ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Po delší řadě let nabývají útvary skalní, pozorovány jsouce ze vzdálenosti několika mil, bezmála téže podoby jako kamenné stavby zrobené rukou lidskou. Kamene surového od kamene zpracovaného nerozeznáš znenáhla. Z dálky táž barva, tytéž obrysy, tytéž zkomoleniny čar v perspektivě, táž jednolitost povrchu pod šedou patinou století.

Tak to bylo i s hradem, zvaným jinak zámek Karpatský. Nebylo by již možno rozeznati jeho neurčité formy na planině Orgalské, kteréž vévodí po levici soutěsky Vlkáňské. Jeho tvar nerýsuje se již jasně na pozadí horském. To, co by kdos považoval snad za kulatou věž, jest leda skalistý balvan. Pozorovatel domnívá se spatřovati cimbuří předního náspu, kdež snad nalézá se vlastně jen skalnatý hřeben. Celek jest vratký, rozplizlý, neurčitý. A dle zpráv různých turistů není prý již Karpatského hradu, leda ve fantasii valašských venkovanů.

Nejjednodušším prostředkem o tom se přesvědčiti zajisté by bylo, najati si nějakého průvodce z Vlkáně nebo z Verstu, vystoupiti s ním po úzkém svahu, vydrápati se na témě a navštíviti záhadnou stavbu.

Však nalézti průvodce jest ještě méně snadno, než vypátrati cestu, vedoucí ke hradu. Za nic na světě by se nikdo v krajině obou Sil neodhodlal provázeti cestovatele ke Karpatskému zámku. Budiž tomu jakkoli, stůjž zde, co bychom mohli postřehnouti z této starobylé stavby sklem dalekohledu mnohem lepšího a ostřejšího nežli chatrný onen brak, který koupil ovčák Frik na účet hospodáře Kolce.

Osm nebo devět set stop nad soutěskou Vlkáňskou pruh kamenných hradeb zarostlých směsicí rostlin mezi kamením vyrůstajících, který zatáčí se v obvodu čtyř až pěti set sáhů, splývaje s nepravidelnými výběžky planiny; na obou koncích dvě nárožní bašty, z nichž onano na pravici, kdež vyrůstal pověstný buk, jest ještě nadstavena nuznou hláskou neboli strážní vížkou se špičatou střechou; na pravici několik plochých zdí, podepřených pobořenými podstavky, nahoře zvonice kapličky, jejíž křaplavý zvon rozkolíbává se prudkými nárazy vichru k nemalému zděšení lidu oné krajiny; konečně uprostřed nemotorná, kulatá věž opatřená plochým ochozem s cimbuřím, mající tři řady oken s tabulkami olovem spojenými a jejíž první patro obtočeno jest kruhovou terasou; na ochozu dlouhá kovová tyč, ozdobená panskou korouhvičkou, jakýsi druh to větrné zarezavělé šipky, kterou poslední náraz severozápadního větru postavil na jihovýchod.

O tom, co uzavíraly tyto hradby, na mnoha místech pobořené, zdali tam jest nějaká stavba obydlitelná, a může-li se tam vniknouti po zvedacím mostě a brankou, o tom všem nevědělo se hezkou řadu let. A věru, ač Karpatský hrad byl lépe zachovámn, než se na prvý pohled zdálo, nakažlivý strach, zdvojnásobený pověrčivostí, chránil jej neméně, nežli druhdy byly s to jeho velká děla, jeho praky, jeho houfnice, švihovky a ostatní ony válečné přístroje starých časův.

A přece Karpatský hrad stál za to, aby navštěvován byl turisty a starožitníky. Jeho poloha na hřebenu planiny Orgalské jest divukrásná. S hořeního ochozu kulaté věže prostírá se vyhlídka až k nejzazší hranici hor.

Vzadu vlní se vysoký řeťez co najrozmarněji rozvětvený, který tvoří hranice Valašska. V předu prohlubuje se klikatý průsmyk Vlkáňský, jediná pohodlná cesta do zemí soumezných. Dále za údolím obou Sil vyvstávají městečka Livadzel, Lonyai, Petroseny, Petrilla, seskupené při ústí šacht, sloužících k tomu, aby vykořistily tamější bohatou uhelnou pánev. Ještě dále divuhodné nakupení horských skupin, zalesněných na patě, zelených na svazích, holých na temenech nad nimiž se vypínají srázné vrcholky Řetězatu a Paringu. Posléze nejzáze za údolím Hatszegským a za řekou Maruší objevují se vzdálené profily středních transylvanských Alp, zahalené v mlhách.

Prohlubenina půdy na dně tohoto trychtýře tvořila druhdy jezero, v němž ztrácely se obě Sily, dříve než si prorazily cestu horským řetězem. Dnes v prohlubině této nalezají se uhelné doly prospěšné lidstvu, ale rušící přírodu. Vysoké cihlové komíny mísí se mezi větve topolů, jedlí a buků, mraky černého dýmu kazí vzduch, druhdy naplněný vůní ovocných stromův a květin. Však přece, ačkoli průmysl obejímá báňský okres tento železným ramenem, ničeho ještě neztratila krajina ze svého divokého rázu, který má od přírody.

Karpatský zámek pochází ze XII. nebo XIII. století. Za onoho času pod vládou knížat neboli vojvodův opevňovaly se kláštery, kostely, paláce, hrady stejně pečlivě, jako sebe nepatrnější vesnice. Pánové i sedláci musili se zabezpečiti proti nájezdům různého druhu. Okolnost tato vysvětluje, proč starobylá hradba zámku, jeho bašty i kulatá věž dodávají mu vzhledu středověké stavby, způsobilé k obraně. Který stavitel vystavěl jej na planině v takové výši? Neznámo, a odvážlivý umělec nepovědom, leda by to byl Rumun Manoli, tak slavně opěvovaný legendami valašskými, jenž vystavěl v Curté d’Argis proslulý zámek Rudolfa Černého.

Třeba byla pochybnost o staviteli, tož není jí o rodině majetníků hradu. Baronové Gorci byli pány krajiny od nepaměti. Učastnili se všech válek, v nichž krváceli synové provincie sedmihradské: bojovali proti Uhrům, Sasům i Sikulům; jejich jméno zaznivá ve všech písních, „dojnech“, v nichž dochovává se památka na ony neblahé doby; jejich heslem bylo proslulé přísloví valašské „da pe maorte“, „dávej až k smrti!“ A oni dávali, prolévali svou krev za neodvislost — onu krev, kterou zdědili po Římanech, svých předcích.

Je známo, že tolik úsilí, tolik oddanosti a oběti nevyhladilo potomků mocného tohoto plemene. Stiženi jsou jen nejmrzčejší porobou, nemajíce již politické samostatnosti. Trojí jařmo je shnětlo. Však Valaši sedmihradští nevzdali se naděje, že setřesou své jho. Náleží jim budoucnost, a s neoblomnou sebedůvěrou opakují slova, ve kterých se soustřeďuje všecek jejich dech: „Rôman on péré!“ „Rumun nezahyne!“

V polovici XIX. století posledním representantem pánu Gorců byl baron Rudolf. Narozen na Karpatském zámku viděl si před očima vyhasínati svůj rod hned v prvých dobách své mladosti. Jsa dvacet a dvě léta stár, byl již sám na tom světě. Všichni jeho pokrevenci vymírali rok po roce tak, jako opadávaly větve staletého buku, k němuž připiala tamější pověra existenci hradu samého. Čím zabýval se baron Rudolf, bez rodičů, možno říci i bez přátel, aby vyplnil prázdeň jednotvárné samoty, kterou kol něho učinila smrt? Jaké byly jeho náklonnosti, vlohy i schopnosti? Ničeho o tom nebylo známo, leda že lnul baron vášnivě k hudbě, jsa zvlášť zanícen pro zpěv všech velikých umělců soudobých. I zmizel tu kteréhos dne, zůstaviv hrad velmi spustlý na péči několika starých sluhů. Jakž později ve známost vešlo, rozhodl se, že užije svého jmění, které bylo dosti značné, na cesty po vynikajících městech evropských, po divadlech Německa i Francie, kdež by jako nadšený blouznílek ukojili mohl svoje hudební choutky. Nebyl-liž to člověk výstřední a ztřeštěný? Dalo by se tak mysliti dle podivného jeho života.

Přece však pamět na otčinu hluboce zůstala vryta do srdce mladého barona Gorce. Nezapomněl na sedmihradskou vlast na vzdálených i dlouhých svých potulkách. Vrátil se také, aby se súčastnil krvavého vzbouření rumunského lidu proti uherským potlačovatelům.

Staří potomci dřevních Daků byli poraženi, a jejich území padlo v kořist vítězům.

Po této porážce opustil baron Rudolf navždy Karpatský zámek, jehož některé části se již rozpadávaly ve zříceniny. Smrt dlouho neváhala zbaviti hrad posledních jeho služebníků, takže za nedlouho byl naprosto opuštěn.

O baronu Gorcovi trousila se pověst, že z vlasteneckého zápalu přidal se k pověstnému Roszu Sandorovi, bývalému loupežníku a banditovi, z něhož válka za neodvislost učinila dramatického hrdinu. Po ukončení bojův odloučil se Rudolf Gorc ke svému štěstí od bandy bezectného beťára a s dobrou se potázal, neboť starý lupič, stav se opětně náčelníkem zlodějů, padl konečně do rukou policie, která spokojila se tím, že ho zavřela do vězení v Szamos-Uyvaru.

Od nedávna kolovala všeobecně nová zpráva mezi lidem té župy, že „prý“ baron Rudolf byl zabit ve srážce Roszy Sandora s pohraničními celníky. Ničeho na tom nebylo, leda že baron Gorc neukázal se již na hradě od onoho okamžiku, a že o smrti jeho nikdo nepochyboval. Však opatrnost velí nepřijímati leč s velkou reservou ono „prý“ lehkověrného tohoto obyvatelstva.

Zbyl zámek opuštěný, vykřičený, zlopověstný. Živá a vznětlivá obrazotvornost naplnila jej ihned strašidly, zjevovali se tam duchové, scházely se zjevy v půlnočních hodinách. Věci ty dějí se dosud v některých krajinách Evropy, proslulých pověrčivostí, mezi nimiž Sedmihrady mohou se stavěti do prvé řady. A proč právě vesnice Verst vězela tolik ve víře v nadpřirozenost? Pop i kantor, jeden zaměstnán vychováváním mládeže, druhý spravující duchovní záležitosti věřících, učili těm bajkám s tím větší svědomitostí, poněvadž jim sami věřili, jak by smet. Pečetili s věrojatnou bezpečností, že vlkodlaci pobíhají po polích, že upírové zvaní „strigy“, poněvadž prý vyrážejí podobné skřeky, napájejí se krví lidskou, že „staffiové“ bloudí po zříceninách, stávajíce se škodlivými, jestliže se zapomíná přinášeti jim z večera nápoj a jídlo. Jsou čarodějnice, „baby“, před nimiž třeba se míti na pozoru ve středu anebo ve čtvrtek, nejhorší to dny téhodne. Odvažte se jen do hlubokých lesů župy, do lesů vykřičených, kde se ukrývají „balauriové“, obrovští to draci, jejichž tlamy rozpínají se až do oblak, „zmoci“ na potvorných křídlech, kteří unášejí dcerky z krve královské i méně urozené, jen když jsou hezké! Zajisté značný počet hrozných zjevů, jak viděti! A jakou dobrou bytost naproti tomu si vymyslila lidová obrazotvornost? Žádnou, leda „serpi de casa“, to jest hospodáříčka (v podobě hadí), který žije přátelsky pod ohništěm, a jemuž venkovan připisuje blahodárný vliv, krmě ho nejlepším mlékem.

Byl-li kdy jaký hrad způsobilý sloužiti za útočiště hostům tohoto bájesloví rumunského, hrad Karpatský je k tomu jako stvořen! Nebylo pochybnosti, že hrad na planině osamocené, která jest přístupna jen s levé strany od průsmyku Vlkáňského, poskytuje přístřeší drakům, čarodějnicím, strygám, snad i některým duchům z rodiny baronů Gorců. Odtud prý ona oprávněná zlopověstnost jeho. Nikomu pak ani ve snu nenapadlo odvážiti se k návštěvě hradu, jenž kolem sebe šířil nakažlivý děs, jako nezdravá bažina rozšiřuje zkázonosné výpary. Přiblížiti se na čtvrt míle znamenalo by nasaditi nejen život pozemský, ale i blaho posmrtné. Tomu všemu vyučováno bylo mezi jiným na škole kantora Hermoda.

Přece však tento stav věcí měl se skončiti, až by nezůstalo ani kamene ze starobylé tvrze baronů Gorců. A k tomu bodu právě vztahovala se zmíněná již legenda. Dle tvrzení nejvěrohodnějších občanů Verstských sloučeno bylo trvání hradu s trváním starého buku, jehož větvoví hrbatilo se na nárožní baště, trčící po pravé straně středního náspu.

Od té doby, kdy zmizel Rudolf Gorc, — pozorovali to vesničané, a s obzvláštním zájmem pastýř Frik — buk onen ztrácel každoročně jednu ze svých hlavních větví. Měl jich osmnáct na rozsoše, když byl baron Rudolf naposledy viděn na ochozu kulaté věže, a nyní na stromě zbývaly pouze tři. Pád každé větve znamenal o rok méně trvání hradu. Ztráta poslední větve znamenala by jeho konečnou, úplnou zkazu. A potom bychom se marně pídili po zbytcích Karpatského hradu na planině Orgalské.

A vskutku byla to jedna z oněch legend, které mimoděk se rodí v obrazotvornosti rumunských venkovanů. Zdali hned od počátku starý buk ztrácel každoročně jednu větev? Nebylo o tom pražádného důkazu, ač Frik nerozpakoval se dotvrzovati to, neboť neztrácel stromu s oka od té doby, co své stádo pásal na pastvinách Sily. Dle toho, a že Frikovi každý neomezeně věřil, od posledního občánka až k prvnímu přednostovi verstskému, není žádné pochybnosti, že hrad bude pouze tři léta trvati, poněvadž zbývaly pouze tři větve na ochranném buku.

Ovčák právě byl na cestě do vsi, aby tam donesl velikou tu novinu, když se sběhla příhoda s dalekohledem.

Veliká novina, věru velmi veliká! Kouř objevil se nad vrcholem kulaté věže! Čeho nemohl Frik postříci prostým okem, zpozoroval zcela zřetelně pomocí nástroje kramářova… Není to pára, ale kouř splývající s mraky… A přece jest hrad zcela opuštěn. Ode dávna již nikdo neprošel jeho brankou, která jest jistě uzavřena, ani mostem, který jest bezpochyby vyzvednut. Je-li hrad obydlen, mohou to býti leda bytosti nadpřirozené… Ale za jakým účelem rozdělávali by duchové oheň v kterési místnosti kulaté věže?… Je to oheň v krbu či v kuchyni?… Toť všecko opravdu nevysvětlitelno.

Frik poháněl svoje zvířata k ovčinci. Na jeho hlas sháněli psi stádo na stoupající cestu, jejíž prach se srážel vlhkostí večerní.

Několik venkovanů, kteří se pozdrželi na polích, pozdravili mimojdouce pasáka, ale on ledva odpověděl na jejich zdvořilost. Odtud oprávněný nepokoj, neboť má-li kdo zbaven býti účinku čar, nestačí k tomu pouze dáti pozdravení pasákovi, ale třeba, aby pozdrav byl opětován. K tomu ještě Frik zdál se špatného rozmaru, s vyjevenýma očima, prazvláštního vzezření a s posunky zmatenými. Kdyby vlci a medvědi byli mu odnesli polovici jeho skopců, nebyl by býval více ohromen. Jakouž asi zlou novinu přinášel?

První, který ji zvěděl, byl sudí Kolc. Frik hned zdaleka, jakmile ho zpozoroval, křičel na něho:

„Oheň jest na hradě, hospodáři!“

„Co to povídáš, Friku?“

„Povídám, co vskutku jest.“

„A nezbláznil jsi se?“

Věru, jakž mohl vzniknouti požár v prastaré oné hromadě kamení? Stejná nemožnost by byla, kdyby kdo tvrdil, že byl Negoj, nejvyšší bod horstva Karpatského, zachvácen plameny.

„Ty tvrdíš, Friku, že hrad hoří?…“ opakoval hospodář Kolc.

„Nehoří-li, aspoň se kouří.“

„Je to asi pára…“

„Nikoli, kouř je to… Pojďte se podívat!“

A oba zamířili na náves na kraj terasy, strmící nad srázem průsmyku, odkud byla vyhlídka k zámku.

Tu vytasil se Frik s dalekohledem podávaje jej Kolcovi.

Jak patrno, upotřebení tohoto nástroje nebylo pánovi více známo, nežli jeho ovčákovi.

„Co to je?“ řekl.

„Přístroj, který jsem pro vás koupil za dva zlaté, a který stojí za čtyři!“

„Od koho?“

„Od jakéhosi kramáře.“

„A co s tím?“

„Přistrčte k oku, zaměřte si na hrad, koukejte a uvidíte.“

Rychtář namířil dalekohledem na zámek a díval se delší chvíli.

Ano! Byl to kouř, který se kroužil nad jedním komínem kulaté věže. Pravě v tom okamžiku sehnán vánkem ploužil se po svahu hory.

„Kouř!“ opakoval rychtář Kolc poděšen.

Zatím se k nim připojil lesník Nik Dek a Miriota, kteří právě vyšli z domu.

„K čemu je tohle?“ tázal se mladý muž, chápaje se dalekohledu.

„Abyste viděl do daleka,“ odpověděl ovčák.

„Žertujete, Friku?“

„Žertuji tak málo, lesníku, jako že jsem vás poznal jedva před hodinou, když jste sestupoval cestou k Verstu a s vámi také…“

Ovčák nedomluvil. Miriota se zarděla klopíc krásné oči, ač není zakázáno počestné dívce vyjíti si vstříc svému snoubenci.

Oba jeden po druhém chopili se zlopověstného dalekohledu a zamířili jej ke hradu.

Mezitím asi půl tuctu sousedů shromáždilo se na terase a zvěděvše o příhodě, koukali se po pořádku dalekohledem.

„Kouř! Kouř na hradě!…“ pravil kterýsi.

„Snad uhodilo do věže?“ poznamenal jiný.

„Což hřmělo?“… tázal se rychtář Kolc, obraceje se ke Frikovi.

„Ani zdání o hromu od osmi dní,“ odpověděl ovčák, a dobří lidé nebyli by bývali více vyděšeni, kdyby jim byl kdosi řekl, že se rozšklebil jícen sopky na vrcholu Retězatu, aby otevřel cestu podzemským parám.