Zlatý fond > Diela > Tajemný hrad v Karpatech


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Tajemný hrad v Karpatech

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Nina Dvorská, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 36 čitateľov


 

XI

Ráno probudil se mladý hrabě velmi časně a poněkud zemdlen svými nočními sny. Ještě téhož dne dopoledne chtěl opustiti Verst a pokračovati v cestě své do Kluže.

Úmyslem hraběte Františka bylo zdržeti se po prohlídce průmyslných osad Petroseny a Livadzelu celý den v Karlovicích, a odebrati se potom na nějaký čas do hlavního města Sedmihradska. Tam odtud chtěl po železnici projeti župami středouherskými, čímž by ukončil svoji cestu.

František vyšel z hospody na terasu, kdež procházel se pohlížeje lorňonem na obrysy starého hradu, který jasně a zřetelně vynikal na planině Orgalské ze záplavy vycházejícího slunce. Hrabě nemohl se ubrániti hlubokému vzrušení.

Myšlenky jeho točily se kolem dvou bodů: má či nemá doraziv do Karlovic splniti slib, který dal občanům verstským? Má či nemá uvědomiti policii o tom, co se dálo na Karpatském hradě?

Když se jal chlácholiti vyděšené vesničany, byl pevného přesvědčení, že hrad jest útočištěm roty zlosynův anebo aspoň lidí podezřelých, kteří majíce, proč se skrývati, vymyslili si prostředky, které by zamezovaly k nim cestu.

Však v noci napadlo hraběti Františkovi něco jiného. Proud jeho myšlenek nalezl nového obratu, a nastoupila pochybnost.

Hle, již tomu pět let, co zmizel baron Rudolf, poslední potomek rodiny Gorcův, aniž kdo určitě věděl, kam se poděl. Arci se za krátko po jeho kvapném odjezdu z Neapole rozšířila pověst o jeho smrti. Však kdo ví, co na tom pravdy? Byl nějaký důkaz o tom? Snad baron Gorc žil, a žil-li, proč by se nebyl mohl vrátiti na hrad svých otců? Proč by ho tam nebyl mohl doprovoditi Orfanik, jediný jeho důvěrník, a proč by právě tento podivínský silozpytec nemohl býti tvůrcem a původcem oněch strašáků, udržujících neustálý děs a hrůzu po všem okolí? — A to právě bylo předmětem úvah hraběte Františka.

Jak viděti, domněnka tato byla velmi pravděpodobna, a jestliže se baron Rudolf Gorc s Orfanikem skutečně uchýlil do tohoto hradu, pak je pochopitelno, proč chtěli jej učiniti nepřístupným: totiž aby tam mohli žíti sami pro sebe odloučeni od světa, což zrovna odpovídalo jich zvykům i povaze.

A bylo-li tomu tak, jak se tu měl mladý hrabě zachovati? Zdaž se slušelo, aby se míchal do soukromých záležitostí barona Gorce? Hrabě právě o tom přemýšlel uvažuje všecky důvody pro i proti, když tu přišel Ročko k němu na terasu.

František požádal ho, aby mu v těch pochybnostech sdělil svoje mínění.

„Můj pane,“ odpověděl Ročko, „je možno, že baron Gorc oddává se tam všem těm svým čertovinám. Nu a je-li tomu tak, myslím si, že nám není třeba strkati tam prsty. Bláhovci verstští ať se z toho vymotají jak chtějí, toť jejich věc, nevím, nač bychom se my znepokojovali zbytečnými starostmi o jejich utišení a upokojení“

„Ba, ba,“ prohodil František, „a když to vezmu kolem dokola, tak se mi zdá, že máš, milý Ročko, pravdu.“

„Též si to myslím,“ odpověděl prostě sluha.

„Hospodář Kolc a ostatní již vědí nyní, kudy na to, aby se zbyli oněch domnělých duchů na hradě.“

„Zajisté, pane, potřebují to jen oznámiti karlovické policii.“

„Hned po snídani se vydáme na cestu, Ročko.“

„Vše bude připraveno.“

„Však dříve, než se pustíme údolím Sily, učiníme si malou zacházku lesem Plesským.“

„A proč, pane?“

„Rád bych se podíval zblízka na ten prapodivný Karpatský hrad.“

„K čemu to?“

„Nápad, Ročko, pouhý nápad, který nás nezdrží ani o půl dne.“

Ročko živě odporoval tomu rozhodnutí, jež mu připadalo velmi nemístno. Vyhýbalť se s hrabětem pečlivě všemu, co ho jen poněkud živěji mohlo upamatovati na minulost. Však tentokráte byl všecek Ročkův odpor marný, neboť narazil na nezlomnou vůli pánovu.

Hraběte Františka — jenž jako by podléhal jakémusi prazvláštnímu vlivu — táhlo to neodolatelně ke hradu. Snad přitažlivost ona, aniž si toho byl jasně vědom, vyplývá ze snu, v němž ondy slyšel hlas Stillin v truchlivé písni Stefanově.

Snil však tehdy opravdu?… Věru, že otázka tato byla na místě, když si hrabě připomněl, že v oné jizbě „u krále Matyáše“, jak byl o tom ubezpečen, již jednou prý se ozval jakýsi hlas — totiž onen hlas, proti jehož výstraze se Nik Dek tak nerozumně vzpříčil. A tak nebude nám divno, že podléhaje zvláštní své duševní náladě, usmyslil si mladý hrabě pustiti se ke Karpatskému hradu a vstoupiti až pod samy jeho starobylé hradby, ač nepomýšlel vniknouti dovnitř.

Samo sebou se rozumí, že František Telek z dobrých příčin nemínil se zmíniti o svých úmyslech osadníkům verstským. Vždyť by ti lidé neváhali se pověsiti Ročkovi na paty, aby ho odvrátili od toho podniku, i nařídil svému sluhovi, aby o tom naprosto pomlčel.

Žádný, kdo je bude viděti sestupovati návsí k údolí Sily, nebude pochybovati, že tamtudy odcházejí do Karlovic. František pozoroval však s terasy, že ještě jiná cesta vede podél paty Řetězatu až k průsmyku Vlkáňskému. Bylo tudíž možno vrátiti se na Plesu jinudy nežli vesnicí a zůstati tak nepozorován každým i hospodářem Kolcem.

K polednímu, vyrovnav beze slova svůj trošičku přepepřený účet, který Jonáš doprovázel nejlíbeznějším svým úsměvem, strojil se hrabě František k odchodu.

Přišli se s ním rozloučit hospodář Kolc, krásná Miriota, kantor Hermod, doktor Patak, ovčák Frik a značný počet ostatních sousedů verstských.

Také mladý lesník mohl již opustiti pokoj. Jak viděti, neváhal příliš dlouho sebrati se na nohy — oč připisoval si největší zásluhu bývalý karantenní opatrovník.

„Přijměte mé upřímné blahopřání, Nik Deku, vy i vaše nevěsta,“ pravil dvorně hrabě František.

„Děkujeme vám,“ odvětila dívčina zářící štěstím.

„Šťastnou cestu, pane hrabě,“ dodal lesník.

„Ba… aby jen byla šťastnou!“ prohodil František, jehož čelo se zachmuřilo.

„Pane hrabě,“ pospíšil si hospodář Kolc, „ještě jednou vás prosíme, abyste nezapomněl zakročiti v Karlovicích, jak jste nám laskavě přislíbil.“

„Nezapomenu, nezapomenu, pane Kolče,“ odpověděl František. „V případě pak, že bych se někde zdržel, znáte již onen prajednoduchý prostředek, jak se zbaviti nepokojného sousedství, a hrad nebude již bodrým občanům verstským naháněti žádného strachu.“

„To se lehko řekne“ — bručel kantor.

„A lehko vykoná,“ vpadl František. „Budete-li chtíti, dovedou za osmačtyřicet hodin zavolaní četníci již sáhnout na kobylku těm darebům, skrývajícím se na hradě.“

„Ovšem jen v tom případě, ostatně velmi možném, nejsou-li to tam duchové,“ podotkl ovčák Frik.

„I v tom případě,“ ubezpečoval František s nepatrným pokrčením rameny.

„Kdybyste nás byl provázel, pane hrabě,“ pravil doktor Patak, „totiž mne a Dika, však byste jinak zpíval!“

„Tohle by mne mohlo znepokojovati, doktore, leda že bych byl býval tak praneobyčejně chycen za nohy v hradebním příkopu jako vy.“

„Ba za nohy, pane hrabě, či lépe řečeno za boty! A dokonce si nemusíte mysliti, že by se mi to snad — v onom stavu mysli — bylo zdálo…“

„Nemyslím si, pane, nic, a nemíním vám ani ty věci vysvětlovati, když se vám zdají nevysvětlitelny. Však buďte ujištěn, že z bot četníků, kteří přijdou prohledat Karpatský hrad, zvyklých dobré kázni a bázni, nevyrostou kořeny jako z vašich.“

Odbyv takto doktora byl nucen mladý hrabě přijmouti ještě naposledy hold důstojného hoteliera od „krále Matyáše“, tak velice poctěného obzvláštní ctí, že vysocectěný hrabě František Telek atd. Když byl pozdravil ještě na rozloučenou hospodáře Kolce, Nik Deka, jeho nevěstu a ostatní občanstvo shromážděné na návsi, pokynul Ročkovi — a oba se pustili ostrým krokem dolů cestou z průsmyku.

Za malou hodinku dospěli pravého břehu Sily a dali se po něm vzhůru podél jižního úpatí Řetězatu.

Ročko si pevně umínil, že se zdrží všech poznámek. Byla by to marná práce jimi něčeho u jeho pána docíliti. Jsa zvyklý poslouchati hraběte po vojensku, již by věděl, jak mu pomoci, kdyby se odvážil nějakého nebezpečného dobrodružství.

Po dvouhodinném pochodě stanuli hrabě František a Ročko, aby si na chvíli odpočinuli.

Právě na tom místě se zahýbala valašská Sila ku pravé straně, tvoříc až u samé cesty značnou zátočku. Za řekou na druhé straně na tomto výběžku Plesy rozkládala se Orgalská planina ve vzdálenosti asi půl míle.

Na tomto místě musili opustiti Silu, poněvadž František chtěl napřed proniknouti průsmykem, než by se dal směrem ke hradu.

Tato zacházka, jíž se bylo možno vyhnouti Verstu, byla, jak viděti, dvakráte delší obyčejné vzdálenosti hradu ode vsi. Hrabě František a Ročko proto však přece by se dostali na planinu Orgalskou ještě za jasného dne, a tu by měl mladý hrabě dosti času prohlédnouti si zříceninu, jak zvenčí vypadá. A posečkají-li tam, až se trochu setmí, směle se pak mohou pustiti Verstem bez obavy, že je někdo spatří a pozná. Úmyslem hraběte bylo přespati pak v městečku Livadzalu, ležícím při stoku obou Sil, a z rána pokračovati dále na cestě ke Karlovicům.

Odpočinek trval půl hodiny, a po celou tu dobu hrabě František nepromluvil ani slova, jsa všecek ponořen ve své vzpomínky i dosti znepokojen myšlenkou, že by se mohl baron Gorc skrývati uvnitř tohoto hradu.

A Ročko měl co dělati, aby neřekl:

„Zbytečně bychom se dále trmáceli, pane!… Ukažme raději tomu prožluklému hnízdu zadá a jděme po svých!“

Zatím odbočili s cesty. Napřed musili proniknouti směsicí stromů, kudy nevedla žádná pěšina. Na mnoha místech byla tam země hluboko rozryta, ježto v době dešťů rozlévá se Sila přes břehy a zaplavuje ječícími proudy okolí, proměňujíc je v bažinu. Vše to dosti znesnadňovalo pochod zdržujíc následkem toho, co do času, oba cestující. Ušla hodina, nežli se dostali na cestu průsmykem Vlkáňským, jímž prošli kolem páté hodiny.

Pravý svah Plesy není zarostlý lesy, jimiž si musil Nik Dek na druhé straně se sekyrou v ruce raziti cestu; však tu zase bylo zápasiti s potížemi jiného druhu. Byly to ohromné spousty sesutých skal, mezi nimiž musili postupovati jen s velikou opatrností, potom strmé srázy, hluboké rozsedliny, balvany nebezpečné nakloněné a jedva podepřené na své podstavě, podobné útesům alpských krajin, všecko ve zmatené směsici křížem krážem naválených obrovitých kamenův, odtržených od vrcholu hor a sesypavších se až tam — pravý chaos v plném svém děsu.

Slézti horský sklon za těchto podmínek vyžadovalo tudíž ještě dobrou hodinu tuhé námahy. V pravdě se zdálo, že pro tuto neschůdnost a nepřístupnost nemá Karpatský hrad potřebí jiné zbraně ke svému obhájení a k zamezení přístupu komukoli. Tu snad měl ještě Ročko naději, že se naskytnou překážky naprosto nepřekonatelné — ale naděje jeho se neuskutečnila.

Konečně za pásmem balvanův a propastí dostihli okraje Orgalské planiny, odkudž odstiňoval se Karpatský hrad v jasném profilu uprostřed ponuré pustiny, jíž se vyhýbalo se strachem všecko obyvatelstvo tamější krajiny.

Nutno vytknouti, že hrabě František a Ročko dorazili ke hradu bokem na straně náspu obráceného k severu. Nik Dek a doktor Patak dospěli tam na straně východní z té příčiny, poněvadž stoupajíce po levém svahu Plesy, měli po pravici bystřinu Nyad i cestu průsmykem. Tyto dva protivné směry tvoří navzájem značný tupý úhel, v jehož vrcholu ční kulatá hlavní věž. Od severu pak nebylo ke hradu vůbec přístupu, neboť nejen že tam hradby neměly ani branky, ani zvedacího mostu, ale jsouce založeny na půdě neschůdné a nepravidelné strměly tam do značné výše.

Celkem nezáleželo na tom, že byl přístup s této strany nemožný, neboť mladý hrabě neměl v úmyslu hradní zdi překročiti.

Bylo půl osmé hodiny, když hrabě František Telek a Ročko stanuli nahoře na kraji Orgalské planiny. Před nimi strměla divoká rozvalina, zahalená již tmou a splývající s Plesskými skalami svým starobylým zabarvením. Hradba zatáčejíc se tu po levé straně, tvořila ostrý úhel, v jehož hrotu čněla nárožní bašta. Právě tam, nahoře na mezináspí nad její zubovatým cimbuřím hrbatil se onen buk, jehož zkroucené větve svědčily o mocných v té výši nárazech jihozápadních vichřic.

Ovčák Frik se nemýlil. Dle známé legendy zbývala pouze tři léta trvání starobylého hradu baronů Gorců.

Hrabě František mlčky pohlížel na tuto stavbu, nad níž vypínala se uprostřed silná kulatá věž. Ve zmatené směsici těchto zdí jsou bezpochyby ještě zachovány klenuté, rozsáhlé a ozvěnu vzbuzující sály, dlouhé spletené a křižující se chodby, tajemné skrýše ukryté v útrobách země, jaké najdeme dosud na starobylých tvrzích maďarských. Žádný jiný příbytek nemohl by se lépe hoditi poslednímu potomku rodu Gorců nežli toto sídlo. Zde mohl se pohřbiti v zapomenutí a zameziti, aby tajemnou příčinu toho nikdo nevypátral. Čím více mladý hrabě na to myslil, tím více poddával se myšlence, že se opravdu Rudolf Gorc utekl za ochranné valy opuštěného svého Karpatského hradu.

Však nic neprozrazovalo přítomnost nějakých lidí uvnitř kulaté věže. Nikde kouře nad komíny, nikde se ani hlásku neozvalo z oken velmi pečlivě uzavřených. Ničím — ani ptačím skřekem — nebylo rušeno tajuplné ticho pochmurné této stavby.

Hrabě František zíral dychtivým pohledem na hradby, jež zaznívaly druhdy šumem slavností a radovánek i lomozem válečstrastných upomínek.

Ročko, chtěje ponechati svého pána jeho myšlenkám, stál ným. Mlčel, neboť mysl jeho byla plna mučivých dum, a srdce stranou za ním. Nebylť by se odvážil vyrušiti ho jedinkou jen poznámkou. Ale když se slunce schylovalo již zvolna za hřeben Plesy, a kdy se v údolí obou Sil začalo stmívati, tu již Ročko neváhal a řekl:

„Pane, již jest večer… Bude brzy osm hodin.“

František jako by neslyšel.

„Je čas jíti dále,“ pokračoval Ročko, „chceme-li se dostati do Livadzelu, než ještě budou hospody uzavřeny.“

„Hned, hned, Ročko — v okamžiku půjdeme“ — děl hrabě František.

„Bude nám třeba dobré hodiny, pane, abychom se dostali na cestu do průsmyku a poněvadž bude již noc, nikdo z Verstu nás neuvidí ani nepozná, když se tamtudy pustíme.“

„Ještě jen několik minut,“ pravil hrabě, „a potom hned zamíříme ke vsi.“

František nehnul se s místa, na němž stanul, dospěv Orgalské planiny.

„Nezapomínejte, pane,“ dostupoval Ročko, „že bude noc, a tu bychom se stěží vyznali mezi oněmi skalisky. — Sotva jsme jimi pronikli za bílého dne, natož v noci. — Prominete mi laskavě, že tak naléhám.“

„Ano — jděme, Ročko! — Již jdu za tebou.“

A přece se zdálo, že jest hrabě František neodolatelně připoután ke starému hradu snad vlivem oné tajemné tuchy, jíž si nebývá ani srdce jasně vědomo. Což byl tu přivrtán k zemi před hradem jako druhdy doktor Patak, který tvrdil, že se mu to stalo v příkopě hradním pod středním náspem? Nebylo tomu tak. Jeho rohy byly prosty pout, nevězely v oku ani v železech. — Hrabě se mohl volně pohybovati po planině, a kdyby byl chtěl, nic by ho nebylo mohlo zadržeti, aby neobešel hradby podél vnějšího kraje hradebního příkopu.

A měl snad hrabě ten úmysl?

Právě to napadlo také Ročkovi, jenž se proto rozhodl k poslednímu vybídnutí:

„Půjdete již, pane?“…

„Již, již…“ zvolal hrabě František.

A pořád stál nehýbaje se.

Na Orgalské planině bylo již tma. Stín šířící se z hor zahaloval postupně od jihu skupinu staveb, jejichž obrysy jevily se již jen jako neurčitá silhueta. Záhy vše splynulo ve tmách, žádné světlo neproblesklo úzkými okénky věžními.

„Milý pane… pojďte již!“ opakoval Ročko.

Již již se obracel hrabě František k odchodu, když v tom se objevila jakási mlhavá postava nahoře na baště, kde se zvedal právě onen pověstný buk.

Hrabě stanul pohlížeje na postavu, jejíž obrysy se víc a více jasnily. Byla to žena s rozpuštěnými vlasy a s napřaženými pažemi, zahalená do dlouhého bílého roucha.

Zdaž to nebylo právě ono roucho, které měla na sobě Stilla ve známém poledním výstupu z „Rolanda“, kde ji viděl hrabě František naposled?

Ano! Vždyť to byla Stilla sama, bez hnutí, s pážemi napřaženými k mladému hraběti a s pohledem pronikavě na něho upřeným.

„Ona!… Ona!…“ vzkřikl hrabě a žena se po ní, byl by se málem sřítil až dolů pod samy hradby, kdyby ho nebyl Ročko zadržel.

Zjev náhle zmizel. Celkem netrvalo ani minutu, co se Stilla ukázala. —

Ostatně na čase nezáleželo, neboť hraběti byla by stačila vteřina, aby ji poznal. Ze rtů vyklouzl mu výkřik:

„Ona… toť ona… živá!“




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.