ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nedá se vypsati úzkost, jíž trnula celá vesnice Verst od odchodu mladého lesníka a doktora Pataka. Rostla napořád hodinu od hodiny, z nichž každá zdála se býti pravou věčností.

Hospodař Kolc, hostinský Jonáš, kantor Hermod a několik jiných sousedův ubytovali se bezmála na terase a každý měl za svou povinnost pozorovati vzdálenou skupinu hradu a dívati se, jestliže snad nekrouží nějaký obláček kouře nad hradní věží. Žádný dým se neobjevoval — což bylo potvrzeno dalekohledem, který občané stále obraceli tímto směrem. Ony dva zlaté, vydané za přístroj ten, byly kapitálem opravdu dobře využitkovaným, neboť ani sudí, spořivý hospodář v každém ohledu a dbalý vždycky svojí kapsy, nelitoval dost málo výlohy, učiněné na tak pravém místě.

Když se vrátil ovčák Frik o půl jedné s pastvy, byl zasypán dychtivými otázkami, co nového, neobyčejného a nadpřirozeného…

Frik odpověděl, že právě prošel údolí valašské Sily, aniž uzřel co podezřelého.

Po obědě kolem dvou hodin zaujal každý své pozorovací stanoviště. Nikomu nenapadlo býti doma, ač také nikdo nemyslil navštíviti „krále Matyáše“, kde zazněl onen tajemný, výstražný hlas. Že mají zdi uši, nu budiž, vždyť rčení to vyskýtá se v obecné mluvě… ale že by měly také ústa!…

A tak měl krčmář dosti příčin strachovati se, že i jeho krčma bude stižena karantenou. A těmi myšlenkami nezanášel se na místě nejposlednějším. Kdyby tak musil zavříti svůj hotel a vypíti si sám svoje zásoby bez hostů! Pročež, aby upokojil a ubezpečil obyvatelstvo verstské, podnikl přebedlivé prozkoumání „krále Matyáše“, prometl pokoje do posledního prášku, prohlédl skříně i nálevnu, vyšetřil s největší bedlivostí každý koutek hostinské jídelny, sklepa i půdy, kde by byl mohl nějaký čtverák provésti tak špatný a nevčasný žert. Však nikde nic! Nic se nenašlo ani se strany fasady, strmící nad bystřinou Nyadem. Bylať okna na té straně příliš vysoká, než aby se kdo mohl vyšinouti zdola až k jejich výklenku po strmé vnější stěně, kolmé a srázné, jejíž základy omývány byly dravým proudem. Vše nadarmo. Strach má velké oči a uplyne asi velmi mnoho času, nežli známí hosté opětně poctí Jonáše bývalou svou důvěrou v jeho hostinci, věnujíce obvyklou pozornost jeho kořalce a rakiji.

Že mnoho času!… Mýlíte se, a záhy uvidíte, že mrzutá tato předpověď nedojde uskutečnění.

Vskutku pak několik dní na to zahájili předáci verstští následkem nepředvídané příhody opětně každodenní svoje besedy kořeněné plnými sklenicemi u stolů „krále Matyáše“.

Než vraťme se opětně k mladému lesníkovi a jeho společníku doktoru Patakovi.

Vzpomeneme si, že Nik Dek, opouštěje Verst, slíbil zarmoucené Miriotě, že se nebude zbytečně zdržovati na hradě Karpatském; jestliže se mu nepřihodí nějaká nehoda, a neuskuteční-li se pohrůžka, čelící proti němu, počítal, že se navrátí v prvních hodinách večerních. Všichni již naň čekali, a to s velikou trpělivostí. Ani mladá dívka, ani její otec, ani správce školy nemohli tušiti, že lesník, zdržen byv překážkami na cestě, dospěl vrcholu Orgalské planiny teprve, když jíž nastávala noc.

Nepokoj, tak značný za dne, vzrostl do nekonečna, když tlouklo na věži Vlkáňské osm hodin, což bylo slyšeti i ve vsi Verstu velmi zřetelně. Co se to stalo, že se Nik Dek a doktor až dosud neobjevovali po celodenní nepřítomnosti? Nikomu nenapadlo pomýšleti na své hospodářství, co byli oba na zpáteční cestě. Co chvíle se jim zdálo, že již již se vynořují na zátočce cesty v průsmyku.

Hospodář Kolc s dcerou vyšel až na konec vesnice, na ono místo, kde pastýř byl postaven na stráž. Mnohokráte domnívali se v dálce spatřovati jakési stíny, kmitající se po mýtinách mezi stromy… Pouhý přelud. Průsmyk byl opuštěn jak obyčejně, neboť jen zřídka kdy se někdo odvážil za doby noční tamtudy přes hranice. A pak bylo to v úterý večer, v den zlých duchů, kdy tamější venkované po západu slunce nevycházejí rádi na přespolní cesty. Zdálo se, že Nik Dek pozbyl rozumu zvoliv si k návštěvě hradu tak ošklivý den. Ale dříve si na to nevzpomněl ani lesník, aniž kdo jiný ve vsi.

Právě na tuto okolnost si nyní vzpomínala Miriota. A jaké hrůzostrašné obrazy jeví se jejímu zraku! Sledovala v duchu svého ženicha krok za krokem hustými lesy Plesskými na celé té cestě až na planinu Orgalskou… Nyní za noci představuje si ho Miriota za hradbami v moci zlých duchů Karpatského hradu, jimž nemůže uniknouti… Stal se hříčkou jejich zlomyselností… Toť byla oběť pro jejich krutou mstu… Byl zajat ve hlubině kteréhosi podzemního žaláře… snad dokonce i mrtev…

Ubohé děvče! Co by bylo dalo za to, aby se mohlo pustiti po stopách Nik Dekových! Poněvadž pak jí to nebylo možno, tedy chtěla aspoň vyhlídati ho na tomto místě po celou noc. Však otec jí to zapověděl a nechávaje ovčáka na výzvědách, vrátil se s ní domů.

Když se ocitla Miriota samotinká ve svém pokojíku, propukla v usedavý pláč. Vždyť milovala hodného Nika ze vší duše a láskou tím vřelejší, ježto mladý lesník nevyhledal jí obvyklým a prapodivným oním způsobem, jakým uzavírají se obyčejně sňatky na venkově sedmihradském.

Každoročně o svátku sv. Petra odbývá se „trh na nevěsty“. Téhož dne sejdou se všecky mladé dívky župy. Dojíždějí na nejhezčích dvoukolkách, v nichž zapřaženy nejbujnější koně. Přivážejí s sebou také svou výbavu, to jest šaty z domácí příze, vlastní rukou ušité a vyšité, a uzavřené v pestře pomalovaných truhlách; provázejí je rodiče, příbuzní i všichni přátelé. Zároveň dostaví se mladíci vyfintěni, nastrojeni a opásáni hedvábnými šerpami. Procházejí se po návsi pyšni jako pávi, hledajíce dívku, která se jim líbí; pak odevzdají své dívce prstýnek a kapesní šátek na znamení zasnoubení; svatby slaví se po roce v týž den.

Mikuláš Dek nesetkal se s Miriotou na takovém tržišti. Jejich svazek nepovstal náhodou. Znali se oba již od svého dětství a milovali se od té chvíle, co dospělejší věk probudil v nich onen sladký cit. Mladý lesník nešel odvést si z dražby na tržišti dívku, jež měla býti jeho manželkou, a Miriota byla mu za to velmi povděčna. Však proč byl Nik Dek povahy tak rázné, tak neústupné, a proč si jen vzal do hlavy, že musí dostáti zpozdilému slibu! On též měl Miriotu rád, miloval ji upřímně, a přece vliv její nestačil, aby ho odvrátila od cesty do prokletého zámku.

Jakou to noc zažila zarmoucená Miriota v úzkosti a v pláči! Nechtěla ani ulehnouti. Když se tak vyhýbala z okna se zrakem upřeným na cestu, tu najednou se jí zazdálo, že slyší šeptati tajemný hlas:

„Mikuláš Dek nedbal výstrahy!… Miriota nemá již snoubence!“

Byl to klam pobouřených smyslů. Žádný hlas se neozýval v noční tišině, nevysvětlitelný zjev z jizby „krále Matyáše“ neopakoval se v jizbě hospodáře Kolce.

S úsvitem druhého dne bylo obyvatelstvo verstské již na nohou. Chodili nahoru dolů po cestě od terasy až k zatáčce průsmyku, jedni, aby se otázali co nového, druzí, aby otázky zodpovídali. Ovčák Frik prý se pustil ku předu na dobrou míli ode vsi, nikoli lesem Plesským, ale podél jeho kraje, a to prý ne bez důvodů.

Musili naň počkati, a proto hospodář Kolc, Miriota a Jonáš vyšli mu vstříc, až na konec vesnice, aby dostali od něho zprávy z první ruky.

Po půl hodině objevil se Frik nahoře na cestě ve vzdálenosti několika set kroků.

Poněvadž se nezdál míti naspěch, hned to každý považoval za zlé znamení.

„Nuže, Friku, co víš nového?… Co jsi vypátral?…“ tázal se jej hospodář Kolc, jedva že se přiblížil.

„Nic, pranic!“ odpověděl Frik.

„Nic!“ zašeptala dívčina, a oči se jí zalily slzami.

„Na úsvitě,“ vysvětloval ovčák, „zpozoroval jsem dva muže ve vzdálenosti asi jedné míle odtud. Myslil jsem s počátku, že je to Nik Dek se svým společníkem doktorem… ale nebyli to oni.“

„A víš, jací to byli muži?“

„Dva cizí pocestní, kteří právě přešli přes hranice.“

„Mluvil jsi s nimi?…“

„Ano.“

„A přicházejí sem do vsi?“

„Nikoli! Ubírají se na horu Řetězat, jehož vrcholu chtějí dostoupiti.“

„Tedy jsou to turisté?…“

„Podobají se jim, hospodáři.“

„A neviděli dnešní noci na své cestě průsmykem Vlkáňským ničeho nápadného v okolí hradu?…“

„Neviděli… poněvadž byli ještě na druhé straně za hranicemi,“ odpověděl Frik.

„Tedy neneseš žádné noviny o Nik Dekovi?“

„Zcela žádné.“

„Můj Bože!“ povzdechla si ubohá Miriota.

„Ostatně budete se moci za několik dní otázati sami oněch pocestných,“ poznamenal Frik, „neboť mají v úmyslu zastaviti se ve Verstu, než odejdou do Kluže.“

„Jen aby jim někdo nepověděl o té nešťastné příhodě v mé hospodě!“ napadlo Jonášovi, který se nedal upokojiti. „Potom by se tam snad nechtěli ani ubytovati!“

Již od šestatřiceti hodin byl výtečný ten muž zaujat starostí, že se příště žádný pocestný neodváží ani pojísti, ani přenocovati u „krále Matyáše“.

Otázky a odpovědi vyměněné mezi ovčákem a jeho pánem ani trochu neobjasnily prožluklé té záležitosti. Zda domněnka, že se nikdy již nevrátí, byla odůvodněna tím, že se ani mladý lesník ani doktor Patak nevrátili do osmé hodiny ranní?… Vždyť se nikdo bez trestu nesmí přiblížiti ke Karpatskému hradu.

Miriota unavena dojmy minulé bezesné noci sotva se udržela na nohou. Naprosto vysílena jedva se vlekla. Otec musil ji odvésti domů. Tam se její slzy zdvojnásobily… Volala Nika srdcervoucím hlasem… Chtěla odejíti, aby ho vyhledala… Byla k politování a bylo se báti, aby opravdu neochuravěla.

Nicméně přece bylo nutno a nevyhnutelno na něčem určitém se rozhodnouti. Bylo potřebí jíti na pomoc lesníku a doktorovi — ihned a okamžitě. Již na tom nezáleželo, že se vydává každý nebezpečí býti stiženu úklady oněch bytostí lidských, či jakých, které obsadily hrad. Ovládalo všechny jediné přání zvěděti, kam se poděl Nik Dek a doktor. A povinnost vyšetřiti to nastávala stejně jejich přátelům, jak i ostatním vesničanům. Nejodvážlivější z nich již se nezdráhali pustiti se do lesů Plesských a vystoupiti až k zámku Karpatskému.

Když se na tom ustanovili po mnohých řečech a okolcích, objevili se konečně onino největší odvážlivci počtem celkem tři a to: hospodář Kolc, ovčák Frik a hospodský Jonáš — ani jeden víc. Chuďasa Hermoda týrala právě bolestná pakostnice v nohou, musil se natáhnouti přes dvě lavice ve své učírně. Hospodář Kolc a jeho soudruzi, z opatrnosti dobře ozbrojeni, vydali se kolem deváté hodiny na cestu průsmykem Vlkáňským a na témže místě, kde sešel s cesty Nik Dek, opustili ji také oni, aby vnikli do lesní hustiny.

Domnívaliť se, a to nikoli bez příčiny, že mladý lesník i doktor, jsou-li již na zpátečním pochodě, zvolí si tutéž cestu, po jejíchž stopách mohli se bráti Plesským lesem. Bylyť jejich stopy znatelny velmi dobře, což hned všichni tři poznali, jakmile překročili okraj lesa.

Opusťme je na chvíli, abychom se zmínili, jaký zmatek povstal ve Verstu, když občané ztratili výpravu z dohledu. Zdálo-li se dřív nevyhnutelno, aby se vypravili někteří dobrovolně za Nik Dekem a Patakem, tož nyní, když ti skutečně odešli, považovali to všichni za svrchovanou neopatrnost. Byl by to krásný konec, když by první pohroma byla rozmnožena o neštěstí druhé! Vždyť nikdo již o tom nepochyboval, že lesník i doktor se stali obětí své odvahy. K čemu tedy mohlo býti dobré, že hospodář Kolc, Frik a Jonáš vydali se v nebezpečí státi se kořistí své obětivosti? Byl by to pěkný výsledek, když by měla mladá dívka oplakávati nejen svého ženicha, ale i svého otce, a když by si musili přátelé pastýřovi i krčmářovi výčitky činiti, že byli příčinou jejich zkázy!

Nastala všeobecná pokleslost ve Verstu, a ani zdání, že by měla snad brzo ustoupiti. S návratem hospodáře Kolce a jeho dvou společníkův, i kdyby se jim žádné neštěstí nepřihodilo, nemohlo se počítati než až někdy v noci.

Jaké bylo tudíž překvapení všech, když spatřili malou výpravu o druhé hodině po poledni blížiti se v dálce na cestě! S jakým kvapem vyběhla jim Miriota vstříc, jsouc o výsledek nejživěji zaujata.

Však nebyli tři, nýbrž čtyři a ten čtvrtý vypadal jako doktor Patak.

„Nik… můj ubohý Nik!“ vzkřikla dívka. „Nik tam není?…“

Ba ano, Nik Dek tam byl, — natažen na nosítkách z větví, které s velikou námahou nesli Jonáš a ovčák.

Miriota vrhla se vstříc svému snoubenci, sklonila se k němu a sevřela ho v náručí.

„Jest mrtev…“ vzkřikla, „jest mrtev!“

„Nikoli… není mrtev,“ odpověděl doktor Patak, „avšak zasloužil by si toho… a já zároveň s ním!“

Skutečně, mladý lesník ztratil pouze vědomí. Údy měl ztrnulé, obličej bezbarvý a slabý oddech zvedal mu hruď. Jestliže doktor nebyl tak pobledlý jako jeho společník, tož bylo to pouze tím, že mu pochod vrátil jeho přirozenou barvu vypálené cihly.

Ani úpěnlivý a něžný hlas Miriotin nemohl Nik Deka vyrvati ze mdloby, jíž byl zachvácen. Po celou tu dobu, co nesen byl do vsi a kladen do pokoje v domě Kolcově, nepromluvil Nik ani jediného slova. Teprve za chvíli potom otevřel oči a spatřiv dívku skloněnou nad svým ložem, pousmál se jedva znatelně. Však pozvednouti se a povstati pokoušel se nadarmo. Polovice jeho těla byla ochromena, jako by byl býval na té části zasažen mrtvicí. Přece však chtěje Miriotu upokojiti, promluvil hlasem opravdu značně sesláblým:

„Nic to nebude… pranic to nebude!“

„Niku!… můj ubohý Niku!…“ vzlykala dívčina.

„Pouze trochu únavy, drahá Mirioto, a trochu rozčilení… Pomine to rychle… zvlášť za tvojí péče…“

Nemocnému bylo třeba klidu a odpočinku. Proto odešel hospodář Kolc z pokoje zůstaviv Miriotu u lesníka, který by si nebyl mohl přáti bedlivější opatrovnice, a jenž zanedlouho jal se také pokojně dřímati.

Zatím vypravoval hospodský Jonáš četným posluchačům všecko, co se přihodilo od jejich odchodu, a to hlasem povýšeným, aby byl ode všech slyšán.

Když byli spatřili pod stromy stezku prosekanou Nik Dekem a doktorem, dali se po ní ke Karpatskému hradu. Již dvě hodiny slézali úbočí Plesy a byli vzdáleni sotva půl míle od kraje lesa, zkad vyšli, když tu spatřili dva muže. Byl to doktor a lesník, z nichž prvý jedva se vlekl a druhý, nadobro jsa vysílen, právě klesl pod stromem.

Přiběhnouti k doktorovi, otázati se ho, však bez jedinkého slova odpovědi, ježto byl příliš zemdlen a unaven, urobiti nosítka z větví, položiti na ně Nik Deka, pomoci na nohy Patakovi, vše to vykonáno bylo obratem ruky. Hospodář Kolc i ovčák, jež občas vystřídával Jonáš, obrátili se potom na zpáteční cestu do Verstu.

Však pověděti, proč se Nik Dek nalézal v tak zuboženém stavu a zdali propátral zříceniny hradu, neuměl hospodský právě tak jako hospodář Kolc i ovčák Frik, neboť se doktor ještě dostatečně nezotavil, aby mohl ukojiti jejich zvědavost.

Nuže, nemluvil-li Patak až dosud, ať mluví nyní. Proč ne, u všech všudy! Jest přece tady ve vsi v bezpečí, obklopen svými přáteli a uprostřed svých klientů. Není se mu již báti oněch běsů tam!… I kdyby vázán byl snad přísahou mlčeti a ničeho nepovídati o tom, co viděl v zámku Karpatském, tož nyní obecný zájem nařizoval mu onu přísahu zrušiti.

„Nu, vzpamatujte se, doktore,“ pobízel hospodář Kolc, „a klidně povězte, co jste zažil.“

„Vy chcete… abych mluvil…“

„Ve jménu občanů verstských a v zájmu bezpečnosti vesnice vám to nařizuji!“

Pořádná sklenice rakije donesená Jonášem navrátila doktorovi dar jazyka, i jal se vypravovati, zmatenými, nesouvislými větami asi následovně:

„Odešli jsme oba společně… Nik a já… Och, blázni… blázni!… Potřebovali jsme téměř celý den, abychom pronikli těmi prokletými lesy… Byl již večer, když jsme dorazili ke hradu… třesu se dosud při tom pomyšlení… a budu se třásti po celý svůj život!… Nik chtěl tam vniknouti… Ano, chtěl vám stráviti noc ve věži… tolik jako bych řekl v ložnici samého Belzebuba!…“

Doktor Patak vyprávěl to hrobovým hlasem, a stačilo pouze ho slyšeti, aby posluchačům pobíhal mráz po zádech.

„Já jsem s tím nesouhlasil…“ pokračoval, „nikoli… já jsem nesouhlasil!… Och, co by se bylo stalo… kdybych byl býval povolil žádosti Nik Deka?… Vlasy se mi ježí při pouhém pomyšlení!“

A jestliže se ježily vlasy doktorovi, dalo se to pouze přičiněním jeho vlastní ruky, již si do nich mimovolně zajel.

„Konečně se tedy Nik odhodlal přenocovati na planině Orgalské… Jaká to noc, milí přátelé… jaká to noc!… Chtějte odpočívati, když vám duchové nedovolí usnouti ani na hodinku… opravdu ani na hodinku!… Najednou objeví se vám mezi mraky ohnivé obludy, opravdoví zmoci!… Ženou se na planinu, aby nás sežrali!…“

Oči všech se obracely k nebi, neobjeví-li se tam nějaká tlupa uhánějících oblud.

„A tu za chvilku,“ pokračoval doktor, „počne vyzváněti zvon na kapli!“

Uši všech napínaly se do dalekého obzoru a nejednomu se zdálo, že slyší vzdálené údery. Tak velice rozněcovalo posluchače líčení doktorovo.

„Hned na to děsivý jek naplnil celou prostoru… či spíše byl to řev divokých šelem… A zář jakási proskočí vám okny věže… Plamen pekelný osvětlí všecku planinu až k jedlovému lesu… Oba, Nik i já, podíváme se na sebe… Ó! hrůza, co jsme viděli!… Jsme vám podobni dvěma mrtvolám… dvěma mrtvolám, které v bledém tom přísvitu šklebily se jedna na druhou…“

Každému v pravdě, kdo by byl viděl doktora Pataka s obličejem křečovitě znetvořeným a s vytřeštěnýma očima, namanula by se otázka, nepřichází-li snad doktor z onoho světa, kam byl již poslal slušný počet svých bližních.

Musili mu popřáti oddechu, neboť nebyl by býval schopen pokračovati ve svém vypravování. Stálo to Jonáše druhou sklenku rakije, která jako by vracela bývalému opatrovníku drobet toho rozumu, o kterýž ho duchové připravili.

„Povězte konečně, co se přihodilo našemu ubohému Nikovi,“ pobízel hospodář Kolc.

A ne bez příčiny přikládal sudí svrchovanou důležitost doktorově odpovědi, poněvadž právě mladý lesník byl výslovně označen hlasem duchů v hostinské jizbě „krále Matyáše“.

„Poslyšte, co mi zbylo ještě v paměti,“ pokračoval doktor. „Nastal den… prosil jsem úpěnlivě Nik Deka, aby se vzdal svého záměru… Však ho znáte… Ničeho není na světě, co by udrželo takového tvrdohlavce… Sestoupil do příkopu… a já jsem byl nucen ho následovati, neboť mne vlekl s sebou… Ostatně nebyl jsem si vědom toho, co jsem učinil… Nik popojde až pod branku… Uchopí vám řetěz zvedacího mostu a šplhá se po něm vzhůru na hradby… V tom okamžiku vrátilo se mi jasné vědomí o mém postavení… Jest ještě čas zdržeti toho nešťastníka… ba řekl bych spíše bezbožníka… Naposledy nařizuji mu, aby sestoupil, aby raději nechal všeho a dal se pěkně se mnou na cestu domů… ,Nepůjdu!‘ vzkřikne na mne… chci se dáti na útěk… ano… milí přátelé, doznávám to… chtěl jsem utéci, vždyť každý z vás na mém místě byl by býval téhož úmyslu!… Však ať vám dělám co dělám, nemohu se odtrhnouti od půdy. Mé nohy jsou na ni přibity… přišroubovány… zarostly… Snažím se vyrvati je… nemožno… Třepu sebou, trhám sebou… vše nadarmo.“

A doktor Patak napodoboval zoufalé pohyby člověka, chyceného za nohy, jsa podoben lišáku, jenž se nechal lapiti do želez.

Potom pokračoval dále:

„V té chvíli rozlehne se vám výkřik… a jaký výkřik!… Bolestný výkřik Nik Dekův!… Jeho ruce svírající řetěz povolily, a on padá na dno příkopu, jako by byl zasažen neviditelnou jakousi rukou!“

Poznáváme, že doktor vypravoval ty příběhy právě tak, jak se sběhly, a že jeho fantasie, ač velmi rozbouřena, ničeho k tomu nepřipojila. Divy ty, jejichž jevištěm byla planina Orgalská za předešlé noci, vylíčil právě tak, jak se udály.

Po pohromě, jež stihla Nika Deka, událo se vše následovně: Lesník byl bez sebe, a doktor Patak byl neschopen jemu přispěti, poněvadž jeho boty byly přibity k zemi, a jeho naběhlé nohy nemohly se hnouti od sebe… Náhle neviditelná ta síla, jež ho poutala, jako by rázem byla zlomena… Doktor má nohy volny… Kvapí ke svému společníkovi a — což bylo na něho perný kus odvahy — omývá Nik Dekův obličej kapesním šátkem, který namočil do vody ve struze. Lesník se sice vzpamatuje, však jeho levé rámě a též polovina těla jsou ochromeny děsnou onou ranou, která ho stihla. Nicméně přece za pomoci doktorovy se pozvedne, vystoupí po svahu příkopu až na planinu… Odtud pustí se na cestu do vsi… avšak za hodinu zdlouhavého pochodu jsou jeho bolesti v páži a v boku tak prudké, že již nemůže dál… Konečně právě když se doktor strojil odejíti pro pomoc do Verstu, objevují se jako na zavolanou hospodář Kolc, Jonáš a Frik.

Na dotazy, týkající se stavu lesníkova, zda mu bylo těžce ublíženo, vyhýbal se doktor Patak určitě odpovědíti, ačkoliv jinak projevoval obyčejně zvláštní jistotu, kdykoliv se jednalo o nějaký případ lékařský.

„Je-li kdo nemocen nemocí přirozenou,“ odpověděl Patak jako s kazatelny, „toť samo sebou je již povážlivá věc! Ale jedná-li se o nemoc nadpřirozenou, kterou vám poslal čert do těla, tu potom leda čert sám ji může vyléčiti!“

Když nebylo rozpoznání nemoci, neměla ani tato předpověď jejího průběhu pro Nik Deka pražádné váhy. Na štěstí slova doktorova nebyla evangeliem, a kolikrát se lékaři nezmýlili od Hyppokrata a Galena^[15] mýlíce se každodenně doposud, a to doktoři mnohem znamenitější doktora Pataka. Mladý lesník byl zdravý a pevný chlapík; i byla oprávněna naděje, že při své statné tělesné povaze se vystůně beze vší ďábelské pomoci i tehdy, když nebude právě nejbedlivěji dbáti předpisů bývalého opatrovníka karantenního.