kwěty wuni sladkau. Ana wětřjčkem široce powjwá; Widěl sem matku, gak učila děti Domácj swoge pěstowati kwěty. Bylo tu mnoho, přemnoho radosti, Když na to mysljm sladká to památka! Djtky se hrali w mladé newinnosti Plesala dobrá nade dětmi matka, Genž planauc w milém tomto rozčilenj Dáwala djtkám wřelá poljbenj. Widěl sem dále když minuli dnowé Ana s žehnánjm dorostlé propauštj: „Gděte giž odsud i wy sady nowé Zahraďte tamo na široké paušti; Gděte giž odsud, zde gá waše máti Budu wám mladé štěpjky chystati.“ Na slowa matky rozešli se děti, Rozešli wukol po širokém kragi, Gedny na prawo bylo tu widěti, Giné na lewo gak se ubjragj; Tito na dlauhé octnuli se paušti, Ti z oka w temné tratili se haušti. Třetj na lewém pásli oči břehu, Odkud se wábné kwěty usmjwaly; Nebylo dlauho, giž se w prudkém běhu Tamo po krdlech přes lawičku hnali; I bylo widno gak se w cizjm kragi Ochotně s těmi kwěty objragj. Než tam w zahrádce opuštěná máti Za swými dětmi bolestně čekala, Z které začasto po nich wyzjrati Zdali giž negdau, w slzách chodjwala. Minuly chwjle, nastali i dnowé, Geště se žádnj newracj synowé. Bylo to gednau na prawé poledne, Ona si dlauhau unawena pracj Na tichém břehu do chládku zasedne, I opět patřj zdaž se kdo newracj; W tom hle nagednau uzřj mnohé, ani Se hrnau odtud z lewé strany. Matka poznawši wlastnj swoge děti, Do gegich rychle náruči letěla, Wšak oni matku nechtěli widěti Prchnauce od nj gako prudká střela; Diwě se hnali tamo do zahrady, Kdežto dětinstwj pocjtili wnady. I wtrhli do nj gako wšecky hromy Ronjce wukol halauzky zelené, Ba co wjc geště starodáwné stromy Chtěli napospol wywrátit z kořene; A když tu matka slzila s bolestj Geště se twrdau wyhruželi pěstj. Byliby wšecko na paušť obrátili, Než práwě tenkrát doběhli poslowé, Kteřjžto rychle na před oznámili, Že se tam z paušti wracegj synowé, Kteřj přišedše hned se w práci dali Aby zahrádku předce zachowali. Bylo tu potom přemnoho žalosti, Matka newěrné děti litowala, Bylo tu opět přemnoho radosti, Ona se w djtkách wěrných těšjwala, Kterých gen welmi ze wšech wšudy málo Ku gegj wěrné ochraně zustalo. „A kde gsau ginj - prwnj slowa byla- Kde gsau a proč se s wámi newracegj?“ „Neptey se po nich neptey matko milá, Oni o tobě nic znáti nechtěgj; Neb že gim dosti když se na žaludu Po horách temných wypáseti budau. Gen my sme tobě wěrnými zustali, Plnjce weždy tužbyplná slowa, Málo nás sice, ale wšickni stálj, Námi se zastkwj tobě spása nowá.“ W tom wřele každý obgaw matku drahau, Potwrdil sliby poswátnau přjsahau. Gá také chtěl sem přistaupiti bljže, W tom se přetrhlo dlauhé pásmo sněnj, I šel sem domu, gda po břehu tjše Obrazem krásným cele omámený; Neb se mi zdálo, že to mé widěnj Nemá být marné genom mysle sněnj.