ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když zajímavá rozprávka pana purkmistra s jeho radním, kterou jsme výše sdělili, začínala, byly tři čtvrtě na tři odpoledního času. Byly tři čtvrtě na čtyry, když van Trikas zapálil ohromnou svou dýmku, do které se vešlo až čtvrt libry tabáku, a teprva v půl šesté měl dokouřeno. Po celý ten čas oba společníci nevyměnili slova.

K šesté hodině začal opět pan radní asi těmito slovy: „Tedy se ustanovíme na tom, že —“

„Na tom, že prozatím na ničem se neustanovíme,“ odpověděl pan purkmistr.

„Myslím, že máte úplně pravdu, van Trikasi.“

„Myslím to také, van Nyklósi. Co se týče toho komisaře, rozhodneme se, až budeme o věci lépe zpraveni — později; vždyť nezáleží na nějakém měsíci.“

„Ani na nějakém roku,“ doložil tentokrát poněkud rychleji radní van Nyklós, vyndavaje při tom z kapsy svůj kapesní šátek, kterého dovedl ve společnosti zcela slušně užívati.

A nastalo nové ticho, které trvalo dobrou hodinu. Nic nevyrušilo rozjímání obou hodnostářů města Kikandonu, ani ne objevení se domácího psa, dobrého Šourala, který přišel ze zdvořilosti podívati se do světnice. Důstojný to pes, hodný svého flegmatického pána! Nechť je vzorem všem svého druhu; ani kdyby byl býval z lepenky a byl měl nožičky na kolečkách, nebyl by spůsobil po celou dobu své návštěvy méně hluku.

K osmé hodině, když byla Loty přinesla starožitnou lampu s mlékovým sklem, řekl pan purkmistr panu radnímu: „Jiných záležitostí, které by kvapily, nemáme, van Nyklósi?“

„Nemáme, van Trikasi, aspoň nevím o žádné.“

„Však přece,“ vzpomněl si za chvíli pan purkmistr. „Nebylo mi praveno, že brána Odnardská je na sboření?“

„Toť pravda,“ dosvědčil pan radní, „a nedivil bych se, kdyby některého dne někomu spadla na hlavu.“

„Oh, než se podobné neštěstí přihodí, zajisté, jak doufám, na něčem se usneseme.“

„Také doufám, van Trikasi.“

„Jsou zde věci naléhavější.“

„Ano, na příklad naše tržnice na kůže.“

„Hoří ještě?“ ptal se pan purkmistr.

„Ještě hoří, již po tři týdny.“

„Neusnesli jsme se ve společné radě na tom, že ji necháme hořeti?“

„Ano, van Trikasi, na váš návrh.“

„Nebylo to nejjistějším a zároveň nejjednodušším prostředkem přemoci tento požár?“

„Bez odporu.“

„Tedy čekejme. To je vše?“

„Bude to vše,“ ujišťoval pan radní mna si čelo, jako by se chtěl ujistiti, že nezapomněl na něco důležitého.

„Ale,“ pravil pan purkmistr, „neslyšel jste, že voda někde rourami uchází a hrozí zatopit nízkou čtvrt sv. Jakuba?“

„Vskutku, a jest jen k politování, že roury nepraskly někde nad tržnicí na kůže. Voda byla by takto přemohla požár a byla by nám uspořila mnohé rokování.“

„Jaká pomoc!“ odpověděl důstojný pan purkmistr. „Není nic tak nelogického jako nehody a neštěstí; nemají nijakého vzájemného spojení, a marno bylo by užívati jedněch proti druhým.“

Tento důmyslný výrok van Trikasův zajisté zasluhoval, aby po nějakou dobu byl vzat v úvahu jeho přítelem panem radním.

„Ale,“ vzpomněl si po chvíli najednou van Niklós, „o naší hlavní věci ani nemluvíme.“

„O naší hlavní věci? Což máme nějakou hlavní věc?“

„Ovšem, osvětlení města.“

„Ah pravda,“ pravil pan purkmistr; „dobře-li se pamatuju, mluvíte o osvětlení doktora Oxe?“

„A jeho laboranta Ygena,^[1] ano.“

„Nuže?“

„Jde to, jde to; již kladou roury, a plynárna bude brzy dostavěna.“

„Snad jsme v té věci příliš pospíchali,“ řekl pan purkmistr svěsiv hlavu na stranu.

„Snad,“ odpovídal pan radní, „ale dá se to omluviti tím, že doktor Ox nese všecky útraty sám. Nás to nebude státi ani haléře.“

„Ano, to je naše omluva. A pak nesmíme zůstati pozadu za svým stoletím. Vydaří-li se tento pokus, bude Kikandon prvním městem flamským, které jest osvětleno plynem kyslí — jak že se jmenuje ten plyn?“

„Plyn kysličník vodičitý.“

„Tedy třeba kysličník vodičitý.“

V této chvíli objevila se tiše ve dveřích Loty a oznamovala panu purkmistrovi, že večeře jest na stole.

Pan radní se zdvihl, aby opustil svého přítele van Trikase, kterému tolik usnešení a tolikeré jednání bylo dodalo chuti. Bylo ještě usnešeno svolati v dosti daleké době plnou schůzi obecního zastupitelstva, aby se společně usnesli na tom, má-li se učiniti prozatímní usnešení v příčině bořící se brány Odnardské. Pak se obrátili oba hodnostáři ke dveřím, jeden doprovázeje druhého. Přišed ke vratům rozžehl pan radní malou lucerničku, aby trefil tmavými ulicemi kikandonskými, které ještě nepožívaly dobrodiní osvětlení doktora Oxe. Noc byla černá, byl právě říjen, a hustá mlha plnila ulice. Ostatně žádaly přípravy na cestu pana radního více než dobrou čtvrt hodiny, neboť rozžehnuv lucerničku musel teprva obouvati své ohromné přezůvky a obléci své velké kožené rukavice s beránkem, pak vyhrnul límec kabátu do výše, stáhnul si klobouk do uší, vzal svůj těžký deštník do ruky a měl se k odchodu.

Vtom okamžiku, co Loty, která právě svítila, chtěla pomalu odtáhnouti závoru, zazněl zvenčí neobyčejný hluk.

Ano! nechťsi věc sama zdá se býti pravdě nepodobnou, hluk, skutečný hluk, jaký zajisté nebyl slyšán od invase španělské roku 1513, strašný hluk probudil ohlasy již úplně uspalé starého domu van Trikasova. Tloukli do těch panenských vrat, ještě nižádným hrubým udeřením neposkvrněných! Tloukl někdo na vrata nějakým nástrojem, zajisté to nějaká silná ruka sukovitou holí. A nedosti na tom, ke všemu tomu ještě bylo slyšeti výkřiky a volání. Bylo zřetelně slyšeti slova: „Pane van Trikase! pane purkmistře! Otevřte! honem!“

Pan purkmistr i jeho radní byli tak zaraženi, že se dívali mlčky jeden na druhého nevědouce, co by řekli. Přesahovaloť to co se právě stalo jich obzor. A kdyby byla ze staré hakovnice na zámku uložené, které již od roku 1385 nebývalo užíváno, v tom okamžení vyšla rána, byli by obyvatelé domu van Trikasova nebývali více překvapeni.

Ale rány, křik, volání, toho všeho ještě přibývalo. Loty nabývajíc opět své chladnokrevnosti odvážila se promluviti. „Kdo je to?“ zeptala se.

„Já to jsem! já! já!“

„Kdo je to, já?“

„Komisař van Tschihall!“

Komisař van Tschihall! Tentýž, jehož úřad již po deset let se oba chystali zrušiti. Co se to stalo? Vtrhli snad Burgundčané náhle do Kikandonu jako ve čtrnáctém století? Zajisté žádná událost menší důležitosti a menšího dosahu nebyla by dovedla na takový stupeň rozčiliti komisaře van Tschihalla, který co do klidu a flegmatičnosti zajisté se vyrovnal i samému panu purkmistrovi.

Na znamení van Trikasovo — ctihodný ten muž nebyl s to, aby pronesl slova — závora odstrčena a vrata se otevřela.

Komisař pan Tschihall zaburácel do domu jako bouřný vichr.

„Co se stalo, pane komisaři?“ ptala se Loty, rázná to holka, která neztrácela hlavu ani v nejvážnějších dobách.

„Cože se stalo?“ vykřikl van Tschihall, a oči jeho se koulely skutečným rozčilením. „Stalo se, že přicházím z domu doktora Oxe, kde bylo nás několik pohromadě, a že tam…“

„Že tam —?“ vyrazil ze sebe pan radní.

„Že tam jsem byl svědkem takového stupně ,rozvázanosti‘, že — pane purkmistře, mluvilo se o politice!“

„O politice!“ opakoval van Trikas a cítil, jak vlasy jeho paruky se mu ježí na hlavě.

„Ano, o politice,“ pokračoval pan komisař, „což se nestalo v Kikandonu snad po celé století. Advokát Ondřej van Mltschell a pan doktor Dominik Kustos tak se pustili do sebe, že snad budou se bíti.“

„Se bíti!“ vykřikl pan radní. „Souboj! souboj v Kikandonu! A co si vlastně řekli pan van Mltschell s panem Kustosem?“

„,Pane advokáte,‘ pravil doslovně pan doktor svému protivníku, ,vy tuším jdete příliš daleko a příliš málo na to pomýšlíte, abyste mírnil svá slova!‘“

Pan purkmistr van Trikas sepnul ruce; pan radní zblednul a div že neupustil svou lucerničku. Pan komisař svěsil hlavu.

Tak zřejmě vyzývavou frási že proslovili k sobě dva z vyšší honorace města?

„Ten pan doktor,“ zamumlal po chvíli van Trikas, „je člověk nebezpečný, je ztřeštěnec, to nyní jasně vidím! Pojďte, pánové.“ A vedl pana radního a pana komisaře nazpět do svého pokoje.