Báje a pověsti

(Ze Západní Rusi.)

Byl jeden chudý člověk, neměl ani žádného hospodářského nářadí, ani dobytka, ale dětí měl hromadu. Přišlo jaro, a on neměl čím orati. Lidé jeli s pluhem a s dobytkem, a on jde s motykou. I potkal dvě panny, a ty panny byly: jedna Štěstí, a druhá Neštěstí. I tázaly se ho: „Kam, člověče, jdeš?“ A on odpověděl: „Mé zlaté panenky, královničky! mám takovéto neštěstí: lidé jedou s dobytkem, a já jdu s motykou; nemám čím dětí vyživiti.“ Tehdy ty dvě panny spolu promluvily a řekly: „Darujme mu něco.“ A Štěstí řeklo: „Když je tvůj, tehdy ty mu něco daruj.“ I darovalo mu Neštěstí deset rublů a řeklo: „Jdi domů a kup sobě vola.“ Tak on přišel domů a schoval ty peníze do hrnka, v kterém byl popel. Druhého dne přišla tam sousedka, kmotra bohatá, i řekla: „Nemáte-li trochu popele? mám prádlo velmi špinavé.“ — „Stojí tam hle v hrnéčku, vem si,“ řekla toho chudého člověka žena.

Když sedlák domů přišel, začal se ohlížeti, a nevida hrnéčka s popelem, dal se do ženy, kam dala peníze s hrnéčkem? Žena začala se zaklínati, že nevěděla, že tam byly peníze, i řekla, že ten hrnek vzala kmotra sousedka. Sedlák běžel hned k sousedce a začal jí prositi, aby mu ty peníze vrátila. Sousedka řekla: „Vždyť já žádných u tebe neviděla!“ Sedlák šel k pánovi žalovat, ale ani tam nenalezl svého práva; pán jemu řekl: „Žádných jsi peněz neměl, ale chceš jich neprávě na ní dobyti.“ A tak přišel sedlák o peníze. Plakal ubožák, vzal motyku a znova šel, a tu potká opět ty dvě panny. Nepoznal jich, ale ony poznaly jeho; a pak tázaly se ho tak jako prvé, a on jim také tak odpověděl jako dřív, a Neštěstí darovalo jemu nyní dvacet rublův. Sedlák přišel domů a peníze schoval na humně v plevách. Druhého dne přišla zase táž kmotra a začala prositi plev telatům a žena toho chudáka sedláka opět jí plevy dala, nevědouc, že jsou v nich peníze. Sedlák přijda domů, šel na humno pro peníze a nenašel jich. Vkročiv do světnice začal se vaditi se svou ženou, kam dala peníze s plevami. Žena pravila, že kmotra přišla a plevy vzala. I chodil ten sedlák zase tak jako prvé, napřed ku kmotře a potom k pánovi, ale práva nikdež nenalezl. Všude jej odbyli, že žádných peněz neměl. Sedlák sobě poplakal a šel zas kopat, i potkal opět ty dvě panny. Zastavily jej, tázaly se, a on jim opět všecko vypravil, co a jak bylo. „Vidíš,“ řeklo Neštěstí své sestře, „mé dary jemu neprospívají; vezmi ty si jej a daruj mu něco.“ I darovalo mu Štěstí dva groše a řeklo: „Jdi k řece Němnu, budou tam loviti ryby, ale ničehož nebudou moci uloviti. I popros jich, aby na tvé štěstí zatáhli sítě.“ Sedlák tak učinil, šel k Němnu a poprosil rybářův, aby na jeho štěstí zatáhli. Jak mile zatáhli, tehdy tak mnoho ryb vylovili, že jich ani neměli kam dáti. Rybáři otázali se ho: „Co ti máme za to dáti?“ On odpověděl: „Prodejte mně jich za dva groše. I prodali jemu za dva groše jednu rybičku, a druhou mu dali darem. Sedlák vzal ty dvě rybičky a šel domů, i dal je ženě, aby je uvařila. Žena i děti měly z těch rybiček velikou radost, ale neuvařila jich, než tak nechala. V tom jel tou vesnicí nějaký smutný pán; sedlák vyšel ven otevřít vrat i začal se smáti, a pán otázal se ho: „Proč se směješ?“ A on odpověděl: „Mám doma takovou rybičku: kdo se na ni podívá, každý se směje.“ Tomu smutněmu pánovi zachtělo se velmi té rybičky, i dal za ni tomu sedlákovi koně, voly a tolik obilí, co ho jen sedlák chtěl. A tak nalezl sedlák štěstí své dvěma groši.