ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Že pan purkmistr van Trikas měl dceru, naši čtenářové snad nezapomněli; ale že pan radní van Nyklós měl syna, který se jmenoval Franc, to při vší své ostrovtipnosti zajisté sotva uhodli. A kdyby i byli uhodli, nebyli by ještě proto mohli věděti, že Franc byl Zuzančiným snoubencem. Aby ale už déle nemuseli hádati, povíme jim, že oba tito mladí lidé byli pro sebe jako stvořeni a že milovali se jako jest zvykem a mravem milovati se v Kikandoně.

Nesmíme myslit, že v tomto zvláštním městě srdce mladých lidí nikdy ve vzájemné lásce nebila. Ale ovšem bila jaksi klidně a pomalu. Ba milenci se i ženili v Kikandoně jako se jinde žení, ale nespěchali s tím tak tuze. Kdo se měli vzíti, chtěli prvé, než vejdou v tento nerozlučitelný svazek, důkladně navzájem se poznati, a prozkoumání takové trvávalo při nejmenším deset roků jako pravidelné studie. Zřídka se stalo, aby byl někdo „absolvoval“ před uplynutím lhůty této.

Ano, deset roků! deset roků spolu chodívali a namlouvali se, než se vzali. A což je to tak mnoho, když jde o to, aby uzavřeli svazek, který trvá po celý život? Trváť to přece při nejmenším deset roků, než se člověk stane inženýrem nebo lékařem, advokátem aneb radou, a k tomu, aby se člověk stal pořádným manželem a řádným otcem, že by stačilo méně času? Nechť to již bylo výsledkem letory aneb z důvodů rozumových, my s Kikandoňany, co se týče prodloužení těchto jich studií, úplně souhlasíme; když tak člověk vidí, jak v jiných živějších městech manželství se uklube za několik měsíců, může jen pokrčiti ramenama a musí věru si přáti, aby naši mládenci a naše děvčata dáváni byli na studie do Kikandonu. Tam za celé půl století jediné manželství provedlo se za krátký čas dvou let, a ještě by málem se bylo zvrhlo!

Milovalť tedy Franc van Nyklós Zuzanku van Trikasovu, ale klidně a mírně, jak asi člověk miluje, má-li před sebou ještě plných deset let toužení a doufání. Jednou za týden přicházel Franc v umluvenou hodinu pro Zuzanku a chodil s ní na ryby k řece Vaar. Rozumí se, že byl vždycky opatřen svým prutem, a Zuzanka zase brávala s sebou vyšívání, aby na něm svými hezkými růžovými prstíčky nejpodivnější kvítky vytvořovala.

Zde právě by se hodilo podotknouti, že Franc byl hezký mladík dvacet dva roky čítající, lehounké chmýří že vyráželo mu na bradě, a hlas jeho že právě byl klesl o jednu oktávu.

Zuzanku si as každý představuje co hezkou růžovou blondýnku, a také se nemýlí. Bylo jí sedmnáct let a ráda chodívala na ryby. Podivné to ovšem zaměstnání, u kterého aby člověk ve lstivosti a úskočnosti závodil s ledajakou rybičkou; ale Franc to měl rád, a také se to výborně hodilo k jeho letoře. Jsa trpěliv nade vše pomyšlení sledoval se zvláštním zalíbením okem poněkud snivým korkovou zátku proudem vody pomalu plovoucí, a uměl vytrvati. A když pak po šestihodinném čekání některá skromná rybka, z pouhé soustrasti k Francovi, dala se chytit, tu byl sic všecek šťasten, dovedl ale své blažené dojmutí opanovati.

Toho dne tedy seděli oba snoubenci na zeleném břehu říčky Vaar. Zuzanka protahovala mechanicky jehlu vyšíváním, co mezitím Franc jako pravý automat přehazoval prut od pravé ruky k levé, aby jej pak zas od levé ruky k pravé nechal proudem unášeti. Rybičky proháněly se nahoře a povrchu kolem zátky, co zatím udice dole ve hloubce marně čekala na kořist.

Čas od času pravil Franc k Zuzance, aniž by však při tom pozvedl k ní svého zraku: „Teď, myslím, jedna bere, Zuzanko.“

„Myslíte, Franci?“ odpovídalo děvče odvracujíc oči od svého vyšívání a dívajíc se za zátkou.

„Ó ne, mýlil jsem se,“ opravoval se Franc, „domníval jsem se cítit jakési lehké trhnutí prutem.“

„Však budou bráti,“ těšívala ho Zuzanka svým jasným jemným hláskem. „Musíte ale v pravý čas škubnouti, opozdíváte se vždy o několik sekund, a tu ovšem rybka uteče.“

„Chtěla byste vy, Zuzanko, vzíti na chvíli prut?“

„Ó s radostí, Franci.“

„Tedy mi sem podejte své vyšívání. Uvidíme, budu-li dnes míti více štěstí v této práci, nežli s rybyčkami.“

A mladá dívka chápala se prutu, ač se jí ruka při tom trochu chvěla, kdežto Franc zase propichoval jehlu skrze její vyšívání.

A tak sedávali po celé hodiny a vyměňovali sobě sladká slova, a když zátka na vodě jen trochu sebou trhla, tu pokaždé i jejich mladá srdce se zachvěla. Ó nechť oběma nikdy nevymizí z paměti tyto slastné chvíle, kdy při bublavém potůčku tak pěkně spolu sedávali!

Ale toho dne bylo již slunce velmi sestoupilo, a přes všecko kombinované rybolovecké umění nechtěla žádná rybička „bráti“. Dnes žádná nechtěla nad našimi mladými lidmi se ustrnouti, a tito zase příliš byli proniknuti pocitem spravedlnosti, aby jim byli proto zazlívali.

„Nechťsi, budeme podruhé šťastnějšími,“ těšila Zuzanka svého rybáře, který obezřetně navinoval svůj „vlas“ a svou dnes ještě panenskou udičku na jedlové prkénko upevňoval.

„Doufejme, Zuzanko.“

Pak se ubírali oba mlčky domů dívajíce se toliko na své stíny, které, protože slunce za nimi zapadalo, před nimi se dloužily. Zuzanka zdála se býti velikánskou, a Franc viděl se zas hubeňoučkým jako prut, jejž držel v ruce.

Tak došli oba k domu purkmistrovu. Před ním mezi kameny bílé dlažby bujila rozkošně tráva, čemuž každý byl jen rád, neboť ulice byla tím jako vystlána a kroky se aspoň tak hlučně nerozléhaly.

Když oba už byli u samých vrat, myslil Franc, že musí použiti chvíle, než se tyto otevrou, aby řekl své nevěstě: „Víte, Zuzanko, že velký náš den se blíží?“

„Ano, již se blíží,“ přisvědčila dívka klopíc cudně oči.

„Za pět nebo šest let —“ pokračoval Franc.

„S bohem, Franci!“

„Sbohem, Zuzanko!“ pravil Franc.

A když se vrata opět zavřela, ubíral se mladík svým volným stejným krokem dále až k domu svého otce, pana radního van Nyklóse.