ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zlo, místo aby ubývalo, stále se šířilo. Z domů soukromých dostalo se do veřejných ulic. Nebylo lze už dobré město Kikandon poznati.

Nejpodivnější při tom zajisté bylo, že netoliko živočišstvo, ale i rostlinstvo patrně novým zvláštním vlivům podléhalo.

V obyčejném postupu přírody bývají epidemie odděleny. Nemoci lidské nebývají zároveň nemocemi zvířat, a nemocemi zvířat nestůňou také květiny. Není slýcháno, aby kůň dostal neštovice, aneb aby člověk byl postižen dobytčím morem, a ovce má jiné nemoci než brambory. Ale zde veškeré zákony přírodní zdály se býti převrácenými. Netoliko že povaha, letora a myšlénky obyvatelů i obyvatelek kikandonských se změnily, i domácí zvířata, psi i kočky, krávy i koně, oslové i kozy, všichni podléhali té epidemii. Ba i rostliny, smím-li to tak nazývati, „emancipovaly se“.

Jak ovocné tak i zelinářské a květinové zahrady jevily nejpodivnější symptomy. Rostliny cizopasné pučely mnohem mohútněji, byliny košaté „košatěly“ mnohem bujněji, stromky vyrůstaly v pravé stromy. Sotva hrouda se nad semenem zavřela, již ukazovalo toto svou zelenou hlavičku, a o kolik dříve vyrostlo v jistém čase čárek, o tolik nyní zrostlo palců. Chřest byl až na dvě stopy vysoký, artičoky byly jako melouny, melouny jako tykve, tykve jako turky a turky jako zvon na poplach, který měl dobrých devět stop v průměru. Zelí stálo takřka v keřích, a pod houby se mohl člověk schovati jako pod deštník.

Se zeleninou se srovnávalo i ovoce. Na jediné jahodě měli dva lidé co jísti, a ku snědení jedné hrušky bylo třeba čtyř. Hrozny vyrovnaly se onomu hroznu kanaánskému, jejž dle sv. písma měli dva lidé co nésti.

Totéž bylo s květinami. Fialky už byly fialami a přesycovaly vzduch dvojnásobně silnou vůní, ohromné růže skvěly se neobyčejně živými barvami, bez se tak rozmáhal, že tvořil pravé zdi. Ostatní květiny, jako: geranie, kamelie, rhododendra, sedmikrásky, dahlie atd. tak se plemenily, že pokrývaly i všecky stezky a překážely jedna druhým. Zde už ani srp nespomáhal.

A což tulipány, ty milé tulipány, ta radost každého Flama, jakých ty spůsobily překvapení svým pěstovatelům! Ctihodný van Bistrom div že se jednoho dne nesvalil leknutím, když spatřil jednoduchou Tulipa gesneriana tak zázračně obrovsky rozvitou, že v její kalichu se usadila celá rodina hejlů a přes noc si tam zrobila své hnízdo.

Celé město se sběhlo a chtělo viděti tuto fenomenální květinu, i dáno jí všeobecným usnešením jméno Tulipa kikandonia.

Ale rostly-li květiny patrně tak, že nabývala veškerá vegetace rozměrů ohromných a i čich svou vůní i zrak skvělostí svých barev omamovala, za to bohužel tím rychleji vadly. Bylo patrno, že vzduch, jejž vdychují, je stravuje, a proto tak brzo umíraly celé jsouce stráveny a spáleny.

Takový byl také osud slavné Tulipa kikandonia, která již za několik dní odkvetla a vší své krásy pozbyla.

Podobně se vedlo domácím zvířatům od domácího psíka až k vepříku ve chlívku, od kanárka v ozdobné kleci až ke slepici v kurníku.

Za normalních dob bývala tato zvířata stejně flegmatická jako jich pánové. Pes i kočka spíše živořili nežli žili, nikdy nebylo viděti ani radostný pohyb ani zlostné hnutí. Psi ohony nehýbali, jako by je byli měli z bronzu, a u koček nezvěděl nikdo, že také mají drápy. Co se týče vzteklých psů, nikdo v ně nevěřil a stavěl je as do jedné řady s báječnými potvorami evangelisty sv. Jana.

Ale za těch několik měsíců, jichž příhody zde zaznamenáváme, jakých to nastalo změn!

Psi i kočky počali užívati svých zubů a drápů, a mnohé se nyní odbývaly boje. Poprvé se stalo, že na ulicích kikandonských splašil se kůň, vůl nabodl na rohy jakéhosi svého kamaráda, osel převalil se na náměstí sv. Ernufa na záda a roztáhnuv všecky čtyry počal z celých plic křičeti své líbezné „i-á“, ba jeden skopec dokonce statečně se opřel řezníkovi a tvrdošíjně před ním bránil své vlastní kotletky!

Pan purkmistr van Trikas byl nucen vydati rozličná nařízení proti domácím zvířatům, která uchvácena jakousi šíleností ohrožovala bezpečnost ulic kikandonských.

Ale bohu budiž žalováno, bláznila-li zvířata, lidé nebyli o nic moudřejší. Žádný věk nebyl uchráněn.

S malými dětmi, které jindy tak málo daly práce, nebylo teď najednou vydržeti, a vážný pan Honoré van Syntax musel za těch dob zakročiti i metlou proti svým potomkům.

Ve školách byla neustálá revoluce, a knihy i slovníky sem tam jen lítaly, a více se jimi bombardovalo, než z nich se učilo. Žáci rostli najednou učitelům přes hlavy, kteří ostatně také pozbývali své chladnokrevnosti a žáky ohromnými pokutami přetižovali.

A ještě jiná objevila se zvláštnost. Všichni Kikandoňané, kteří jindy bývali tak střídmými a jen tak někdy si dopřáli nějaký ten sněhový koláček, dopouštěli se nyní skutečných prostopášností v jídle i pití. Nestačila už obyčejná strava, neboť žaludek každého zdál se býti proměněným v propast, již stůj co stůj bylo třeba naplniti. Ve městě se nyní spotřebovalo trojnásobně tolik potravin co dříve, poněvadž každý místo třikráte, jedl nyní šestkrát za den. Mnohý se tak přejedl, že z toho až se rozstonal.

Pan radní van Nyklós nemohl svůj hlad už ani ukojit, a pan purkmistr zas nebyl s to, aby uhasil svou žízeň, tak že nyní už ani nevycházel z jakési zuřivé napilosti.

Jedním slovem: objevovaly se známky co nejvíce znepokojující, a každým dnem se známky tyto množily. Již jsi potkával po ulicích opilce a mezi těmito často i členy honorace města! —

Různé žaludeční nemoci velmi zaměstnávaly doktora van Kustosa, taktéž i nemoci nervů, což je nejlepším důkazem, do jakého stupně čivy obyvatelstva byly rozdrážděny.

Po ulicích se pořád jen hádali, a jak velice tyto dříve byly pusty, tak nyní byly zase živy, ješto nikomu to už nedalo, aby zůstal doma.

Proti tolika rušitelům obecného pořádku musela býti zřízena nová policie, a v obecném domě vystavěna nová šatlava, v níž ve dne v noci nikdy nebývalo prázdno. Pan komisar van Tschihall byl stále na nohou.

Co se nikdy nebylo stalo: za méně než za dva měsíce byl ujednán sňatek! Ano, syn výběrčího van Ruppa dal se s dcerou krásné paní Augustiny van Rovero oddati už padesátý sedmý den od svého zasnoubení.

Ba, ještě jiné sňatky byly ujednány, sňatky to, které za bývalých časů byly by se dlouhá léta vlekly co jednoduché projekty. Purkmistr všemu tomu nemohl se ani dost „vynadiviti“, a i doma spozoroval, že jeho dcera, rozkošná Zuzanka, pomalu vymyká se jeho otcovské autoritě.

Co pak se týče spanilé Tetermíny, ta již byla u komisara van Tschihalla narážela na sňatek, jenž v její očích spojoval veškeré podmínky blaha, jmění, počestnosti i mládí — — —

Konečně — co vrchol všeho — odbýval se souboj! ano, skutečný souboj skutečnými jezdeckými pistolemi, na dvacet pět kroků vzdálenosti s volnou první ranou!

A s kým ten souboj? Ani nám to nebudou chtíti čtenářové naši uvěřiti: mezi Francem van Niklósem, tím překlidným rybolovcem, a synem bohatého bankéra, mladým Simonem van Kollaertem.

A příčinou tohoto souboje byla vlastní dcera pana purkmistra, pro kterou Simon se byl rozpálil vřelou láskou, a kterou nyní nechtěl bez boje přenechati svému žárlivému sokovi.