ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pobouření spůsobené hádkou pánů Mltschella a Kustosa bylo se pomalu utišilo. Souboj se neodbýval, a bylo tedy lze doufati, že Kikandon opět upadne v onu obyčejnou apathii, kterou toliko taková nepochopitelná událost dovedla na okamžik porušiti.

Mezitím pilně se pokračovalo v kladení rour, jež měly plyn doktora Oxe, kysličník to vodičitý, vésti do veřejných budov. Dláždění ulic kikandonských, na jehož vytrhání pan purkmistr tolik huboval, znova se nad rourami zavíralo; ale scházely ještě hořáky, neboť jich konstrukce tak byla komplikovaná, že bylo třeba objednati je z ciziny. Doktor Ox mohl se roztrhati, jak všude se svým laborantem Ygenem pomáhal. Musilť všude býti přítomen, tu aby popoháněl dělníky, tam aby plynoměr upravoval a pod. Mezitím zároveň již rozkládal ohromné nádržky vody v kyslík a vodík, ač plynovod ještě nebyl zcela dokončen.

Doktor Ox chystal se v brzku zahájiti svůj nový svítivý plyn a to ve městském divadle; neboť nemyslete, že Kikandon nemělo divadlo. Bylo to stavení imposantní, jen že, co se týče slohu, mělo tak trochu od každého. Byloť vystavěno v byzantinském, římském, gotickém i renaissančním slohu, mělo dvéře kulaté, okna obloukovitá, po pilířích plno fantastických roset, jedním slovem pravý to dům „na ukázku“ slohů. Od přísných harmonických linií řeckého chrámu až k rozmarnému komfortu novověké kavárny, vše bylo v této budově zastoupeno. Nikdo se ostatně tomu nediv, neboť stavba divadla započala r. 1175 za purkmistra Ludvíka van Trikasa a nebyla dříve dokončena než r. 1837 za purkmistra Natalisa van Trikasa. Stavěloť se tedy na něm plných sedm set let a architektura jeho byla se pomalu přispůsobila všem věkům a všem jich obdobám. Nicméně však to bylo krásné stavení a jeho římské pilíře a byzantinské klenby slibovaly zcela pěkně se jeviti v osvětlení kysličníkem vodičitým.

Na tomto divadle kikandonském téměř všecko se provozovalo, nejvíce však opery a operetky, ač tu musíme podotknouti, že zejména poslednější tak velice byly změněny, že by vlastní skladatelé nikdy nebyli poznali svá díla.

Poněvadž se vším všudy se v Kikandově jen courali, musela i dramatická díla tomu se přispůsobit. Ač začátek býval již o čtvrté hodině, a teprv o desáté hodině bývalo po všem, nebylo slýcháno, aby v těchto šesti hodinách bylo sehráno více než nejvýše dva akty některého kusu; nechť se dával Robert Ďábel, Hugenoti neb Vilém Tell nebo pod., každý podobný kus tak pomalu býval hrán, že trval obyčejně po tři večery. Kde bylo jakékoli vivace, to se v divadle kikandonském rozplizlo v dlouhánské adagio. A což allegra se teprva vlekla! Nota, která jinde měla hodnotu čtyryašedesátiny, zde považována byla za plnou, a nejrychlejší rulády měnily se dle vkusu Kikandoňanů v pravé chorály. Měl-li zazněti nějaký trilek, museli jej dříve upraviti tak, aby neurážel uši kikandonských milovníků hudby. Krátce, abychom jediný toliko podali příklad, rychlá árie Figarova na začátku 1. jednání „Lazebníka Sevilského“ trvávala aspoň padesát osm minut, a to ještě jen byl-li zpěvák zvláště ohnivý.

Umělcům, kteří odjinud bývali na kikandonské divadlo povoláni, nezbylo, jak se rozumí, nic jiného, než aby se těmto zvykům podrobili. Jsouce ale dobře placeni rádi si to dávali líbit a ve všem poslouchali smyčce řiditele orkestru, jehož allegro nikdy nečítalo více než osm taktů za minutu. A jaké triumfy slavili oni umělcové, kteří dovedli unésti Kikandoňany, aniž by je umdleli! V odměřených hezky dlouhých přestávkách plácly pravidelně všecky ruce, a kritiky druhého dne psávaly o „hřímavém potlesku“. Nestalo-li se při takových příležitostech, že udivená budova se rámusem tím nezachvěla a nesesula, můžeme to věru jen tomu přičítati, že ve dvanáctém století, kdy stavěli základy, nešetřívali ani cementu ani staviva.

Aby ale takové rozčilující výjevy zcela nepobláznily nadšené Flamy, nehrávalo se než jednou za týden, čímž měli jednak hercové času ještě více vhloubati se do svých úloh, jednak mohli posluchači mnohem důkladněji stráviti různé krásy dramatické poesie.

Tak to bylo dlouhá leta. Cizí umělcové zavítávali obyčejně do Kikandonu, když si chtěli odpočinouti od namáhání na jiných jevištích, a úplně tímto řádem bývali spokojeni; tu najednou asi čtrnácte dní po aféře Mltschell-Kustos nová událost veškeré obyvatelstvo poděsila.

Bylo to v sobotu, a v ten den se v opeře hrálo. Nebylo dnes zahájení nového osvětlení doktora Oxe, jak by dle toho, že roury v divadelní budově již ústily, dalo se souditi: nebylyť hořáky, o jichž komplikovanosti jsme se již zmínili, z ciziny ještě došly, a měly tudíž dnes ještě jednou konati službu milové svíčky ve starožitném lustru nastrkané. Kasa otevřena o jedné hodině odpolední, a ve čtyry hodiny byl dům již plný. Ba lidí se tolik hrnulo ku kase, že stáli až na konec náměstí sv. Ernufa, až k samé lékárně Jossa van Liefrinka. Z tak četné návštěvy dalo se zajisté souditi na pěkné představení.

„Půjdete dnes večer do divadla?“ ptal se ráno pan radní pana purkmistra.

„Ovšem že,“ odpověděl van Trikas, „a vezmu s sebou paní van Trikasovou i svou dceru Zuzanku a naši milou Tetermínu. Vždyť víte, jak ty ženské po pěkné hudbě jen blázní.“

„Slečna Zuzi půjde tedy také?“ ptal se pan radní.

„Zajisté, milý van Nyklóse.“

„To bude můj Franc zajisté jedním z prvních, kteří půjdou si koupit lístek.“

„Oh, je to horká krev, ten váš hoch,“ pravil vážně pan purkmistr. „Měl byste si na něj dávati pozor!“

„Vždyť miluje, van Trikase! milujeť vaši roztomilou Zuzi.“

„Nu, však ona mu neujde. Jakmile jsme se oba na tomto sňatku usnesli, čeho žádá váš syn ještě více?“

„Ničeho nežádá, praničeho, ten dobrý hoch. Já už také nic neříkám, ale dnes večer —“

„Oh to bouřné mládí!“ usmíval se pan purkmistr zpomínaje svých mladých let. „I my jsme takovými bývali, můj ctihodný radní! i my jsme milovávali a také jsme za svými děvčaty běhávali do divadla!“

„Tedy se dnes večer uvidíme. Jářku, jak se vám líbí ten Fioravanti? Je to umělec, co? Však zajisté tak snadno nezapomene nadšeného potlesku, jehož se mu dostalo v Kikandonu!“

A vskutku byl slavný tenorista Fioravanti svou virtuositou, svou dokonalou školou a překrásným hlasem šmahem si dobyl nadšené přízně obecenstva. Již před třemi nedělmi byl slavil v „Hugenottech“ pravé triumfy.

První jednání, upravené dle vkusu Kikandoňanů, bylo trvalo celý večer. Pokračování podáno dle zvyku kikandonského, aby obecenstvo příliš nebylo rozčilováno, až druhý týden, a i tu nekonečnými andante prodlouženo druhé jednání tak, že stačilo zrovna zas na jeden večer. Třetí týden předvedeno konečně třetí jednání této slavné opery Meyerbeerovy; ale jakkoliv po všecky tři akty nadšení diváků pro slavného pěvce Fioravantiho stále jen rostlo, byli všickni nejvíce zvědavi jednání čtvrtého, a proto byli naši dobří Kikandoňané čtvrtého týdne již vskutku trochu jako netrpěliví.

Čtvrtý ten týden nadešel, a právě dnes večer mělo se hráti. Ó jak se všichni těšili na duetto Raoula s Valentinou, na tento dvojhlasý hymnus lásky, zpívaný i se všemi svými crescendo, stringendo, accelerando, piu crescendo hodně zvolna, pomalu, ba nekonečně! Ó jaké to kouzlo, vše to slyšeti!

Také nebyly ještě ani čtyry hodiny, a již byl sál naplněn, a lóže, sedadla, přízemí i galerie lidmi jen se hemžily. V lóžích v prvním pořadí trůnili pan purkmistr van Trikas, slečna van Trikasova, paní van Trikasová a líbezná Tetermína v čepci s fábory bramborové barvy; o něco dále pan radní van Nyklós s rodinou, zamilovaného France v ni počítaje. Byli tam též van Kustosovic i van Mltschellovic, a dále pan soudce Honoré Syntax, pan Norbert van Sutman, pan řiditel pojišťovací společnosti, tlustý bankéř pan van Kollaert, co pořád jen o německé hudbě snil a sám též trochu byl hudebníkem, pan berní van Rupp, řiditel akademie pan Jeroným Resh, pan komisař van Tschihall, všichni ovšem se svými rodinami, a tolik ještě jiných hodnostářů města, že by jich vypočítávání čtenáře marně nudilo.

Jindy mívali Kikandoňané zvyk chovati se před vyhrnutím opony co nejtišeji; jedni dočítali zde své noviny, druzí spolu šeptavým hlasem sem tam nějakou myšlenku vyměňovali, jiní zase pásli polovyhaslé své zraky po kráskách již přítomných, a ti, co se ubírali na svá místa, hleděli, aby se k nim s pokud možno nejmenším hlukem dostali.

Dnešního večera však bylo pozorovati, že ještě před vyhrnutím opony panoval jakýsi zvláštní ruch v divadle. Hýbaliť se tu lidé, kteří jindy a jinde nikdy se nehýbali. I vějíře dam s neobyčejnou rychlostí vzduchem lítaly; ba zdálo se, že tu jakýsi silnější vzduch vane a prsa všech naplňuje, neboť každý prudčeji a silněji oddychoval. Mnohých zraky plály, abychom tak řekli, intensivností plamenů lustrových, které dnes také vydávaly lesk neobyčejný, ač bylo vše zůstalo při starém a svíčky nebyly rozmnoženy. Ano, kdyby bylo nové osvětlení doktora Oxe zavedeno, nebyl by se tomu nikdo divil; ale dnes ještě tomu nebylo tak.

Konečně byl již celý orkestr pohromadě. První houslista právě obešel všecky své kolegy, aby jim skromně sdělil své „A“, nástroje smyčcové, foukací jsou již naladěny, a řiditel orkestru čeká u svého pulpitu již jenom na znamení, aby se začalo.

Nyní zvonek zazněl. Čtvrté jednání „Hugenottů“ počalo. Vášnivé allegro appassionato v meziaktí přehraje se s onou velebnou volností kikandonskou, která Meyerbeera sice byla by přivedla k zoufalství, Kikandoňanům ale tak velice byla dle chuti.

Však brzy pozoruje řiditel orkestru, že jaksi již nevládne účinkujícím svým personalem, ba že má co dělat, aby tyto jindy tak tiché a tak poddajné hudebníky udržel v taktu. Jsou to zejmena foukací nástroje, které nápadně pospíchají, a pevnou rukou musí je dirigent udržovat, aby nepředstihly nástroje smyčcové, ješto by se stanoviska harmonického nepěkného asi tím bylo dosaženo účinku. Ba už ani ten fagotista, syn to lékárníka Jossa Liefrinka — mladík tak slušný a jinak přec tak dobře vychovaný — nedrží takt.

Valentina začala svůj recitativ:

však ač „bol — s ní sedá“, ona přece spěchá. Řiditel orkestru a všichni jeho hudebníci urychlují s ní, nejsouce si snad ani toho vědomi, její cantabile, které mělo ve volném taktu postupovat. Když Raoul objeví se ve dveřích v pozadí, neuplyne mezi okamžikem, co Valentina obrátí se k němu a jej ve vedlejším pokoji ukryje, ani čtvrt hodiny, kdežto jindy dle tradice kikandonského divadla těchto třicet sedm taktů recitativu vyžadovalo zrovna třicet sedm minut.

Saint-Bris, Nevers, Cavannes a katoličtí pánové vstoupí, snad poněkud rychle, na jeviště. Skladatel udal na partituře allegro pomposo, a orkestr i pánové jdou sice allegro, ale ani dost málo pomposo, a při sceně spiknutí a žehnání dýk nedají se udržeti už ani v allegro pravidelném. Ani zpěváci ani hudebníci neznají již uzdy, a sám řiditel orkestru už ani nepomýšlí, aby je zadržoval.

Obecenstvo toho ostatně nežádá, naopak jest u vytržení a v nejhlubších útrobách spolu cítí s těmi, kdož zpívají:

Slib i přísaha rychle se vykonají; sotva že Nevers má času dát ujištění, že „mezi předky své čítá hrdiny, ne však vrahy“, již jej zatknou. Čvrtníci a konšelé vrazí zuřivě na jeviště a rychle odpřisáhnou „kacíře skolit jednou ranou“.

Saint-Bris vyzývá ve dvoučtvrtečním taktu katolíky k pomstě. Oni tři mnichové, kteří „lehounce kráčejíce“ mají volným krokem přinésti koš s bílými stužkami, málo dbají předpisu a na jeviště se přímo vyřítí. Již vytasili přítomní své meče a své dýky, a obratem ruky jim je mnichové také požehnali. Sopran, tenor i bas s ráží pustí se do allegro furioso, a učinivše z dramatického zpěvu rychlou čtverylku, řvou hrnouce se ven:

Obecenstvo nemohlo se udržeti a vstalo. V lóžích, parteru i na galeriích, všude nejživější hnutí. Vypadá to, jako by diváci chtěli s panem purkmistrem van Trikasem v čele slézti jeviště, aby se připojili ke spiklencům a vyhubili Hugenotty, jichž náboženské náhledy jinak ale schvalují. Všeobecné „výborně“, sál se potleskem otřásá, umělci jsou vyvoláváni. Tetermína mává zimničně rozčilena svým čepcem s fábory bramborové barvy, světla vydávají neobyčejně skvělou zář.

Raoul místo aby pomalu nadzdvihoval oponu, velkopyšně ji vejpůl přetrhne a stojí Valentině tváří v tvář.

Konečně je zde ono velké duetto, a také vskutku oba zpívají allegro vivace. Raoul nečeká na otázky Valentininy, a ona také příliš pospíchá, než aby vyčkala jeho odpovědi.

Krásné místo:

promění se v rychlý kvapík, který vypadá, jako by ho byl Offenbach komponoval.

Známé andante amoroso:

jest už věru „vivace furioso“, a violoncell v orkestru dávno zapomněl, že má dle partitury sledovati věrně hlas zpěvákův.

Marně Raoul volá:

Valentina nemůže nic prodlužovat, jest viděti, že nezvyklý oheň ji sžírá.

Jeho vysoké H a C přespříliš nucené mají hrozný zvuk a on sebou škube a hází jako by šílil.

Zazní hrana — ale jaké to podivně zrychlené zvonění! Patrně se zvoník také necítí; jest to hrozné zvonění na poplach, které co do vzteklosti s orkestrem závodí.

Posléze překrásná stretta, která má zakončiti jednání:

skladatelem co allegro con moto naznačená rozvlní se v zuřivé prestissimo, jako by přes jeviště lokomotiva přejela. Zvon opět udeří, Valentina klesne ve mdlobách, Raoul vyskočí oknem. — — —

Byl již svrchovaný čas. Orkestr byl tak opojen, že by nebyl mohl ani pokračovati. Taktovka řiditelova samým tlučením o napovědovu budku úplně jest rozbita a zbývá z ní již jen kousek dřeva. Strany houslí praskly, smyčce jsou zpřetrhány. V každém bubnu jest po jedné velké díře, a basista si dokonce vylezl na svůj bručivý nástroj nahoru! První klarinetista spolknul násadku svého klarinetu, a první hoboista něco podobného též ještě překusuje. Pozoun jest všecek ohnut, a nešťastný hornista nemůže už vytáhnouti ruku, kterou samým horlivým hraním příliš hluboko vstrčil do svého nástroje.

A což teprv obecenstvo! To jest udýchané, rozčilené, řve, křičí a gestikuluje! Všech obličeje se rdí jakoby rozpáleny vnitřním požárem. U východu všichni se tlačí a strkají, mužští bez klobouků, dámy bez šátků. Na chodbách nastane pak ještě větší tlačenice, ano již se hádají a dokonce se i perou. Zde neplatí žádná už autorita, pana purkmistra nikdo nedbá! Všichni sobě jsou rovni před touto rozčileností vskutku pekelnou.

Však za několik okamžiků, když každý octnul se už na ulici, rozhostí se opět starý klid, a každý pokojně kráčí k domovu chovaje jen ještě mlhavé upomínky na to, co právě před chvílí byl procítil.

Čtvrté jednání „Hugenottů“, které jindy trvávalo plných šest hodin, bylo, počavši o půl páté hodině, skončeno již v pět hodin bez dvanácti minut. Trvalo tedy — osmnáct minut!