ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Obyvatelé Sedmihradští a cestující, kteří procházejí průsmykem Vlkáňským, znají Karpatský hrad jen zdaleka dle vnější jeho podoby. Na tuto uctivou vzdálenost, v níž udržoval strach největší verstské i okolní smělce, jevil se hrad jen jako ohromné rumiště.

Však vnitřek jeho nebyl tak spustošen, jak by se na prvý pohled zdálo. Za jeho pevnými zdmi zůstala stavení staropanské tvrze téměř neporušena a mohla dobře ubytovati ještě celou vojenskou posádku.

Ohromné klenuté sály, hluboké sklepy, rozmanité předsíně, dvory, jejichž dlažba zmizela již zarostlá vysokou travou, podzemní sklípky, kamž nikdy nepronikl paprsek denního světla, tajné schody v tlustých zdech, kasematy, osvětlované úzkými střílnami ve středním náspu, uprostřed kulatá věž o třech patrech s místnostmi docela zachovalými a obydlitelnými a kryta zubovatým ochozem, nekonečné a přerozmanitě spletené chodby, spojující různé místnosti vystupujíce až nahoru na bašty nebo sestupujíce až dolů do útrob podzemných staveb, porůznu několik nádrží, v nichž se stékala dešťová voda, jejíž přebytek odtékal do bystřiny Nyadu, posléze dlouhé tunely, proti nadání dosud otevřené a nezasypané, kudy bylo možno dojíti na cestu průsmykem Vlkáňským — tak asi zhruba vypadal Karpatský hrad, jehož celkový plán byl stejně spletitý, jako plán labyrintu Porsennova^[28] na Lemnu nebo na Krétě.

Jako druhdy Thesea, když si dobýval dcery Minoovy, vedl i mladého hraběte do nekonečného bludiště hradního cit vřelé a nesmírné lásky. Zda nalezne tu také on Ariadninu^[29] niť, která byla vůdkyní řeckého reka?

Františka ovládala dříve jediná myšlenka, totiž dostati se za hradby. A to se mu nyní podařilo. Snad by byl měl podstatnou příčinu uvažovati, proč byl zvedací most, vyzdvižený až do té chvíle, najednou spuštěn, právě jako by mu měl cestu usnadniti. Snad by byl měl podstatnou příčinu znepokojovati se proto, že se hradní branka najednou náhle zavřela za jeho zády. On však na to nepomyslil, jsa konečně ve hradě, kde Rudolf Gorc věznil Stillu, a tu nasadí třeba život svůj, jen aby pronikl až k ní.

V prostranné, vysoké předsíni s plochým klenutím, do které se František napřed dostal, byla čirá tma, a rozpukaná její dlažba dovolovala postupovati jen velmi opatrně.

Hrabě, drže se levé zdi, kráčel podle ní, dotýkaje se rukou povrchu stěny pokryté sanytrem, který se mu sypal pod prsty. Všude ticho, neozývá se žádný zvuk, leda ohlas jeho vlastních kroků, které budí dutou a vzdálenou ozvěnu. Ucítil na zádech proud vlažného, mdlého vzduchu, páchnoucího plísní a starobou, jako by byl otevřen průvan na druhém konci předsíně.

Když byl minul poslední kamenný pilíř, podpírající klenutí v levém rohů, ocitl se u vchodu do nové značně užší chodby. Rozepiav ramena, dotýkal se obou jejich stěn.

Nakloněn ku předu a tápaje rukama i nohama, pustil se tedy ku předu, aby vypátral, zdali směr této chodby byl přímočárný.

Asi dvě stě krokův od nárožního pilíře uznamenal hrabě, že směr chodby se uhýbá na levo, kdež ve vzdálenosti padesáti kroků nabyla chodba směru zcela opačného. Vedla ke hradnímu náspu či pod hlavní věž?

Hrabě snažil se urychliti krok, však co chvíle byl zadržán buď nějakou překážkou na zemi, o niž klopýtaje narážel, buď náhlou zatáčkou chodby, nabývající opět nového směru. Občas ucítil ve zdi jakýsi otvor prorážející stěnu, kde ústila do hlavní chodby šíje pobočná. Vše bylo zahaleno neproniknutelnou tmou, a hrabě nadarmo hleděl se orientovati v útrobách tohoto labyrintu, jejž jako by byli krtci vyhrabali.

Musil se několikráte vrátiti poznav, že zaběhl do slepé uličky. Stále se bál, že mu povolí někde pod nohou padací dvířka a že střemhlav padne do nějaké lidomorny, odkudž by nebylo vyváznutí. Proto kdykoli vkročil na plotnu ozývající se dutým zvukem, hned se opatrně zadržoval na zdech, ale i přes to stále postupoval s neutuchající horlivostí, která mu nedopřála času ke dlouhým úvahám. Poněvadž dosud nikde ani nevystoupil, ani nesestoupil, správně soudil, že je stále na stejné výši se vnitřními dvory, rozloženými mezi různými hradními stavbami, maje tak dosti naděje, že ho chodba přivede ke hlavní věži a to zrovna k jejímu schodišti.

Ovšem musilo tu býti jakési bližší a přímější spojení mezi brankou ve hradbách a hradními stavbami. V době, když ještě obývala hrad rodina Gorců, nebylo potřebí bráti se za tím účelem touto nekonečnou cestou. Proti hradební brance na opačné straně přední síně otvírala se druhá brána na hradní dvůr, uprostřed něhož čněla kulatá věž. Tato brána však byla nyní zazděna, a František ovšem nemoh ji tam rozeznati.

Již hodinu bloudil mladý hrabě těmito chodbami, naslouchaje, neuslyší-li nějaký vzdálený ruch, neodvažuje se však vykřiknouti jméno Stilly, an by mohl ohlas toho výkřiku zalehnouti až do místností ve věži. Ani na okamžik neztrácel odvahy, jsa odhodlán hledati východu dotud, dokud ho síly neopustí, neb dokud nezadrží jeho kroků nepřemožitelná nějaká překážka.

Zatím však, aniž toho na sobě znamenal, byl již bezmála vysílen, neboť nepojedl ničeho od té doby, co byl odešel z Verstu. Pociťoval již hlad i žízeň. Krok jeho nebyl již jistý, a nohy mu poklesávaly. Ztrácel dechu v onom vlhkém a teplém vzduchu pronikajícím mu šatem na tělo, a srdce mu prudce tepalo.

Bylo asi devět hodin, když František chtěje učiniti krok, neucítil pod levou nohou pevné půdy.

Sklonil se tudíž k zemi a nahmatal ve hlubině schod a pod ním níže ještě jeden.

Bylo to schodiště, vedoucí dolů do základů hradu a dost možná, že nemělo východu.

Však hrabě se bez dlouhého přemýšlení pustil po něm, počítaje stupně, které vedly šikmým směrem u poměru k chodbě nad nimi.

Napočetl sedmdesát sedm stupňů, než dospěl druhé vodorovné štoly, která se opětně rozvětvovala v nové přečetné a temné chodby.

Tak bral se ještě půl hodiny dále, až posléze stanul, jsa již zcela zemdlen. V tom okamžiku však objevil se před ním jakýsi světlý bod ve vzdálenosti asi dvou neb tří set kroků.

Odkud vycházelo toto světlo? Byl to snad prostý přírodní úkaz, totiž bludička, jejíž hořlavý plyn se zanítil v této hlubině? Či byla to lucerna v ruce kteréhosi hradního obyvatele?

„Byla by to ona?…“ šeptal hrabě, vzpomínaje si, jak se mu ukázalo právě v čas podobné světlo, když byl zabloudil mezi skalami na Orgalské planině nic jinak, než jako by mu chtělo ukázati cestu do hradu.

Posvítila-li mu tehdy Stilla s věžního okna, proč by to i nyní nemohla býti ona, snažíc se uvésti ho na správnou cestu v bludišti těchto podzemních chodeb?

Jsa jedva sebe mocen nahnul se hrabě v před a pohlížel na světlo ani se nehýbaje.

Zdálo se, jako by tímto světlem, podobným spíše matnému osvětlení, nežli světelnému bodu, bylo ozářeno jakési sklepení na konci chodby.

Odhodlal se tedy hrabě pospíšiti a to třeba po čtyřech, ježto se již nemohl přímo postaviti na nohy. I dospěl tak úzkých dveří a klesl na prahu podzemní hrobky.

Tato hrobka byla ještě dobře zachována, zvedajíc se do výše dvanácti stop a měla kruhovitý půdorys se stejným bezmála průměrem na všecky strany. Žebra jejího klenutí, která spočívala na hlavicích osmi břichatých sloupův, spojovala se uprostřed klenby v ozdobné růžici, uprostřed níž byla nasazena skleněná baňka plná žlutavého světla.

Proti těmto dveřím, umístěným mezi dvěma pilíři, byly ještě druhé dvéře pevně zavřené. Veliké hřeby na nich se zarezavělými hlavami označovaly místo, kde je zvenčí připevněn zámek.

Hrabě s napětím všech sil dovlekl se k těmto druhým dveřím, snaže se vytrhnouti jejich neohrabaná prkna.

Úsilí jeho nevedlo k ničemu.

U stěn hrobky stálo několik kusů vetchého nábytku; zde lože či lépe starý pelech z tvrdého dubového dřeva, a na něm naházeny nuzné ložní potřeby, onde židlička o skroucených nohách a stůl připevněný ke zdi železnými skobami. Na stole různé nádobí, objemný džbán s vodou a talíř s kusem studené zvěřiny, pak velký bochník chleba, podobného lodním sucharům. V koutě umístěna široká a plochá nádržka, do níž zurčel slabý pramínek vody, jejíž přebytek odtékal malým otvorem dole u sloupu.

Dle těchto příprav namanula se na prvý ráz myšlenka, že byl očekáván host v této hrobce, či lépe řečeno ve vězení. Byl tím vězněm hrabě František a byl tam vlákán lstí?

Ve víru svých myšlenek neměl o tom ani potuchy. Puzen hladem i únavou, pojedl z toho, co uchystáno na stole, a žízeň uhasil pořádnými doušky ze džbánu, načež položil se na hrubé lože s úmyslem, aby v kratičkém odpočinku nabyl nových sil k dalším podnikům. Avšak tu chtěje o tom přemýšleti s rozumem a s rozvahou, shledal, že mu myšlenky prchají a unikají jako proud vody, již by chtěl zadržeti holou rukou.

„Měl by raději vyčkati dne a potom pokračovati ve svém pátrání? Což jest jeho vůle tak ochablá a zmalátnělá, že není již pánem svého jednání?…“

„Ne, nebudu čekati!“ zvolal. „Vzhůru, do věže! Musím se tam dostati ještě této noci!…“

V tom rázem shaslo světlo, jež se bylo linulo z baňky, upevněné v růžici uprostřed klenby, a v hrobce nastala čirá neproniknutelná tma.

František chtěl povstati. Však neměl k tomu sil, vědomí a smysly — vše jako by v něm usnulo, či lépe řečeno, se náhle zastavilo jako ručička hodinek, když jim prasklo péro. Jala ho podivná dřímota, tupá, těžká strnulost. Nevěděl o sobě jsa jako by ve mdlobách, a stav ten nebyl přirozený, dostavující se po tělesném umdlení a únavě.

Když se probudil, naprosto nevěděl, jak dlouho spal. Taktéž hodinky se mu zatím zastavily a neukazovaly správné hodiny. Ale ve hrobce opětně zářilo ono prazvláštní světlo.

Hrabě povstal s lože, popošel k prvním dveřím, jimiž byl přišel. Byly ještě otevřeny. Pak obrátiv se ke druhým dveřím, shledal, že jsou ještě pořád zavřeny.

Snažil se sebrati své myšlenky, což však nešlo tak lehce. Ač, na těle trochu pookřál z předešlé únavy, za to hlavu měl neobyčejně pustou a těžkou.

„Jak dlouho jsem spal?“ tázal se sama sebe. „Je den či noc?“

V hrobce samé nezměnilo se nic až na to, že byla osvětlena jako dříve, že byly pokrmy obnoveny, a džbán naplněn čerstvou vodou.

Což tu někdo byl mezi tím, co byl František pohřížen v tupé strnutí? Vědělo se tedy, že jest hrabě ve hlubinách hradu? Což byl opravdu v moci barona Rudolfa Gorce, nemaje se nikdy již dostati ven a shledati se s lidmi?

Aspoň se tak nezdálo, vždyť mohl ještě utéci odtud, vyhledati síň, vedoucí ke hradní brance, a tamtudy uniknouti ze hradu.

Uniknouti? V tom okamžiku připomněl si hrabě, že se mu branka zavřela za zády.

Nuže nechť! Však se již nějakým způsobem dostane na hradby zkad se pokusí provléci ven některou střílnou v náspu. Za hodinu musí býti ze hradu stůj co stůj…

Ale co Stilla? Měl by se vzdáti toho shledání se s ní? Měl by odejíti, aniž ji vyrval z rukou Rudolfa Gorce?

To ne, ale čeho tady nemohl dosíci sám, to zcela jistě dokáže pomocí policistů, jež měl Ročko přivésti do Verstu z Karlovic. S nimi vrhne se útokem na staré hradby a prohledá každý kout hradu s největší zevrubností.

Dobrá… však teď šlo o to, aby neztráceje ani okamžiku též svůj záměr provedl.

I povstal, chtěje vkročiti do chodby, kterou byl přišel, když v tom se ozval jakýsi šustot za druhými zavřenými dveřmi hrobky. Byl to zřejmě zvuk kroků pomaloučku se přibližujících.

František, přitisknuv ucho na dveře, poslouchal ani nedýchaje.

Kroky ozývaly se v pravidelných mezerách, jako by tam někdo sestupoval se schodu na schod. Není pochyby, že za těmito dveřmi jest druhé schodiště, spojující hrobku s dalšími místnostmi ve hradě.

Hrabě připraven na všecko vytasil nůž z pochvy a sevřel jeho rukověť pevně v pěsti.

Kdyby vstoupil do hrobky některý sluha baronův, vrhne se František na něho, zmocní se klíčův a zamezí mu nějak cestu za sebou. Potom se pustí tímto novým východem a pokusí se dosíci věže. Kdyby pak to byl baron Rudolf Gorc sám, — ó, hrabě by poznal velmi dobře onoho člověka, kterého byl zahlédl jen na okamžik, když Stilla klesla na jevišti v San-Carlo, toho zabil by bez milosti.

Zatím se kroky zastavily na rozšířeném prahu za dveřmi.

Bez hnutí očekával František, že se dveře otevrou.

Avšak neotevřely se, a mladý hrabě zaslechl neobyčejně líbezný hlas.

Toť hlas Stillin! Zajisté toť její hlas, trochu sice sesláblý, ale přece stejně ohebný, plný nevýslovného kouzla v něžných svých přechodech a proměnách, podivuhodný to nástroj zázračného umění, o němž se myslilo, že jest pohřbeno zároveň s umělkyní.

Stilla opakovala lkavou píseň, která ukolébala hraběte, když snil v hostinské jizbě u „krále Matyáše“:

Zpěv vnikal hraběti až do hlubin samé duše. František jej dýchal, pil jej jako božský nápoj, co zatím Stilla opakovala, jako by ho pozývala za sebou.

Však dveře se neotevřely, aby mu uvolnily cestu. Což se nedostane ke Stille, aby ji sevřel v náručí a odvlekl pryč z tohoto hradu?

„Stillo, má Stillo!“ vzkřikl v tom okamžiku.

I vrhal se na dveře, které však nepovolily.

Zpěv již víc a více slábl, hlas zanikal, kroky se vzdalovaly.

František na kolenou snažil se vyrvati některé prkno ze dveří rozdíraje si ruce na železném jejich kování a stále volal Stillu, jejíž hlas byl zatím úplně zanikl.

Tu jako blesk prolétla mu mozkem děsná myšlenka.

„Šílená! Jest šílená,“ vzkřikl, „poněvadž mne nepoznala… poněvadž se mi neozvala! V pětiletém žaláři a v moci toho bídníka pozbyla ubohá má Stilla rozumu…“

I vztýčil se, maje oči vytřeštěny a hlavu palčivou jak oheň.

„Och, cítím, že já též pozbývám rozumu!“ zvolal zoufale. „Cítím, že sešílím, sešílím jako ona…“

Pobíhal v hrobce divokými skoky jako šelma v kleci.

„Nikoli, nesmí se tak státi!… Nesmím, nemohu ztratiti hlavu…! Musím ven, ven z hradu… A také to dokážu!“

Skočil k prvním dveřím.

Však ty se byly již dříve bez hluku zavřely.

František toho nezpozoroval naslouchaje upiatě hlasu Stillině.

Kdežto byl dříve zajatcem za hradními hradbami, byl jím nyní v těsné hrobce.