Porekadla Slovákov moravsko-uherských

Jakož národné zpěvy a písně odhalujou nám povahu srdca neb citícnosť národa; tak-též propovídky a přísloviá národné, — Slovákóm porěkadla — jsou zrcadlem rozuma i soudnosti jeho. Že takové sbírky rozmanitého bývajó užitká, snadno každý se domyslí; neboť ními se křísí duch pravonárodný, čisti a obohacuje jazyk spisovný, ano i obnovujou sě výtečné dobromluvy staroslovanštiny. Jest na omylu, ktož myslí, že toliko spisy o předmětách učenských mohou býti vzorem jazyka spisovného; an tito cuzotinou obyčejně pachnou. Ale duch prostonárodný jedině se jeví ve končinách i okolicách, kde mluva lidu jeho neporušeně ráz národnosti chová, i ozvy jinojazyčné o mysľ onomu sě neobráž jó. Pročež sobě povšimni najsprostnějšej propovídky a piesně, pochodí-li ze pramena tého. Kéžby spisovateli pilně sbírali takových národných květóv; jak rozkošnou kytku zostavili-by potomstvu! Poklady takové nelze jednotlivému sbírateliu povyčerpati. Jenom súčinkovániém mnohých to se podařiti móže.

Co víme posavád o písněch, přísloviách, povídkách neb pověstkách, i vlastnoslovách (idiotismách) moravských Vallachóv, Hanákóv etc. Kdy piesně Slovácké dovysbírajó se? —

Přítomnou sbírku hlěděl jsém rozhojniti všemožně; než vím, že ještě mnohá pořekadla mezi našimi pobratými trvajó, veřejnosti docela nepovědomá. Aby pokus tento vhodně nabidnul jiných milovníkóv jazyka Slovanského (Slávského) ke podobnému snaženiú, tak by časem dorostlo, čeho se tu nedostává. Použil jsem netoliko tisknutých spisóv Slováckých, ale i rukopisných pomócek a vlastních poznamek mých. Arci že některá porěkadla smyslem na česká vrážajó, ale rouchem rozeznávajó se poněkud. Kde se mi za dobré vidělo, připojil jsem vyjádřenié, i slova vysvětlil Moravanóm a Čechom neobyčejná.

Ostatně, čím se vlastivé nářečí Slovácké od českého liší, buď podotknuto zde kratce.

Výslovnosť ponároda Slováckéhó jest jáderná, pravidelná, dobroznělá; podobá se více Moravskej než Českej; tvrdé a měkké souhlásky dokonale rozeznává. Skloňování i časování dějou se určitěj i snadněj než ve novočeštině. Pročež povinen každý spisovatel český toho šetřiti, žádajecí sobě: žeby jeho spisy, Moravani, Slováci a jinší Slovani rádi četli.

Nářečí slovácké má:

a, ia, vmísto českého e, ě: na příklad: žal, muža, dňa, ulica, zemia, poľa, vajca, sčastié, etc., najdražší, piať, devať etc., mna, mia, teba, ťa, seba, sa, moja, tvoja, svoja, naša, vaša, čakať, poručať, mial, daj, volaj etc.

á, iá, vm. í na p. zajác, mesiác, dněšniá, budúcá, písánia, (psániá), večeriá, rozděliá, striľám, vrážám, chodiá (chodió), vědiá etc.

iä vm. a; miäso (miaso), teliä (teľa); siä.

ie (ě) vm. í: viera, těň (stín); dieťa.

ié (é) vm. í: kázanié, lěpšé, cuzé etc.

Někde:

e vm. ě: veru, svet, mera, povez etc.

Po d, n, t;, ě vm. e: vedě, ně, kotěl.

i vm. é: idime, reknite etc.

i vm. ji: iný, iděš, istý.

u vm. í: mužu, k háju, dušu, k poľu etc.

iú, ú vm. í: kliúč, kostiú, milšú, volajú, (volajó) etc.

ú vm. ou: kúla, milú, jsú, (jsó), nesú etc.

o vm. e: doch, kúsok, s mostom, na stoloch, ktorý, o starom, v ňom, jsom, buďmo, prišol, so, zo, ko, vo etc.

ó vm. ů, uo: nóž, vojakóv, Slávóm, sól, róža etc.

Nekde se také řiká: bol vm. byl.

ý vm. ey: mlýn, strýc, výr, sýr etc.

ej vm. é, ý, í: dobrej, dněšniej, kostěj (kosťú) etc.

ou vyslovuje Slovák ve 6. pádu jednotného počtu ženských jmen se tvrdým zakončením: s dobrou matkou. Semotam též ve 2. p. mnoh. počtu muž: pánou zemanou.

č vm. c: čo, nič (ničto), čti, (česti), čnosť.

čr vm. př a stř: črez, črevík, črešňa.

dz vm. z: medzi, rydza, cudzí etc.

ď vm. zeď, meď.

l hrubé rozeznává od měkkého ľ: lúka, dal, malý — liubosť, dáľ, pili etc.

ň vm. n: deň, kameň.

ri (r) vm. ř: rieka (reka) hrmeť etc.

šč vm. šť: sčetka, ščenia etc.

ť vm. t: česť, lokeť, niť, žalosť, šesť, byť, šiť etc.

t vm. d: ot, kto, ktorý.

em v časovaniu vm. u (i): buděm, pijem, nesem, milujem etc.

Ve slabikách, kde při l a r kladou Čech a Moravan hlásky, Slovák je vynechává; n. p. dlh (dluh), stĺp, (sloup), blcha (blecha) etc. — a naopak: charpa (chrpa), vedol (vedl), nesol (nesl), vetor (větr), marhať (mrhať) etc.

Nářečí toto má, kromě skloňování i časování určitějších, také mnoho dobrých Čechom neobyčejných slov, a slovnou póvodnosť věrně dochovává: n. p. Čo (če) — co, debnár — bednár; kto (niekto) — kdo, někdo; ktorý — který; krajčír — krejčí; luhať — lháti; nezdobný — nezbedný; lyžica — lžice; písať — psáti; pýtať — ptáti, kopriva — kopřiva; prepelka — křepelka; sčastié — štěstí; ševc — švec a t. d.

Psáno ve Brně 1. Ledna 1830.

Trnka.