ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Novina donesená ovčákem rozletěla se v několika minutách po vsi. Hospodář Kolc s drahocenným dalekohledem v ruce odcházel domů, provázen Nik Dekem a Miriotou. V té chvíli zbyl na terase pouze Frik obklopený asi mandelem mužů, žen i dětí, k nimž připojilo se několik cikánů, kteří byli neméně pobouřeni nežli ostatní obyvatelstvo verstské. Obklopovali Frika dorážejíce naň otázkami, a pasák odpovídal s onou povznesenou důležitostí člověka, který viděl cosi v pravdě neobyčejného.

„Ano!“ opakoval, „z hradu se kouřilo, kouří se dosud a bude se kouřiti, dokud tam zůstane kámen na kameni!“

„Ale kdo mohl zapáliti ten oheň?“ tázala se jakási stařena spínajíc ruce.

„Čert,“ odpověděl Frik, „zloduch takový, který vždycky raději udržuje plameny než aby je uhasínal.“

A po té odpovědi každý se snažil zahlédnouti kouř nad vrcholem věže. Posléze většina dotvrzovala, že rozeznávají kouř dokonale, ač v pravdě byl naprosto nerozeznatelný na takovou vzdálenost.

Účinek, vzbuzený prazvláštním zjevem, přesahoval všecky meze daleko nad pomyšlení. Je potřebí, aby se laskavý čtenář vmyslil do duševního stavu, v jakémž nalézalo se obyvatelstvo verstské, a nebude se pak pozastavovati nad věcmi právě sdělenými. Nežádám od něho věci nadpřirozené, leda, aby se jen upomněl, že tento nevědomý lid v ně věřil bez výjimky. K nedůvěře, kterou vzbuzoval Karpatský hrad, dokud se zdál býti opuštěn, rázem připojila se nyní hrůza z toho, poněvadž se jevil bytí obydlen, a to jakými ještě bytostmi, pro pána krále!

Ve Verstu bylo také sousedské shromáždiště, navštěvované pijáky a těšící se ze zvláštní přízně též u těch, kdož bez pitky rádi si pohovořili o svých denních záležitostech — kteříž arci byli v počtu omezenějším, jak se samo sebou rozumí. Místností tou, každému otevřenou, byla hlavní, či lépe řečeno jediná hospoda ve vsi.

Kdo byl majetníkem této hospody? Žid, jménem Jonáš, rozšafný šedesátník výrazných, avšak pořádně semitských rysů, s očima černýma, ohnutého nosu, se širokými rty, s hladkými, dlouhými vlasy a s obvyklou šedivou bradou. Úslužný a zdvořilý půjčíval rád menší částky peněz tomu i onomu, aniž se jevil neskromným v zárukách, ani lichvářským v úrocích, ač si přál, aby se přesně platilo ve lhůtách přijatých od dlužníka. Kéž by všichni židé usazení ve krajinách sedmihradských byli tak povolni, jako verstský hospodský!

Pohříchu je výtečný tento Jonáš pouze výjimkou. Jeho souvěrci co do vyznání, jeho spolubratři co do zaměstnání — neboť všichni jsou šenkýři prodávajíce nápoje a zboží koloniální — provádějí půjčování peněz se ziskuchtivostí, ohrožující budoucnost rumunského venkovana. Půda ponenáhlu přejde s plemene domácího na plemeno cizinské. Židé nemajíce úplně zaplaceno domohou se vlastnictví krásných pozemků stížených hypotekou ve svůj prospěch, a jestliže zaslíbená země není v Judsku, objeví se snad jednoho krásného dne na zeměpisných mapách Sedmihradska.

Hospoda „u krále Matyáše“ — tak se totiž jmenovala — zabírala druhý roh terasy, přetínající náves verstskou na opačné straně proti domu rychtářovu. Byla to stará stavba polovic ze dřeva, polovic z kamene, místy velmi zalátaná, ale časem zarostlá zelení a na pohled velmi svůdná. Sestávala pouze z přízemku se zasklenými dveřmi, vedoucími na terasu. Uvnitř přišlo se napřed do velké místnosti, opatřené stoly pro sklenice a židlemi pro pijáky, nalévacím stolkem z dubového červotočivého dřeva, na němž leskly se misky, džbánky, láhvice, a z výčepu, zčernalého to dřevěného pažení, za kterým meškával Jonáš vždycky připraven k posluze svých hostů.

Vizme, jak tato místnost vypadala dnes: má dvě okna proražená ve fasádě na terasu a dvě jiná okna na protější zadní straně. Z těch jedno, zastřené hustou záclonou popínavých rostlin, bylo zahrazeno a propouštělo jen nepatrný pruh světla. Druhé, když se otevřelo, dovolovalo užaslému zraku rozhlížeti se po celé dolní části údolí Vlkáňského. Několik stop pod okenním výklenkem valily se prudké vody bystřiny Nyadu. Bystřeň klouzala po svazích průsmyku, vyvírajíc na výšině planiny Orgalské, na které strměly zdi hradu, a stále jsouc napájena horskými přítoky, i za letního času, hnala se šumíc k řečišti valašské Sily, jejíž proud ji pohlcoval.

Po pravé straně přiléhalo k této místnosti asi půl tuctu malých pokojíků, dostatečných ubytovati několik málo cestujících, kteří by si chtěli odpočinouti „u krále Matyáše“, než přešli hranice. Mohli býti ujištěni dobrou a levnou obsluhou od pozorného a úslužného šenkýře, zásobeného vždycky dobrým tabákem, který kupovával v nejbližších trafikách okolních. Jonáš sám pak přespával v úzkém podstřešku, jehož prapodivný vikýř prorážel s povrchu došků nad terasou.

Téhož večera, 29. dne měsíce května, byla v této hospodě shromážděna společnost předních pohlavárů verstských: byl tu hospodář Kolc, kantor Hermod, lesník Nik Dek, asi tucet předních sedláků ze vsi, hlavně pak i ovčák Frik, neméně důležitý, nežli ostatní osobnosti. Doktor Patak v tomto kroužku předáků scházel. Byv na rychlo požádán od jednoho ze svých starých klientů, který nechtěl jiného průvodce na onen svět nežli jeho, slíbil mu návštěvu, ač jeho péče nebyla pro nebožtíka nevyhnutelně potřebna.

Očekávajíce bývalého opatrovníka hovořili o důležité události tohoto dne, což však nedělo se bez jídla a pití. Jedny obsluhoval Jonáš jakýmsi druhem pečené kaše či placek rýžových, známých tu jménem „mamaliga“; není to ostatně zlé jídlo, když se zapíjí mlékem čerstvě dojeným. Druhým donášel v hojnosti malé skleničky oné silné tekutiny, která stéká jako čistá voda rumunskými hrdly, totiž kořaly, jíž stojí sklenka krejcar, a zvláště pak „rakije“, silné slivovice, jíž se v zemích karpatských značně vypije.

Dlužno poznamenati, že hospodský Jonáš — dle tamějšího zvyku — obsluhoval pouze „a l’assiette“, to jest hostům sedícím, poněvadž znal, že pijáci sedíce mnohem více utratí nežli hosté stojící. Ale toho večera jevil se obchod býti mnohoslibným, jelikož o sedadla byla pravá rvačka. Jonáš také pobíhal od stolu ke stolu se džbánkem v ruce, naplňuje kalíšky, které neúnavně byly prázdněny.

Bylo půl deváté večer. Hosté klábosili od soumraku, aniž se shodli na tom, co činiti. Však přece v tom souhlasili ti dobří lidé, že Karpatský hrad, je-li obydlen jakýmisi bytostmi neznámými, stal se též vsi Verstu nebezpečným nejinak jako prachárna u vchodu do města.

„Toť velmi závažné!“ prohodil konečně hospodář Kolc.

„Velmi závažné!“ opětoval kantor mezi bafy ze své nerozlučitelné dýmky.

„Velmi závažné!“ opáčila celá společnost.

„Jest nad světlo jasnější,“ přejal Jonáš, „že špatná pověst hradu byla již ode dávna kraji k veliké škodě.“

„A nyní bude ještě hůře!“ zvolal kantor Hermod.

„Cizinci se tu jen zřídka kdy objevili…“ poznamenal rychtář Kolc s povzdechem.

„A teď nepřijdou vůbec!“ dodal Jonáš vzdychaje zároveň se sudím.

„Mnoho obyvatelů již pomýšlí opustiti krajinu!“ podotkl jeden z pijáků.

„Já na příklad první,“ ubezpečoval jeden sedlák ze sousedstva, „a odstěhuji se, jakmile jen prodám své vinice.“

„Na které se ostatně nahledáte kupce, milý stařečku!“ opáčil šenkýř.

Viděti, okolo čeho se točila rozprávka vážených hodnostářů. Ze strachu osobního, kterého jim naháněl Karpatský hrad, ozývalo se vědomí žalostně poškozených hmotných zájmů. Žádní pocestní, a Jonáš měl škodu na výnosu ze své hospody; žádní cizinci, a hospodář Kolc tratil na příjmech ze cla, jejichž číslice klesala víc a více. Žádní kupci na pozemky v průsmyku Vlkáňském, a majetníci jich nemohli je rozprodati ani za cenu sebe levnější. Tyto velmi stísněné poměry trvaly již od několika let, i zdálo se, že se ještě více zhorší.

Neboť bylo-li tak zle, když duchové ve hradě chovali se pokojně ničím svou přítomnost nezjevujíce, jak bude nyní, když projevili svou přítomnost skutkem?

Tu pastýř Frik považoval za nutno říci, ale hlasem dosti nejistým:

„Snad bylo by potřeba…“

„Čeho?“ tázal se hospodář Kolc.

„Jíti se tam podívat, milý hospodáři.“

Všichni pohlédli na sebe a sklopili zraky. Poznámka Frikova zůstala bez odpovědi.

Posléze obrácen k hospodáři Kolcovi uchopil se Jonáš slova:

„Váš ovčák,“ pravil rozhodným hlasem, „právě naznačil jediný prostředek, jehož se chopiti nám zbývá.“

„Jíti na hrad…“

„Ano, milí přátelé,“ odpověděl šenkýř. „Jestliže vystupuje kouř z komínu věže, tož se jistě pod ním dělá oheň, a dělá-li se pod ním oheň, pak zapaluje jej čísi ruka…“

„Ruka… lépe řečeno čísi dráp!“ prohodil jeden staroch potřásaje hlavou.

„Ruka nebo dráp,“ děl šenkýř, „vše jedno! Třeba zvěděti, co to znamená. Je to ponejprv, co vystupuje kouř z komínu hradního od té doby, kdy opustil zámek baron Rudolf Gorc…“

„Je možno také, že se tam již dávno kouřilo, aniž to kdo zpozoroval,“ poznamenal rychtář Kolc.

„Toho bych nikdy nepřipustil!“ zvolal živě kantor Hermod.

„Naopak, velmi připustitelno,“ vysvětloval rychtář, „poněvadž jsme neměli dalekohledu, abychom potvrdili, co se děje na hradě.“

Poznámka ta byla správna. Kouř mohl se zjevovati již dlouhou dobu a mohl uniknouti lehce pozornosti samého Frika, třeba měl ovčák tak znamenitý zrak. Ať tomu tak, či onak, aťsi byl řečený úkaz ode dneška nebo ode dávna, bylo nade vší pochybu jisto, že jsou nyní na hradě Karpatském bytosti lidské. Ale i toto sousedství bylo pro obyvatele Vlkáně a Verstu velmi znepokojující.

Kantor Hermod cítil se povinna k podpoře svého mínění vytasiti se s následující námitkou:

„Cože? Bytosti lidské, přátelé?… Dovolíte mi, abych tomu ani za mák nevěřil. Nevím věru, za jakým úmyslem by se lidské bytosti utekly na hrad, za jakým účelem a jak by se tam byly dostaly?…“

„Zač tedy u šlaka považujete ony nezvané hosty?“ zvolal rychtář Kolc.

„Za bytosti nadpřirozené,“ odpověděl kantor Hermod přesvědčivě. „Proč by to nemohli býti duchové, baby, skřítkové, dokonce snad i několik nebezpečných lamií, které se objevují v podobě krásných žen…“

Za výpočtu těchto strašidel byly oči všech upřeny buď ke dveřím či k oknu, nebo ke krbu světnice „u krále Matyáše“!

Každý se v duchu tázal, neobjeví-li se některé z těchto strašidel, jak za sebou byla vyjmenována ústy správce školy.

„Však, milí přátelé,“ odvážil se poznamenati Jonáš, „jsou-li těmi bytostmi duchové, nemohu si vysvětliti, proč zapálili oheň. Vždyť nepotřebují vařiti si pokrmů…“

„A což jejich kouzla?…“ namítal pastýř. „Zapomínáte-li, že třeba ohně k jejich kouzlům?“

„Toť jisto!“ potvrzoval kantor tónem, který nepřipouštěl odporu.

Domněnka tato byla beze sporu přijata, a dle úsudku všech vyhlídly si hrad Karpatský za jeviště svých čertovin zcela jistě bytosti nadpřirozené a nikoli bytosti lidské.

Nik Dek neúčastnil se až po tu chvíli rozhovoru. Spokojilť se lesník pouze tím, že poslouchal pozorně, co se mluvilo na té i oné straně. Starý hrad se svými tajemnými zdmi, starobylým původem a starodávným vzezřením budil u něho vždycky tolik zvědavosti jako respektu. Jsa pak Nik Dek velmi srdnatý, ač stejně lehkověrný jako leckterý občan verstský, projevil nejednou touhu vniknouti za hradby.

Domyslíme se, že Miriota se vším důrazem ho odvrátila od záměru tak dobrodružného. Kdyby byl měl týž úmysl, pokud byl svoboden, moha konati co mu libo, budiž! Ale snoubenec není již svým vlastním pánem, a odvážiti se takového dobrodružství bylo by buď skutkem blázna, anebo člověka k nevěstě lhostejného. A přece, přese všecky prosby stále se obávala hezká dívčina, že by lesníkovi napadlo provésti svůj úmysl, a utěšovala ji trochu pouze ta okolnost, že se Nik Dek ještě zřejmě a určitě nevyjádřil jíti na hrad, neboť v tom případě neměl by nikdo dosti moci zdržeti ho od toho — ba ani ona sama. Věděla dobře, že Nik jest chlapík tvrdohlavý a umíněný, který nebral nikdy čestného slova zpět, a co řekl, jakoby se stalo. Miriota byla by tudíž bývala v úzkosti, kdyby byla mohla tušiti, jakými úvahami se mladý muž v tomto okamžiku zanášel.

Poněvadž Nik Dek mlčel, nebyl návrh pastýřův od nikoho obnoven. Kdož by měl ostatně chuti navštíviti hrad Karpatský nyní, kdy byl očarován? Znamenalo by to při nejmenším ztratiti hlavu… Každý se tedy vytáčel, jak nejlépe věděl, jen aby nemusil ničeho podniknouti… Sudí Kolc nebyl již v tom věku, aby se odvážil na cestu tak obtížnou… Kantor musil pečovati o svoji školu, Jonáš o svou hospodu. Frik musil pásti své berany a ostatním občanům bylo se starati o dobytek a o senoseče.

Kde pak! Ani jeden z nich nebyl odhodlán se obětovati, připomínaje si v duchu: „Odvážlivec, jenž by se odhodlal jíti na hrad, lehce by mohl zůstati tam navždy!“

V tom okamžiku k nemalému zděšení společnosti otevřely se prudce dvéře světnice.

Však byl to jen doktor Patak, a bylo by velmi nesnadno považovati ho za některou z oněch okouzlujících lamií, o kterých se byl zmínil kantor Hermod.

Doktor Patak shledav svého klienta již na prkně — což ostatně sloužilo ke cti jeho bystrozraku lékařskému, ač nikoli talentu — přiběhl na besedu ke „králi Matyáši“.

„Konečně, tu ho máme!“ zvolal hospodář Kolc.

Doktor Patak si pospíšil podati každému pravici s touže obřadností, jako by podával své lektvary, a zvolal tonem značně posměšným:

„Pořád vás ještě zaměstnává ten hrad… čertí hrad, milí přátelé!… Ó těch zbabělců!… Chce-li se staré rachotině kouřiti, nuže, ať si kouří! Což tuhle náš učený Hermod nekouří, a to po celý den?… Na mou věru, kde kdo, je všecek bledý strachem!… Neslyšel jsem mluviti o ničem jiném na všech svých návštěvách!… Že prý duchové udělali tam oheň?… Proč ne, mají-li rýmu!… Zdá se dle všeho, že tam v pokojích kulaté věže mrzne v měsíci květnu… Možná dost, že jedná se snad o pečení chleba pro onen svět!… Eh, vždyť tam nahoře potřebují také jísti, je-li pravdivo, že vstáváme z mrtvých!… Jsou to snad nebeští pekaři, kteří přišli a zařídili si tam pekárnu…“

A doktor končil řadou pošklebků občanům verstským svrchovaně nepříjemných, které mlel s neuvěřitelnou chvastavostí.

Nechali ho mluviti.

Konečně otázal se ho sudí:

„Doktore, vy tedy nepřikládáte nijaké důležitosti tomu, co se děje na hradě?“

„Zcela nijaké, hospodáři Kolče.“

„A pamatujete-li na svá slova, že byste byl ochoten vydati se tam… jestliže by vás někdo k tomuto vyzval?…“

„Já že jsem to řekl?“ odpověděl bývalý opatrovník s těžce utajenou mrzutostí nad tím, že se mu připomínala jeho slova.

„Hle, hle… Což jste toho neřekl a to několikráte po sobě?“ ozval se s důrazem kantor Hermod.

„Řekl jsem to… zajisté… a věru… nejedná-li se o nic jiného, leda slova opakovati…“

„Jedná se o to, jim dostáti,“ řekl Hermod.

„Jim dostáti?…“

„Ovšem… a na místě, abychom vás vyzývali, pouze vás o to prosíme,“ dodal hospodář Kolc.

„Pochopíte… milí přátelé… zajisté… takový úkol…“

„Nuže dobrá, poněvadž jste na vahách,“ vykřikl krčmář, „neprosíme vás, ale my vás k tomu vyzýváme.“

„Vy mne vyzýváte?…“

„Ano, doktore.“

„Jonáši, zabíháte příliš daleko,“ řekl sudí, „není potřebí nutiti Pataka… Víme, že jest muž od slova… a že, co řekl, také splní… a to tím spíše, když se jedná prokázati službu nejen naší vesnici, ale i vší krajině.“

„Jakže, míníte to vážně?… Chcete, abych šel na hrad Karpatský?“ zvolal doktor, jehož měděný obličej značně zbledl.

„Už nám nijak nevyklouznete,“ odpověděl hospodář Kolc s velkou rozhodností.

„Prosím vás… dobří přátelé… prosím vás za to… uvažujme o tom rozumně, libo-li vám!…“

„Všecko jsme již uvážili,“ odpověděl Jonáš.

„Buďte rozumni… K čemu by mi bylo dobré, jíti tam… a co bych tam našel?… Několik dobrých lidí, kteří se utekli na hrad a kteří nikomu neškodí.“

„Tím lépe,“ vpadl kantor Hermod, „jsou-li to lidé dobří, pak se nemáte čeho od nich báti, a naskytne se vám tak vhodná příležitost, abyste jim nabídl své služby.“

„Kdyby jich potřebovali,“ bránil se doktor Patak, „kdyby mne požádali, neváhal bych ani okamžik… věřte… odebrati se na hrad. Však nehnu se, nebyv pozván, aniž konám své návštěvy zadarmo…“

„Však se vám zaplatí vaše zaneprázdnění,“ děl hospodář Kolc, „a to hned na místě.“

„A kdo mi je zaplatí?…“

„Já… my… dáme, co budete chtíti!“ volali jeden přes druhého Jonášovi hosté.

Zřejmo, že byl doktor přes veliké tlučhubství své při nejmenším právě takový zbabělec, jako jeho verstští spoluobčané. Proto, ač se nadýmal chvíli před tím, ač si posměch tropil ze známých legend, byl nyní tolik zmaten a vykrucoval se ze služby, kterou na něm žádali. Proto nijak mu nejelo pod vousy, aby se vydal na hrad Karpatský, i když by mu byla cesta řádně zaplacena. Snažil se tedy nalézti pádný doklad, že by návštěva neměla žádného výsledku, a že by vesnice vystavila se jenom posměchu nařizujíc prozkoumati hrad… Jeho vývody minuly se cíle.

„Hle, doktore, mně se zdá, že se nemáte naprosto čeho báti,“ prohodil kantor Hermod, „poněvadž nevěříte v duchy…“

„Nikoli, nevěřím v ně.“

„Nuže, nejsou-li to tam duchové ve hradě, tož se tam usadily bytosti lidské, a vy se s nimi lehce seznámíte.“

Závěr kantorův nepostrádal logičnosti. Nesnadno bylo jej vyvrátiti.

„Dobrá, Hermode,“ odpověděl doktor Patak, „ale mohu býti zadržen na hradě.“

„To leda v tom případě, budete-li dobře přijat,“ odbyl ho Jonáš.

„Beze vší pochyby; však kdyby se má nepřítomnost protáhla a kdyby mne někdo potřeboval ve vsi?“

„Jsme zdrávi, jako buci,“ vpadl hospodář Kolc, „a není ani jednoho nemocného ve Verstu od té doby, co se váš poslední klient odebral na onen svět.“

„Proslovte se konečně. Jste odhodlán jíti?“ dotíral hostinský.

„Přisám Bůh, nikoli!“ zvolal doktor. „Ne snad, že bych měl strach… Víte velmi dobře, že všem těm hloupostem nevěřím… Ale zdá se mi to opravdu býti pošetilé, ba, opakuji ještě jednou, směšné… Poněvadž se objevil kouř nad komínem věže… kouř, který snad ani kouřem není… Rozhodně… ne!… Nepůjdu na hrad Karpatský.“

„Tedy půjdu já!“

Byl to lesník Nik Dek, který vpadl do rozprávky těmito třemi slovy.

„Ty… Niku?“ vykřikl hospodář Kolc.

„Ano, já… však s tou podmínkou, že Patak půjde se mnou.“

Toť bylo přímé vyzvání čelící proti doktorovi, který se ihned snažil z kličky vysmeknouti.

„Co ti napadá, Niku!“ zvolal doktor. „Já a tebe provázeti? Opravdu… byla by to příjemná procházka… Tak sami dva… Ač byla-li by k čemu, a mohli-li bychom se toho odvážiti… Hle, Niku, víš přece velmi dobře, že není schůdné cesty na hrad… Ani bychom se tam nedostali…“

„Řekl jsem, že půjdu na hrad,“ odpověděl Nik Dek, „a poněvadž jsem to řekl, tedy půjdu.“

„Však já… já jsem to neřekl!…“ vykřikl doktor, třepaje se, jako by ho byl někdo chytil za límec.

„Cože?… Řekl jste to!…“ dotíral Jonáš.

„Ano!… Ano!“ přisvědčovala společnost jednohlasně.

Bývalý opatrovník, sevřený na všech stranách, nevěděl kudy kam. Ach, jak litoval, že byl tak neopatrný, zavázav se svými žvasty. Ani ve snách by si nebyl pomyslil, že ho chytnou za slovo a poženou tak ostře vyplniti závazek… Nyní již mu nebylo možno se vymknouti, aniž by si odnesl pořádnou ostudu ve Verstu, byv takto nemilosrdně postaven na pranýř posměchu po vší krajině. Rozhodl se tedy, že svolí, děj se co děj.

„Nuže… poněvadž tomu chcete, budu doprovázeti Nik Deka, ač nevím, k čemu to prospěje!“

„Výborně… doktore Pataku, výborně!“ zvolali všichni pijáci „u krále Matyáše“.

„A kdy vyjdeme, Niku?“ otázal se doktor Patak tónem strojené lhostejnosti, který jen špatně zastíral jeho zbabělost.

„Zítra ráno,“ odpověděl Nik Dek.

Po těchto slovech zavládlo hluboké mlčení, svědčíci o tom, jak opravdové bylo pohnutí hospodáře Kolce a vší družiny. Sklenice dávno již byly vyprázdněny i džbány, a přece nikdo se nezdvihl, nikdo nepomýšlel opustiti jizbu a odebrati se domů, ač bylo již velmi pozdě. Již si Jonáš myslil, že jest příležitost zvlášť příhodná, aby se vytasil s novou dávkou kořalky a rakije…

Tu znenadání za všeobecného ticha bylo slyšeti zcela jasně hlas, který pronášel zvolna následující slova:

„Mikuláši Deku, nechoď zítra na hrad!… Nechoď tam… sice tě stihne neštěstí.“

Kdo to promluvil takovým způsobem?… Odkud přicházel tento hlas, jehož nikdo neznal, a jenž se zdál vycházeti z neviditelných úst? Mohl to býti hlas pouze nějakého ducha, hlas nadpřirozený, hlas z onoho světa…

Zděšení dostoupilo vrcholu. Nikdo se neodvážil pohlédnouti na druhého, nikdo se neodvážil ani hlesnouti… Však nejzmužilejší z nich — byl to opětně Nik Dek — chtěl ihned zvěděti, jak si věc vyložiti. Jest jisto, že slova uvedená zřetelně vyslovena byla v jizbě samé. A v témže okamžiku měl lesník tolik odvahy, že se přiblížil ke skříni a ji otevřel…

Nikdo.

Pospíšil prohledat ostatní pokoje přízemku, které přiléhaly k této jizbě…

Nikdo.

Vyrazil dveřmi z hospody, proběhl terasu až na verstskou náves…

Nikdo.

Za chvilku potom opustil hospodu hospodář Kolc, kantor Hermod, Nik Dek, ovčák Frik a ostatní hosté, zůstavujíce o samotě krčmáře Jonáše, který spěšně uzavřel dveře na dva západy.

Té noci obyvatelé verstští, jako by byli ohroženi nějakým fantastickým zjevem, zatarasili se pečlivě ve svých domech…

Strach vládl v dědině.