ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nabyliť sice diváci, opustivše divadlo, svého starého klidu a vraceli se domů zcela pokojně, nicméně ale prožili tak nesmírné rozčilení, že celí unaveni klesli na lože, jako by se byli snad dopustili bůh ví jakých prostopášností v hodování.

Druhého dne dostavila se každému upomínka na předešlý večer. Tomu scházel klobouk, který byl v tlačenici ztratil, onomu šos, jejž mu ve všeobecném zmatku utrhli; některá dáma pohřešovala svůj pěkný zelený atlasový střevíček, jiná zas nemohla najíti svou sváteční mantylu. Poctiví Kikandoňané připomínali si toho, co se dělo, a s upomínkou dostavil se i hluboký stud nad nepochopitelnou jich rozčileností. Zdálo se jim vše to orgií, jejíž reky oni se nevědomky stali. Ale raději o tom ani nemluvili a vůbec nechtěli na to mnoho myslit.

Však nejméně mohl se do toho vpraviti pan purkmistr van Trikas. Druhého dne probudiv se nemohl nalézti svou paruku. Loty všecko všude prohledala, ale marně, bylať paruka ostala na bojišti. Mohlť sice dáti ji vybubnovati policajtem Mistrolem, ale lépe bylo mlčky oželeti tu ztrátu, než vydati takto nejvyšší osobnost města lidským hubám…

Tak ležel tedy pan purkmistr druhého dne a choulil se pod svou peřinu, maje tělo umdlené, těžkou hlavu, neohebný jazyk a vypráhlá prsa, a přemýšlel. Ano, on přemýšlel, a jeho mozek té chvíle pracoval, že snad za celých minulých čtyrycet let tolik nenamyslil, co za to dopoledne. Nepociťoval ani nejmenší chuti vstáti, naopak probíral v myšlénkách ještě jednou všecky podrobnosti nepochopitelného včerejšího představení a porovnával je s událostmi, které se ondy sběhly v domě doktora Oxe. Hledalť příčiny této neobyčejné popudlivosti, která se objevila u lidí tak ctihodných.

„Co se to ale děje?“ ptal se sama sebe. „Jaká to závrať pojala mé dobré město Kikandon? Což jsme se všichni už zbláznili a máme z celého Kikandonu udělati jeden velký blázinec? Neboť včera jsme tam byli všichni, my hlavy města, radní, soudcové, učencové, advokáti, lékaři, krátce všichni, a všichni jsme, pamatuji-li se dobře, byli mimoděk uchváceni tímto zuřivým blázněním! Či by to bylo bývalo z té pekelné hudby? Toť by bylo podivno! Vždyť jsem nic nejedl ani nepil, co by bylo mohlo mne tak rozohniti! V poledne jsem snědl kousek telecí pečeně — trochu moc byla pečená, to je pravda, — vzal jsem si několik lžic špenátu, kousek vaječného nákypu, a k tomu jsem vypil dvě skleničky našeho slabého piva; toť mi předce nemohlo vlézti do hlavy! Ó nikoli, v tom musí vězeti něco podivného, něco nevysvětlitelného, a poněvadž jsem odpovědným z jednání obyvatelů svého města, sestavím komisi, aby věc vyšetřila.“

Však komise, ač městskou radou slavně byla ustanovena, nevyšetřila praničeho. Fakta byla jasna, ale příčiny unikaly ostrovtipu pánů radních. Ostatně se uhostil zase starý klid, a tím upadly i ony výtržnosti pomalu v zapomenutí. Co se městských novin týče, ty se ani slovem o tom nezmínily, a „Pamětník Kikandonský“ nepodával ve svém referátu nijaké zprávy o podivném rozechvění veškerého obecenstva.

Ale ač město nabývalo svého starého rázu, ač obyvatelé znova upadali do svého bývalého flamského flegma, přece bylo lze pozorovati, ze povaha Kikandoňanů se znenáhla povážlivě mění. Byl bys souhlasil s doktorem Kustosem, jenž tvrdil, že lidem „narůstají nervy“.

Tomu sluší rozuměti takto. Tato nepopíratelná a nikým nepopíraná změna vždy jen za jistých okolností se jevila. Procházeli-li se dobří Kikandoňané pod šírým nebem ulicemi města nebo podél říčky Vaaru, byli vždy těmi starými pedantickými měšťany, jimiž se Kikandon honosil; taktéž když byli ve svých bytech, ti hlavou, oni rukou pracujíce, při čemž ovšem ani se nenamáhali, ani nemyslili. Jich soukromý život byl ještě tím starým tichým, netečným živořením jako jindy, všech domácností starý mír dosud nebýval rušen, neslyšel’s ani hádek ani výčitek, a ani srdce ani mozek nepracovaly rychleji, než jako za starých dobrých časů, kdy puls bil průměrem padesát- až dvaapadesátkráte za minutu.

Ale podivno bylo, že obyvatelé kikandonští, kteří v soukromém životě zůstávali stále těmi starými, na veřejnosti patrně se měnili.

Tak na příklad sešli-li se v nějaké veřejné budově, „už to nešlo“, jak říkával komisař van Tschihall. Nechť to bylo na burse, aneb na radnici, aneb v kterékoliv poradní síni, jakási neobyčejná živost zjednávala si průchodu, a taková obyčejně do všech vjela rozdrážděnost, že na klidné rokování nebylo ani pomyšlení. Ještě nebyli ani hodinu pohromadě a už si házeli „špičky“; druhou hodinu se už jistě hádali, mysle se rozkvašovaly, a už byli v osobnostech. Ba i v božím chrámě neposlouchali už s oním zbožným klidem svého pastýře van Stabella, který na své kazatelně ostatně také podivně se rozháněl a svým ovečkám hříchy do svědomí téměř hřímal.

A smutný ten stav věcí spůsobil bohužel ještě mnohem povážlivějších šrůtek, než jakou byla ona první mezi lékařem Kustosem a advokátem Mltschellem, a byly by zajisté i soudy musily zakročovati, kdyby odpůrcové, přišedše na volný vzduch, nebyli zapomínali znenáhla urážek na vzájem utrpených i spáchaných.

Však zvláštnost ta ušla myslím, jež nebyly zvyklé pozorovati, co se s nimi samými děje; jediná toliko osoba v celém městě, pan komisař van Tschihall, tentýž, jehož místo obecní rada po třicet let chystala se zrušiti, pozoroval, že toto rozčilení výhradně na veřejné budovy se obmezovalo. S nemalou úzkostí si ale kladl otázku, co by z toho následovalo, kdyby tato „epidemie“, jak on to nazýval, rozšířila se i na veřejné ulice a na soukromé byty obyvatelů kikandonských. Pak by se urážky nezapomínaly, pak by se klid už nevracel, v tomto zimničném rozechvění už by nenastaly žádné přestávky, a nepřestávající rozdrážděnost by zajisté svedla nejkrutější boje mezi dobrými měšťany Kikandonu.

„Co potom?“ přemítal s ustrnutím komisař van Tschihall. „Čím zadržíme tyto divoké vášně? kdo dovede skrotiti tyto bujné mysle? Pak ale nebude můj úřad už existovati toliko dle jmena, a městská rada bude nucena zdvojnásobiti moje služné, nebude-li třeba nejprvé mne zatknouti pro rušení veřejného pořádku!“

Nuže, velice oprávněné tyto obavy počínaly se uskutečňovati. Zlo neobmezilo se na bursu, na kostel, na divadlo, na budovu učené společnosti, na radnici, ono vniklo i do bytů soukromých, a to ani ne v průběhu čtrnácti dnů od onoho strašného představení „Hugenottů“.

Bylo to v domě bankéra van Kollaerta, co se objevily první známky této epidemie.

Tento boháč dával ples anebo spíše věneček, a sezval veškerou honoraci města. Podařila se mu totiž jakási finanční spekulace, i chtěl na oslavu toho otevříti své salony svým spoluměšťanům.

Večerní zábavy flamské jsou s dostatek známy. Pije se pivo a sladká voda, sem tam se trochu hovoří o počasí, o naději na žně, o zahradničení a zejména o pěstování tulipánů. Chvílemi zatančí někteří volnou a odměřenou sousedskou; někdy také se pokusí o nějaký šoupavý valčík, ale tak volný valčík, že páry se za minutu sotva půldruhékráte otočí, držíce se při tom pokud nejdál možno za ruce. Chtěliť Kikandoňané ve svých zábavách také zaváděti polku, upravenou ovšem ve čtyry takty, ale tančící vždycky tak zůstali pozadu za orkestrem, že nemohl se tento tanec udržeti. Takový byl tedy ples navštěvovaný vznešenou společností kikandonskou, a nikdy tyto pokojné zábavy, ve kterých mladí lidé nalézali potěšení mírné a počestné zároveň, nezavdaly příčiny k nemilým výtržnostem.

Co se to tedy přihodilo, že onoho večera sladká voda pana bankéra van Kollaerta zdála se býti ohnivým vínem, šumícím šampaňským, rozohňujícím punčem? Čím se stalo, že asi uprostřed slavnosti jakási nepochopitelná opojenost uchvátila mysli oněch pozvaných? Proč vážná sousedská proměnila se v divokou tarantellu? Proč i ti hudebníci tak prudce hráli nedbajíce už taktu? Jaký to proud elektrický probíhal salóny? Čím to, že páry se sblížily a k sobě se tlačily, že ruce se křečovitě tiskly, že i pánové sami pustili se do divokého skákání, opovrhujíce tím krásným někdejším tancem, tak vážným a tak slušným?

Bohužel, který Oedip byl by mohl rozluštiti všecky tyto spletené otázky? Komisař van Tschihall stál toho večera sice na stráži a čul blížící se nebezpečí, ale nemohl je zažehnati. Ba nebyl ani s to, aby mu utekl, a cítil, jako by mozek jeho pevné vůli se vymykal, a jakási opojenost mu vstupovala do hlavy. Všecky jeho city se bystřily a vášně jeho rostly. Opět a opět vrhal se na mísy s cukrovinkami a pokroutkami a pojedl toho tak ohromné množství, jako by byl kdo ví jak dlouho se postil.

Mezitím rozvášněnosti přibývalo. Ze všech prsou vycházely takové vzdechy, že bylo slyšeti jako prodloužené hučení. Všichni tančili a tančili tenkráte do opravdy. Tváře všech hořely a oči jenjen jiskřily. Rozkvašenost dosáhla nejvyššího stupně.

Tu spustil orkestr známý valčík ze „Střelce kouzelníka“, jehož pohyby jsou tak odměřeny a volny. Tančící se chytli za ruce, ale to již nebyl valčík, byl to nesmyslný divoký rej, závratný vír, hoden býti veden nějakým Mefistofelem, jenž by byl tloukl takt hořící pochodní. Pak se všichni pustili do kvapíku, ale do tak pekelného kvapíku, že nikdo je nemohl již zadržeti, a že tančící lítali pokojemi, z kuchyně ven, na schody, dolů do sklepa a zas nahoru na půdu, všichni pohromadě, mládenci i panny, otcové i matky, lidé všeho věku, vší váhy i všeho pohlaví, tlustý bankéř van Kollaert, paní van Kollaertová, páni radové, úřadníci, soudcové, pan radní van Nyklós, paní van Trikasová, pan purkmistr van Trikas a i sám ostražitý pan komisař van Tschihall, který nikdy později nemohl se upamatovati, s kým tančil oné hrozné noci vášně.

Ale ona na něj nezapomněla. Od toho dne vídala jej ve svých snech a často vzpomínala, kterak ji horoucí komisař tiskl k sobě ve vášnivém objetí.

A ta ona byla líbezná Tetermína!