Zlatý fond > Diela > Tajemný hrad v Karpatech


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Tajemný hrad v Karpatech

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Nina Dvorská, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 36 čitateľov


 

XII

Bylo by možno, aby se zde na baště objevila Stilla hraběti Františkovi, který pevně věřil, že ji už nikdy na tom světě neuzří? — Hrabě přece nebyl hříčkou přeludu, vždyť zjev ten viděl také Ročko! — Byla to vpravdě ona znamenitá umělkyně v rouchu Angeliky, tak jak vystoupila v divadle San-Carlo před obecenstvo při svém představení na rozloučenou.

Mozkem mladého hraběte projela zdrcující pravda. Zbožňovaná dívka, která se měla stát jeho manželkou, byla tedy uzavřena již po pět let v tomto zámku mezi horami sedmihradskými! Žije tedy Stilla, kterou hrabě František viděl umříti na jevišti! Mezi tím tedy, co ho polomrtvého dopravovali do hôtelu, podařilo se baronu Rudolfovi vniknouti ke Stille, jí se zmocniti a odvléci ji na tento Karpatský hrad, a obyvatelstvo neapolské druhého dne na pohřbu kráčelo na hřbitov „Santo Campo Nuovo“ pouze za prázdnou rakví!

Hrabě si mohl tisíckráte opakovati, že to věc nemožná, neuvěřitelná, proti zdravému rozumu, skutečný zázrak, víře nepodobný a neslýchaný — ale — zde byl poučen o jiném: Stilla byla unesena od barona Gorce, poněvadž byla na hradě! — Byla na živu, poněvadž ji právě spatřil nahoře na zdi! — O tom nebylo nejmenší pochybnosti.

Nadarmo hledal hrabě východ z víru svých myšlenek, které se ostatně všecky sbíhaly v jedinkém bodě: vyrvati Stillu z moci Rudolfa Gorce a osvoboditi po pět let zajatou na Karpatském zámku!

„Poslyš Ročko,“ zvolal František bez dechu, „a rozuměj mi dobře — neboť se mi zdá, že přijdu o rozum.“ —

„Můj pane — můj drahý pane!“

„Musím za každou cenu k ní… k ní… a to hned, v okamžiku.“

„Teď snad ne — až zítra.“ —

„Pravím ti, ještě dnes, hned! — Vždyť je tam ona! — Viděla mne právě tak dobře, jak já ji. — Očekává mne…“

„Nuže dobrá — ale já jdu s vámi.“

„Ne! — Půjdu sám.“

„Sám?“ —

„Ano.“

„Ale jak se dostanete do hradu, když se to ani Nik Dekovi nepodařilo?“ —

„Pravím ti, že tam vniknu.“

„Branka je zavřena.“ —

„Nebudu jí potřebovati. — Budu hledati — a naleznu již nějak průlom — a tamtudy vniknu dovnitř.“

„Nechcete tedy, abych vás doprovázel — pane — opravdu tomu nechcete?…“

„Nechci tomu! Rozloučíme se zde a to jen proto, abys mi tím posloužil.“

„Mám vás čekati zde, až se vrátíte?“

„Nikoli, Ročko.“

„Kam tedy mám jíti?“

„Do Verstu — či ne, ne do Verstu. — Není potřebí, aby ti lidé o tom věděli. — Jdi do Vlkáně, a tam přenocuj. — Nevrátím-li se do zítřka, odejdi z Vlkáně hned z rána — totiž — ne hned z rána — počkej ještě několik hodin. — Potom jdi do Karlovic. — Tam vyhledáš policejního ředitele a povíš mu všecko. — Potom vrátíš se s policisty. — Bude-li potřebí, udeříte útokem na hrad! — Osvoboďte ji! — Ach! věčný Bože — ona — a živa — v moci Rudolfa Gorce!…“

A Ročko viděl, jak se stupňuje postupem těchto nesouvislých a přerývaných vět pobouření jeho pána, prozrazujíc se neurovnaností myšlenek, jak bývá u člověka, jenž není již sebe mocen.

„Jdi, — Ročko!“ vzkřikl hrabě naposledy.

„Vy tomu chcete?“

„Ano, chci tomu!“

Na tento výslovný a určitý rozkaz nezbývalo Ročkovi než poslechnouti. Však také hrabě František se již vzdálil od něho a zmizel mu s očí ve večerní temnotě.

Ročko se nehýbal chvíli s místa, nemoha se odhodlati k odchodu. Mžikem však mu napadlo, že se hraběti pokus nezdaří, a že nebude moci vniknouti za hradby. Proto bude přinucen vrátiti se do Vlkáně — snad hned zítra ráno — ne-li ještě teď v noci. — Šli by potom společně do Karlovic, a co se nezdařilo Františkovi ani lesníkovi, to by se povedlo přispěním úředních zřízenců. — Posvítili by si již na toho Rudolfa Gorce — vyrvali by mu nešťastnou Stillu — rozkotali by Karpatský hrad — až by nezbylo z něho kamene na kameni, i kdyby se spikly na jeho obranu všecky pekelné mocnosti!

V těch myšlenkách sestupoval Ročko s Orgalské planiny, aby dorazil na cestu vedoucí průsmykem Vlkáňským.

Zatím hrabě František, sleduje kraj hradebního příkopu, obešel již nárožní baštu strmící z hradeb po levé straně.

Stero myšlenek křižovalo mu mozkem. Již neměl nejmenší pochyby o přítomnosti barona Gorce na hradě, poněvadž tu byla Stilla v násilném zajetí. — Nikdo jiný ji nemohl vězniti než on — Slilla na živu! — Ale jakým způsobem dospěje František až k ní? — A jak provede její únos z neznámého hradu tohoto? — Hrabě toho nevěděl, však stůj co stůj se to státi musilo. — On překoná překážky, s něž nebyl Nik Dek — vždyť nepoháněla jej do tohoto zbořeniska zvědavost, ale láska, láska k oné ženě, kterou byl dávno jako mrtvou oplakal a kterou tu našel živoucí, ach ano, živoucí! Však teď vyrve ji z moci Rudolfa Gorce!

Hrabě František si myslil, že ještě nejspíše najde cestu do hradu někde v jižním náspu, tam, kde byla branka se zvedacím mostem. Nemaje tudíž potřebí, aby se pokoušel na této straně šplhati po strmých zdech, ubíral se dále od nárožní bašty po hřebenu Orgalské planiny.

Ve dne nebyla by snad cesta tato příliš nesnadná, ale bylo na pováženou v noci, kdy luna ještě nevyšla, v noci ještě temnější pro mlhy, které se v horách zhusťují. K nebezpečí učiniti chybný krok a svaliti se do hlubokého příkopu pojilo se nebezpečí nové, totiž naraziti na vratké skály a strhnouti je na sebe.

Hrabě František spěchal dále drže se co nejtěsněji při klikatém kraji příkopu a tápaje rukama i nohama, aby se přesvědčil, že se odtud neodchýlil. Podporován nadlidskou silou, byl veden kromě toho oním prazvláštním pudem, který ho nemohl mýliti.

Od zmíněné bašty vybíhal jižní násep, k němuž byl přístup po zvedacím mostě, ač ovšem nebyl-li most vyzvednut a přiražen ke brance.

Odtud překážky stále rostly a se zveličovali. Pro ohromná skaliska, trčící všude v cestu, nemohl, se již hrabě držeti těsně příkopu, od něhož se musil tu onde vzdáliti. Představme si člověka, který by se chtěl vyznati mezi rozmetanými a rozházenými dolmeny a menhiry[27] na pláni u městečka Karnaku. A nikde stopy, dle níž by se mohl stanoviti směr, nikde světélka v nočních tmách zahalujících hrad až po vrcholek věže!

Hrabě František bral se stále v před, tu se smýkaje na ohromný balvan, který cestu tarasil, onde prodíraje se skalisky, až měl ruce do krve rozedrány od bodlin a hustých křovin. Těsně kolem hlavy vylétaly mu páry mořských orlů, prchajíce se skal za děsného řehtavého skřeku.

Nuže, proč nezněl nyní onen zvonek na hradní kapli, jako ondy za přítomnosti Nik Deka a doktora? A proč nezářilo nad cimbuřím věže ono pronikavé světlo, které ondy obklopovalo oba odvážlivce? Hrabě byl by kráčel po hlase, byl by kráčel za světlem jako námořník, řídící se hvizdotem poplašné sireny anebo svitem majáku!

Však toho nebylo!… Vládla hluboká noc, jíž pronikal zrak jedva na několik kroků.

Tak minula asi hodina. Konečně poznal hrabě František dle sklonitosti půdy, po levé straně, že zabloudil. Sestoupil již níže, nežli je branka — či minul se zvedacího mostu?

Stanul dupaje a svíraje pěsti. Kudy se měl nyní pustiti? Jaký vztek jím zalomcoval při pomyšlení, že by musil tak sečkati do rána! — V tom případě však by ho zahlédli lidé na hradě — a nemohl by je překvapiti. — Rudolf Gorc by se již měl na pozoru. —

Z té příčiny musil František vniknouti do hradu ještě této noci a přece tu stál, nemoha se vyznati v neproniknutelné temnotě.

Z prsou vydral se mu výkřik — výkřik plný zoufalé beznaděje:

„Stillo, má Stillo!…“

Či myslil si, že zajatá ho uslyší a že bude moci odpověděti? —

Pětkráte po sobě vykřikl toto jméno, kterému odpovídala jen mnohonásobná ozvěna v horách.

Náhle však byl zrak hraběte Františka něčím upoután. Jakási zář pronikala temnotami — zář dosti mocná, jejíž ohnisko bylo umístěno asi ve značné výši.

„Tam jest hrad… tam!“ zvolal hrabě, neboť dle místa, jež světlo zaujímalo, mohla to býti pouze kulatá hlavní věž. Odtam tud se asi linula ona záře.

V neobyčejné předrážděnosti svých smylů nerozpakoval se František věřiti, že to Stilla posílá mu tak neočekávanou pomoc. Není již pochyby, poznala ho v tom okamžiku, kdy také on ji zahlédl nahoře na baště. Teď dává mu znamení a ukazuje cestu, kudy by se dostal ke brance. —

Hrabě František se pustil směrem tohoto světla, jehož záře se sesilovala, čím více se přibližoval. Ježto se byl odchýlil s Orgalské planiny příliš na levo, musil nyní postoupiti asi dvacet kroků ke hradu v pravo, a tak tápaje chvíli sem i tam, našel konečně opět kraj hradebního příkopu.

Světlo plálo mu zrovna před očima, a výška jeho svědčila, že proudí ze kteréhosi okna kulaté věže.

František ocitl se tak čelem proti posledním překážkám — snad nepřekonatelným.

Neboť, byla-li branka zavřena a zvedací most vyzdvižen, musil slézti dolů příkopem až k patě středního náspu. — A co by si potom počal přede zdí, zvedající se mu nad hlavou do výše padesáti stop! —

Hrabě zamířil k tomu místu, kde přiléhal zvedací most, byl-li spuštěn a branka otevřena. —

Zvedací most byl spuštěn.

Hrabě neztráceje času, aby věc náležitě uvážil, přeběhl kolísavé mostní trámce a dotekl se branky…

Branka se otevřela.

Hrabě František veběhl do temné klenby. Však jedva popošel několik kroků, když tu zvedl se most a s lomozem se přirazil ke brance. —

Hrabě František Telek byl v Karpatském zámku zajatcem.



[27] U městečka Carnaku, ležícího na jižním břehu poloostrova Bretoňského při Guiberonském zálivu mezi 5° — 6° záp. délky (Paříž) a 47° až 48° sever. šířky, jsou nejkrásnější celtické pomníky ve Francii, zvané menhiry a dolmeny. Pravé určení těchto kamenných náhrobků není dosud známo. Jsou až 6 m vysoké a táhnou se v jedenácti řadách od městečka k východu v délce 1500 m.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.