ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zkáza byla neodvratna, a František mohl jí zabrániti jedině tím, že by učinil baronu Gorcovi nemožným provésti jeho úmysl.

Bylo jedenáct hodin v noci. Beze strachu, že bude vyrušen, pustil se František do práce. Cihly ze zdi povolovaly bez velké námahy. Ale tlouštka její byla tak značná, že uplynulo půl hodiny, nežli byl otvor tak široký, aby jím proklouzl.

Jedva že vkročil František do kaple, na vše strany otevřené, cítil se ihned neobyčejně osvěžen čerstvým vzduchem. Trhlinami ve zdech lodi a porouchanými okny bylo viděti na obloze lehké mráčky pohaněné slabým vánkem. Porůznu třpytilo se několik hvězd blednoucích za svitu luny, vystupující nad obzor. Nyní se jednalo o to nalézti v pozadí dveře, jimiž odešel baron s Orfanikem. Proto, prošed šikmo lodí, zamířil hrabě František pod klenbu svatyně.

V panující tam tmě, jíž neumírňoval ani jedinký paprsek měsíce, klopýtal o rozbořené náhrobky a o kusy sříceného klenutí.

Konečně zcela vzadu za oltářem nahmatal ve tmavém koutě červotočivé dvéře, jež povolily tlaku jeho ruky.

Dvéře otevíraly se na chodbu, vedoucí patrně na hradby. Touto cestou přišli baron i Orfanik do kaple a tamtudy též odešli.

Vstoupiv do chodby, ocitl se František nanovo v čirých temnotách. Když po mnohých zatáčkách ani nevystupoval ani nesestupoval, byl si jist, že se stále udržuje na úrovni vnitřních dvorů. Za nové půlhodiny jako by se temnota trochu povyjasnila. Na chodbu vnikalo příšeří několika pobočními otvory.

Hrabě mohl se bráti rychleji vpřed, až posléze vnikl do rozlehlé kasematy nahoře na baště, strmící v levém rohu středního náspu.

Kasemata byla opatřena úzkými střílnami, jimiž vnikaly do vnitř matné paprsky měsíce.

Na opačné straně byly otevřené dveře.

František stanul napřed na okamžik před jednou střílnou a nadýchal se čerstvého nočního vánku. Ale v tom, když chtěl již odejíti, se mu zazdálo, že spatřuje dva, tři stíny pochybujíci se na nejzazším konci Orgaslké planiny, osvětlené lunou až po temnotu hradbu jedlového lesa.

František zadíval se tím směrem.

Na planině trochu dále od lesa mihalo se několik mužů — nepochybně to policejní zřízenci z Karlovic přivedení Ročkem. Což se rozhodli přikročiti k dílu ještě v noci, domnívajíce se, že překvapí podezřelé hradní obyvatelé, anebo vyčkávali tu rána? František musil se přemáhati, seč byl, aby nevykřikl a nezavolal na Ročka, jenž by byl velmi dobře uslyšel a poznal jeho hlas. Ale výkřik mohl by doniknouti až do věže, a Rudolf Gorc dříve ještě, nežli by se policisté vyšplhali na hradby, byl by měl dosti času spustiti svůj pekelný přístroj a prchnouti tunelem.

František se tedy opanoval a odstoupil od střílny. Prošed kasematou, vkročil do zmíněných dveří a pustil se chodbou dále.

Asi po pěti stech kroků dospěl ke prahu schodiště, vinoucího se v tlusté zdi.

Byl by tu konečně u věže, zvedající se uprostřed hlavního hradního paláce? Aspoň se tomu podobalo.

Dle všeho však nebylo to schodiště hlavní, ústící do různých věžních pater. Tvořilo uvnitř úzkého a tmavého prostranství nepřetržitou řadu točitých stupňů, podobných závitům šroubu.

František vystupoval bez hluku pozorně naslouchaje, ale nezaslechl ničeho, až stanul po dvacíti stupních na širším odstavku.

Tam byla branka vedoucí na terasu, jež se ovíjela v prvním patře kolem hlavní věže.

František, ukryt za jejím zděným zábradlím, šinul se opatrně terasou rozhlížeje se po Orgalské planině.

Ještě doposud bylo viděti na kraji lesa větší počet mužův, a nic nenasvědčovalo, že by se chtěli od hradu vzdáliti. Odhodlán stihnouti barona Gorce dříve, než by unikl tunelem, obešel hrabě František patro a dospěl k novým dveřím, kdež nanovo stoupalo šroubovité schodiště.

Pokročiv tedy na prvý stupeň rozepřel se rameny o stěny a jal se vystupovati.

Všude napořád ticho.

Místnosti prvého patra nebyly obydleny. František si pospíšil, aby dostihl odstávky, zkad by byl vstup do hořejších pater.

Když byl dostihl třinácté odstávky, neucítil již pod nohou stupně. Schodiště, vedoucí do nejvyšší místnosti věže pod zubovatým ochozem, odkud vlál druhdy prapor baronů Gorců, bylo u konce. Po pravé straně byla stěna proražena dveřmi, v tom okamžiku zavřenými.

Klíčním otvorem, v němž vězel zvenčí klíč, prorážel paprsek jasného světla.

František naslouchal, však nezaslechl uvnitř žádného šumotu.

Přiloživ oko ke klíčnímu otvoru rozeznal pouze levou, velmi jasně osvětlenou část pokoje, kdežto po pravé straně prostírala se tma.

I otočiv potichu klíčem, otevřel dveře. Nejvyšší patro kulaté věže vyplňoval rozlehlý sál. K jeho okrouhlým stěnám přiléhala ozdobná, prokládaná klenba, jejíž žebra uprostřed se sbíhala, tvoříce hrubou růžici. Stěny pokrývaly tlusté čalouny s různými vetkanými výjevy, a několik dosti uměleckých kusů nábytku, skříní, kredencí, lenošek a stoliček doplňovalo úpravu sálu. Na oknech visely tlusté záclony nepropouštějící na venek nejmenšího paprsku vnitřního osvětlení. Na parketové podlaze prostřen byl tlustý koberec dusící každý krok.

Upravení sálu činilo však nicméně prapodivný dojem. I hrabě František vstoupiv tam, byl překvapen zejména ostrou protivou jasného světla na jedné a tmy na druhé straně.

Pozadí sálu na právo ode dveří mizelo v čiré temnotě.

Naproti tomu na levo bylo viděti ozářený, povýšený výstupek, všecek pokrytý černou látkou. Světlo padalo naň z ohniska jakéhosi přístroje, umístěného tak, že nemohl býti spatřen.

Asi deset krokův od výstupku stála starobylá lenoška s nevysokým lenochem, oddělená od něho nevysokou plentou, na niž se bylo lze podepříti. Stín plenty zahaloval lenošku v částečné pološero.

U lenošky byl stoleček, přistřený pokrývkou, a na něm čtyřhranná skřínka.

Byla dlouhá dvanáct až patnáct palců, široká pět až šest, a drahokamy vykládané víko měla otevřeno. Uvnitř byl kovový válec.

Hrabě vstoupiv do sálu zpozoroval hned, že lenoška jest obsazena.

Seděl tam kdosi bez vlády a bez hnutí, maje hlavu opřenu o lenoch, víčka zavřena, pravou paži položenou na stole a ruku přitisknutu na přední stranu skříňky.

Byl to Rudolf Gorc.

Chtěl snad baron proto stráviti poslední noc v nejvyšším patře staré věže, aby se tam mohl klidně oddati spánku?

Ne! Nemohlo tomu tak býti aspoň dle řeči jeho s Orfanikem, kterou František zaslechl.

Baron byl v pokoji samoten, neboť jeho společník, řídě se daným rozkazem, bezpochyby již uprchl tunelem.

A Stilla? — Což neřekl baron, že ji chce poslechnouti naposledy na Karpatském hradě, nežli bude věž zničena výbuchem? Za jakou jinou příčinou by se byl odebral do tohoto sálu, kamž i ona asi přicházela každého večera bavit ho svým zpěvem?

Nuže, kde meškala Stilla?

František jí neviděl ani neslyšel.

Hlavní věc však byla, že měl nyní Rudolfa Gorce úplně v moci. Dovedl by ho již přinutiti, aby mluvil, ale zmaten a svrchovaně rozčilen měl na mysli jen pomstu. Chtěl se vrhnouti na barona, a skoliti ho, neboť ho k smrti nenáviděl proto, že mu odňal Stillu, která byla sice na živě, ale šílená jeho vinou.

Hrabě postavil se za lenošku. Dělil ho pouze krok od barona. S očima krví podlitýma, nevěda co činí, pozvedl ruku s nožem…

Náhle objevila se Stilla.

Nůž vyklouzl Františkovi z ruky a padl na koberec.

Stilla s rozpuštěnými vlasy a napřaženými rameny stála na výstupku v plném světle. Byla překrásná v bělostném kostýmu Angeliky z „Orlanda“, právě tak, jak se objevila na hradní baště. Její oči, upřené na hraběte, pronikaly mu až do hlubiny duše.

Musila hraběte viděti a přece ničím nedávala na jevo svoje radostné pohnutí — ani slovíčko pozdravu nesplynulo jí se rtů… Běda, byla skutečně šílená.

František chtěl se vrhnouti na výstupek, chopiti dívku do náruče a vyvléci ji ven. —

Však Stilla právě se jala zpívati. Baron, zůstávaje napořád seděti v lenošce, naklonil se směrem ke zpěvačce, zcela zabrán a unesen čarovnými zvuky, dýchal její hlas jako líbeny parfum a pil jej jako božský nápoj. Jak se choval druhdy na divadelních představeních, tak právě si počínal i nyní v opuštěném sále na vrcholu kulaté věže mezi sedmihradskými horami.

Ano! Stilla zpívala, zpívala jemu, jedině a výhradně jemu. Zpěv její podobal se dechu, plynoucímu zdánlivě nehybnými rty. Pozbyla-li rozumu, za to umělecké její nadání zdálo se býti zcela neporušeno a zachováno.

Též hrabě se opájel kouzelným Stilliným hlasem, jehož neslyšel již po pět dlouhých let. Zapomínal na vše kolem sebe, pozoruje planoucím zrakem dívku, kterou již považoval za ztracenu na věky. Stála nyní před ním živoucí a jako by zázrakem vzkřísena z mrtvých.

A zdaž to nebyl právě onen nápěv, který nejživěji rozechvíval struny vzpomínek v srdci hraběte Františka? Ano! Hrabě poznal, že Stilla zpívá závěrečnou píseň tragického výstupu z „Orlanda“, kdež vypustila duši s dechnutím poledních slov:

Hrabě sledoval překrásnou píseň notu po notě, myslil si, že nebude přerušena, jak se stalo v divadle San-Carlo — ba nebude! Neodumře mezi rty Stillinými, jako druhdy při představení na rozloučenou.

František ani nedýchal. Všecko jeho žití lpělo na tomto zpěvu. Ještě několik taktů zazníval zpěv stále čistě a jasně a dospěl by svého konce.

Však v tom počíná slábnouti. Zdálo se, jako by Stilla váhala, opakujíc s výrazem nevýslovné bolesti:

Což klesne také na výstupku jako druhdy na jevišti v San-Carlu?

Neklesá, ale zpěv umlkne v témže právě taktu, na téže notě, jak druhdy v divadle —

Stilla vykřikne — je to týž výkřik, jejž František zaslechl onoho hrozného večera.

Však Stilla stojí stále vzpřímena, a zbožňovaný její zrak, svědčící o vřelé lásce její duše, utkvívá upřeně na mladém hraběti.

František vrhne se k ní. — Chce ji unésti mocí ze sálu a hradu. Však v tom setká se tváří v tvář s baronem, jenž povstal z lenošky.

„František Telek!“ vzkřikne Rudolf Gorc. „František Telek, jemuž se podařilo uniknouti…“

Ale František nedbá a neodpovídá, žene se na výstupek ke Stille, volaje:

„Stillo — má drahá Stillo, jsi to ty a na živu!“

„Ano, na živu — Stilla na živu!“ vzkřikne posměšně baron Gorc a vybuchne v jizlivý smích, prozrazující všecek vztek, jenž mu bouří nitrem. „Ano na živu! — Nechť se tedy pokusí František Telek urvati mi ji!“

Hrabě rozestřel ruce proti Stille, jejíž oči jsou stále na něj upřeny.

V tom okamžiku se baron Rudolf sehne, uchopí nůž, vyklouznuvší z ruky Františkovy, a rozežene se jím proti nehnutě stojící Stille.

František, chtěje odraziti ránu namířenou na šílenou nešťastnici, vrhne se proti baronovi.

Však jest již pozdě. — Nůž vnikne jí bleskorychle přímo do srdce.

V témž okamžiku rozlehne se třesk jako by rozbitého zrcadla, a Stilla zmizí mezi tím, co se rozletne po sále tisíc skelných střepin.

František stanul ohromen. Nechápal ničeho. Či sešílel jak ona?

V tom vzkřikne baron Gorc:

„Stilla je ztracena pro Františka Teleka! Ale její hlas mám já. — Její hlas jest v mé moci, já jím vládnu, a nikdo jiný jej nebude míti jaktěživ!“

V okamžiku, kdy se chtěl vrhnouti na barona Gorce, pozbyl František sil, klesnuv v bezvědomí pod výstupkem.

Rudolf Gorc nevšíml si již hraběte, uchvátil se stolu skřínku, vyběhl ze sálu a sestoupil do prvního patra věže; pak dospěv terasy obešel ji a chtěl právě vkročiti do druhých dveří, když tu zarachotil výstřel.

Ročko, jsa na stráži na svahu hradebního příkopu, střelil po baronovi Gorci.

Baron sice nebyl trefen, ale Ročkova koule rozdrtila skřínku v jeho rukou.

Rudolf vyrazil děsný výkřik:

„Její hlas — její hlas! — Její duše — Stillina duše — jest rozdrcena — zničena — zlomena!“

Maje vlasy zježeny, ruce zaťaty v pěst, přeběhne terasu stále volaje:

„Její hlas — její hlas — zničili její hlas. — Ať jsou prokleti!“

Zmizel ve dveřích, právě když hledali Ročko s Nik Dekem, kudy by slezli hradby, nečekajíce ani na přispění policejních strážníků.

Bezmála v téže vteřině zatřásl Plesou hromový výbuch. Vír plamenů zvedl se až do mrakův a beztvárná směsice kamenů sesypala se až na cestu Vlkáňského průsmyku.

Z bašt, z náspu, z věže, z kaple, vůbec z celého Karpatského hradu zbyla na Orgalské planině jenom spousta kouřících se trosek.