Zlatý fond > Diela > Tajemný hrad v Karpatech


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Tajemný hrad v Karpatech

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Nina Dvorská, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 36 čitateľov


 

III

Vesnice Verst je tak nepatrná, že byste jí ani na větší mapě nenašli. Pokud se obecné správy týká, jest podřízena dokonce sousední vsi, zvané Vlkáň, kteréž jméno patří právě oné části hornatiny Plesské, na níž jsou obě velice malebně usazeny… V nynějším čase těžbou z dolů značně se vzpružil rozvoj vesnic Petroseny, Livadzelu a jiných, vzdálených na několik málo mil. Ani Vlkáň, ani Verst nezískaly žádného užitku z této blízkosti velikého průmyslového střediska. Jaké byly ty vesnice před padesáti lety, takové jsou i nyní a takové budou bezpochyby ještě za půl století. Dle zpráv Eliáše Reclusa dobrou polovici obyvatelstva vlkáňského tvoří „pohraniční strážníci, celníci, četníci, finanční strážníci a opatrovníci karantenní“. Odmyslete si četníky a finančníky, přidejte v poměru o něco značnějším rolníkův a budete míti obyvatelstvo Verstu počtem asi čtyři nebo pět set hlav.

Vesnice tvoří pouze širokou ulici, jejíž srázné svahy činí vzestup i sestup dosti obtížným. Slouží za přirozenou cestu mezi hranicemi valašskými a sedmihradskými. Tamtudy procházejí stáda skotu, bravu i vepřův, obchodníci surového masa, ovoce a obilí, i řídcí cestovatelé, kteří se odváží průsmykem, na místě, aby užili železnice z Kluže vedoucí údolím Maruše. Příroda však zvláště štedře nadala tuto pánev, která se prohlubuje mezi horami Biharskymi, Řetězatem a Paringem. Bohatá úrodností půdy, má též poklady zakopané ve svém nitře: doly na kamennou sůl v Tordě s ročním výtěžkem přes pět set tisíc tun; horu Paraid, sedm kilometrů v obvodu, která jest veskrze složena z chloridu sodnatého (soli); doly v Torocku, v nichž se dobývá olovo, leštěnec, rtuť a zvláště železo, jehož ložiska byla vykořisťována již od desátého století; doly ve Vaydě Hunyadu, z jejichž rud slévá se ocel výtečné jakosti; doly uhelné lehce těžitelné na svrchních vrstvách oněch bažinatých údolí v okresu Hatszegském, v Livadzelu a Petroseny, ohromná to vrstva odhadnutá v obsahu na dvě stě padesát milionů tun; posléze zlaté doly u městečka Offenbáně a Topanfalvy, říše to rýžovačů, kde nesčetný počet mlýnků prostinkého zařízení prosívá písek Vereš-Pataku, „Paktole[9] sedmihradské“, zkad vyváží se každoročně za milion zlatých drahocenného kovu.

Hle, jak viděti, okres tolik obmyšlený přírodou, a přece jeho bohatství pražádného vlivu nemá na blahobyt jeho obyvatelstva. Mají-li nejdůležitější střediska prúmyslná, Torocko, Petroseny, Lonyai několik závodů zařízených dle vymožeností moderního průmyslu, jsou-li ty vesničky pravidelněji vystavěny dle jednolitého řádu krokvice a šňůry, se skladišti a zásobárnami pravých řemeslnických čtvrtí, mohou-li se nad to honositi určitým počtem budov s balkony a verandami, ani zdání o tom všem není ani ve vesnici Vlkáni, ani ve vesnici Verstu.

Dobře počítáno asi šedesát domků nepravidelně rozsázených do jediné ulice, opatřených rozmarnými střechami, jejichž hřebeny přečnívají zdi z vepřovic, s fasádami do zahrady, se sýpkou o jediném vikýři na patře, s rozbitým komínem jako přístavkem, s chlívkem na spadnutí pokrytým došky, porůznu se studnicí opatřenou vyčnívajícím bidlem, na němž zavěšen okov, se dvěma, nebo třemi loužemi, které „tekou“ jenom za lijáku, se stružkami, jimž vyjeté mnohonásobné koleje určují běh — toť podoba vesnice Verstu, vystavěné po obou stranách cesty mezi šikmými svahy průsmyku. Však celek jest veselý a půvabný. Květiny nalézají se u vrátek i v oknech. Povlaky zeleně pokrývají zdi, spleť rostlin mísí se se starou žlutí doškových střech, topoly, jilmy, jedle, javory, které ční nad domy tak vysoko, jak jen vyčnívati mohou. Dále stupňovité plasy předhoří a v pozadí nejvyšší hřbet hor zmodralých dálkou a splývajících s azurovou oblohou.

Řeč, jíž se mluví ve Verstu i ve veškeré této části Sedmihradska, není ani němčina, ani maďarština, ale rumunština, kterou hovoří i několik málo rodin cikánských, usídlených spíše nežli utábořených po různých vesnicích župy. Tito cizinci přijímají jazyk země a s ním i náboženství její. Cikáni verstští tvoří jakýsi druh malého panství pod vládou vojvody, bydlíce v chatrčích, barácích se špičatou střechou a s hromadami dětí, velmi se lišíce mravy i pravidelností života od svých soukmenovců, kteří bloudí Evropou. Drží se vyznání řeckého, přizpůsobujíce se náboženství křesťanů, mezi nimiž jsou usazeni. A vskutku má Verst za duchovní hlavu popa, který sídlí ve Vlkáni a jenž spravuje obě vesnice vzdálené od sebe ne více než půl míle.

Civilisace jest jako vzduch nebo jako voda. Všady, kde má cestu — byť to byla pouze skulina — tam proniká a proměňuje stav země. Avšak třeba doznati, ještě žádná skulina neobjevila se v této části jižních Karpat. Může-li Eliáš Reclus tvrditi o Vlkáni, „že jest poslední stanicí civilisace v údolí Sily valašské“, nepodivíme se slyšíce, že Verst byl jednou z vesnic nejméně probudilých v župě Hatszegské. A jakž také by mohlo býti jinak na místech, kde každý se narodí, dospěje a umře, aniž kdy paty odtud vytáhl! A přece stala se již zmínka, že ve Verstu je správce školy a soudce. Ovšem, je tomu tak; ale kantor Hermod jest přece s to, aby vyučoval pouze tomu, co sám umí, to je trochu čísti, trochu psáti a trochu počítati. Jeho vlastní vzdělání dále nesahá. O dalších vědách, o dějepise, zeměpise a literatuře neznal ničeho, leda národní písně a legendy okolní krajiny. A tím právě oplývá jeho pamět v neobyčejné hojnosti. Je chlapík v oboru fantastičnosti, a několik těch žáčků z vesnice má velikánský užitek z jeho výkladů.

Pokud se týče soudce, je třeba seznámiti se s onou kvalifikací udělenou prvnímu úředníku verstskému.

Sudí hospodář Kolc byl človíček pětapadesáti- až šedesátiletý, původem Rumun, s vlasy ostříhanými a přišedivělými, ale s kníry dosud černými a s očima více laskavýma, nežli živýma. Slušně urostlý jako horal nosil veliký širák plstěný na hlavě, vysoký opasek ozdobený přeskou na břichu, krátkou kazajku bez rukávů a krátké kalhoty polobaňaté, zastrčené do vysokých kožených bot. Spíše jako rychtář, nežli jako sudí, ač ho jeho funkce zavazovaly zakročovati ve mnohonásobných neshodách souseda se sousedem, snažil se spravovati ves více svou autoritou a nezapomínal při tom všem na svoji tobolku. A vskutku všecky obchody, koupě nebo prodeje byly stiženy poplatkem v jeho prospěch, nemluvě ani o taxe celní, kterou cizinci turisté nebo obchodníci sypali mu do kapsy. Toto výnosné postavení bylo příčinou, že hospodář Kolc vládl značným blahobytem. Jestliže většina venkovanů té župy je tísněna lichvou, která za nedlouho ze židovských půjčovatelů učiní skutečné vlastníky půdy, tož sudí Kolc dovedl uniknouti jejich hrabivosti. Ani zbla nevázlo na jeho majetku, prostém hypoték, „intabulací“, jak se říká v této krajině. Byl by spíše mohl půjčovati nežli si vypůjčovati, což by byl jistě učinil bez odírání ubohých dlužníků. Byl majetníkem mnohých pastvin, žirných lučin pro svá stáda a polností dosti slušně obdělaných, ačkoli byl zarytým nepřítelem všech nových method; měl též vinice, které lichotily jeho marnivosti, když se procházel podle rév, ověšených hrozny, které s užitkem zpeněžil o vinobraní — nechávaje si jen tolik, kolik spotřeboval pro svou osobu, a to ve množství úctyhodném.

Netřeba se zmiňovati, že dům hospodáře Kolce jest nejhezčím stavením ve vsi, v rohu terasy, která přetíná dlouhou vzestupující ulici. Dům, prosím, z kamene s fasádou obrácenou do zahrady, s brankou mezi třetím a čtvrtým oknem, s věnci zeleně, které vroubí žlab hustými šlahouny a se dvěma velikými buky košatícími se nad střechou květy zarostlou. Vzadu pěkný sad urovnaný se čtverci zeleniny jako šachovnice a se řadami stromkův ovocných, které vybíhají po svahu průsmyku. Uvnitř stavení jsou pěkné pokojíky hezky spořádané, určené k jídlu i ke spaní, opatřené pomalovaným nábytkem, stoly, postelemi, lavicemi a stoličkami, pobočnými stolky, kdež lesknou se hrnce a talíře, policemi upevněnými u stropu, na nichž zavěšeny vyšperkované džbány a tkaniny živých barev. Tam stojí nemotorné kufry, sloužící místo truhel a skříní, pokryté povlaky a vyšívanými pokrývkami, na bílých stěnách visí silně omalované portrety vlastenců rumunských — mezi jinými obraz populárního reka patnáctého století vojvody Vaydy-Hunyada (t. j. Jana Huňáda).[10] Hle, roztomilé obydlí, kteréž by bylo příliš veliké pro jediného člověka. Však hospodář Kolc nebyl sám. Jsa vdovcem od desíti let, měl dcerku, hezkou Miriotu, velmi obdivovanou ve Verstu, ve Vlkáni i dále. Měla by se nazývati jedním z oněch podivných jmen pohanských Florica, Daina, Dauricia, které jsou stále ve veliké oblibě u rodin valašských. Nikoli! byla to Miriota, jinak řečeno „ovečka“. Ale ovečka již vyrostlá ve ztepilou dvacítiletou dceru plavovlasou a hnědookou, pohledu velmi něžného, roztomilých rysů tváře a ladného vzrůstu. A vskutku byly to vážné příčiny, proč objevovala se svrchovaně svůdná s náprsenkou vyšívanou červenými nitmi na límci, v zápěstí a na ramenou, v sukni stažené pasem s ozdobnou zlatou sponou, s „katrinzou“, dvojnásobnou to zástěrou modře a červeně pruhovanou, upiatá do živůtku, v botičkách z hnědé kůže, majíc lehký šáteček hozený na hlavu, s níž splývaly vlny dlouhých vlasů spletené do copu, ozdobeného stužkou, aneb kovovou cetkou.

Miriota Kolcova byla opravdu hezké děvče a — což pranic neškodí — velmi bohatá na tuto ztracenou vesnici v Karpatech. Dobrá-li hospodyňka?… Bezpochyby, poněvadž vede velmi rozumně domácnost svého otce. Vzdělaná?… Jak by ne! Ve škole kantora Hermoda naučila se čísti, psáti, počítati; a počítá, píše a čte správně, však dále to přivésti nemohla — ze známé příčiny. V náhradu nemohlo by se jí ani zblo vytknouti, pokud se týká bájí a pověstí sedmihradských. Znala je právě tak dobře, jako její učitel. Znala legendu o Leany Kö, panenské skále, kamž unikne mladá, trochu blouznivá princezna pronásledovatelům tatarským; legendu o jeskyni dračí v údolí „Královského vystoupení“; legendu o tvrzi Dévské, která byla vystavěna „za časů vil“, legendu o Detunatě, „Zabité hromem“, proslulé to hoře bazaltové, podobající se obrovským kamenným houslím, na které prý ďábel hrává za bouřlivých nocí; legendu o Řetězatu s jeho temenem obletovaným čarodějnicí; legendu o soutěsce Tordské, kterou rozťal velkou ranou meč sv. Ladislava. Seznáme, že Miriota věřila všem těmto smyšlenkám, však nicméně přece byla dívkou roztomilou a pomilování hodnou.

Znamenali to také všichni vůkolní mladíci, aniž měli potřebu uvažovati, že byla jedinou dědičkou hospodáře Kolce, prvního hodnostáře verstského. Ostatně marné všecko dvoření se, nebyla-liž snoubenkou Mikuláše Deka?

A byl pěkný typ rumunský onen Mikuláš či lépe Nik Dek: pětadvacetiletý, štíhlý, statečně vzrostlý, s hlavou hrdě vztyčenou, černých vlasů, jež mu pokrýval bílý kalpak, pohledu přímého a otevřeného, oděný kazajkou z jehněčí kůže vyšívané na švech, pevný na bystrých nohou v pravdě jeleních, se známkou odvahy v každém pohybu a posunu. Byl lesníkem, to znamená bezmála tolik vojákem jako civilistou. Poněvadž měl jakési pozemky v okolí verstském, líbil se otci, a poněvadž se představil jako chlapík neohrožené postavy, zalíbil se také dceři, takže mu nebylo třeba ani se jí vmlouvati, ani dlouho a široko o tom rozvažovati. Ostatně nikdo na to nepomyslil.

Svatba Nik Deka a Mirioty Kolcovy měla se slaviti v polovici příštího měsíce, což bylo asi za čtrvnácte dní. Při té příležitosti bude ve vsi svátek. Hospdář Kolc vše dobře zařídí. Vždyť nebyl lakomec. Jestliže rád bral peníze, nezdráhal se také je vydávati za příležitosti. Po svatbě Nik Dek přesídlí se do ženina domu; kterýž mu připadne od rychtáře, a když Miriota bude ho míti u sebe, nebude se již děsiti, slyšíc skřípání branky nebo praskot nábytku za dlouhých zimních nocí, aniž bude vídati zjevující se obludy ze svých zamilovaných legend.

Na doplněnou řady předáků verstských třeba se zmíniti ještě o dvou a to neméně důležitých, totiž o učiteli a lékaři.

Učitel Hermod byl vysoký muž s brejlemi, asi pětapadesátiletý, maje vždycky mezi zuby zakřivený troubel dýmky s porculánovou hlavičkou, řídkých vlasův a rozčechraných kolem plešatého temene, tváře oholené s poškubáváním v levé skráni. Nejdůležitější prací jeho bylo přiřezávati péra svým žákům, jimž zakazoval užívati per ocelových — a to ze zásady. Jaké podívání na něho, když prodlužoval jim špičku svým perořízkem dobře nabroušeným! S jakou přesností přimhuřuje oko, nasazoval vždycky nožík k poslednímu řezu na hotovou špičku! Především krásný rukopis; k tomu směřovalo všecko úsilí učitele starostlivého vyplniti své poslání, toť hlavní věc, k níž všemožně musil vésti svoje žáky. Vyučování bylo až v řadě druhé — a známe už, čemu vyučoval kantor Hermod, a čemu se učili ve školních lavicích hoši a děvčátka s pokolení na pokolení.

A nyní ještě zmínka o lékaři Patakovi.

Jakže, ve Verstu měli lékaře, a ves dosud se nevymanila víře ve věci nadpřirozené?

Tak jest, však nutno poučiti se o titulu lékaře Pataka, jak se stalo o titulu sudího Kolce.

Patak, človíček břichatý, tlustý a zavalitý čtyřicátník, velmi okázale si vedl ve vyřizování běžných lékařských potřeb ve Verstu a v okolí. Nevyrušitelnou jistotou ve vystupování a omamující svou vrozenou žvastavostí vzbuzoval nemenší důvěru než ovčák Frik — což znamená velmi mnoho. Prodával rady i lektvary, však tak neškodné, že nezhoršovaly bolesti jeho klientů jež by se byly zhojily samy sebou. Ostatně všecko je zdrávo v průsmyku Vlkáňském; vzduch je tam první jakosti, nemoci nakažlivé naprosto neznámy, a jestliže někdo zemře, děje se z té příčiny, že byl čas umříti i v tomto privilegovaném koutě Sedmihradska. Doktor Patak — ano říkalo se: doktor! — ač byl přijat za skutečného lékaře, neměl přece žádných vědomostí ani v lékařství ani v lékárnictví, ani v ničem.

Byl to prostě bývalý opatrovník karantenní, jehož úlohou bylo pozorovati cestující zadržené na hranicích za příčinou zdravotního pasu. Nic více. To, zdá se, stačilo obyvatelstvu verstskému, poněkud shovívavějšímu. Třeba poznamenati — což nebude divno, — že doktor Patak byl duch svobodomyslný, jakž bývá u těch, kdož se zabývají péčí o své bližní. Tak nepřipouštěl žádné z oněch pověr, které kolují v této krajině Karpat, ani těch, které se týkají hradu. Byly mu pouze na smích a na žert. Když se před ním říkalo, že nikdo od nepaměti se neodvážil přiblížiti se ke hradu, opakoval každému, kdo chtěl slyšeti:

„Nebylo by mne třeba nutiti, abych učinil návštěvu vašemu starému hnízdu.“

Ježto však ho k tomu nikdo nenutil, ba dokonce se i střehl nutiti, nezašel si tam doktor Patak, a hrad Karpatský v lehkověrnosti všech trval stále zahalen neproniknutelným tajemstvím.



[9] Paktole — Paktolus starý název lydické zlatonosné řeky. Nyní, jmenuje se Sarabat.

[10] Huňady Jan — slavný sedmihradský vojvoda z XV. stol., známý z vítězných bitev s Turky. Jedním z jeho synů byl Matyáš Korvin, zvolený po smrti Ladislavově za krále Uherského.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.