ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Události toho druhu nemohly utišiti obavy verstských sousedů. Již nebylo pochybnosti, že pohrůžky ony, které pronesla u „krále Matyáše“ přede tváří hostů „ústa stínů“, jak by řekl básník, nebyly na licho. Poražen tak nevysvětlitelným způsobem, byl Nik Dek potrestán za svou neposlušnost a šílenou odvahu. Zdaž nebyla to i výstraha pro příště, týkající se každého, kdož by měl úmysl následovati Nikova příkladu? Nebyla to pouhá výstraha, ale zřetelný zákaz, aby se každý varoval vniknouti do Karpatského hradu, toť jasně vyplývalo z onoho neblahého pokusu. Každý, kdo by pokus opakoval, nasadil by svůj vlastní život. Bylo na bíle dni, že by se byl lesník nikdy do Verstu nevrátil, kdyby se byl dostal dovnitř.

Z těch příčin zavládlo zděšení na celé čáře nejen ve Verstu, ale i ve Vlkáni, rozšířivši se po celém údolí obou Sil. Nehovořilo se o ničem, nežli o vystěhování se ze země; vskutku pak některé rodiny cikánské raději odtáhly, nežli by prodlévaly v sousedství hradu. Vždyť byl hrad útočištěm bytostí nadpřirozených a zlých, což přesahovalo již všechny síly jinak trpělivé veřejnosti. Věru, již nezbývalo než odejíti do některého jiného kraje župy, ač leda že by se vláda uherská odhodlala srovnati se zemí to nepřístupné hnízdo. Je však otázka, zda by mohl Karpatský hrad býti rozbořen pouhými oněmi prostředky, jimiž vládnou obyčejní smrtelníci?

V prvních dnech měsíce června neodvážil se nikdo vyjíti ze vsi, ani aby obstaral nutné práce na poli. Zdaž by nepatrný jen náraz motyky nemohl vyvolati zjevení se některého strašidla, vězícího v útrobách země?… Zdaž by se z pod radlice pluhu ryjícího brázdy nemohla vyřítiti smečka oněch staffiů nebo stryg?… Zdaž tam, kde zaseto bylo semeno obilné, nemohlo by vyrůsti zrno ďábelské?

„A to vše by se také zcela jistě stalo!“ ubezpečoval ovčák Frik přesvědčivým tónem.

On sám měl se také na dobrém pozoru, aby nezabrousil se svými berany na pastviny podél Sily.

Ve vesnici tedy panovala všeobecná hrůza. Práce na polích ležela naprosto ladem. Každý vězel doma při zavřených dveřích i oknech. Hospodář Kolc již nevěděl, co si počíti, aby u svých podřízených povzbudil sebedůvěru, kteréž se ostatně i jemu naprosto nedostávalo. Zbýval tu rozhodně jediný prostředek, totiž jíti do Karlovic vyžádat si zakročení úřadů.

A což kouř? Objevoval se ještě nad komínem věže?… Ano, dalekohledem bylo lze několikráte jej spatřiti mezi parami vznášejícími se nad povrchem planiny Orgalské.

A zdaž neměla mračna v noci barvu zarudlou, jako by se v nich odrážela záplava požáru?… Ba ovšem, zdálo se, jako by nad hradem vířily ohnivé kotouče.

A což řev onen, který tolik poděsil doktora Pataka, nešířil-li se horami Plesskými k velikému zděšení obyvatelů verstských? Ba ovšem, vždyť přece až sem přes velikou tu vzdálenost donášely jihozápadní větry děsivé dunění, jehož ozvěna rozléhala se průsmykem.

Nejinak mohlo se mysliti dle potřeštěného chování se tamějšího obyvatelstva, že půda se zachvívá zemětřesením, jako by obživl k činnosti kterýsi starý jícen karpatského horstva. Většina všeho toho, co se Versťané domnívali viděti, slyšeti i pociťovati, byla přehnána. Buď jak buď, však každý opíraje se o skutky zřetelné a zřejmé srovnával se na tom, že pomalu již nemůže žíti v krajině ohrožované způsobem tak kromobyčejným.

Samo sebou se rozumí, že hospoda „u krále Matyáše“ stále zůstávala prázdná. Lazaret v době nákazy nemohl by býti více opuštěn. Nikdo neměl odvahy překročiti práh hostince, a Jonáš nemaje pražádných hostí pomýšlel již na to, zda nebude nucen zanechati živnosti — když tu příchod dvou cestujících obratem změnil stav věci.

U večer dne 9. června kolem osmé hodiny byla stlačena zvenčí klika u dveří „krále Matyáše“. Však dveře zevnitř zastrčené nepovolily.

Jonáš, který se byl již odebral do svého kumbálku, nemeškal sestoupiti. K naději, že to snad přicházejí konečně hosté, družila se obava, zdali tím hostem není snad některý zlý duch, jemuž by nemohl dosti rychle odepříti pohoštění a noclehu.

Jal se tedy velmi opatrně vyjednávati skrze dveře, aniž je otevřel.

„Kdo je to?“ tázal se.

„Dva cestující.“

„Živoucí?…“

„Velmi živoucí.“

„A jste si tím jisti?“

„Tak živoucí, jak jen to může býti, pane hospodský, kteří však záhy by umřeli hladem, kdybyste byl tak ukrutný a nechal je venku.“

Jonáš se odhodlal odstrčiti závory, a dva mužové překročili práh světnice.

Sotva že vstoupili, bylo první jejich starostí, že každý žádal pokoj. Měliť v úmyslu zdržeti se ve Verstu čtyřiadvacet hodin.

Při svitu své lampy prohlížel Jonáš bedlivě nové příchozí a záhy nabyl jistoty, že jsou to opravdu bytosti lidské, s nimiž má co činiti. Jaká to šťastná náhoda pro „krále Matyáše“!

Mladší z obou cestujících byl stáří asi třicíti dvou let. Byl štíhlé postavy, ušlechtilého a hezkého obličeje, černých očí, tmavě kaštanových vlasů, brady hnědé, elegantně přistřižené, vzezření poněkud zádumčivého, avšak mužného, což vše nasvědčovalo, že je to šlechtic, a nemohl se tu mýliti ani pozorovatel tak zkušený jako hospodský Jonáš. Ostatně potvrdil to mladý muž sám, když jsa tázán, pod jakým jménem mají býti zapsáni oba cestující, odpověděl:

„Hrabě František z Teleku a jeho sluha Ročko.“

„Odkud?…“

„Z Krajové.“

Krajová jest jedním z hlavních měst Rumunska, hraničícího se Sedmihradskem řetězem sedmihradských Alp. František hrabě Telek byl tedy Rumun — což ostatně Jonáš poznal na prvý pohled.

Ročko, statný, hranatý čtyřicátník s mohutným knírem a hustým tvrdým vlasem, měl vzezření zcela vojenské. Nesl na ramenou i vojenskou brašnu utaženou řemeny a krom toho dosti lehký tlumok v ruce.

Bylať to všecka zavazadla mladého hraběte, který cestoval jako turista ponejvíce pěšky. Patrno to i z jeho kroje, po vojensku stočeného pláště přes prsa, z kulaté čepice s přehnutým krajem, z krátké vlněné kazajky stažené kol boků pasem, na němž visela kožená pochva valašského nože, a z kamaší těsně přiléhajících na volné střevíce s tlustými podešvy.

Byli to onino pocestní, s nimiž se setkal ovčák Frik před desíti dny na cestě průsmykem, když cestovali na Řetězat. Prochodivše krajinu až po řeku Maruši a vystoupivše na horu, vraceli se odpočinout si trochu ve vsi Verstu, než by se vydali na další cestu údolím obou Sil.

„Snad máte pro nás nějaké pokoje?“ tázal se hrabě František.

„Dva… tři… čtyři… kolik panu hraběti libo,“ odpověděl Jonáš.

„Dva postačí,“ řekl Ročko, „jen ať jsou vedle sebe.“

„Líbí-li se tyhle?“ tázal se Jonáš otvíraje dvoje dveře v pozadí hostinské jizby.

„Úplně,“ odpověděl hrabě František.

Jak viděti, neměl se Jonáš nic co báti nových těchto hostů. Nebyly to bytosti nadpřirozené, duchové, kteří vzali na se podobu lidskou. Ba ne! Tento šlechtic představil se jako muž urozený a vzdělaný, jehož přijetí sloužilo by každému hostinci k veliké cti. Ejhle, šťastný případ, který by mohl vrátiti bývalou přitažlivost „králi Matyáši“.

„Jak daleko máme odtud do Kluže?“ tázal se mladý hrabě.

„Padesát mil po cestě na Petroseny a Karlovice,“ odpověděl Jonáš.

„Je to namahavý pochod?“

„Velmi namahavý pro pěšáky, a pan hrabě, smím-li proslovit skromné své pozorování, má dle mého mínění potřebí několikadenního odpočinku.“

„Mohli bychom povečeřeti?“ tázal se hrabě František, přerušuje narážku hostinského.

„Čtvrt hodiny trpělivosti, a budu míti čest nabídnouti panu hraběti občerstvení jeho důstojné…“

„Trochu chleba, kapku vína, pár vajec a kousek studeného masa pro tento večer nám postačí.“

„K službám, pane hrabě.“

„Jen si pospěšte!“

„V okamžiku to bude.“

Jonáš se strojil odběhnouti do kuchyně, když ho zastavila nová otázka.

„Nezdá se, že byste tu míval velkou návštěvu!…“ pravil hrabě.

„Vskutku… v tom okamžiku nemám tu nikoho, pane hrabě.“

„Což není právě doba, kdy se vesničané rádi scházejí trochu si popit a pokouřit?“

„Doba ta již minula… pane hrabě… neboť my Versťané chodíme spat se slepicemi.“

Nikdy by nebyl pověděl, proč u „krále Matyáše“ není dnes ani jednoho hosta.

„Vaše vesnice má prý čtyři až pět set obyvatelů?“

„Tak asi, pane hrabě.“

„A přece jsme nepotkali živé duše, sestupujíce dlouhou návsí.“

„To jest… dnes totiž… ano máme sobotu… a nedělní předvečer…“

Hrabě František se déle nedoptával na štěstí pro Jonáše, který by nebyl dovedl odpovědíti. Za nic na světě nebyl by prozradil, jak se vlastně věci mají. Cizinci dozvědí se to beztoho dosti brzo, a kdož ví, zdali by nespěchali utéci, a to plným právem, z vesnice tak podezřelé!

„Jen aby ten hlas nezačal klábositi, když budou v nejlepším jídle!“ myslil si Jonáš, stavě a upravuje stůl uprostřed jizby.

Za okamžik na to byla prostinká večeře, kterou si naporučil mladý hrabě, uchystána na stole, pokrytém bezvadně bílým ubrusem. Hrabě František přisedl a Ročko zaujal místo proti němu, jakž to obyčejně na cestě činívali. Oba pojídali s velikou chutí a povečeřevše odebrali se každý do svého pokoje.

Poněvadž mladý hrabě a Ročko vyměnili za jídla sotva deset slov, nemohl Jonáš nijakým způsobem vmísiti se do jejich rozprávky — ač velmi si to přál. Ostatně hrabě František zdál se býti nevalně sdílný, a o Ročkovi nabyl Jonáš záhy přesvědčení, že umí velmi dobře mlčeti o tom, co se vůbec jeho pána týká.

Jonáš musil se spokojiti přáním dobré noci svým hostům. Však nežli vstoupil do svého kumbálku, prolétl pátravým zrakem celou jizbu, naslouchaje neklidným uchem sebe menšímu šustotu vnitř i zevně a opakoval si:

„Jen ať jich nevybouří ten ošklivý hlas ze spaní!“

Noc minula zcela klidně.

Hned z rána rozlétla se novina, že dva cestující meškají u „krále Matyáše“, a značný počet sousedů sběhl se před hospodou.

František Telek a Ročko, jsouce velmi unaveni svou včerejší poutí, dosud ještě spali. Nedalo se očekávati, že by před sedmou neb osmou hodinou měli úmysl vstáti.

Proto panoval veliký nepokoj v řadě zvědavců, kteří přece ještě neměli tolik odvahy vejíti do hospody, dokud pocestní neopustili svých pokojů.

Konečně rázem osmé hodiny se oba objevili.

Nepřihodilo se jim pranic zlého. Bylo lze viděti je, ani sem tam chodí po hostinské jizbě. Potom zasedli si ke snídani. Však okolnost ta nikoho nemohla upokojiti.

Tu konečně objevil se Jonáš s nejlíbeznějším úsměvem na prahu dveří a zval své bývalé návštěvníky, aby ho poctili opětně svou důvěrou. Čehož by se kdo mohl báti v tak vznešené společnosti, kdyžtě pocestný, poctívající „krále Matyáše“ svou přítomností, byl kavalír — kavalír rumunský, rozumíte, pocházející z jedné z nejstarších rodin rumunské šlechty?

Zkrátka Jonáš docílil toho, že se hospodář Kolc, maje za svou povinnost předcházeti dobrým příkladem, nerozpakoval osobně v tomto případě zakročiti.

Kolem deváté hodiny vkročil tedy sudí do hospody, ač nemohl svých rozpaků dostatečně utajiti. Hned na to následoval ho kantor Hermod a potom několik jiných sousedů spolu s pastýřem Frikem. Doktora Pataka nebylo lze živou mocí přiměti k tomu, aby se k nim přidružil.

„K Jonáši nevkročím nikdy víc,“ odpověděl doktor, „i kdyby mi dal za to plnou desítku!“

Je potřebí učiniti zde poznámku, která není bez jakési důležitosti: odhodlal-li se hospodář Kolc vrátiti „ke králi Matyáši“, neučinil toho za tím účelem, aby ukojil svoji zvědavost, ani snad že by mu na tom záleželo seznámiti se s hrabětem Františkem Telekem. Chyba lávky! Hlavní příčinou jeho rozhodnutí byla ziskuchtivost.

Vždyť mladý hrabě jako cestující byl povinen zaplatiti cestovní poplatek za sebe i za svého sluhu. A jak se pamatujeme, plynuly tyto poplatky přímo do kapsy prvního verstského úředníka.

Výrazy co nejvybranějšími přišel tedy sudí upozornit hraběte Františka, který, ač trochu překvapen tímto požadavkem, neváhal mu ihned vyhověti.

Ba vybídl i hospodáře Kolce a kantora, aby si na chvíli k jeho stolu přisedli. Oba vyzvaní přijali, nemohouce odepříti když podáno bylo způsobem tak zdvořilým.

Jonáš ochotně přisluhoval rozmanitými nápoji a to nejlepšími, jež choval jeho sklep. Sousedé, kteří přišli s Kolcem, požádali Jonáše, aby jim nalil také na jejich vrub. A tak nabývala vrchu naděje, že bývalá, na okamžik rozptýlená družina nebude déle váhati, aby „krále Matyáše“ opětně nenavštěvovala.

Když byl hrabě František zaplatil žádaný poplatek cestovní, přál si věděti, zdali přece také trochu vynáší.

„Ne tolik, jak bychom si přáli, pane hrabě,“ odpověděl hospodář Kolc.

„Což tak pořídku navštěvují cizinci tuto končinu Sedmihradska?“

„Vskutku jen pořídku,“ vzdychl si sudí, „a přece zaslouží naše krajina, aby byla bedlivěji prozkoumána.“

„Také si to myslím,“ prohodil mladý hrabě. „Aspoň dle toho, co jsem já spatřil, mohlo by lecco plnou měrou upoutati pozornost cestovatelů. S temene Řetězatu měl jsem rozkošný pohled na údolí Sily, na městečka, zjevující se na východě, a na kruh hor, jež uzavírá v pozadí velhorstvo Karpatské.“

„Překrásná vyhlídka, pane hrabě, věru překrásná,“ odpověděl kantor Hermod, „a abyste doplnil svoji vycházku, račte dle našeho vyzvání vystoupiti ještě na Paring.“

„Lituji velice, nestačilo by mi k tomu času,“ odvětil hrabě František.

„Jeden den úplně by stačil.“

„Zajisté, ale ubírám se do Karlovic, a mám v úmyslu odejíti již zítra ráno.“

„Jakže, pan hrabě chce nás opustiti tak záhy?“ zvolal Jonáš s tváří co nejmilostivější, neboť by se nebyl hněval viděti oba hosty hodně dlouho pod střechou „krále Matyáše“.

„Musí to býti,“ odvětil hrabě Telek. „Ostatně co bych z toho měl, kdybych se zdržel ve Verstu?“

„Myslíte, že by naše vesnice nedovedla upoutati na nějaký čas každého turistu?“ podotkl hospodář Kolc.

„A přece zdá se býti velmi málo navštěvována,“ poznamenal mladý hrabě, „a to zcela právem, ježto její okolí neposkytuje žádných zajímavostí.“

„Opravdu, není tu pranic zvláštního…“ řekl sudí, mysle při tom na hrad.

„Tak jest… pranic zvláštního…“ dotvrzoval kantor.

„O jé!… O jé!…“ vybuchl pastýř Frik, jemuž tento výkřik bezděčně uklouzl.

Jakým pohledem změřil ho hospodář Kolc a všichni ostatní — především pak hostinský Jonáš! Což bylo opravdu tak nezbytno zasvěcovati šmahem každého do tajnosti krajiny? Odhaliti mu, co se událo na planině Orgalské, upozorniti ho na Karpatský hrad, bylo právě tolik, jako chtíti ho zúmyslně vyděsiti a popohnati, aby tím dříve opustil vesnici! A kteří cestující potom volili by napříště cestu do Sedmihradska průsmykem Vlkáňským?

Skutečně, ten pastýř neukazoval více rozumu než nejposlednější jeho beran!

„Budeš-li pak mlčeti, zpozdilče!“ napomínal Frika hospodář Kolc přitlumeně.

Však zvědavost mladého hraběte byla již vzbuzena. I obrátil se přímo na ovčáka s otázkou, co znamená to „o jé! o jé!“

Frik patrně neuměl se vytáčeti, a ostatně snad si i myslil, že by mohl František Telek dáti tady vhodnou radu, z níž by měla vesnice dobrý užitek.

„Řekl jsem: O jé!… O jé!… pane hrabě,“ odpověděl, „a neodvolám z toho ani hlásky.“

„Tak přece je tedy v okolí Verstu jakýsi div na podívanou?“ prohodil mladý hrabě.

„Jakýsi div…“ koktal hospodář Kolc.

„Ba ne!… ba ne!…“ zvolala všecka družina, děsící se již z pouhého pomyšlení, že by se tu mohl státi druhý pokus vniknutí do hradu, kterýž by se neobešel bez nového neštěstí.

Hrabě František patřil trochu překvapen na ty dobré lidičky, v jejichž tvářích obrazil se strach různým sice způsobem, ale vždy značnou měrou.

„Nuže, co je to?“ tázal se.

„Tážete se, co to je, můj pane?“ odpověděl Ročko. „Zaslechl jsem právě, že prý tu mají jakýsi Karpatský hrad.“

„Karpatský hrad?“

„Ano, právě to jméno mi pošeptal ovčák do ucha.“

A po těch slovech ukázal Ročko na Frika, který kývl hlavou, neodváživ se pohlédnouti na sudího.

Tak učiněna trhlina do zdi, za kterou se hleděl utajiti soukromý život pověrčivé vesnice, a všecka ostatní její historie záhy vyšla na světlo touto trhlinou.

Hospodář Kolc sám se odhodlal objasniti mladému hraběti, jak se ty věci mají, i pověděl mu vše o hradě Karpatském.

Hrabě František opravdu nemohl zatajiti úžas, jejž u něho vzbudilo toto vypravování, ani myšlenky, při tom se mu namanuvší. Ač jenom prostředně vzdělán ve věcech vědeckých, jak obyčejně všichni mladíci jeho stavu, kteří žili ve svých zámcích na valašském venkově, tož přece byl mužem zdravého rozumu. Ani dost málo nevěřil v duchy a smál se obyčejně všem pověstem o nich. Hrad osazený strašidly, toť teprve bylo víře nepodobno. V tom, co právě byl vypravoval hospodář Kolc, neshledával pranic neobyčejného, ale pouze sběh událostí více nebo méně jasných, jimž obyvatelé verstští připisovali nadpřirozený původ. Vždyť zjev kouře nad věží i hlas zvonu na plno zvučícího mohl býti vysvětlen velmi prostě. A ony světelné výjevy a skřeky vyrážející ze záhradbí, toť mohl býti pouhý přelud smyslů.

František Telek řekl to otevřeně a s úsměvem na rtech k velikému pohoršení svých posluchačů.

„Však, pane hrabě,“ dovolil si poznamenati hospodář Kolc, „ona je tu ještě jiná věc.“

„Jiná věc?…“

„Ovšem! Jest nemožno vniknouti dovnitř Karpatského hradu.“

„Opravdu?…“

„Náš lesník s doktorem chtěli z lásky k nám a k naší vesnici před několika dny překročiti ony zdi a byli by málem zle odpykali tento svůj pokus.“

„A co se jim přihodilo?…“ tázal se hrabě František tónem dosti posměšným.

Hospodář Kolc vypravoval dopodrobna o příhodách Nik Deka a doktora Pataka.

„Pravíte, že když chtěl doktor utéci z příkopu,“ řekl mladý hrabě, „byl chycen tak pevně za nohy, že nemohl učiniti kroku ku předu?“

„Ani kroku ku předu, ani kroku do zadu!“ dodal kantor Hermod.

„Nu snad se přiznal ten váš doktor,“ prohodil hrabě František, „že mu v tom okamžiku seděl strach na patách!“

„Dejme tomu, pane hrabě,“ děl hospodář Kolc. „Ale jakým způsobem vysvětlíte, že Nik Dek byl zastižen tak děsnou ranou, když se dotkl rukou železného kování na zvedacím mostě…?“

„Snad nějaká nešťastná náhoda, jejíž stal se obětí…“

„A to tak nešťastná,“ vpadl sudí, „že leží z toho podnes…“

„Snad žádný smrtelný případ, jak doufám,“ prohodil spěšně mladý hrabě.

„To ne… na štěstí.“

V pravdě, toť bylo něco skutečného, něco nevývratného, a hospodář Kolc dychtivě čekal na vysvětlení, jaké v tomto případu hrabě František podá.

„Soudě dle všeho, co jsem slyšel,“ odpověděl hrabě se vší určitostí, „tvrdím a opakuji, že ničeho tu není, co by se nedalo velmi prostě vysvětliti. Já aspoň nepochybuji, že Karpatský hrad jest nyní obydlen. Kým… nemohu říci. Ale zcela určitě nejsou to duchové, nýbrž lidé, kteří nalezše tam útulek, mají příčiny se skrývati… Snad jacísi zločinci…“

„Jakže, zločinci?…“ vzkřikl hospodář Kolc.

„Možná, poněvadž nechtějí, aby tam byli vypátráni, musili se postarati o to, aby se věřilo, že hrad jest obydlen bytostmi nadpřirozenými.“

„Cože, pane hrabě,“ odpíral kantor Hermod, „vy myslíte…?“

„Ano, myslím si, že tato krajina je velmi pověrčiva, že hosté na hradě o tom vědí, a že takovým způsobem chtěli se zajistiti před návštěvou různých zvědavých dotěravců.“

Bylo to velmi pravděpodobno, však nebudeme se diviti, že nikdo ve Verstu nechtěl připustiti toho vysvětlení.

Mladý hrabě viděl dobře, že se mu nepodařilo přesvědčiti svoje posluchačstvo. I dodal:

„Poněvadž, pánové, nechcete se mnou souhlasiti, věřte si dále o Karpatském hradě čemu chcete.“

„Věříme pouze tomu, co jsme viděli, pane hrabě,“ odpověděl hospodář Kolc.

„Tomu, co vskutku jest,“ dodal kantor.

„Škoda, opravdu velmi lituji, že nemám času aspoň na čtyřiadvacet hodin, abych šel s Ročkem prozkoumat váš zlopověstný hrad, i ubezpečuji vás, že bychom okamžitě věděli, co si o tom mysliti máme…“

„Prozkoumati hrad!“ vzkřikl hospodář Kolc.

„Ovšem, bez rozpakův, a ani vtělený ďábel by nám nezabránil, abychom nepřekročili oněch hradeb.“

Všickni slyšíce hraběte Františka, an vyjádřil se slovy tak ráznými, ba posměšnými, byli zachváceni novou velikou hrůzou. Jak lehce by mohli duchové na hradě, jsouce tak lehkovážně podceňováni, stihnouti nějakým osudným neštěstím celou obec? Zdaž neslyšeli všecko to, co se hovořilo v hospodě u „krále Matyáše“? Zdaž podruhé nezazní tu jejich tajemný hlas?

Za tím účelem poučil hospodář Kolc mladého hraběte o případu, jenž se udál lesníkovi, kdy zavolán byl vlastním jménem, a kdy mu pohrozeno těžkým trestem, když prohlásil, že odhalí tajemství hradu.

Hrabě František pokrčil pouze rameny. Potom povstal, řka, že nikdy žádný podobný hlas nemohl býti slyšán v této místnosti, jak se všichni domnívají. Vše to prý vybájila si obrazotvornost příliš lehkověrných hostů, zamilovaných více než třeba do kořalky „krále Matyáše“.

Někteří, slyšíce to, mířili již ke dveřím plni starostlivosti, že se zdrželi dlouho ve společnosti mladého nevěrce, který se odvážil tvrditi tak neslýchané věci.

Hrabě František zadržel je pokynem ruky, řka:

„Již vidím, pánové, že vesnice Verst neví strachem kudy kam.“

„A to nikoli bez příčiny, pane hrabě,“ odpověděl hospodář Kolc.

„Nuže, znám velmi jednoduchý prostředek, kterak učiniti konec těm čertovinám, které dle vašeho mínění se dějí na hradě Karpatském. Pozejtří dorazím do Karlovic a, chcete-li, zakročím tam u patřičných úřadů. Pošlou vám sem tlupu četníkův a policistův, a ti chlapíci již na to vyzrají, kudy se dostati do hradu, buď aby zahnali ty šibaly, kteří si tropí žerty z vaší lehkověrnosti, anebo zatkli zločince, kteří tam strojí snad cosi nekalého.“

Nic nebylo vhodnějšího nežli tento návrh, a přece nebyl verstským výtečníkům po chuti. Věřiliť pevně, že ani četníci, ani policie, ba ani celá armáda ničeho by nesvedli s nadlidskými bytostmi, které vládnou nadpřirozenými prostředky ke své obraně.

„Dovolte však, pánové,“ chopil se opětně slova mladý hrabě, „tuším, že jste mi ještě nepověděli, komu patří nebo patřil Karpatský hrad?“

„Jednomu našemu šlechtickému rodu, totiž rodu baronů Gorců,“ odpověděl hospodář Kolc.

„Rodu Gorců?“ vzkřikl hrabě František Telek.

„Tak jest!“

„Je to týž rod, z něhož pocházel baron Rudolf?“

„Ano, právě týž, pane hrabě.“

„A nevíte, co se s ním stalo?“

„Nevíme. Již od mnoha let neukázal se baron Gorc na hradě.“

Hrabě František Telek zbledl a bezděčně opakoval změněným hlasem:

„Rudolf Gorc!“