ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Jakže?“ ptal se pan purkmistr van Trikas radního van Nyklóse.

„Ano, tato válka jest nutna,“ odpověděl pan radní pevným hlasem; „nadešel čas pomstiti naši urážku.“

„Nuže, a já vám pravím,“ jal se rozhorleně mluviti purkmistr, „že občané kikandonští nebyli by hodni svého jména, kdyby nepoužili této příležitosti a nedobyli si slavného zadostučinění.“

„A já tvrdím, že musíme co nejdříve shromážditi své pluky a vytrhnouti do pole.“

„Tak, pane, tak?“ odvětil van Trikas. „A takto ke mně mluvíte?“

„Ano, k vám, pane purkmistře, a jsem odhodlán vám nesmlčeti žádnou pravdu, byť byla vám trpkou.“

„Pravdu povím já vám, pane radní!“ křičel pan van Trikas už celý bez sebe. „Ano, pane, každé opoždění by bylo zneuctěním! Již devět set let čeká město Kikandon na okamžik ten, kdy bude moci schladiti svou pomstu, a nechť si mluvíte cokoliv, nechť je vám to vhod nebo ne, my potáhneme do boje!“

„Ha, vy tedy tak?“ nedal se pan radní zastrašit. „Nuže, pane, vytáhneme bez vás, nebude-li vám libo přijíti!“

„Místo purkmistra jest v prvním šiku, pane!“

„A místo radního také, pane!“

„Vy mne urážíte, pane, a nedám si váš odpor už déle líbiti!“ zkřikl purkmistr, jehož pěstě měly tisíc chutí na jeho protivníka se svézti.

„A vy mě svým pochybováním o mém vlastenectví neméně urážíte!“ křičel van Nyklós postaviv se do obrany.

„Pravím vám, pane, že armáda kikandonská dá se na pochod nejdéle do dvou dnů!“

„A já zase tvrdím, že neuplyne ani čtyrycet osm hodin, abychom nestáli již proti nepříteli.“

Již z tohoto zlomku rozmluvy každý poznal, že oba odpůrcové hájili stejnou myšlenku. Oba chtěli totéž, ale jsouce rozdrážděni tak se hádali, že van Nyklós neposlouchal, co říká van Trikas, a van Trikas zase neslyšel řeči Nyklósovy. I kdyby oba byli bývali náhledů protivných, kdyby purkmistr byl býval pro válku a radní se byl přimlouval za mír, nemohla hádka býti prudší. Oba někdejší přátelé divoce na sebe pohlíželi. Jejich zardělé tváře, jiskřící se oči, třesoucí se svaly a zlostné křičení, které někdy až i v pravý řev přecházelo, jevily, že již jenom na to čekají, aby mohli jeden na druhého se vrhnouti.

Na štěstí je hodiny, které začaly na věži bíti, zrovna zadržely, když už chtěli do sebe se dáti.

„Konečně udeřila naše hodina!“ zvolal purkmistr.

„Jaká ,naše hodina‘?“ ptal se van Nyklós.

„Hodina, kdy máme jíti nahoru na věž.“

„Pravda, a ať vy jdete nebo ne, já se tam podívám, pane!“

„Já také!“

„Pojďme!“

„Pojďme!“

Nechť si nemyslí čtenářové, že purkmistr a jeho radní ubírají se k nějakému souboji: oběma co nejpřednějším hodnostářům města bylo shromáždění ulice Monstrelet uložilo vylézti na věž a odtamtud rozhlédnouti se po krajině směrem k Virgamenu, aby strategický pochod armády kikandonské byl již napřed určen a pojištěn.

Ačkoli oba v té věci úplně souhlasili, nepřestali po celé cestě se hádati. Jejich hlasy se ulicemi rozléhaly, ale ostatní stejně rozdrážděni valně si toho nevšímali, ba naopak by každého klidného člověka byli nyní považovali za kus netvora.

Přišedše ku věži byli oba již v nejvyšším vzteku. Nebyli už ani červeni, nýbrž přílišnou zlostí zase zbledli. Z této hrozné hádky, ač původně ve všem se srovnávali, dostávali už křeče, a vůbec jest známo, že bledost znamená nejkrajnější stupeň zlosti.

Před úzkými schody nahoru do věže se srazili. Kdo měl jíti první? Kdo první měl stoupati po točitých schodech vzhůru? Máme-li říci pravdu, nemůžeme zatajiti, že nastalo opravdové tahání a strkání se, a že radní van Nyklós úplně zapomínaje úcty svému představenému povinné první se tlačil a také dostal na tmavé schody.

Nejprvé brali oba po čtyrech schodech najednou, spílajíce při tom až běda, i bylo se obávati, že nahoře na věži, tři sta padesát sedm stop nad dlážděním kikandonským, vše hrozným spůsobem se skončí.

Ale oba odpůrci brzy se uhnali, a již asi na osmdesátém schodě uvolnili; odtud pak jen pomalu stoupali silně při tom oddychujíce.

Odtud ale — byl to následek jich upachtění či něčeho jiného? — zlost jejich, neulevila-li úplně, alespoň už se nejevila tím zuřivým láteřením. Oba mlčeli, a podivná to věc, čím výše stoupali, tím více jejich rozčilenost ochabovala. Jakési umírnění opanovalo jich mysli. Mozky jejich přestaly vříti, jako přestává vařiti se voda v hrnci, jejž jsme odstavili od ohně. Proč to?

Neznáme toho příčiny, ale jisto jest, že oba odpůrcové, došedše druhého oddělení schodů, dvě stě šedesát šest stop nad městem, usedli a již velice upokojeni skoro beze zlosti na sebe hleděli.

„To je výška!“ vzdychnul si pan purkmistr utíraje si šátkem zpocené čelo.

„Je to vysoko,“ přizvukoval van Nyklós; „vždyť víte, že naše věž jest ještě o čtrnácte stop vyšší nežli věž sv. Michala v Hamburku?“

„Ano, vím to,“ pravil vážně pan purkmistr, a jemu co první osobě města můžeme tuto nevinnou lež z marnivosti snadno odpustit.

Za několik okamžiků pokračovali oba hodnostáři ve svém stoupání. Tenkráte šel pan purkmistr napřed, a van Nyklós nečinil žádných námitek, ba naopak stalo se, že na třistém čtvrtém schodě van Nyklós jal se ze zadu podpírati purkmistra, který už nemohl dál, a že jej strkal před sebou nahoru.

Purkmistra to těšilo; dostoupiv vrcholu řekl velmi přívětivě: „Děkuji vám, van Nyklóse, však já se vám odsloužím.“

Byvše dole u věže před chvilkou ještě divokými šelmami, které se na sebe sápaly, vylézali nahoru nyní co dobří přátelé.

Počasí bylo překrásné. Byl měsíc máj, slunce jasně zářilo. Jaký to krásný, čistý vzduch! Na velkou vzdálenost bylo znáti ještě i nejnepatrnější předměty. V neveliké dálce bělaly se hradební zdi Virgamenu, červenaly se jeho střechy, trčely jeho vížky slunečním jasem ozářené. A to bylo ono město, jež bylo odsouzeno ke všem hrůzám pálení a drancování!

Purkmistr i radní byli se usadili na malou kamennou lavičku jako dva přátelé, jichž duše splývají v tétéž sympathii. Nemohouce udýcháním ani mluviti, aspoň se na sebe koukali. Po nějaké chvíli pravil pan purkmistr: „To je krása!“

„Ano, jest to překrásné!“ odpověděl pan radní. „A nezdá se vám, důstojný příteli, že lidstvo by mělo přebývati v takovýchto výšinách, než aby se plazilo tam dole po té kůře naší zeměkoule?“

„Smýšlím s vámi stejně, můj dobrý van Nyklósi,“ odvětil purkmistr, „smýšlím s vámi stejně. Zde lépe chápeme vše, co příroda k nám mluví, zde jaksi všemi smysly najednou můžeme vše lépe pochopiti. V takovýchto výškách měli by se filosofové vychovávati a zde by měli mudrcové přebývati, povznešeni jsouce nad mizernosti tohoto světa.“

„Nechtěl byste obejíti galerií?“ ptal se po chvíli van Nyklós.

„Obejděme galerií,“ pravil ochotně van Trikas.

A zavěsivše se ruku v ruce prohlíželi si oba přátelé se všech stran krajinu, činíce při tom jako jindy dlouhé přestávky mezi jednotlivými svými poznámkami.

„Již tomu nejméně sedmnáct let, co jsem nebyl nahoře,“ pravil van Trikas.

„A já tu nebyl nikdy,“ přiznával se radní. „Teď toho ale lituji, neboť pohled s této výše je věru božský. Vidíte tamhle, drahý příteli, jak hezky vine se říčka Vaar zelenými lučinami?“

„A tamto ty výšiny! Jak krásně uzavírají obzor! Podívejte se na onen věnec zeleného stromoví, který jest tamto tak malebně rozprostřen. Ah, ta příroda, ta příroda, van Nyklósi! Nikdy nebude moci lidská ruka s ní závoditi!“

„Jest to čarovné, můj drahocenný,“ potvrzoval pan radní. „Vizte tam ono stádo na květnaté louce, ty volečky, kravičky, ovečky…“

„A zde lidé, jdoucí do polí! Člověk by je měl za pastýře z Arkádie, jen kdyby měli šalmaje.“

„A nad vší tou krásnou úrodnou krajinou to modré nebes klenutí, ni jedním obláčkem nezachmuřené! Ah, Nyklósi, zde myslím každý by se musil státi básníkem! Vidíte, teď to věru nechápu, že svatý Šimon se na svém sloupu nestal největším básníkem na světě!“

„Snad že jeho sloup nebyl dosti vysokým,“ přisvědčil van Nyklós s jemným úsměvem.

V tuto chvíli zazvučela zvonková hra. Krásně naladěné zvonky sezváněly jeden z nejrozkošnějších svých kousků. Oba přátelé byli u vytržení.

Když vše zase utichlo, pravil pan purkmistr svým tichým, klidným hlasem: „Ale proč jsme vlastně na tu věž vylezli?“

„Je pravda,“ odpověděl pan radní, „necháváme se unášeti svými sny…“

„Proč jsme tedy sem nahoru vylezli?“ opakoval ještě jednou pan purkmistr.

„Vylezli jsme nahoru,“ odvětil van Nyklós, „abychom vdýchali tento čistý vzduch, lidskými slabostmi ještě neporušený.“

„Nuže, nesestoupíme zase dolů, příteli van Nyklóse?“

„Sestupme, příteli van Trikase.“

Oba hodnostářové ještě jednou na rozloučenou se podívali na překrásné panorama před jich zrakem rozložené, pak popošel purkmistr v před a jal se volným krokem sestupovati. Několik schodů za ním následoval ho radní. Brzy octli se u onoho oddělení schodů, u kterého se byli zastavili a sedli, když lezli nahoru. Zde již tváře jejich počínaly se pokrývati ruměncem. Zadrželi chvíli, a pak ve své cestě pokračovali.

Neuplynula ani minuta, a již žádal pan purkmistr van Nyklóse, aby tak nepospíchal a neseděl mu tak na zádech, ješto mu „to vadí“. Ba, ono mu to více než „vadilo“, neboť o dvacet stupňů níže již rozhodně poručil panu radnímu, aby se trochu zastavil, by mohl popojíti v před.

Ale van Nyklós mu odvětil, že nemá chuti zůstati jednou nohou ve vzduchu, až by se panu purkmistrovi něco uráčilo, a sestupoval dále.

Van Trikas odpověděl slovem dosti drsným. Na to van Nyklós také nemlčel a urážlivě dotknul se věku purkmistrova, ač znal rodinné podání, které tomuto ukládalo vyčkati smrti své manželky, aby se mohl po příkladu svých předků podruhé oženiti. Van Trikas sestoupil sice ještě asi dvacet schodů, ale rázně van Nyklósovi dal na srozuměnou, že s ním ještě o tom promluví. Vsak van Nyklós tak dlouho nečekal a řka, že nedá se tak dlouho zdržovati, nyní že on musí napřed, strkal se do předu. Poněvadž ale schody byly velmi úzké, museli teď oba hodnostářové přijíti do sebe, což v té čiré tmě bylo zvláště nebezpečné. Nadávky „hulvátů“ a „neohrabanců“ byly nejjemnější titulatury, které se tu střídaly.

„Uvidíme, vy hlupáku, jak budete pitvorně v té válce vyhlížeti a ve kterém šiku půjdete!“ křičel purkmistr.

„Zajisté v šiku tom, jenž bude vašemu předcházeti, vy hňupe!“ odpovídal van Nyklós.

Křik na to se zdvojnásobil a bylo potom, jako by dvě těla po schodech dolů se kutálela.

Co se to stalo? Jaká to náhlá změna nálady? Proč se tito dva beránkové, kteří se nahoře zcela mírně snášeli, o dvě stě stop níže měnili se v pravé tigry?

Buďsi tomu jakkoliv, vrátný uslyšev tento rámus otevřel vrátka na schody vedoucí právě v tu chvíli, když oba odpůrcové celí již potlučeni navzájem si rvali vlasy — na štěstí pouze z paruk.

„Však mi dáte zadostučinění!“ křičel purkmistr nastavuje svému protivníkovi pěst k samému nosu.

„Kdy se vám uráčí!“ řval van Nyklós zdvihnuv pravou nohu do výše.

Vrátný jsa sám všecek rozlícen — nevíme proč — neviděl v tom výstupu nic podivného, ba měl spíše tisíc chutí sám pustiti se do obou. Ale tenkráte se zdržel a šel hlásati po celém městě, že mezi panem purkmistrem van Trikasem a panem radním van Nyklósem bude se co nejdříve odbývati souboj.