ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Rod hrabat Teleků, jeden z nejstarších a nejslavnějších v Rumunsku, požíval tam značné důležitosti již před tím, nežli začátkem XVI. století byla země zbavena své neodvislosti. Jméno rodu toho, zúčastněného na všech proměnách politických, jež tvoří dějiny těchto území, je tam velmi slavně zapsáno.

Požívajíc méně štěstí nežli onen pověstný buk na hradě Karpatském, na němž zbývaly aspoň ještě tři větve, byla v této době rodina Teleků ztenčena pouze na jednu jedinou, totiž na větev Teleků Krajovských, jejíž posledním výhonem byl mladý kavalír, meškající právě ve vsi Verstu.

Za svého mládí neopustil František nikdy rodinného zámku, kdež sídlel starý hrabě a hraběnka Telekovi. Potomci tohoto rodu požívali velké vážnosti a velmi štědře užívali svého jmění. Vedouce prostý a dobrodějný život venkovské šlechty, jedva že jednou do roka opouštěli své sídlo v Krajové, když je volaly nutné záležitosti do města téhož jména, vzdáleného pouze několik mil.

Takový způsob života působil nutně i na vychování jejich jediného syna, a František měl dlouho pociťovati vliv oněch míst, kde prožil svou mladost. Za učitele dán mu starý vlašský páter, který ho ovšem mohl naučiti pouze tomu, co znal sám, a toho nebylo právě mnoho. Dospěv v jinocha nabyl tudíž hrabě jen velmi chatrných vědomostí ve vědách, v umění a v současné literatuře. Obyčejnou kratochvílí mladého hraběte bylo náruživě honiti zvěř, probíhati ve dne v noci poli a lesy, štváti jeleny nebo divoké kance, a s nožem v ruce vrhati se na horské šelmy, ve kterémžto hrubém zaměstnání, jsa velmi odvážlivý a srdnatý, vyváděl pravé divy.

Stará hraběnka Teleková zemřela, když bylo jejímu synu patnáct let, a když dospěl jedenadvacíti let, zahynul mu otec jakousi nešťastnou náhodou při honbě.

Bolest mladého hraběte Františka byla bez mezí. Jak byl oplakal svou matku, tak oplakal i otce. Ztratil oba během několika málo let. Všecka něžnost i vřelý vznět, jež v sobě uzavíralo mladistvé jeho srdce, soustředily se až dosud v této synovské lásce, která staří vyplniti duši dětskou i jinošskou. A když pozbyl této lásky, nemaje i po smrti svého učitele pražádných přátel, byl sám, samotinký na tom světě.

Setrval ještě tři léta na zámku v Krajové, kterýž nikdy nemínil opustiti. Žil tam sám a netoužil po žádných širších známostech. Sotva že asi dvakráte navštívil Bukurešť, byv k tomu dohnán jistými nutnými záležitostmi. Však doba jeho nepřítomnosti byla jen co nejkratší, neboť vždycky pospíchal s návratem do svého domova.

Však takový život přece nemohl stále potrvati. A František se z něho vytrhl pocítiv potřebu rozšířiti svůj obzor, ohraničený co nejúže horami rumunskými, a vylétnouti si odtud.

Mladému hraběti bylo asi třiadvacet let, když pojal úmysl cestovati. Jeho jmění dovolovalo mu dostatečně ukojiti nové tyto choutky. I svěřiv tedy zámek Krajovský péči starých svých sluhův, opustil Valašsko. Provázel ho pouze Ročko, bývalý rumunský voják, který sloužil už deset let u hraběcí rodiny Teleků, jsa vždycky nerozlučným společníkem mladého hraběte na všech jeho loveckých potulkách. Byl to muž odvážný, odhodlaný a zcela svému pánovi oddaný.

Úmyslem mladého hraběte bylo projíti Evropou tím způsobem, že se zdrží vždy několik měsíců ve hlavních i důležitějších městech jejích států. Domnívalť se zcela právem, že by mohl tak své vzdělání, k němuž položen jen chatrný základ na Krajovském zámku, doplniti poučnými zkušenostmi této cesty, jejíž plán si předem s velikou pečlivostí určil.

František Telek na prvém místě zvolil si Itálii, neboť mluvil dosti plynně vlašsky, čemuž ho byl naučil starý jeho učitel. Země tato, přebohatá památkami a zajímající všecku mysl mladého hraběte, působila naň s takovou přitažlivostí, že tam pobyl čtyři léta. Benátky opouštěl pouze proto, aby navštívil Florencii, — Řím, aby navštívil Neapol. Vracel se stále a stále do těch sídel všeho umění, od nichž nemohl se nijak odtrhnouti. Vždyť má dosti času na Francii, Německo, Španělsko, Rusko i Anglii, kdy později bude je studovati i s větším užitkem — tak si aspoň myslil — až se s dospělejším věkem vytříbí jeho názory. Vždyť právě tu má potřebí veškerého mladistvého zápalu, aby pochopil a užil všecka kouzla velikých italských měst.

Hraběti Františkovi bylo dvacet sedm let, když přišel do Neapole naposledy. Chtěl se tam zdržeti pouze několik dní, než se odebéře na Sicilii. Ukončil by cestu prozkoumáním staré Trinacrie,^[16] načež by se vrátil na Krajovou na rok si odpočinout.

Však neočekávaná příhoda nejen že zmátla jeho dosavadní rozvrh, ale rozhodla i o příštím běhu jeho života.

Získal-li za těch několik let svého pobytu v Italii jen velmi skrovně na vzdělání svém ve vědách, k nimž ostatně odjakživa nejevil zvláštní náklonnosti, tož přece aspoň rozbřeskl se mu vznešený smysl pro krásu jako slepci světlo. S duší přístupnou krásám každého umění kochal se pohledem na mistrovské výtvory malířské po musejích v Neapoli, v Benátkách, v Římě i ve Florencii. V téže době poznal v divadlech i současná hudební díla umělecká a oblíbil si zejména náruživé zpěvohry, v nichž vystupovali největší umělci.

Tu za posledního jeho pobytu v Neapoli sběhla se zvláštní příhoda, o které hned vypravovati budeme; srdce Františkova zmocnil se neočekávaně sladký cit, jenž si je neodolatelně podmanil.

Vystupovala totiž právě v té době na divadle San-Carlo proslavená zpěvačka, jejíž krásný hlas, dokonalý přednes a úchvatná hra staly se předmětem obdivu všech hudbymilovných nadšenců. Až dosud nevyhledávala Stilla nikdy potlesku ciziny, a nezpívala jiných oper nežli vlašských, jež zaujaly první místo v umění skladatelském. Divadlo Carignanovo^[17] v Turíně, la Scala v Miláně, Fenice v Benátkách, divadlo Alfieri^[18] ve Florencii, divadlo Apollo v Římě, San-Carlo v Neapoli zvala ji jedno po druhém. A vítězosláva, již Stilla vždycky klidila, nepřipouštěla jí lítosti proto, že se dosud neobjevila na ostatních evropských jevištích.

Stilla byla dáma pětadvacetiletá, neobyčejně krásná. Honosila se dlouhými vlasy, barvy ryzího zlata, černýma, hlubokýma, zářícíma očima, zvláštní jemností rysů, teplým zbarvením pleti a tělem, kteréž by ani dláto Praxitelovo^[19] nevytesalo dokonaleji. A z této ženy vyvinula se výtečná umělkyně, druhá Malibranová,^[20] o níž mohl Musset^[21] takto básniti:

A tento hlas, který nejoblíbenější básník opěval ve svých nesmrtelných stancích:

tento hlas patřil Stille s veškerou svou nevýslovnou nádherou. Ačkoliv tato veliká umělkyně vyjadřovala s tak dokonalým přízvukem všechny záchvěvy milostného citu i nejmocnější vášně lidské duše, přece prý nikdy její srdce v pravdě toho nepoznalo. Nemilovala nikdy, nikdy nezaplanul její zrak vstříc některému z tisíců oněch pohledů, které ji na jevišti sledovaly. Zdálo se, jako by chtěla žíti toliko ve svém umění pouze pro svoje umění.

František hned, jak ponejprv spatřil Stillu, zahořel k ní neodolatelnou touhou prvé lásky. I upustil od prvotního svého záměru opustiti po návštěvě Sicilie Italii nadobro a rozhodl se zůstati v Neapoli až do konce sezony. Jako by upoután ke zpěvačce jakýmsi neviditelným poutem, které přervati neměl sil, nescházel ani na jednom jejím představení, jež všeobecné nadšení měnilo v opravdové triumfy. Nejsa s to, aby opanoval svoji touhu, pokusil se několikráte dosíci ke zpěvačce přístupu; ale dveře obydlí Stillina zůstávaly nemilosrdně zavřeny ne jenom pro něho, ale i pro všecky ostatní její fantastické zbožňovatele.

Z toho následovalo, že mladý hrabě zasloužil si záhy největší soustrasti. Nemyslil na nic jiného, nežli na Stillu, nežil pro nic jiného, než aby ji slyšel, aniž vyhledával si nějakých známostí v oněch kruzích, kamž náležel dle jména i dle jmění. Však neustálým a tak značným napětím duševním bylo za krátký čas jeho zdraví vážně otřeseno. A představme si, jak daleko více ještě by byl trpěl, kdyby byl měl soka… Ale byl si vědom, že nikdo by nebyl mohl vzbuditi jeho žárlivost — ani ona jakási osobnost dosti podivná, jejíž způsoby i povahu musíme seznati k vůli dalšímu postupu tohoto vypravování.

Byl to dobrý padesátník, aspoň se tak zdálo v době poslední cesty Františka Teleka do Neapole. Jsa povahy málo sdílné, činil se zajímavým tím, že pohrdal všemi obvyklostmi společenského života, přijatými od vznešených vrstev vzdělané společnosti. O jeho původu nevědělo se pranic, ani o jeho postavení, ani o minulosti. Dnes setkali jste se s ním v Římě, zítra ve Florencii a to vždycky dle toho, zda také právě Stilla meškala buď ve Florencii nebo v Římě. Vskutku pak byla známa toliko jediná jeho náruživost: poslouchati zpěv tak proslulé primadonny, která byla tehdy první umělkyní v tomto oboru.

Nežil-li hrabě František pro nic jiného, nežli pro Stillu od onoho dne, kdy ji poprvé spatřil na divadle v Neapoli, tož bylo tomu již šest let, co výstřední tento podivín nežil ničemu jinému, než aby ji slyšel. I zdálo se, že se mu stal hlas zpevaččin tak nutným k životu jako vzduch, který dýchal. Však nikdy nevyhledával příležitosti, aby se s ní setkal jinde než na jevišti. Nikdy ji nenavštívil, aniž jí kdy psal. Ale pokaždé, kdy mela Stilla zpívati, ať to bylo na kterémkoli divadle italském, bylo viděti v předsíni divadla muže vysoké postavy, zahaleného v dlouhý tmavý svrchník se širokým kloboukem stínícím mu obličej. Muž ten spěchal zaujmouti místo v pozadí zamřížované lože, zvlášť pro něho vyhrazené. Tam setrval uzavřen, bez hnutí a tich po celou dobu představení. Když pak Stilla dozpívala svou závěreční arii, odešel kvapně a žádný jiný zpěvák nebo zpěvačka nebyli by ho mohli udržeti; nebyl by jich ani slyšel.

Kdo byl ten bedlivý posluchač? Stilla se marně snažila to vyzvěděti. Jsouc pak povahy lehce přístupné všem dojmům, počala se znepokojovati a děsiti přítomnosti onoho prazvláštního člověka. Byl to děs nerozumný sice, ale celkem zcela přirozený. Ač muže toho nemohla spatřiti v pozadí jeho lože, jejíž mříže nikdy nebyla spuštěna, tož přece ho tam tušila, cítila utkvěle upřený jeho zrak, což ji mátlo tou měrou, že ani neslyšela potlesku a nadšeného volání, jímž ji zahrnovalo obecenstvo při vstupu na jeviště.

Bylo řečeno, že se ta osobnost nikdy Stille nepředstavila. Však nepokusil-li se podivín poznati ji blíže jako ženu — vytýkáme to se zvláštním důrazem — za to vše, co mohlo mu ji připomínati jako umělkyni, bylo předmětem jeho vytrvalé pozornosti.

Tak zejména měl nejkrásnější portret zpěvaččin od proslulého malíře Michala Gregoria zobrazující ji zanícenou, nyjící a nadšenou v jedné z jejích nejkrásnějších úloh a tato podobizna, získaná za značnou sumu zlata, stála za tu cenu, kterou za ni zaplatil jeho zbožňovatel.

Z toho, že podivín tento přicházel vždycky sám zaujmouti své místo v loži při Stillině představení, a že jinak nikam z domu nevycházel nežli pouze do divadla, neprávem bychom soudili, že žil v naprosté osamělosti. Nebylo tomu tak, neboť samotu sdílel s ním společník neméně výstřední nežli on sám.

Osoba tato nazývala se Orfanik. K otázkám, jak byl Orfanik stár, odkud přicházel a kde se narodil, nikdo by nemohl dáti dostatečné odpovědi. Dle vlastních jeho slov — neboť rozhovořoval se ochotně s každým — byl jednou z oněch zneuznaných veličin, jejichž duch nemohl proniknouti, byv potlačen tím předpojatým světem, jehož odpor proti sobě popudil. Pravilo se a ne bez podstaty, že prý je to jakýsi nebohý vynálezce, kterého vydržoval štědře měšec bohatého podivína.

Orfanik byl prostředního vzrostu, vyhublý, odporný a scvrklý s bledou tváří oněch lidí, jež běžná mluva ode dávna určila jménem „skrblíků“. Jako zvláštní znamení měl černou klapku na pravém oku, o které prý přišel při jakémsi fysikálním či chemickém pokusu, a na nose tlusté brejle, jejichž jediné pouze sklo sloužilo levému a velmi krátkozrakému oku, blyštícímu se zelenavým přísvitem. Na opuštěných svých procházkách rozkládal rukama, jako by hovořil s jakousi neviditelnou bytostí, která ho poslouchala, nikdy neodpovídajíc.

Tyto dva typy, totiž podivínský meloman^[22] a neméně podivínský Orfanik, byly velmi dobře známy — ovšem jen potud, pokud to bylo možno — ve všech italských městech, kamž přilákala je pravidelně divadelní sezóna. Pobouřili vždycky veřejnou zvědavost, a poněvadž Stillin obdivovatel odmítl vždycky každého zpravodaje i všecky dotěravé jejich doptávky, přestalo se na tom, že vešlo ve známost pouze jeho jméno i národnost.

Podivín ten byl Rumun, a když se hrabě František tázal po jeho jméně, řeklo se mu, že se jmenuje baron Rudolf Gorc.

Tak se věci měly v té době, kdy mladý hrabě přišel do Neapole. Divadlo San-Carlo bylo po dva měsíce nabito a úspěchy Stilliny rostly ještě každým večerem. Nikdy se nebyla objevila obdivuhodnější v rozmanitých úlohách svého repertoaru, nikdy nezavdala podnětu k nadšenějším oslavám, nežli právě zde.

Oba, i hrabě František ve svém přízemkovém sedadle i baron Gorc ukrytý v pozadí své lože, nořili se na každém tom představení do slastných zvuků stkvělého zpěvu, opájejíce se oním jímavým hlasem, bez něhož se jim zdálo žití nemožným.

Tu najednou rozlétla se Neapolí zpráva, jíž sice nikdo nechtěl věřiti, ale která přece pobouřila všecek hudbymilovný svět. Pravilo se totiž, že prý po ukončení sezony odstoupí Stilla od divadla. Je-li možná! Pomýšlela by opravdu na odstoupenou právě v době nejzdárnějšího rozvoje svého talentu, v plném rozkvětu své krásy a na výši své umělecké dráhy? Nepravdě podobno, ale čistá pravda, a zajisté nikdo netušil, že byl z části i baron Gorc příčinou onoho Stillina rozhodnutí.

Tajeplný a podivínský tento posluchač, jsa vždycky na svém místě, ač neviditelný za mříží své lože, vzbudil konečně u Stilly jakousi čivní podrážděnost, která se vždycky při představení dostavila, a jíž se pěvkyně nemohla živou mocí zhostit. Jedva že vkročila na jeviště, již podléhala onomu vlivu tak, že nepokoj, často i obecenstvu znatelný, porušil pozvolna i její zdraví. Věděla, že by jí nic nepomohlo uprchnouti do Říma, do Benátek nebo do některého jiného italského města, aby se tak zbavila přítomnosti barona Gorce. Nebyla by mu mohla uniknouti, ani kdyby opustila Italii a odebrala se do Německa, na Rus nebo do Francie. Všudy byl by jí v patách, kde by vystoupila se svým zpěvem. A tak, chtějíc se zbaviti oné mučivé dotěrnosti, měla jediný prostředek, totiž odstoupiti od divadla.

Již přede dvěma měsíci, ještě než se rozšířila zpráva o Stillině odstoupení, odhodlal se hrabě František učiniti u zpěvačky rozhodný krok, jehož následky měly pohříchu přivoditi nenahraditelnou katastrofu. Jsa úplně svoboden a majetníkem značného jmění, dovedl si konečně získati přístup ke Stille a nabídl jí svoji ruku.

Stilla již dlouho velmi dobře věděla o citech, které vzbuzuje v srdci mladého hraběte. Seznalať, že jest dokonalý kavalír, a že i nejvznešenější žena může se za šťastnou považovati svěřujíc mu svoji budoucnost. A tak v oné prazvláštní náladě mysli, jíž trpěla, když František Telek jí nabídl své jméno, přijala nabídku tuto s povděčnou náklonností, jíž se mu nikterak netajila. Plnou důvěrou oddala se myšlence státi se ženou hraběte Františka a bez odkladu opustiti divadelní dráhu.

Novina byla tedy pravdiva. Stilla neobjeví se již po ukončení sezóny v San-Carlu na žádném jevišti. O svatbě, která vzbuzovala na mnoha místech dosti zlých domněnek, mluvilo se tedy již jak o věci jisté.

Domyslíme se, jaký to vzbudilo úžas nejen mezi divadelními umělci, ale i v kruzích vznešené společnosti italské. Zprvu nechtěl nikdo uvěřiti v uskutečnění toho záměru, ale přece musil se každý poddati. Závist i nenávist vyvstala potom proti mladému hraběti, který strhoval k sobě od umění, od úspěchův a od zbožňování různých ctitelů nejslavnější zpěvačku té doby. Na hraběte Františka přihrnulo se množství osobních pohrůžek, o které se však mladý muž ani zbla nestaral.

Vládlo-li tak značné pobouření ve veřejnosti, co teprv musil zkusiti Rudolf Gorc myšlenkou, že přijde o Stillu, s níž by pozbyl všecko, co ho poutá k životu. Roznášela se dokonce i pověst, že se pokusil o sebevraždu. Pravdivo však bylo pouze to, že od té doby nikdo neviděl Orfanika pobíhati ulicemi neapolskými. Neodcházeje již od barona Rudolfa, zavřel se s ním několikráte do oné lože v divadle San-Carlo, kde baron sedával při každém představení — čehož Orfanik nikdy před tím neučinil, jsa jako mnoho jiných učenců zarytým odpůrcem hudebního kouzla.

Dny míjely, ale všeobecné pobouření se netišilo a mělo dostoupiti vrcholu onoho večera, kdy Stilla vystoupila v divadle naposled. Měla se rozloučiti s obecenstvem ve skvostné úloze Angeliky z „Orlanda“, nejznamenitější to opery mistra Arconatiho.^[23]

San-Carlo bylo by musilo býti toho večera desetkrát větší, aby pojalo všecky diváky, kteří se tísnili u jeho vchodův, a jichž velká většina se dovnitř nedostala. Bylo se báti i bouřlivého výstupu proti hraběti Telekovi, ne sice, pokud by Stilla byla na jevišti, ale až by po pátém jednání opery spadla opona.

Baron Gorc, maje tentokráte vedle sebe i Orfanika, usedl do své lože.

Stilla vystoupila rozčilenější, nežli kdy jindy. Však přece se přemohla dávajíc se ovládati zcela svým nadšením, a nedá se opravdu vylíčiti, jak dokonale a neobyčejně mistrovsky zpívala. K nevypsání nadšený zájem, který vzbudila mezi posluchači, dostoupil až šílené závrati.

Mladý hrabě meškal mezi představením za kulisami. Byl netrpělivý a rozčílený jako v horečce, nemohla se utišiti. Proklínal délku výstupův a zlobil se na potlesk i na vyvolávání, což prodlužovalo každé jednání. Ach! že nemohl ještě urvati odtud onu dívku, která se měla státi hraběnkou Telekovou, odvésti ji daleko, velmi daleko, kde by byla pouze jeho, pouze a jedině jeho!

Konečně se přiblížil onen pohnutlivý výstup, v němž rekyně dramatu umírá. Nikdy nezdála se obdivuhodná hudba Arconatiho dojímavější, neboť Stilla nikdy ji netlumočila vřeleji a případněji. Zdálo se, že se celá její duše line zvolna jejími rty. Nikdo by si té chvíle nebyl pomyslil, že tento hlas bude za okamžik zlomen a strhán, tento skvostný hlas, který neměl již nikdo uslyšeti.

V tom okamžiku bylo spuštěno mřížoví v loží barona Gorce. Objevila se hlava ponurá s dlouhými přišedivělými vlasy a s očima jako plameny. Baronova vzrušená tvář byla děsně bleda, a tak spatřil ji v jasném světle hrabě František z pozadí kulis, což se mu dosud ještě nikdy nebylo přihodilo. Stilla nechala se zcela unésti závratným rozmachem svrchovaně jímavé stretty^[24] závěrečného zpěvu. Dospěla právě onoho místa, kde opakuje s úchvatným přízvukem:

Rázem ustane…

Tvářnost barona Gorce ji děsí… Ochromí ji nevysvětlitelná hrůza… Kvapně si přitiskne ruku na ústa, z nichž vytryskne pramének rudé krve… zavrávorá… a padne…

Posluchačstvo se zvedlo. Jest rozechvěno k šílenství, zachváceno smrtelnou úzkostí…

Z lože barona Gorce zazní výkřik.

František vrhne se na jeviště, uchvátí Stillu do náruče, pozvedne jí… patří jí ve tvář… volá jí sladkým hlasem…

„Mrtva!… mrtva!… mrtva…“ vzkřikl zděšeně.

Stilla byla mrtva… Dospívala a vydechla duši!

*

Mladý hrabě byl dopraven do svého hotelu v takovém stavu, že se bylo báti, aby nepozbyl rozumu. Nemohl se zúčastniti ani Stillina pohřbu, který se odbyl za ohromného účastenství veškerého obyvatelstva neapolského.

Na hřbitově „Campo Santo Nuovo“, kdež byla zpěvačka pohřbena, četlo se v bílém mramoru pouze slovo: STILLA.

Večer po pohřbu přišel na „Campo Santo Nuovo“ jakýsi muž. Hlavu maje skloněnu, rty sevřeny jako by spečetěny polibkem smrti, pohlížel očima vytřeštěnýma dlouhou dobu na to místo, kde byla Stilla pochována. Zdálo se, jako by napiatě naslouchal, že hlas veliké umělkyně ještě jednou naposledy k němu z tohoto rovu zazní…

Byl to Rudolf Gorc.

Jestě téže noci opustil baron Gorc provázený Orfanikem Neapol, a po jeho odchodu nikdo nevěděl, kam se poděl.

Však druhého dne ráno přišel list na adresu mladého hraběte obsahující pouze tuto stručnou a výhrůžnou větu:

„Vy jste ji zabil, vy!… Běda vám, hrabě Teleku!

Rudolf Gorc.“