Zlatý fond > Diela > Tajemný hrad v Karpatech


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Tajemný hrad v Karpatech

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Nina Dvorská, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 36 čitateľov


 

X

Toť ona žalostná historie.

Život hraběte Františka visel po celý měsíc jako na nitce. Nepoznával nikoho — ani svého věrného Ročka. V největším stupni horečky přešlo pouze jediné slovo jeho rty již již se chystající k poslednímu výdechu. A jméno to bylo „Stilla“.

Mladý hrabě však přece vyvázl. Pozdravil se nejen pomocí zkušených lékařů a neúnavnou péči oddaného Ročka, ale i vlivem své bujné mladosti a přírody samé. Duch jeho vyšel bez pohromy z hrozného tohoto otřesu. A když se hraběti vrátila paměť a když si připomněl tragický závěreční výjev z „Orlanda“, v němž umělkyně vypustila duši, tu vzkřikl „Stillo!… má Stillo!“ a pozdvihl ruce, jako by jí chtěl ještě zatleskati.

Později, když mohl již povstati s lože, docílil Ročko u něho toho, že se rozhodl uniknouti z onoho zlověstného města a uchýliti se na zámek Krajovou. Však nežli ještě opustil Neapol, chtěl se pomodliti na hrobě nebožčině a rozloučiti se s ní na věky posledním „S Bohem“.

Ročko provázel hraběte na hřbitov „Campo Santo Nuovo“. Tam vrhl se František na onu necitnou hlínu, snažil se ji rozrýti svými nehty a v ní se pohřbíti… Stěží jen odtáhl ho Ročko od mohyly, kdež mrtvo všecko jeho blaho odpočívalo.

Za několik dní dospěl hrabě František valašské své vlasti a ocitl se i na starobylém rodinném sídle Krajové. Tam žil plných pět let v naprosté osamělosti. Jeho bolesti nemohl umírniti ani čas, ani vzdálenost. K tomu bylo by potřebí zapomenouti, a to právě hrabě František nemohl. Upomínka na Stillu, stále živá jako prvního dne, byla sloučena nerozlučně s jeho bytostí, již zasazena jedna z oněch ran, které zaceluje toliko smrt.

Přece však opustil hrabě František zámek na několik měsícův a to právě v době, kdy počíná naše vypravování. Dalo to Ročkovi opravdu dlouhou a pernou práci, nežli přiměl svého pána, že se odhodlal přerušiti samotu, ve které hynul a chřadl! Nemohl-li se hrabě utěšiti, nu nechťsi; vždycky však byl povinen aspoň se pokusiti o rozptýlení své těžké bolesti.

Byl tedy stanoven plán o nové cestě a to s počátku toliko po župách sedmihradských. Později Ročko — pevně doufal — snad připadne mladý hrabě na starý svůj úmysl podniknouti cestu po Evropě, jež byla druhdy přerušena oněmi truchlivými událostmi v Neapoli.

František Telek vydal se tedy jako turista na cestu, chtěje se podívati po Sedmihradsku, a to jenom na zcela krátký čas. Společně s Ročkem prošel rovinou valašskou k velikolepému řetězu horstva Karpatského, do něhož vnikl soutěskami průsmyku Vlkáňského, načež vystoupiv na Řetězat a odbočiv až k řece Maruši, přišel si odpočinout do vesnice Verstu a do hospody „u krále Matyáše“.

Jest nám známo, za jakých okolností se tento příchod stal, a jak byl hrabě František zpraven o oněch nepochopitelných událostech, jichž jevištěm byl starý hrad. Víme též, jak se hrabě dozvěděl, že zámek onen patří baronovi Rudolfu Gorcovi.

Dojem, jaký učinilo toto jméno na mladého hraběte, byl příliš patrný, než aby jej Kolc a ostatní výtečníci verstští nemohli uznamenati. Ročko proto posílal ke všem čertům hloupé ty žvasty i hospodáře Kolce, který ono prožluklé jméno probleptl. Proč jen přivedla zlá náhoda hraběte Františka zrovna do vesnice Verstu poblíž Karpatského hradu!

Mladý hrabě mlčel. Zrak jeho, těkající s jednoho na druhého, svědčil o velikém rozechvění, jež marně hleděl utišiti.

Hospodář Kolc i jeho přátelé pochopili hned, že hraběte Teleka a barona Gorce víže jakési tajemné pouto. Však přece jakkoli velmi zvědavi, dovedli se zachovati v přiměřené skromnosti, nesnažíce se vyzvěděti ničeho podrobnějšího. Však uhlídají později, co se z toho všeho vyklube.

Za chvíli opustili všichni „krále Matyáše“ nemálo jsouce znepokojeni novou zápletkou, která nevěstila pro vesnici pranic dobrého.

Což dostojí mladý hrabě přece ještě danému slibu, věda nyní, komu patří Karpatský hrad? Zda uvědomí, přijda do Karlovic, úřady o věci této a požádá je o zakročení? To vše napadlo sudímu, kantoru, doktoru Patakovi i všem ostatním. Eh což, neučiní-li to hrabě, učiní to rozhodně hospodář Kolc. Policie bude o tom zpravena, přijde a hrad propátrá, uvidí, je-li obsazen duchy, či obydlen zlosyny, neboť obec nemůže déle zůstati takovým způsobem ohrožena.

Pokus podobný, podniknutý vesničany samými, byl by tu beze všeho výsledku, jsa nad jejich lidské síly. Kdož by útočil proti duchům!… Dost možná, že se šavle četníků rozskočí jako skleněné, a že jim pušky selhou při každé ráně!

Hrabě František zůstal sám v hostinské jizbě „krále Matyáše“ pohřížen v bolestné vzpomínky, které mu vyvolávalo v mysli jméno barona Gorce.

Teprve za hodinu pozvedl se z lenošky, v níž seděl po tu dobu jako zdrcen, vyšel z hospody a zamířil na konec terasy, zkad upřel pohled do dálky.

Ve skupině Plesských hor uprostřed planiny Orgalské vztyčoval se na obzoru Karpatský hrad. Odtamtud tedy pocházel onen zvláštní podivín, posluchač se San-Carla, muž, který svým zjevem vzbuzoval u nešťastné Stilly tak veliký děs. Však nyní byl hrad opuštěn, a baron Gorc ani po svém zmizení z Neapole nevkročil do jeho brány. Nikdo nevěděl, kam se baron poděl, a myslilo se, že po smrti veliké umělkyně učinil také svému životu konec.

František bloudil tak čirými domněnkami, nevěda, na které přestati.

Ostatně aspoň Nik Dek nenechával ho do jisté míry v pochybnostech, a hrabě rád by odhalil ono tajemství, ne-li z jiné příčiny, tedy aspoň z té, aby se verstské obyvatelstvo upokojilo. Poněvadž pak nepochyboval, že se do hradu utekli zlosynové, rozhodl se dostáti danému slibu a učiniti oznámení u policie Karlovické, aby byl učiněn konec rejdům falešných těch duchů.

A proto, aby mohl se vší určitostí vystoupiti, chtěl poznati dopodrobna všechny okolnosti této záhadné události. I bylo nejpřípadnější obrátiti se přímo na mladého lesníka. Za tou příčinou navštívil hrabě ještě téhož dne ke třetí hodině odpoledne sudího Kolce v jeho domě.

Hospodář tento byl velice poctěn návštěvou tak znamenitého kavalíra, potomka vznešeného rodu rumunského, jemuž bude obec Verst nemalým díkem zavázána, zjedná-li jí klid a pokoj a také blahobyt, poněvadž se objeví opětně turisté ve zdejší krajině, aby si ji prohlédli a aby zaplatili celní poplatek, nemajíce se již nijak báti zlopověstných duchů Karpatského hradu atd. atd.

Hrabě František poděkoval hospodáři za jeho poklony, tázaje se, zdali nebude ta návštěva Nikovi nepříjemna neb obtížna.

„I nebude, nebude, pane hrabě,“ odpověděl sudí. „Náš milý hoch nemůže se ani lépe míti a za krátký čas nastoupí opětně svou službu. — Je-liž pravda, Mirioto!“ dodal, obraceje se k své dceři, vstoupivší právě do světnice.

„Dejž to Bůh, milý otče!“ řekla Miriota pohnuta.

Hrabě František byl okouzlen vděkuplným pozdravem dívčiny a vida, že ji dosud znepokojuje stav miláčkův, neváhal předložiti jí několik otázek, týkajících se toho předmětu.

„Jak dle doslechu soudím, nebylo Nik Dekovi těžce ublíženo?“

„Chvála Bohu, nebylo, pane hrabě,“ odpověděla Miriota.

„Máte tu dobrého lékaře po ruce?“

„Mhm!“ pronesl hospodář Kolc tónem pro bývalého opatrovníka karantenního méně lichotivým.

„Máme tu doktora Pataka,“ dodala Miriota.

„Je to týž, co doprovázel Nik Deka na Karpatský hrad?“

„Ano, pane hrabě.“

„Přál bych si velice, slečno Mirioto,“ pokračoval František, „promluviti s vaším ženichem v jeho vlastní prospěch, abych zvěděl zcela přesně o všech podrobnostech oné příhody.“

„S ochotou vám poslouží, byť ho to stálo i trochu únavy…“

„O prosím, slečno Mirioto, nezneužiji toho a neučiním ničeho, co by mohlo Nik Dekovi uškoditi.“

„Jsem o tom přesvědčena, pane hrabě.“

„Nu a kdypak bude asi svatba?…“

„Asi tak za čtrnácte dní,“ odpověděl rychtář.

„To budu míti tedy potěšení zúčastniti se jí, ovšem pozve-li mne hospodář na ni…“

„Pane hrabě, tak veliká čest…“

„Ujednáno, za čtrnáct dní tedy, jsem jist, že Nik Dek úplně se pozdraví, jakmile jen si bude moci dovoliti kratičkou procházku se svou spanilou nevěstou.“

„Kéž to Pánbůh dá, pane hrabě!“ odpověděla dívka, zardívajíc se.

Zároveň však probleskla z roztomilého obličeje jejího tak zřejmá úzkostlivost, že se hrabě František otázal po její příčině.

„Ano, ano, kéž to Pánbůh dá,“ opakovala Miriota, „neboť Nik, snaže se proniknouti do hradu proti výslovnému zákazu duchů, poštval proti sobě jejich hněv! A kdo může věděti, zda nebudou ho za to krutě a neústupně pronásledovati po celý život?“

„Ó, pro to můžete býti úplně klidna, slečno Mirioto,“ usmál se František, „my již těmi pány zatočíme, ručím vám za to.“

„Nestane se tedy mému Nikovi nic zlého?…“

„Pranic, a za několik dní bude moci přispěním policejních zřízenců každý projíti hradbami hradními se stejnou bezpečností jako verstskou návsí!“ a maje za nemístno vysvětlovati otázku o nadpřirozených oněch věcech lidem tak předpojatým, poprosil Miriotu, aby ho uvedla do lesníkova pokoje.

Miriota vyhověla velmi ochotně té prosbě a nechala Františka se svým snoubencem o samotě.

Nik Dek byl již zpraven o příchodu oněch cestujících do hospody „u krále Matyáše“. Povstal z hlubiny starobylé lenošky, objemné jako strážní budka, aby uvítal svého hosta. Poněvadž nepociťoval již bezmála žádných následkův onoho ochromení, jež ho tehdy stihlo, mohl zcela dobře odpovídati k otázkám hraběte Teleka.

„Pane Deku,“ promluvil František, stisknuv mladému lesníkovi přátelsky ruku, „dovolte, bych se vás napřed otázal, věříte-li tomu, že zlí duchové obývají Karpatský hrad?“

„Jsem nucen tomu věřiti, pane hrabě,“ odpověděl Nik Dek.

„A vy myslíte, že zloduchové ti vám zabránili překročiti hradní hradby?“

„Nepochybuji o tom.“

„A proč, smím-li se tázati?“

„Poněvadž, kdyby tam nebylo duchů, bylo by opravdu nevysvětlitelno to, co se událo.“

„Nemohl byste mi laskavě vypravovati tu příhodu právě tak, jak se stala, ničeho neopomíjeje?“

„S největší ochotou, pane hrabě.“

Nik Dek jal se všecko dle žádosti hraběte zevrubně vypravovati. Nemohl než potvrditi ony události, s nimiž se byl již hrabě František seznámil během rozhovoru s hosty „u krále Matyáše“ — ony události, které, jak známo, vysvětloval mladý hrabě způsobem čistočistě přirozeným.

Zkrátka řečeno, příběhy oné dobrodružné noci byly by rázem objasněny, kdyby se mohlo připustiti, že oni lidé, zločinci či kdo, vládnou tam na hradě umělými přístroji, způsobilými vylouditi ty strašidelné zjevy. Prazvláštní pak okolnost s doktorem Patakem, který tvrdil, že byl připoután k zemi jakousi neviditelnou mocí, mohla se vysvětliti tím způsobem, že milý doktor se stal tehdy hříčkou přeludu. Zkrátka a dobře, nohy mu vypověděly službu proto, že byl hrůzou všecek zkoprnělý, což také tak mladému lesníkovi hrabě František objasnil.

„Nevěřil bych, pane hrabě,“ prohodil Nik Dek, „že by tomu zbabělci vypověděly nohy službu právě v tom okamžiku, když je chtěl vzíti na ramena! Dáte mi za pravdu, že je to sotva možno…“

„Nu budiž,“ děl František, „ale pak musíme připustiti, že doktorovy nohy chytily se do jakýchs želez ukrytých na dně příkopu ve trávě.“

„Když železa sklapnou,“ namítal lesník, „zraní vás do krve, rozervou vám maso, a na nohou doktora Pataka ani stopy po nějaké ráně.“

„Vaše poznámka je správná, Nik Deku, však přece, věřte mi, je-li pravda, že se doktor nemohl s místa hnouti, mohly býti jeho nohy upoutány pouze nějakým takovým způsobem…“

„Však dovolte mi otázku, pane hrabě, jak se mohla železa rozevříti sama od sebe, aby propustila doktora na svobodu?“

Teď byl hrabě František s odpovědí v koncích.

„Ostatně, pane hrabě,“ pokračoval Nik, „nechme doktora Pataka stranou. Mohu vám zatím stvrditi pouze to, co jsem sám zažil a zkusil.“

„Máte pravdu… nechme milého doktora a pohovořme si o tom, co se výhradně vám přihodilo.“

„A to jest velmi jasné. Není nejmenší pochybnosti, že jsem dostal strašnou ránu, a to způsobem, který se příčí všemu přirozenému vysvětlení.“

„A nenašlo se vám žádného poranění na těle?“ tázal se František.

„Pražádného, pane hrabě, a přece byl jsem zasažen s takovou prudkostí…“

„Právě v tom okamžiku, když jste položil ruku na železné kování visutého mostu. Je tomu tak?…“

„Ano, pane hrabě, a sotva že jsem se jej dotkl, již jsem byl jako by raněn mrtvicí. Na štěstí druhá ruka, jíž jsem se držel řetězu, nepopustila, a tak sjel jsem až dolů do příkopu, kde mne doktor našel ve mdlobách.“

František vrtěl hlavou, dávaje tím na jevo, že i přes to zůstává nevěřícím.

„Ubezpečuji vás, pane hrabě,“ hájil se Nik Dek, „že to, co jsem vám právě vypravoval, jsem si ve snu nevybájil, neboť bylo by opravdu nerozumno mysliti si to o mně, když jsem po osm dní ležel tu bez vlády na posteli, nemoha hnouti ani paží ani nohou!“

„Věřím vám to, věřím, toť jisto, že jste dostal kapitální ránu!“

„Nejen kapitální, ale přímo ďábelskou!“

„Ba ne, v tom se s vámi nesrovnávám, Nik Deku,“ odpověděl mladý hrabě. „Myslíte si, že rána ta pochází od nějaké bytosti nadpřirozené, ale já tomu nevěřím prostě z té příčiny, poněvadž není takových nadpřirozených bytostí, ani dobrých ani zlých.“

„Nuže, račte mi tedy, pane hrabě, vysvětliti, jak se mi to mohlo státi!“

„V tomto okamžiku sám určitě nevím, ale ujišťuji vás, že se všecko vysvětlí způsobem zcela prostým a jednoduchým.“

„Dej to Bůh!“ povzdechl si lesník.

„Povězte mi ještě,“ prohodil František, „zda onen hrad patřil stále rodu Gorců?“

„Ano, pane hrabě, patří Gorcúm dosud, ačkoli poslední potomek rodu toho, baron Rudolf, zmizel, jako by se po něm země slehla.“

„A jak je tomu již dlouho, co baron zmizel?“

„Tak asi pět let.“

„Pět let?…“

„Ano, pane hrabě; tehdy opustil baron Rudolf hrad, jehož poslední strážce zemřel na to za několik měsícův, a od té doby o něm ani slechu.“

„A na hrad nevkročil od té doby nikdo?“

„Ani živá duše.“

„A co se tu v okolí o tom povídá?“

„Povídá se, že prý baron Rudolf zemřel v cizině a to za krátký čas po svém odchodu.“

„V tom jste na omylu, Nik Deku, neboť baron žil zcela určitě před pěti lety.“

„Co pravíte, pane hrabě! Že žil?“

„Ovšem… žil v Itálii… v Neapoli.“

„A vy jste ho tam viděl?“

„Ano, viděl jsem ho.“

„A potom?“

„Potom neslyšel jsem o něm již ničeho.“

Mladý lesník se zamyslil. Cosi mu napadlo — myšlenka, již váhal prosloviti. Konečně pohodil hlavou a maje čelo zachmuřeno, pravil:

„Nedá se přece mysliti, pane hrabě, že by se tam na hrad byl utekl baron Rudolf Gorc v úmyslu, zavříti se pevně za jeho hradbami?“

„Ovšem… to se nedá mysliti, Nik Deku.“

„Za jakým účelem, by se tam ukrýval, zamezuje každému k sobě přístup?…“

„Škoda řeči o tom,“ potvrdil František Telek.

A přece myšlenka ta zachytila se v mysli mladého hraběte a počala tam růsti a mohutněti. Což opravdu nebylo možno, aby onen podivín, jehož život byl vždycky tak záhadný, utekl se do tohoto hradu po svém odchodu z Neapole? Zdaliž právě tam nemohl žíti zcela sám a sám a zaříditi se proti každé nevítané dotěrnosti, když znal neskonalou pověrčivost okolního obyvatelstva a uměl z toho dovedně těžiti?

Přece však nepovažoval František za prospěšno, zmíniti se vesničanům o svých domněnkách. Musil by je pak seznámiti s mnohými věcmi, které se týkaly příliš úzce jeho osoby. Ostatně ani tu by nebyl nikoho přesvědčil, v čemž ho utvrdila hned slova Nik Dekova:

„Jestliže je tam na hradě baron Rudolf, tož třeba věřiti, že on je tím čertem, neboť nikdo jiný nežli čert by mne nemohl tak zle spořádati.“

Hrabě nechtěje se šířiti o tomto předmětu, zabočil na jiné pole. Vynasnažil se seč byl, aby upokojil lesníka před zlými následky jeho pokusu, však přece musil mu Nik slíbiti, že ustane ode všech pokusů nových. Vždyť to není jeho věc, ale karlovické policie, a zřízenci její padnou již na kloub záhadnému tomu tajemství.

Hrabě František se tedy s Nik Dekem rozloučil. Přál mu výslovně brzkého a úplného pozdravení se, aby se nemusil odložiti sňatek s krásnou Miriotou, na kteroužto svatbu se byl hrabě pozval.

Zamyšlen vrátil se ke „králi Matyášovi“, odkud již toho dne nevyšel.

O šesti hodinách přinesl mu Jonáš večeři do hostinské jizby, kamž z chvalitebné a opatrné zdrželivosti nezavítal tentokráte ani hospodář Kolc aniž kdo jiný vyrušit hraběte z jeho samoty.

K osmé hodině pravil Ročko svému pánovi:

„Nepřejete si již ničeho ode mne, pane?“

„Nikoli, Ročko!“

„Půjdu si tedy trochu zakouřit na terasu.“

„Běž si, Ročko, běž!“

Polo leže v lenošce rozpomínal se nanovo hrabě František postupně na nezapomenutelné události dávné minulosti. Byl v Neapoli na posledním představení v divadle San-Carlo… Znovu spatřil barona Gorce v onom okamžiku, kdy se mu ukázal s hlavou nachýlenou z lóže, s očima palčivě upřenýma na umělkyni jako by ji chtěl uhranouti…

Potom přenesly se myšlenky mladého hraběte k listu, podepsanému tím prapodivným člověkem, jenž vinil ho, Františka Teleka, že zabil Stillu.

Hrabě František, všecek zahloubán ve své vzpomínky cítil že podléhá znenáhla dřímotě. Byl však dotud v onom polosnění, kdy ucho chápe ještě sebe menší šumot, když v tom se stalo něco svrchovaně překvapujícího.

Zdálo se, že jizbou, kde dlí František sám, zcela sám, zaznívá zvuk sladké a líbezné písně.

Hrabě nepřemýšleje o tom, bdí-li či sní, vztyčí se a poslouchá. Nejinak než jako by se mu přiblížila k uchu tajemná ústa, z jejichž neviditelných rtů se nesla výrazná píseň Stefanova[25] počínající těmito slovy:

Do zahrádky tisíckvěté pojďme, moje srdéčko…

František znal tuto romanci…[26] Tuto nevýslovně líbeznou píseň zpívala Stilla na koncertě, který dávala v divadle San-Carlu krátce před svým představením na rozloučenou…

František jak ukolébán poddal se mimoděk kouzlu toho hlasu Stillina, blažen v té chvíli, že ji slyší ještě jedenkrát…

Píseň byla za chvilku u konce, a hlas její, slábnoucí víc a víc, zanikal posléze v měkkých záchvěvech vzduchu.

Hrabě probral se z úžasu… Povstal kvapně… Zatajuje dech a snaží se zachytiti aspoň ještě vzdálenou ozvěnu hlasu, který mu vnikal do srdce…

Ale všudy je ticho venku i uvnitř.

„Její hlas!“… šeptá hrabě. „Nemýlím se, byl to její hlas… její hlas, který jsem tolik miloval.“

A pak vzpamatovav se docela řekl:

„Spal jsem… a měl jsem pěkný sen!“



[25] Stefano — slavný hud. skladatel vlašský z konce XVII. a zač. XVIII. stol. Prožil většinu svého věku v cizině, hlavně v Německu, a odtud jsou známy jeho styky s Haendlem. Složil mnoho oper.

[26] Romanci — sluje něžná, vroucí neb žalující píseň, nebo báseň, která bývá zpívána toliko od jedné osoby s průvodem hudby




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.