Tajemný hrad v Karpatech

Zajisté vzpomínáme si ještě na rozprávku barona s Orfanikem dle které měl býti hrad zničen až po odchodu Rudolfa Gorce. Však v okamžiku, kdy se výbuch udál, bylo nemožno, aby byl měl baron dosti času uniknouti tunelem do průsmyku. Zavinil snad baron mimoděk tuto katastrofu, nejsa sebe mocen v návalu bolesti a šíleného zoufalství? Či chtěl se zúmyslně pohřbíti ve zříceninách svého hradu, jakž se mohlo souditi dle záhadných jím pronesených slov v tom právě okamžiku, když Ročkova koule roztříštila skřínku?

Bud jak buď, ale policisté, upozorněni výstřelem Ročkovy pušky, měli veliké štěstí, že byli ještě příliš vzdáleni, když zaduněl výbuch. Jen tu a tam byl někdo zasažen kusy kamení, padajícího až na okraj Orgalské krajiny. Toliko Ročko s lesníkem byli již pod samým hradním náspem a opravdu vyvázli jen zázrakem, nebyvše rozdrceni deštěm sypajících se trosek.

Po výbuchu nemeškali Ročko a Nik Dek zároveň s policisty překročiti hradby, což se jim podařilo bez značnějších obtíží, neboť příkop byl zpola zasypán rozbořenými a rozvalenými zdmi.

Padesát kroků za náspem pod hromadou rozvalin u samé věže nalezeno bylo tělo.

Byla to mrtvola Rudolfa Gorce. Starší pamětníci toho kraje, mezi nimi i hospodář Kolc, poznali barona na prvý pohled.

Však Ročko a Nik Dek měli stále na mysli jen mladého hraběte. Poněvadž se nebyl vrátil v umluvené lhůtě, nemohl býti nikde jinde než zde, odkudž se mu nepodařilo uniknouti.

Ročko ztratil již všecku naději, že se s ním shledá na živu, a že nepadl za oběť strašné katastrofě. Proto vzlykal usedavě, a Nik Dek nemohl jej utišiti.

Však po půl hodině dlouhého hledání byl hrabě konečně nalezen v prvním patře věže pod výklenkem ve zdi, což ho uchránilo, že nebyl rozdrcen.

„Můj pane — můj ubohý pane!“

„Pane hrabě!“

S těmito výkřiky klonili se Ročko s Nikem nad Františkovým tělem, myslíce, že jest mrtev, ale byl jen omráčen.

Konečně otevřel oči. Však dle plachého a těkavého pohledu, nezdálo se, že poznává Ročka a že rozumí jeho slovům.

Také Nik Dek, podpírající ho svými lokty, promluvil k němu několik slov, aniž dostal jaké odpovědi.

Toliko poslední slova Stilliny písně splynula hraběti se rtů:

„Milovaná — chci zemříti —“

Hrabě František Telek zešílel.