ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Spojení s kaplí je tedy hotovo, Orfaniku?“

„Hned je dokončím.“

„V kasematech pod baštami všecko připraveno?“

„Všecko.“

„Jsou tedy nyní bašty a kaple přímo spojeny s hlavní věží?“

„Ano.“

„A budeme míti čas utéci dříve, nežli bude tím přístrojem zaveden proud?“

„Ano.“

„Jest vyšetřeno, že tunel, ústící do průsmyku Vlkáňského, jest volný?“

„Ano.“

Několik okamžiků bylo ticho. Orfanik zatím chopil se lucerny, čímž se rozlily proudy světla ve hlubinách kaple.

„Ach, můj starý hrade,“ vzkřikl baron, „draho přijdeš těm, kteří se pokusí vniknouti za tvé hradby!“

A Rudolf Gorc proslovil se takým tónem, že mráz přeběhl údy mladého hraběte.

„Poslechl jste, co se mluví ve Verstu?“ tázal se baron Orfanika.

„Před padesáti minutami přinesl mi drát zprávu o tom, co se děje v hospodě ,u krále Matyáše‘.“

„Jest útok ustanoven na tuto noc?“

„Nikoli, jest odložen až na ráno.“

„Jak dávno tomu, co se vrátil Ročko do Verstu?“

„Dvě hodiny, zároveň s policisty přivedenými z Karlovic.“

„Nuže dobrá, poněvadž se jim hrad již neubrání, rozdrtí tedy aspoň ve svých ssutinách toho Františka Teleka a všecky ostatní, kdož mu přijdou na pomoc.“

Načež po krátké pomlčce prohodil:

„A což onen drát, Orfaniku? Nikdo nesmí jaktěživ zvěděti, že jím bylo zavedeno spojení mezi hradem a Verstem…“

„Nikdo toho nezví, zničím onen drát.“

Právě přišla chvíle, kdy nám nastává povinnost podati vysvětlení jistých zjevův a příhod, které se udály během tohoto vypravování, a jejichž původ musí konečně býti objasněn.

V této době — musíme totiž zřejmě poznamenati, že náš příběh udál se na sklonku devatenáctého století — dosáhlo se veliké a znamenité dokonalosti v upotřebení elektřiny, nazývané právem „duší všehomíra“. Proslulý Edison a jeho stoupenci dokonali své dílo.

Mezi ostatními elektrickými přístroji hlavně telefon konal již své služby s báječnou přesností, takže zvuky, zachycené jeho sběracími plotničkami mohly býti slyšeny bez pomoci sluchátek. Vše, co se mluvilo, zpívalo, ba i šeptalo, mohlo se slyšeti na jakoukoli vzdálenost, a dvě osoby, vzdálené od sebe třeba na mnoho mil, mohly spolu hovořiti, jako by seděly vedle sebe.^[30]

V oboru praktického užití a upotřebení elektřiny byl již ode dávna Orfanik, nerozlučný druh barona Rudolfa Gorce, vynálezcem prvého řádu. Ale, jak víme, jeho obdivuhodné vynálezy nebyly přijaty s takovou pozorností, jaké zasluhovaly. Učený svět spatřoval v Orfanikovi pouze potrhlého člověka na místě obzvláštního výtečníka.

Odtud vyplývá nesmířitelná zášť, s jakou zanevřel odstrčený a zneuznaný vynálezce proti veškerému člověčenstvu.

Právě v tom čase, kdy vězel Orfanik po krk v bídě, setkal se s ním baron Gorc, i povzbudil ho v jeho pracích, otevřel mu svou tobolku, až posléze učinil ho svým společníkem za tou podmínkou, že zachová a užije pouze pro něho a v jeho prospěch všech svých vynálezů.

Zkrátka oba tito lidé, zvláštní a výstřední podivínové každý ve svém způsobu, výtečně se k sobě hodili. Od prvého svého setkání se již od sebe neodloučili ani tehdy, když baron Gorc pronásledoval Stillu všemi italskými městy.

Mezitím co se kochal tento meloman ve zpěvu nevyrovnatelné umělkyně, doplňoval Orfanik své vědomosti o vynálezcích nejznamenitějších elektriků za posledních let, zdokonaloval vynálezy v jejich upotřebení a dodělal se takto nejneobyčejnějších výsledků.

Po nešťastné příhodě, ukončivší Stillinu dramatickou dráhu, zmizel baron Gorc, aniž kdo věděl kam. Zatím z Neapole utekl se na Karpatský hrad spolu s nerozlučitelným Orfanikem, jsa úplně spokojen, že se tam s ním může zavříti.

Když se byl baron Gorc odhodlal pohřbíti se za zdmi starého hradu, učinil tak zároveň s úmyslem, že žádný z tamějších obyvatelů nesmí míti ani potuchy o jeho návratu, neboť nechtěl, aby ho kdo navštěvoval. Samo sebou se rozumí, že oba nalezli prostředek, jak by si dostatečně zajistili ve hradě své hmotné živobytí. Mezi hradem a průsmykem Vlkáňským bylo totiž tajné spojení, kudy v určitých lhůtách dopravoval spolehlivý muž, starý služebník baronův, kterého nikdo neznal, všecky zásoby a potřeby nutné k živobytí barona Rudolfa a jeho společníka.

Zbývající části hradu — najmě hlavní věž — byly mnohem zachovalejší, než by kdo tušil, a obydlitelnější daleko nad požadavek jeho nových hostů. Orfanik, opatřen vším, čeho potřeboval k vědeckému badání, mohl se klidně oddati neobyčejným pracím v oboru silozpytu i lučby. Zároveň pojal úmysl využitkovati svých výzkumův, aby se jimi zabezpečili proti každé nepohodlné návštěvě.

Baron Gorc schválil tento záměr, jenž měl býti co nejrychleji proveden. Orfanik sestavil zvláštní stroje určené k tomu, aby strašily okolní obyvatelstvo, způsobujíce zjevy a úkazy, jež tam musily býti připisovány jedině nadpřirozeným, ďábelským mocnostem.

Tak v prvé řadě záleželo baronovi na tom věděti, co se mluvilo v nejbližší vesnici. Což bylo by lze slyšeti rozhovory těch lidí, aniž toho sami tušili? Velmi snadně, když by se totiž podařilo zavésti telefonické spojení mezi zámkem a známou jizbou v hostinci „u krále Matyáše“, kde se předáci verstští obyčejně scházívali. Orfanik provedl to zcela prostinkým způsobem stejně dovedně jak tajně. Pod vodou v bystřině Nyadu až do Verstu veden byl dobře isolovaný měděný drát, jehož jeden konec ústil v prvním patře věže. Když byla tato práce hotova, přišel Orfanik, vydávaje se za turistu, na nocleh ke „králi Matyáši“, aby v hostinské jeho jizbě upravil další potřebné zařízení. Pochopíme, že mu nebylo nesnadno vyzvednouti druhý konec drátu z řečiště až k onomu oknu zadní fasády, které se nikdy neotevíralo. Načež umístiv tam telefonický přístrojek, dobře ukrytý v hustém listí popínavých rostlin, spojil s ním druhý konec drátu. Poněvadž byl tento přístrojek tak důmyslně sestrojen, že mohl zvuky nejen vydávati, ale i přijímati, bylo lze tím způsobem baronu Rudolfovi slyšeti vše, co se u „krále Matyáše“ mluvilo a naopak dáti tam slyšeti, co mu libo. V prvních letech nebyl klid na hradě ničím porušen. Špatná pověst, jíž hrad požíval, úplně stačila, aby jej nechali obyvatelé verstští na pokoji. Kromě toho se všeobecně myslilo, že jest po smrti posledních služebníků baronových nadobro opuštěn. Tu právě v době, kdy se počalo naše vypravování, spatřil ovčák Frik pomocí známého dalekohledu kroužiti kouř nad jedním z věžních komínů. Co se sběhlo od toho okamžiku, vylíčili jsme dostatečně předchozími řádky.

Teprve tehdy ukázal se pravý užitek telefonního spojení, poněvadž baron a Orfanik mohli býti zevrubně zpravováni o všem, co se dálo ve Verstu. Touto cestou po drátě zvěděli, že Nik Dek pojal úmysl vypraviti se na hrad, a rovněž po tomto drátě byla poslána do hostinské jizby „u krále Matyáše“ známá výstraha mající smělce zastrašiti. Když stál mladý lesník přes to na provedení svého záměru, tu se baron rozhodl dáti mu pořádně za vyučenou, aby mu navždy zašla chuť k podobným věcem. Stále uchystané přístroje Orfanikovy vyvolaly pak oné noci celou řadu čistě fysických zjevů, jež rozšířily hrůzu a děs po všem okolním venkově: rozklinkal se zvon na zvonici hradní kaple, vytryskly pronikavé plameny smíšené s mořskou solí, jež dodaly všem předmětům strašidelné a umrlčí podoby, rozvířily se děsivé sirény, jejichž stlačený vzduch unikaje vyluzoval onen hrůzostrašný řev objevily se fotografické podoby různých oblud, odrážené do vzduchu pomocí silných zrcadel, desky umístěné mezi travou v hradním příkopu a spojené s galvanickou baterií uchvátily, byvše proudem zmagnetovány, doktora za podešve jeho okovaných bot, a posléze byla to elektrická jiskra, která omráčila lesníka, vypuštěna byvši z laboratoře právě v tom okamžiku, když se dotekl rukou železného kování zvedacího mostu.

Po nevysvětlitelných těchto příhodách a po nezdařené výpravě Nik Dekově dostoupila všeobecná hrůza svého vrcholu, jakž právě tomu baron chtěl, a nikdo ani za všecky poklady světa by se nebyl přiblížil, byť jen z daleka, ke Karpatskému hradu, obydlenému dle všeho nadpřirozenými bytostmi.

Tak byl baron zajištěn před každou nevítanou zvědavostí, když v tom dorazil do Verstu František Telek.

Drát v Nyadu donesl okamžitou zprávu o jeho přítomnosti v hospodě „u krále Matyáše“, jakož i všecky jeho otázky, kladené buď Jonášovi, hospodáři Kolcovi neb ostatním hostům. V baronově mysli roznítila se nanovo stará nenávist proti mladému hraběti i se všemi vzpomínkami oněch příhod, které se odehrály v Neapoli. A nyní nejen že byl hrabě František ve vsi, pouze několik mil od hradu, on dobíral si ještě k tomu tamější občany pro jejich střeštěnou pověrčivost, on se snažil v niveč uvésti fantastickou pověst kryjící a chránící Karpatský hrad, ba on se dokonce nabídl zpravit o všem karlovické úřady a vyštvati policii proti těmto báchorkám.

Proto umínil si baron Gorc přilákati hraběte Františka do hradu, a víme již, jakými různými prostředky toho docílil. Stillin hlas, vyslaný ke „králi Matyáši“ telefonickým přístrojem, odvrátil hraběte od jeho přímé cesty a přivedl ho ke hradu. Zjevení se zpěvačky na baště navnadilo ho neodolatelnou žádostí vniknouti do vnitř; světlo, objevivší se ve věžním okně, dovedlo ho ke brance, zvlášť k tomu účelu otevřené. Nyní dlel hrabě František v úplné moci barona Gorce ve hlubině elektricky osvětlené hrobky, kdež byl ještě jedenkráte zaslechl Stillin dojímavý hlas, ve zdech kobky, kamž mu byla donesena potrava, mezitím co těžce a hluboce spal, ve vězení za pevně zavřenými dveřmi zahrabán ve hlubinách pod hradem a neměl odtud dle vůle baronovy jaktěživ vyváznouti.

Takový byl výsledek tajemného spolupůsobení barona Rudolfa a jeho společníka. Avšak baron věděl ke svrchované své mrzutosti, že se stalo udání od Ročka, který nesledovav svého pána do vnitř hradu, zakročil u karlovického úřadu ve prospěch téhož. Četa policistů přišla právě do Verstu a baronovi Gorcovi nastala krušná práce. Věru jakým způsobem se obhájí s Orfanikem proti tak četné tlupě? Prostředky, jichž užil proti Nik Dekovi a Patakovi, byly by tu nedostatečny, neboť policie ani zbla nevěřila v ďábelské mocnosti. Rozhodl se tudíž baron s Orfanikem, že zničí hrad nadobro a čekali nyní jen vhodný okamžik. Byl připraven elektrický proud, jenž měl zapáliti zásoby dynamitu zakopaného pod hlavní věží, pod baštami a starou kaplí, a přístroj, určený přivésti proud k činnosti, měl popřáti oběma tolik času, aby mohli zatím prchnouti tunelem do průsmyku Vlkáňského. Po výbuchu, jemuž měl padnouti za oběť hrabě František i všichni ti, kdož by byli slezli hradby, utekl by se baron s Orfanikem tak daleko, že by nikdo nenašel jejich stop.

Rozmluva obou mužů, již hrabě právě zaslechl, objasnila mu všechny minulé události. Nyní věděl, že mezi Karpatským hradem a Verstem bylo telefonické spojení. Věděl také, že měl býti hrad zničen katastrofou, mající ho zbaviti života a státi se osudnou i policejním zřízencům, přivedeným od Ročka. Věděl konečně, že baron i Orfanik budou míti dosti času utéci, vlekouce s sebou Stillu v bezvědomí.

Ach, proč jen nemohl vniknouti do kaple a vrhnouti se na oba bídníky! Byl by jimi mrštil k zemi a násilím učinil je neškodnými, čímž mohl by odvrátiti hroznou onu zkázu.

Však co bylo nemožno v tomto okamžiku, bude snad možno po odchodu baronově. Až oba opustí kapli, pustí se František za nimi, bude je stopovati až do věže a s pomocí Boží dá průchod spravedlnosti.

Baron Gorc a Orfanik byli již ve výklenku za oltářem. Hrabě neztrácel jich s očí pátraje, kudy asi odejdou. Je tam snad branka vedoucí na některé hradní prostranství či nějaká chodba, spojující kapli s věží, ježto se zdálo, že všechny místnosti hradu navzájem spolu souvisejí? Toť ostatně lhostejno, jen když nenarazí na novou nepřekonatelnou překážku.

Tu bylo ještě vyměněno několik slov mezi baronem a Orfanikem.

„Tak jsme úplně hotovi?“

„Úplně.“

„Rozloučíme se tedy na nějaký čas.“

„Stojíte stále na tom, abych vás zde nechal samotna?“

„Ovšem, Orfaniku, odejděte bez odkladu tunelem do průsmyku Vlkáňského.“

„Však co vy?“

„Já opustím hrad až v posledním okamžiku.“

„Mám tedy dle úmluvy na vás počkati, v Bystřici?“

„Ano, v Bystřici.“

„Nuže budiž, barone Rudolfe, zůstaňte si zde sám, poněvadž tomu mermomocí chcete.“

„Ano, neboť ji chci poslechnouti — ji chci poslechnouti ještě jednou poslední této noci, kterou strávím na Karpatském hradě.“

Hned na to opustil baron s Orfanikem kapli.

Ač nebylo v předešlém rozhovoru vysloveno jméno Stillino, přece František velmi dobře pochopil, že poslední slova baronova jí se týkala.