ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Poněvadž se mladý hrabě minul s rozumem, nebyl by bezpochyby nikdo došel vysvětlení posledních událostí, jichž byl Karpatský hrad jevištěm, bez objasnění sběhšího se za následujících okolností:

Dle úmluvy čekal Orfanik čtyři dni na barona Gorce v městečku Bystřici. Když se ho nemohl dočkati, tu přišlo mu na mysl, zdali snad se nestal obětí výbuchu. I puzen zvědavostí i nepokojem opustil městečko a pustil se k Verstu, kdež se potloukal potom kolem hradu.

Však se špatnou se potázal. Dle popisu podaného Ročkem byl četníky poznán, lapen a přiveden do hlavního župního města.

Byv pohnán před úřady, nezdráhal se nikterak v soudním výslechu zodpovídati všecky otázky, týkající se minulé katastrofy.

Musíme doznati, že žalostný konec barona Rudolfa Gorce nedojal valně učeného toho sobíka a přemrštěnce, majícího srdce jen pro svoje vynálezy.

Tak v prvé řadě dosvědčil k neústupným otázkám Ročkovým, že Stilla je mrtva, pěkně mrtva, a že — toť jsou vlastní jeho slova — jest pohřbena, pěkně pohřbena již do pěti let na hřbitově Campo Santo Nuovo v Neapoli.

Doznání toto vzbudilo nemalý úžas, který se měl ještě stupňovati během objasnění prazvláštního tohoto dobrodružství.

Jakým způsobem, když tedy Stilla byla mrtva, mohl František slyšeti její hlas v hostinské jizbě „u krále Matyáše“, jak ji mohl spatřiti na hradní baště a jak se mohl nadchnouti jejím zpěvem ve hlubinách pevně zavřené hrobky? — A kterak posléze se mohl shledati s ní živou v sále kulaté věže?

Slyšte vysvětlení různých těchto záhad, zdajících se býti dříve nevysvětlitelnými.

Vzpomeňme si, jaká zoufalost tehdy zachvátila barona Gorce, když se v Neapoli roznesla zpráva o Stillině odchodu od divadla za tím účelem, aby přijala ruku hraběte Teleka. Podivínský baron měl pozbýti její obdivuhodné umění, jedinou takořka svoji libůstku a pochoutku, na níž visel svým životem.

Proto se mu Orfanik nabídl, že zachytí pomocí fonografických přístrojů hlavní a význačnější částky Stilliných zpěvův a rolí, v nichž se objevovala a zpívala v poslední řadě svých představení před odchodem od divadla. V té době nabyly fonografy již obdivuhodné dokonalosti, a Orfanik upravil je ještě tou měrou, že lidský hlas jimi opakovaný nedoznával pražádné změny ani co do lahodnosti ani co do jemnosti své.

Baron přijal s povděkem silozpytcovu nabídku. V pozadí zamřížované lože byly potom tajně upraveny fonografy, které působily po celý poslední měsíc divadelní sezony. Tím způsobem vryly se do fonografických ploten kavatiny, romance z oper nebo z koncertův a mezi nimi také píseň Stefanova i konečná arie z „Orlanda“, přerušená náhlou smrtí Stillinou.

Vidno, za jakým účelem uchýlil se baron Gorc na Karpatský hrad, kdež mohl každého večera nerušeně naslouchati oněm zpěvům, uchovaným obdivuhodnými přístroji. A nejen že mohl Stillu slyšeti jako druhdy ve své loži, ale — což zdá se naprosto nepochopitelno — mohl ji před sebou také viděti živou.

K tomu sloužil mu prostě zvláštní optický přístroj.

Nezapomněli jsme snad ještě, že baron Gorc získal svého času podobiznu zpěvaččinu, na níž vyobrazena byla v celé své postavě a to právě v bílém kostýmu Angeliky z „Orlanda“, s nádhernými svými rozpuštěnými vlasy. Pomocí nakloněných zrcadel v jistém úhlu vypočteném Orfanikem, když padl mocný, soustředěný proud světla na podobiznu umístěnou před zrcadlem, zjevila se Stilla odrazem paprsků tak jasně a přirozeně jako živa, v plném květu své krásy. Právě pomocí tohoto přístroje, přeneseného v noci na baštu, mohl vyvolati Rudolf Gorc její zjevení se za tím účelem, aby přilákal hraběte Františka; působením téhož přístroje spatřil hrabě Stillu v sále kulaté věže, mezi tím, co se kochal v jejím zpěvu fanatický její obdivovatel.

Toť jsou asi zcela stručné vysvětlivky, jež podal Orfanik v soudním vyšetřování s nejpřesnější obšírností. A nutno poznamenati, že se prohlásil s hrdým sebevědomím za tvůrce genialních těchto vynálezů, v nichž se byl dodělal nejvyššího stupně dokonalosti.

Nicméně však po vysvětlení vlastních a podstatných příčin všech různých oněch zjevů, či „čárů“ — abychom užili nejpřípadnějšího výrazu — nebylo ještě objasněno, proč neměl baron Rudolf dosti času, aby před výbuchem unikl tunelem do Vlkáňského průsmyku. Však jakmile se Orfanik dověděl, že koule roztříštila skřínku v rukou baronových, hned se objasnila i tato věc. Skřínka baronova byla totiž fonografickým přístrojem se Stilliným zpěvem, jejž chtěl Rudolf Gorc ještě naposledy před zničením hradu poslechnouti v sále své věže. Zničiti přístroj ten, znamenalo zničiti spolu i život barona Gorce, který štván šílenou beznadějí pohřbil se zúmyslně ve zříceninách starého hradu.

Baron Rudolf Gorc byl pohřben na verstském hřbitově se všemi poctami, jak se patřilo poslednímu potomku starého šlechtického rodu. Hraběte Teleka dopravil Ročko na krajovský zámek, kdež se oddal s velikou péčí a svědomitostí jeho vyléčení. Orfanik postoupil mu ochotně fonografy s ostatními Stillinými zpěvy, a kdykoli zaslechl hrabě František hlas veliké umělkyně, vždycky naslouchával s jistou pozorností, nabývaje aspoň na chvíli jasných myšlenek; duch jeho jako by se snažil ožiti vzpomínkami na nezapomenutelnou minulost.

Vskutku pak za několik měsícův uzdravil se hrabě úplně, a od něho právě jsme se dověděli všechny podrobnosti poslední noci v Karpatském hradě.

Svatba krásné Mirioty s Nik Dekem slavila se osmého dne po katastrofě. Snoubenci přijavše požehnání od popa ve Vlkáni, vrátili se do Verstu, kdež jim hospodář Kolc uchystal a postoupil nejkrásnější pokojík ve svém domě.

Však nesmíme si mysliti, že mladá žena po zcela jasném a rozumném výkladu všech různých oněch zjevův a zázraků přestala věřiti ve fantastická strašidla a čáry na starém hradě. Nadarmo se namáhá Nik Dek i Jonáš, kterému hlavně a především běží o dobrou pověst „krále Matyáše“, aby ji přesvědčili; Miriota jest skalopevna ve své víře a zároveň s ni i hospodář Kolc, Frik i kantor Hermod a všichni ostatní ctihodní Versťané. Uplyne asi mnoho vody nežli se vzdají dobří ti lidé své lehkověrné pověrčivosti.

Za to je doktor Patak na koni. Tluče hubou dle starého zvyku a mele svou, kohokoli potká:

„Hlehle! Což jsem to neřekl! — Kam pak s těmi duchy! — Což nějací jsou?“

Nikdo toho nedbá, ba naopak, když jeho šašky přesahují míru, prosí ho ještě, aby raději mlčel.

Nu a kantor Hermod každým rokem počíná svoje školní výklady sedmihradskými báchorkami. Dlouho ještě bude mladé potomstvo vertské věřiti v duchy a bubáky, strašící ve zříceninách Karpatského hradu.