Zlatý fond > Diela > Tajemný hrad v Karpatech


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Tajemný hrad v Karpatech

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Nina Dvorská, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 36 čitateľov


 

XIV

František byl zdrcen. Pozvolna, aniž toho pozoroval, unikla mu zdravá rozvaha, jíž by pochopil pravý stav věcí, i potřebná schopnost správně souditi a uvažovati o všech možných důsledcích svého počínání. Plnila mu duši pouze jediná myšlenka, totiž vzpomínka na Stillu a na její zpěv, po němž nebylo nyní již ani stopy v ponuré této hrobce.

Byl by snad hříčkou přeludu? Ne, rozhodně ne. Jistojistě to slyšel Stillu před chvílí, právě tak, jak ji byl dříve uviděl na hradní baště.

„Šílená!“ stále opakoval. „Ba šílená… poněvadž nepoznala mého hlasu… poněvadž se mi neozvala… jest šílená… jest šílená!“

A domněnka tato nepostrádala pravděpodobnosti. Ach, kdyby jen mohl ji unésti z tohoto hnízda, dopraviti na Krajovský zámek a věnovati jí všecky svoje péče i starosti, však by jí jeho láska rychle rozum navrátila!

Takový byl směr myšlenek hraběte Františka v horečném jeho blouznění a uplynulo několik hodin, nežli se alespoň poněkud vzpamatoval.

I snažil se přemýšleti zcela chladně, aby se dostal z víru svých rozbouřených představ.

„Musím prchnouti odtud…“ řekl si. „Jen jak?… Zajisté těmito dveřmi, až se opět otevrou. Ba tak! Vždyť mezitím, co jsem spal, přišel mi kdosi obnovit potravní zásoby… Počkám tedy, tváře se jako bych spal…“

Zároveň napadlo ho podezření, že voda ve džbánu obsahovala nějaký uspávající příměšek. Zajisté jen proto upadl dříve, nevěda ani na jak dlouho, do tak tvrdého spánku, podobného úplnému bezvládí, že se napil přistrojené vody. Však si dá pozor! A ani se jí nedotkne… Rovněž si nevšimne ostatních pokrmův uchystaných na stole… Někdo z hradních obyvatelů nedá na sebe dlouho čekati a záhy…

Záhy?… Což měl ponětí o čase, nevěda ani, zda slunce vystupuje k polednímu či se chýlí k západu? Byl den či noc?

František tedy naslouchal, zda neuslyší snad kročejů přibližujících se s té či s oné strany za dveřmi. Ale nedoniklo tam k němu ani hlásku. Plazil se podél stěn hrobky maje hlavu rozpálenu a oči vyděšeny. V uších mu hučelo a dech se krátil v dusném i zkaženém vzduchu, jenž se jedva trošičku obnovoval, pronikaje zvenčí skulinami dveří.

Tu když se přiblížil náhodou k jednomu pilíři po pravé straně, ucítil hrabě František, že se dotekl jeho rtů svěžejší vánek.

Což byl by zde nějaký otvor, kudy vnikalo zvenčí trochu vzduchu? Tak jest. Byl tam průchod, kterého si hrabě dosud nevšiml ve tmě za sloupem.

Nemeškaje provlekl se tedy mezi oběma zdmi, veden dosti matným, jako by shora prorážejícím světlem a dostal se na malý prostor zšíří pěti až šesti kroků. Dokola strměly hladké stěny do výše sta stop. Bylo to jakby dno studnice a sloužilo snad za nádvoříčko podzemní kobce, kudy vnikalo dolů též trochu vzduchu a světla.

Tady poznal František, že jest ještě den. Nahoře při ústí této studnice odrážel se totiž pruh slunečního světla dopadající v šikmém úhlu na vnitřní stěnu ovruby.

Jistě vykonalo slunce již polovinu své denní dráhy, neboť tento světelný úhel stále se zužoval.

Mohlo býti tak asi k páté hodině odpoledne.

Dle toho spal hrabě nejméně čtyřicet hodin, tak že nebylo pochybnosti o zhoubném vlivu onoho uspávajícího nápoje.

Poněvadž pak hrabě s Rockem opustili Verst dva dny před tím, totiž 11. června, bylo tehdy 13. před večerem.

Ačkoli byl vzduch v prohlubni velmi vlhký, přece vdychoval jej hrabě plnými plicemi a cítil se tím aspoň trochu občerstven. Však choval-li jakou naději, že bude snad možná uniknouti touto ohromnou kamennou rourou, tož poznal okamžitě její marnost. Byloť naprosto nemožno vylézti nahoru po hladkých stěnách, v nichž nebylo skulin.

Vrátil se tedy do hrobky a poněvadž mohl utéci pouze jedněmi z obou jejích dveří, chtěl se přesvědčiti, v jakém stavu jsou.

První dveře — jimiž byl přišel — byly velmi pevny a silny, uzavřeny zevnitř zámyčkami důkladného železného zámku. Tam byla by všecka práce marna.

Druhé dveře — za nimiž byl slyšel hlas Stillin, zdály se býti méně dobře zachovány. Poněvadž měly prkna na mnoha místech strouchnivělá, nebylo by snad příliš nesnadno tamtudy si cestu proklestiti.

„Ano, tudy to půjde, tudy to půjde!“ pochvaloval si František nabývaje opětně své chladnokrevnosti.

Však času nebylo valně nazbyt. Jak lehko mohl zatím někdo přijíti do hrobky v domnění, že hrabě usnul vlivem uspávacího nápoje.

Práce pokračovala rychleji, nežli se hrabě nadál, neboť dřevo kolem železného zámku, z něhož vyčnívaly zámyčky do veřejí, bylo již valně ztéřelé. Františkovi se podařilo vyhloubiti je tesákem kolem dokola. Pracoval bez hluku ustávaje občas a naslouchaje, aby se přesvědčil, že z venčí všude ticho. Za tři hodiny byl zámek vyloupnut, a dveře se otevřely zaskřipnuvše v zarezavělých stěžejích.

František dostal se na úzké prostranství, kdež dýchal již vzduch méně dusný.

Tehdy zmizel již sluneční pruh při ústí studnice, což bylo důkazem, že slunce zašlo za Řetězat. Síňka byla zahalena hlubokou tmou. Nad okrouhlou ovrubou lesklo se několik hvězd v té jasnosti, jako by byly pozorovány trubicí dlouhého dalekohledu.

Bylo viděti bělavé mráčky plynoucí zvolna za sebou a unášené slabým vánkem, jaký s večerem obyčejně nastává. Jisté zbarvení ovzduší nasvědčovalo, že vyšel neplný ještě měsíc nad obzorem východních hor.

Mohlo býti kolem deváté hodiny večer. František vrátil se do hrobky, aby něco pojedl, a žízeň uhasil z nádržky vyliv již dříve na zem vodu ve džbánu. Načež zastrčiv si nůž do pochvy u pasu vykročil dveřmi, jež za sebou zavřel.

Snad nyní setká se s nešťastnou Stillou bloudící těmito podzemními chodbami! A při té myšlence div se mu srdce nerozskočilo.

Po několika krocích narazil na stupeň. Zde tedy, jak již dříve tušil, počínalo se schodiště. I počítal opětně jeho stupně, jichž napočetl pouze šedesát, místo sedmdesáti sedmi, po nichž byl sestoupil, nežli dospěl hrobky. Scházelo tudíž ještě asi osm stop, aby se dostal na úroveň venkovní půdy.

Dal se tedy na cestu nemaje jiného výběru, nežli postupovati nově odkrytou chodbou, jejíchž obou stěn se dotýkal rozepiatými pažemi.

Minulo půl hodiny, aniž byl zadržán buď nějakými novými dveřmi nebo mříží. Mnohé a četné zatáčky bránily mu vyznati se ve směru vzhledem ke krajnímu náspu, obrácenému do Orgalské planiny.

Po kratičké zastávce několika minut, jichž použil k oddechu, pustil se hrabě František dále. Chodba jako by neměla konce, až tu náhle ocitl se u překážky.

Byla to stěna z cihel.

Hmataje po ní v různých výškách neshledal nižádného otvoru.

Odtud nebylo východu.

Hrabě nemohl se zdržeti výkřiku. Všecka jeho naděje tříštila se na této překážce. V kolenou jako by podlomen a nemoha se udržeti na nohou klesl podle zdi.

Však hle! Při samé zemi byla ve zdi trhlina. Rozsedlé cihly jedva že se trochu držely, viklajíce se mu pod prsty.

„Tudy naleznu východ - ano jedině tudy,“ vzkřikl hrabě a jal se vytahovati jednu cihlu po druhé, když v tom zaslechl s druhé strany za zdí jakýsi šumot.

I ustal ve své práci.

Šumot neustával, a zároveň pronikl trhlinou paprsek světla.

V tom světle pozoroval hrabě, že se dívá do staré hradní kaple. Jak žalostná spustlost zírala zde z každého kouta, jejíž příčinou byl čas a opuštěnost! Klenutí bylo zpola probořeno, a několik jen žeber jeho sbíhalo se ještě na hrbatých pilířích, tvořících dva tři oblouky ogivalního slohu, které hrozily každé chvíle spadnutím.

Okna s jemným pletivem pozdější gothiky byla vylámána a zvyrážena. Porůznu mramorová deska plna prachu, pod níž dřímali předkové rodu Gorců. Ve výklenku svatyně rozbořený oltář, na jehož průčelní ploše jevily se zurážené skulptury. Vzadu za oltářem čněl ještě do výše poslední zbytek krytby, byv ušetřen vichřicemi, a posléze na hřebenu portálu chatrná zvonice, z níž visel až k zemi provaz onoho zvonu, který klinkával k nevýslovnému zděšení občanů verstských, opozdivších se na cestě průsmykem. Do této kaple, odedávna opuštěné a vystavené všem nepohodám tamějšího horského podnebí, vstoupil muž, v ruce lucernu, jejíž světlo ozařovalo jasně jeho tvář.

František poznal ho okamžitě.

Byl to Orfanik, onen výstředník, jenž byl jediným společníkem barona za jeho pobytu v hlavních italských městech, onen podivín, kterého bylo vídati v ulicích, an šermuje rukama a hovoří sám k sobě. Toť onen zneuznaný učenec a vynálezce, který stále měl na mušce nějakou potřeštěnou nemožnost a jenž propůjčoval všecky svoje vynálezy Rudolfu Gorcovi.

Mohl-li míti František do té chvíle jakési tušení o přítomnosti baronově na Karpatském hradě i po zjevení se Stillině, tož tušení toto změnilo se nyní v úplnou jistotu, poněvadž stál Orfanik před jeho očima. Co měl na práci v této rozbořené kapli a v tak pozdní noční hodině?

František chtěl nabýti o tom jistoty, a hle, co viděl zcela zřetelně:

Orfanik nakloněn k zemi, zvedal jednotlivé železné válce, k nimž připevňoval jakousi šňůru odvinující se ze vřetena, umístěného v jednom koutě kaple. Byl zabrán do své práce tou měrou, že by nebyl hraběte ani zpozoroval, když by se byl přiblížil až k němu samému.

Ach, proč se jen nemohl František provléci onou nedostatečně ještě rozšířenou skulinou, aby vnikl do kaple, vrhl se na Orfanika a násilím ho přinutil ukazati mu cestu do hlavní věže!

Kdož ví, zda právě tato nemožnost nebyla jeho štěstím, neboť kdyby se mu byl pokus ten za jakoukoli příčinou nezdařil, tu by byl jistě odpykal svým životem baronu Gorcovi za prozrazení jeho tajemství.

Za několik minut po Orfanikovi vstoupil do kaple druhý muž.

Byl to baron Rudolf Gorc.

Nezapomenutelná tvářnost jeho nedoznala změny. Nebylo znáti, že by sestárl. Týž bledý, podlouhlý obličej, který nyní lucerna od zpodu ozařovala, tytéž dlouhé přišedivělé vlasy spadající do zadu, týž planoucí zrak v tmavých očních dutinách.

Rudolf Gorc se přiblížil, chtěje se přesvědčiti o práci, jíž se Orfanik zabýval.

Hned uslyšíme rozhovor těchto dvou mužů, vedený ve stručných, úsečných větách.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.