Zlatý fond > Diela > Tajemný hrad v Karpatech


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Tajemný hrad v Karpatech

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Nina Dvorská, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 36 čitateľov


 

VI

Uzounký, jakoby stříbrný srpek měsíce zmizel téměř současně se západem slunce. Mraky plynoucí od západu pohltily pozvolna poslední šero soumraku. Přítmí valící se z údolin zastřelo znenáhla okolí. Okruh hor naplnil se tmami a tvary hradu zmizely záhy v závoji noci.

Jestliže se zdálo, že noc bude velmi temna, tož nic nepoukazovalo k tomu, že by klid její měl býti porušen snad změnou povětří, vichrem anebo bouří. Bylo to štěstí pro Nik Deka a jeho společníka, jimž bylo prodlévati pod širým nebem. Na spráhlé planině Orgalské nebylo žádných stromů. Porůznu jen trochu nuzné kleče při samé zemi, jež neposkytovala přístřeší proti nočnímu chladu. Za to bylo v hojnosti balvanů, dílem do polovice zahrabaných v zemi, dílem jedva lehýnce jen podepřených, takže jediný náraz byl by stačil, aby se skutálely dolů do lesa.

Jedinká rostlina, která bujela v hojnosti na kamenité půdě, byl hustý bodlák, zvaný „ruská trnina“, jejíž ochmýřená semena, dle zpráv Eliáše Reclusa, byla prý tam donesena moskevskými koni.

Oběma přátelům jednalo se především o to, aby si vyhlédli nějaké místečko, kdež by strávili noc, alespoň trochu jsouce chráněni před klesáním teploty, které je dosti značné v takové výši.

„Opravdu těžká volba… kde by člověk nadobro neonemocněl…“ bručel doktor Patak.

„Stěžujte si na to!“ odpověděl Nik Dek.

„Zajisté, že si stěžuji! Jak znamenité to místo pro ulovení pořádné rýmy, nebo důkladného rheumatismu, z něhož bych se do smrti nevyléčil!“

Jak truchlivé to doznání lékařského umění, které vypustil z úst bývalý karanténní opatrovník! Ach, jak želel pohodlného svého domku ve Verstu s pokojíkem dobře uzavřeným a s postelí důkladně vystlanou poduškami a prošívanými pokryvkami. Bylo potřebí vyhledati mezi skalisky rozmetanými po planině Orgalské takový balvan, jehož postavení poskytovalo by poměrně největší záštitu proti jihozápadnímu větříku, který počínal již pofukovati. Dle toho řídil se Nik Dek, a doktor ihned v patách ho následoval za širokou skálu, plochou nahoře jako stůl.

Skála ta, zarostlá spoustou chrastavce a lomikamene, byla jednou z oněch kamenných lavic, s nimiž se zhusta setkáme na křižovatkách v provinciích valašských. Pocestný, jenž se na nich k odpočinku usadil, mohl zároveň ihned si uhasiti žízeň vodou z nádoby nahoře postavené a naplňované každého dne od tamějších venkovanů. Též na této lavici, dokud ještě zámek byl obýván baronem Rudolfem Gorcem, stála nádoba, kterou hradní služebníci nikdy nenechali prázdnou. Dnes byla znečištěna smetím, pokryta zelenavými mechy a sebe menším nárazem byla by se rozpadla v prach.

Na konci lavice vztyčoval se granitový sloupec, zbytek to starobylého kříže, jehož vodorovná ramena utvořena byla na kolmém pilíři rýhou již zpola zničenou. Doktor Patak dle svobodomyslných svých názorů nemohl připustiti, že by ho tento kříž chránil před zjevy nadpřirozenými. A přece, dle odchylky společné značnému počtu nevěřících, nebyl dalek věřiti v ďábla. Dle jeho mínění čert nemohl býti daleko, a on to právě byl, jenž objevoval se na hradě a jemuž by nezabránila odtud vyjíti ani uzavřená branka, ani vyzvednutý most, ani strmé hradby, ani hluboký příkop. Domníval se, že čert přijde a při nejmenším jim oběma zakroutí krkem.

A když si doktor pomyslil, že mu tady bude přečkati noc, drkotal se strachem. Ne! Toť přespříliš na křehkého člověka, kde by nemohly ani povahy nejmužnější obstáti.

A zvolna vybavovala se mu myšlenka nová, na niž dosud nepřipadl opouštěje Verst. Vždyť byl právě úterkový večer, onen večer, kdy se mají lidé té župy míti na pozoru, aby nevycházeli po západu slunce.

Úterek, jak víme, jest nešťastný den, v němž každý dle starodávného podání, kdo by vyšel do pole, vydal by se v nebezpečí, že se setká s některým škodlivým zloduchem. V úterý po západu slunce také nikdo se neprochází po ulicích ani po cestách. A hle! Doktor Patak byl tu nejen mimo dům, ale dokonce i poblíž zlopověstného hradu vzdálen dvě nebo tři míle ode vsi. Zde na tomto místě byl přinucen čekati příštího rána… ač vrátí-li se ono vůbec kdy! Opravdu, toť znamenalo pokoušeti samého ďábla.

Doktor všecek zabrán svými myšlenkami viděl lesníka, kterak vyndavá ze své torby kus studeného masa, navlaživ si dříve hrdlo pořádným douškem ze své lahvice. Nezbývalo mu, jak si myslil, prozatím nic chytřejšího než činiti podobně, což také učinil. Husí stehno a krajíc chleba, všecek svlažený rakijí, stačilo mu nahraditi ztrátu tělesných sil. Dovedl-li však utišiti svůj hlad, nedovedl ukonejšiti svůj strach.

„A nyní spěme,“ řekl Nik Dek, složiv svou torbu k patě skály.

„Spáti, Niku?“

„Dobrou noc, doktore.“

„Lehko se ti přeje dobrou noc, ale já právem se obávám, že to zle dopadne.“

Nik Dek, nemaje zrovna chuti do rozprávky, neodpověděl. Jsa zvyklý svým povoláním spáti uprostřed lesa, opřel se, jak nejlépe mohl, o kamennou lavici a v okamžení usnul klidně a hluboce. Tak nezbylo doktoru než broukati si mezi zuby, an zaslechl pravidelné oddychování svého společníka.

Nijak mu nebylo možno ani na pět minut potlačiti napiatou pozornost sluchu a zraku. Přese všecku únavu stále se díval, stále naslouchal. Jeho mozek byl kořistí oněch potřeštěných vidění, která se rodí v mučivé bezesnosti. A co snažil se rozeznávati v čiré tmě? Všecko a nic, neurčité tvary předmětů, jež ho obklopovaly roztrhané mraky na obloze i skupinu hradu jedva rozeznatelnou se skalisky na planině Orgalské, která jako by se hýbala kolem dokola v pekelném tanci. Zdálo se mu, že se skaliska rozkolísávají na své podstatě, že se valí po svahu na oba nešťastníky, aby je zdrtila před samou branou hradu, kamž byl vstup zakázán!

Nešťastný doktor se vzepial a slyšel podivný lomoz, který se šířil po planině, slyšel zvuky děsivé, any vyznívají najednou jako mručení, vzdychání a úpění. Spatřoval též potvorné příšery, any vylétají ze skal s divými rozmachy křídel, ony strygy vycházející na noční procházku, slyšel ozývati se několik pohřebních sýčků, jichž skřeky vyznívaly jako žalostný nářek. Čivy jeho pracovaly horečně a tělo polité ledovým potem se mu chvělo.

Tak vlekly se dlouhé hodiny až k půlnoci. Kdyby byl mohl doktor Patak klábositi, udati občas některou svoji frási a dáti volný běh svým obžalobám, zajisté byl by se cítil méně vyděšen. Ale Nik Dek spal, spal spánkem hlubokým.

Půlnoc — hodina děsivá pro každého, hodina strašidel, hodina neštěstí!

A co se dálo?

Doktor se zvolna vzpamatoval tázaje se sama sebe, bdí-li, či podléhá-li vlivům jakési dusivé můry.

A hle! Tam ve výši mní spatřovati — nikoli, vidí zcela zřetelně — podoby neobyčejné, ozářené strašidelným přísvitem, any se plouží se všech stran obzoru, vystupují, klesají a sestupují zároveň s mraky. Vidí zjevy potvorné, draky s hadími ohony, obludy na široširých křídlech, obrovité ještěry, příšerné upíry, kteří se na něho valili, jako by ho chtěli rozdrásati svými spáry, nebo shltiti ohromnými tlamami.

Všecko na planině Orgalské zdálo se mu býti v pohybu, i skály i stromy, jež se vztyčovaly na jejím okraji. A tu zcela zřetelně zalehly k němu jakési údery ozývající se v pravidelných mezerách.

„Zvon…“ skuhral doktor, „hradní zvon!“

Opravdu je to zvon staré kaple a nikoli zvon kostela Vlkáňského, jehož zvuky byl by přenášel vítr na opačnou stranu.

A údery ty zní čím dále tím zmateněji… Ruka, která zvon rozhoupává, nezvoní hrana… Nikterak! Je to zvonění na poplach, jehož naříkavé rány budí ozvěnu na hranicích sedmihradských.

Doktor Patak, slyše tyto žalostné hlasy, ztrnul křečovitou úzkostí, svrchovaným strachem a neodolatelným děsem. Mrazivé chvění projelo mu celým tělem.

Také lesník byl vyburcován ze spánku poplašnými zvuky zvonu. Vztyčil se, kdežto doktor Patak zdál se býti zcela bez sebe.

Nik Dek naslouchá a snaží se zrakem proniknouti hustou temnotu zahalující hrad.

„Och ten zvon!… Och ten zvon!“ opakuje doktor Patak. „Sám čert jím vyzvání…“

Zajisté ubohý doktor, zúplna zpitomělý, věřil více než kdy jindy v satanáše.

Lesník zaražen neodpověděl.

Hned na to jakési dunění, podobné zvukům námořských výstražných trub u vjezdu do přístavu, rozpoutává se ve vířivých vlnách. Prostor v širokém okruhu se rozechvívá tím ohlušujícím řevem.

A z prostřední věže proskočí záře neobyčejná, záře oslnivá, ze které vytryskují blesky pronikavé jasnosti s oslepující prudkostí. Z jakého ohniště vyráží toto mocné světlo, jehož paprsky se sunou v dlouhých proudech po planině Orgalské? Z jaké peci srší toto světlorodé zřídlo, které se zdá zapalovati skály v téže chvíli, co je oblévá neobyčejnou jasnotou?

„Niku… Niku,“ vzkřikl doktor, „podívej se na mne!… Nejsem-li podoben mrtvole zároveň s tebou?…“

Bylo tomu v pravdě tak; oba nabyli vzezření umrlců, majíce obličej bledý, oči vyhaslé, v důlcích prázdno, líce nazelenalá, pleť zsinalou a vlasy podobné oněm mechům, které prý vyrůstají, jak dí pověst, na lebkách oběšenců…

Nik Dek žasl nad tím, co viděl i co slyšel. Doktor Patak na nejkrajnějším stupni zděšení, nejsa sebe mocen, s vlasy zježenými, s rozšířenými zornicemi byl ve stavu úplné křečovité ztrnulosti. Jak praví básník Kontemplací,[14] „oddychoval děsem!“

Minutu, jedinou ještě minutu trval tento strašný úkaz. Potom neobyčejné světlo sláblo, příšerné hlasy zanikaly a ztichlá planina Orgalská nanovo se zahalila temnotou.

Ni jeden ni druhý nesnažil se již spáti. Doktor zpitomělý strachem, a lesník opřený o kamennou lavici čekali, až počne svítati.

O čem přemýšlel Nik Dek, byv svědkem těchto zřejmě nadpřirozených věcí? Nebylo-liž to dostatečnou příčinou, aby se zviklalo jeho rozhodnutí? Zda vězelo mu ještě v hlavě provésti až do konce toto ztřeštěné dobrodružství?… Ovšem řekl, že vnikne do hradu a prozkoumá věž… Však nebylo-liž toho dosti, že so dostal až k jeho nepřekročitelným hradbám, pobouřiv tak hněv duchův a vyvolav tento spor živlů? Zda by se mu mohlo vyčítati po návratu do vsi, že nedodržel svého slibu, když neprovedl svého zbrklého nerozumu až tak daleko, aby se dostal do středu ďábelského zámku?

Rázem se k němu vrhne doktor, uchopí ho za ruku a snaží se ho odvléci, opakuje tupým hlasem: „Pojď… Pojď…“

„Nepůjdu!“ odpovídá Nik Dek a podepírá doktora, jenž se kácí po svém posledním neúspěšném pokusu.

Konečně minula tato noc. Duševní stav obou byl tak zbědovaný, že ani lesník, ani doktor nebyli si vědomi času, který minul až do úsvitu. Ničeho jim v paměti neutkvělo z oněch hodin, které předcházely rannímu rozbřesku.

Nad temenem Paringu na východním obzoru ze druhé strany údolí obou Sil právě proskočil růžový pruh. Lehýnké, bělavé obláčky rozsypaly se vysoko na nebi žíhaném jako srst zebry.

Nik Dek obrátil se ke hradu. Viděl, jak se přiostřují znenáhla jeho tvary, jak vystupuje věž z mlh, které klesaly do průsmyku Vlkáňského, jak se vynořuje kaple, galerie a střední násep z výparů nočních a jak se obráží na nárožní baště onen buk, jehož listí se tetelilo v jitřním vánku.

Nic se nezměnilo na obyčejné tvářnosti hradu. Nehnul se ani zvon právě tak nehybný jako starobylá panská korouhvička. Žádný dým se nevznášel nad komíny věže, jejíž zamřížovaná okna byla pečlivě uzamčena.

Nad ochozem kroužilo několik ptáků, vyrážejících krátké pronikavé skřeky.

Nik Dek pohlédl ke hlavnímu vchodu hradnímu. Vyzvednutý a zapadlý most uzavíral branku mezi dvěma kamennými pilíři, ozdobenými rodovými znaky baronů Gorců.

Zdaž byl lesník pevně odhodlán provésti až do konce tuto dobrodružnou výpravu? Ano, jeho rozhodnutí nebylo ani trochu otřeseno nočními příhodami. Slovo dělá muže… toť bylo, jak víme, jeho heslo. Ani tajuplný hlas, který mu výslovně pohrozil v jizbě „krále Matyáše“, ani nevysvětlitelné úkazy zvukův a světla, jichž právě byl svědkem, nemohly ho zdržeti, aby nepřekročil zdí hradu. Toliko hodina by mu postačila, aby proběhl galeriemi a prozkoumal věž, čímž by byl jeho slib vyplněn. Pak by mohl nastoupiti zpáteční cestu do Verstu, kamž by mohl doraziti kolem poledne.

Nikův společník doktor Patak byl pouhým nehybným strojem nemaje ani sil k odporu ani žádné vůle vůbec. Šel by, kam by se jím strčilo; kdyby upadl, bylo by mu nemožno se pozvednouti. Hrůzami minulé noci byl uveden ve stav úplné zblbělosti, nemyslil na nic, nepozoroval ničeho, až když lesník, ukazuje ke hradu, řekl k němu:

„Vzhůru!“

Byl den, a doktor byl by se mohl vrátiti do Verstu bez obavy, že zabloudí v Plesských lesích. Však ať si nikdo nemyslí, že zůstal s Nik Dekem vědomě a dobrovolně. Neopustil-li svého soudruha, aby se sám dal na cestu do vsi, stalo se proto, že neměl ponětí o stavu věcí, jsa pouhým tělem bez duše. Nebránil se tudíž ani nevzpíral, když ho lesník vlekl ke svahu předního příkopu.

Především chtěl Nik Dek vyzkoumati, zda bylo možno vniknouti do hradu jinudy nežli brankou.

Na středním náspu nebylo žádné rozpukliny, žádné vybořeniny ani trhliny, jíž by byl vstup do hradu možný. Naopak staré ty zdi byly až ku podivu dobře zachovány — čehož příčinou byla asi jedině jejich tloušťka. Bylo naprosto nemožno, aby se kdo po zdech vyšinul až k jejich cimbuří, poněvadž strměly ze příkopu do výše čtyřicíti stop. Podobalo se tomu, že Nik Dek dostihnuv konečně Karpatského hradu, narazil u něho na nepřemožitelné překážky.

K jeho štěstí — či k neštěstí — byla nad brankou jakási střílna, či lépe řečeno výklenek, z něhož vyčníval druhdy jícen starého děla. Člověku silnému a obratnému nebylo příliš nesnadno vyšvihnouti se až do tohoto výklenku, když by se napřed blíže k němu vyšplhal po řetězích zvedacího mostu, visících až k samé zemi. Výklenek byl dosti široký, aby se jím mohl muž provléci, a Nik Dek tím spíše mohl by touto cestou proniknouti do hradního dvoru, poněvadž výklenek nebyl mříží zahrazen.

Lesník poznal na první pohled, že nemá jiné cesty na výběr; a proto následován lhostejným ke všemu doktorem, jal se sestupovati po šikmém svahu hradebního příkopu dolů ke hradbám.

Oba záhy dostihli dna příkopu pokrytého kamením a zarostlého houštinami divokých rostlin. Nevěděli, kam šlapou, ani zdali se nehemží snad nějací jedovatí plazové pod rostlinstvem vlhké této prohlubeniny.

Uprostřed příkopu a rovnoběžně s náspem hloubila se rýha bývalé struhy, teď docela téměř vyschlé, kterou bylo lze velmi snadně přeskočiti.

Nik Dek ničeho nepozbyv ze své odvahy tělesné i duševní, vedl si zcela chladnokrevně, kdežto doktor provázel ho jako stroj nebo jako dobytče tažené na provaze. Lesník překročiv strouhu, postupoval podél základů náspu asi dvacet kroků, až stanul pod brankou, právě na tom místě, kde visel konec řetězu. Pomáhaje si nohama i rukama byl by mohl lehce dosíci kamenné obruby tvořící výstupek pod výklenkem. Zřejmo, že Nik Dek neměl úmyslu nutiti doktora Pataka, aby se s ním vydal na tuto krkolomnou pouť. Dřevěný ten panák byl k tomu naprosto neschopen. Nik zatřásl tedy pouze doktorem, aby pochopil jeho slova, že má sečkati na dně příkopu a nehýbati se.

Potom Nik Dek jal se šplhati po řetězu, což bylo ostatně pouhou hračkou pro svaly otužilého horala.

V tom okamžiku však, když se viděl doktor tak osamocena, vrátila se mu jistou měrou jasnější představa jeho smutného postavení. Vzpamatoval se a rozhlédnuv se spatřil svého soudruha zavěšeného již asi dvanáct stop nad zemí. I vykřikl hlasem stísněným smrtelnou úzkostí:

„Počkej… Niku… zastav se!“

Lesník jej neposlouchal.

„Vrať se… vrať…, že ti uteku!“ sténal doktor, pevněji se postaviv na nohy.

„Utec si!“ odpověděl Nik Dek shora a pokračoval na své cestě po řetězu zvedacího mostu.

Doktor Patak chtěl se v návalu zděšení dostati kvapně nahoru po svahu příkopu, aby vystoupil zpět na planinu a úprkem se pustil směrem k Verstu.

O zázrak! před nímž mizejí všecky ty divy, které bouřily minulou nocí — doktor nemůže se hnouti s místa, jsa přimrazen…

Jeho nohy lpí pevně při zemi, jako by byly sevřeny zuby železného svěráku. Může-li odsunouti jednu ode druhé?… Nemůže… Lpí pevně u sebe, drženy za podpatky a podešve svých vlastních bot! Snad se doktor nedal chytiti vzpružinou ukrytých želez? Jest příliš zmaten, než aby to mohl rozeznati. Mnohem spíše se zdá, že jest zadržán za cvoky své obuvi.

Budiž tomu jakkoli, ale ubožák vězel nehybně na jednom místě. Byl přinýtován k půdě…

Nemaje již ani sil křičeti, rozvírá jen zoufale ruce… Třepe se, jako by se chtěl odervati ze zubů nějakého ještěra, jehož tlama se noří z útrob země.

Zatím dospěl Nik Dek výše branky a právě se zachytil rukou železného kování, v němž upevněna byla jedna stěžej mostu.

Vvkřik bolesti zazněl z jeho rtů. Odražen nazpátek, jakoby zasažen bleskem, smekl se po řetězu, jehož se byl bezděčným pudem uchopil, a svalil se až na dno příkopu.

„Pravdu děl ten hlas, že se mi přihodí neštěstí!“ zašeptal a ztratil vědomí.



[14] Básník „kontemplací“ — totiž Francouz Viktor Hugo, nejznamenitější básnik XIX. věku, hlava romantické básnické školy, † 1885. Některé ukázky ze sbírky básní zvané „Contemplace“ přeložil Jaroslav Vrchlický.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.