ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pan radní van Nyklós a pan purkmistr van Trikas měli se přece jednou dovědět, co to jest míti nepokojnou noc. Nedalať jim vážná událost, která se přihodila v domě doktora Oxe, spáti. Nemohliť se ani jeden ani druhý domysliti, k jakým koncům to povede. Bylo zde třeba na něčem se usnášeti? mělo zastupitelstvo městské jimi representované zde zakročiti? či bylo třeba zvláštních nařízení, aby tento skandál se neopětoval?

Jaký div, že tolikero pochybností velice znepokojilo tak slabé povahy? Proto „usnesli“ se oba hodnostářové, že druhého dne se sejdou. V ten den tedy před polednem odebral se pan purkmistr van Trikas osobně k panu radnímu van Nyklósovi. Shledal svého přítele již pokojnějšího, jakož i on byl také sám nabyl dřívějšího klidu.

„Nic nového?“ ptal se van Trikas.

„Nic nového od včerejška,“ odpověděl van Nyklós.

„A což pan doktor Dominik Kustos?“

„Neslyšel jsem o něm už ani slova, ani o advokátu Ondřeji van Mltschellovi.“

Konečně po celohodinné rozmluvě, která by se vešla na tři řádky a kterou pominouti není věru škoda, usnesli se purkmistr i radní na tom, že spolu navštíví doktora Oxe, aby od něho něco více o případu tom vyzvěděli, aniž by však dali svou zvědavost na sobě znáti.

Proti všem svým zvykům a obyčejům jali se toto své usnešení hned prováděti. Opustili společně dům a ubírali se k továrně doktora Oxe, nalézající se za městem blíže brány Odnardské, která, jak víme, již dávno hrozila sesutím.

Nebyli sice zavěšeni ruku v ruce, ale šli passibus aequis, krokem volným a slavným, tak že sotva třináct palců za sekundu urazili. Byl to ostatně krok v tomto městě zavedený, neboť od časů nepamětných nebylo vídáno, aby někdo utíkal ulicemi kikandonskými.

Čas od času zastavovali se naši hodnostářové, tu na tichém městském rozcestí, tu u nějakého rohu klidné ulice, aby přijímali pozdravy.

„Dobré jitro, pane purkmistře,“ pozdravoval některý.

„Dobré jitro, příteli,“ odpovídal van Trikas.

„Nic nového, pane radní?“ ptal se jiný.

„Nic nového,“ odpovídal van Nyklós.

Však na jistých udivených obličejích, na jistých tázavých pohledech bylo znamenati, že zpráva o včerejší hádce již po celém městě se rozšířila.

Již ze směru, kterým se ubíral van Trikas, byl by i nejhloupější Kikandoňan uhodl, že jeho purkmistr ubírá se za nějakou vážnou záležitostí. Záležitost Kustos-Mltschell byla tedy sice v mysli všech, ale netvořily se ještě strany.

Byliť ostatně oba, advokát i lékař, stejně váženi. Advokát van Mltschell v tomto městě, kde soudů nebylo, nikdy neměl příležitosti někoho hájit, a proto ještě neprohrál žádného procesu; co se týče doktora Kustosa, byl to ctihodný praktikus, který po příkladě svých kolegů léčil všecky nemoci mimo ty, kterými jeho pacienti umírali, zlozvyk to ostatně u členů všech fakult zakořeněný, nechť si tito jsou již v zemi kterékoliv.

Došedše ku bráně Odnardské pan purkmistr i radní udělali malou okliku, aby nepřišli bořící se věži „do rány“, a prohlíželi si ji pak pozorně.

„Já bych řekl, že spadne,“ pravil van Trikas.

„Já bych také řekl,“ přiznal se van Nyklós.

„Leda že bychom ji podepřeli,“ doložil van Trikas. „Ale máme ji podepříti? O to teď jde.“

„Ano, o to jde,“ přisvědčoval van Nyklós.

A prohlédnuvše si důkladně ubohou bránu vydali se dále na cestu, tak že za malou chvíli octli se u továrny.

„Můžeme mluviti s panem doktorem Oxem?“ ptali se oba hodnostářové.

Pro takové notability města byl pan doktor Ox ovšem vždycky doma, a hosté hned uvedeni do pracovny slavného fysiologa. Zde čekali ještě dobrou hodinu, než doktor přišel; aspoň se jim tak zdálo, neboť pan purkmistr jevil dosti povážlivou netrpělivost a jeho soudruh také, což se žádnému nepřihodilo po čas celého jich života.

Konečně vešel doktor Ox a hned se omlouval, že tak dlouho prodléval; skoumal prý plány plynoměrů, upravoval rozvětvení rour a t. d. Ostatně šlo prý všecko ku předu; roury většinou byly již položeny, a za několik měsíců, ujišťoval doktor Ox, bude město zářiti ve skvělém osvětlení. Mohliť si ostatně oba hodnostářové sami všimnouti, že do kabinetu doktorova roury již ústí.

Pak se ptal doktor Ox po příčině, která mu spůsobila čest návštěvy pana purkmistra a pana radního.

„Nu, chtěli jsme se na vás podívati, pane doktore, vždyť tomu už velmi dlouho, co jsme neměli to potěšení. To víte, my u nás často nechodíme, a kroky a vycházky naše jsou spočteny. Jsme už tak zvyklí, že nepřeruší-li nic tuto jednotvárnost, skutečně jsme tomu rádi.“

Udiven zadíval se van Nyklós na svého přítele. Nikdy nebyl tento řekl tolik toho pohromadě, aspoň ne najednou, neodděliv jednotlivé věty širokými přestávkami. Zdáloť se mu dokonce, že van Trikas vyjadřuje se s jakousi živostí u něho neslýchanou. Ba i on sám, van Nyklós, cítil jako tisíc chutí do řeči se vmísiti.

Co doktora Oxe se týče, ten se jen díval na purkmistra, ale výraz jeho tváře měl cosi šelmovského.

Van Trikas, který jindy dříve slova nepromluvil, pokud se pohodlně neuvelebil do nějaké lenošky, tentokrát ani si nesedl a mluvil stoje. Patrně se ho chápala jakási nepochopitelná nervosní rozdrážděnost, ač tato jeho letory byla velmi vzdálena. Ještě sice neházel rukama, ale již se k tomu chýlilo. Van Nyklós zase si přejížděl rukou nohy a hluboce si oddychoval. Oči jeho nabývaly ohně, a bylo na něm znáti, že jest pevně odhodlán ve všem věrnou podporou býti svému příteli a soudruhovi.

Učiniv několik kroků po pokoji zastavil se pan purkmistr těsně před doktorem Oxem a ptal se ho, klada poněkud na svá slova důraz: „A za kolik měsíců myslíte, pane doktore, že budete se svými pracemi hotov?“

„Za tři nebo čtyry měsíce, pane purkmistře,“ odpověděl doktor Ox.

„Tři nebo čtyry měsíce! To jest ale dlouho!“ zvolal van Trikas.

„Až příliš dlouho!“ připojil van Nyklós, který to nemohl již vydržet a nyní už také vyskočil a po bok van Trikasa se postavil.

„Tolik času potřebujeme ku svým přípravným pracem,“ odporoval doktor Ox. „Dělníci, které jsme museli zde v Kikandonu najmouti, nejsou tak příliš od ruky.“

„Jakže? naši dělníci že nejsou od ruky?“ vyskočil pan purkmistr pokládaje slova doktora Oxe za osobní urážku.

„Ovšem že nejsou,“ stál doktor Ox na svém. „Jiný dělník nadělal by toho za deset vašich. Vždyť víte, že jsou to ryzí Flamové!“

„Flamové!“ zvolal van Nyklós zatínaje při tom pěstě. „V jakém smyslu užíváte toho slova, pane?“

„Můj bože, ve smyslu — pěkném, v jakém každý slova toho užívá,“ bránil se doktor.

„Buďsi, pane,“ pravil purkmistr přecházeje dlouhými kroky z kouta do kouta, „nemiluji podobných poznámek. Vězte, že dělníci kikandonští nezadají v ničem dělníkům kteréhokoliv města, a nepůjdeme ani do Paříže ani do Londýna hledati lepších! Co se však vašich prací týče, prosím, abyste jich dokončení uspíšil. Kladením vašich rour je dlažba ve všech ulicích vytrhána, a to jest veřejné pasáži velice na úkor; obchod by si pak mohl stěžovati, a já ve své odpovědnosti co vrchní správce města nechtěl bych vydati se takovýmto až příliš oprávněným výčitkám.“

Kde se to jen vzalo v tom statném purkmistrovi? Mluvil o obchodu, o veřejné pasáži atd., a slova ta mu jen tak lehce překlouzla přese rty, jako by jim byl bůh ví jak zvyklým! Co se to s ním jen dělo?

„A ostatně,“ dodal van Nyklós, „nemůže město na osvětlení už déle čekati.“

„Ale,“ pravil doktor Ox, „město, které bez něho se obešlo osm nebo devět set let…“

„Prá-vě pro-to,“ slabikoval mu rozhorleně van Trikas do tváře. „Jiný čas, jiný mrav! Pokrok všude se hýbe, a my nechceme zůstati za jinými. Zařiďte si to, aby nejdéle za měsíc naše ulice byly osvětleny, aneb zaplatíte notnou pokutu za každý den, o který se opozdíte. Jen si považte, co by se na příklad mohlo státi, kdyby v těch tmavých ulicích vznikla nějaká rvačka.“

„Ovšem,“ pravil van Nyklós, „jediná jiskřička stačí, aby našinec stál už v plném ohni. Co Flam to plamen, pane!“

„Vidíte, když zrovna o tom mluvíme,“ přerval tu van Trikas důmyslné podobenství van Nyklósovo o Flamu a plamenu, „pan komisař van Tschihall, přednosta naší městské policie, podal nám zprávu, že včera večer zde u vás vypukla jakási hádka. Mluvilo se prý o politice?“

„Ano, to je pravda,“ pravil doktor maje se co přemáhati, aby potlačil své vnitřní uspokojení.

„Dostali se prý dva pánové do sebe, advokát van Mltschell a lékař Kustos?“

„Tak jest, pane radní, ale výrazy, jichž oba pánové užívali, neměly do sebe nic povážlivého.“

„Nic povážlivého!“ vzkřikl pan purkmistr. „Jakže? to že není nic povážlivého, když mužové sobě praví tváří v tvář, že neznají dosahu svých slov? Jakou to máte v žilách krev, pane? Či nevíte, že u nás v Kikandonu podobné prohození může míti v zápětí následky nejsmutnější? Vždyť kdyby takhle vy aneb někdo jiný dovolil si mluviti podobným spůsobem se mnou…“

„Aneb se mnou!“ dodal van Nyklós.

A oba hodnostářové stáli tu proti doktoru Oxovi s vlasem zježeným, s rukama skříženýma, hotovi při nejmenším slově, ba při pouhém posuňku nebo pohledu jemu „ukázati co proto“ a dosvědčiti mu, že co Flam to plamen. Ale doktor Ox ani nemrknul.

„Buď jak buď,“ jal se opět mluviti van Trikas, „činím vás odpovědným z toho, co se ve vašem dome příště stane. Jest mi svěřen poklid města, a nestrpím, aby byl rušen. Kladu vám na starost, aby se cosi podobného nikdy více neopakovalo, nechcete-li, abych co nejrozhodněji zakročil. Já své povinnosti dostojím. Rozuměl jste mi? Ale odpovídejte pak, pane!“

A hlas páně purkmistrův byl zlostí čím dál tím mocnější, tak že jej zajisté bylo slyšeti po celém domě. Vida však, že přes všechen jeho křik doktor Ox nemá se k žádné odpovědi, pravil ku svému příteli: „Pojďte, van Nyklóse!“ A bouchnuv dveřmi, až se to po celém domě rozléhalo, vyšel na ulici s panem radním.

Když byli ve volném vzduchu, utišilo se pomalu rozechvění obou hodnostářů. Neurazili ani dvacet kroků, a již uvolňovali chůzi a méně házeli rukama. A dále ustoupilo i nachové rozpálení jich obličejů obyčejné bleděrůžové jejich pleti.

Uplynulo asi čtvrt hodinky, co opustili plynárnu, a van Trikas obrátil se pomalu k van Nyklósovi a pravil mu svým starým bezzvučným hlasem, teď již zcela po kikandonsku: „Je to přece jen roztomilý človíček ten pan doktor Ox. Mohu říci, že s pravým potěšením budu vzpomínati této návštěvy, a vždy mi bude milo jíti k němu.“