ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Poslední případ nám ukazuje, jakého stupně dostoupila rozdrážděnost kikandonského obyvatelstva.

Nejstarší přátelé z celého města, a i nejmírnější — totiž před rozšířením epidemie — stali se tak násilných skutků schopnými! a to několik pouze okamžiků po tom, co jejich bývalá sympatie, jejich přátelské smýšlení, jejich mírná letora nahoře na věži zase byla nabyla vrchu!

Když se doktor Ox všeho toho dověděl, byl radostí uchvácen a rozhodně se opíral důvodům svého laboranta, kterému vše věštilo, že to vezme špatný konec. Podléhaliť ostatně i oni oba všeobecnému rozčilení, a jsouce neméně podrážděni než veškeré ostatní obyvatelstvo porvali se zrovna tak jako pan purkmistr s panem radním.

Byla ale jiná věc, důležitější nad všecky ostatní, a proto všecky souboje odloženy až do ukončení záležitosti virgamenské. Nemělť nikdo práva svou krev zbytečně prolévati, když vlast byla v nebezpečí a této krve do poslední kapky pro sebe žádala.

Věru, okolnosti byly vážné, a nyní nemohli už nazpět.

Přese všecku svou bojechtivost nepovažoval purkmistr van Trikas za slušno vrhnouti se na nepřítele, dokud by mu to neoznámil. Proto vyslal k Virgameňanům ponocného Hotterinka, aby ještě jednou jim byla dána příležitost napraviti přestupek, spáchaný r. 1195 na půdě kikandonské.

Zprvu nemohly tomu slavné úřady Virgamenu ani porozuměti a poslaly Hotterinka i s jeho oficielním posláním s nepořízenou domů. Van Trikas tedy vyslal jednoho adjutanta cukrářského generála, občana Hildeverta van Shumana, vyrábitele cukrkandlu, muže to velmi pevného a velmi energického, s pověřeným opisem protokolu z r. 1195, pečlivostí purkmistra Natalisa van Trikasa sdělaného. Virgameňané se dali do smíchu a poslali adjutanta za ponocným.

Tu sezval purkmistr všecky čelnější občany města. Vyhotovenoť rázné a určité psaní a postaveno co ultimatum, v něm pak casus belli stručně a jadrně vylíčen a Virgameňanům dána lhůta 24 hodin, aby napravili urážku Kikandonu učiněnou.

List odeslán, ale za několik hodin byl již zase nazpět, tenkrát ale roztrhán na samé malé kousky, tedy zrovna tolik nových urážek co kousků papíru.

Virgameňané znajíce již ode dávna své sousedy patrně si z nich samých, z jich požadavku, z jich casus belli i z jich ultimatum tropili šašky.

Nyní nezbývalo než jediné: zůstaviti rozhodnutí zbraním, vzývati boha válek a dle spůsobu Prušáků vrhnouti se na Virgameňany dříve než tito budou úplně připraveni. A to také usnešeno slavnou městskou radou v bouřlivém sezení, ve kterém křik a váda nabyly neslýchaných rozměrů. Shromáždění bláznů, sezení šílenců, schůze posedlých by nebyla mohla býti bouřlivější.

Jakmile prohlášení války vešlo v obecnou známost, shromáždil generál van Orbideck svá vojska, totiž dva tisíce tři sta devadesát tři bojovníky na obyvatelstvo dvou tisíců třech set devadesáti devíti duší, neboť k mužům se přidružili ženy, děti i starci. Vše co mohlo řezati nebo píchati, proměněno jest ve zbraň. Veškeré pušky ve městě upraveny; našlo se jich pět, z nichž dvě bez kohoutků, i byly rozdány prvnímu šiku. Dělostřelectvo sestávalo ze staré hákovnice, dobyté r. 1339 při útoku na hrad Quesnoy, jednoho z prvních děl, jež uvádějí dějiny, z něhož tedy nebylo stříleno po pět století. Náboje do ní neměli, to ale byla jen výhoda pro dělostřelce. Ale již v této své podobě mohla nepříteli dosti nahnati strachu. Co se týče ostatních zbraní, ty nejvíce pocházely z musea a sbírek starožitností. Byly to nejvíce halapartny, kopí, sudlice, palice, cepy, partyzánky, kordy, fleurety atd. Ostatní doplnilo se z oněch soukromých zbrojnic, jež známe pode jmenem kuchyně a dílny. Ale udatnost, svaté právo a zášť k nenáviděnému cizinci měly nahraditi dokonalost zbraní a úplně učiniti zbytečnými — jak aspoň všichni doufali — novověké kulomety a tažená děla.

Odbývána přehlídka — a hle, při čtení jmen nescházel ni jediný občan.

Generál van Orbideck, nepříliš pevný na svém koni, kterýž měl své roupy, spadl s něho třikráte před celou armádou; poněvadž si ale pokaždé nic neudělal, považováno to všeobecně za dobré znamení. Pan purkmistr, pan radní, pan komisař, pan soudce, pan výběrčí, pan kontrolor, pan bankéř, pan řiditel škol — jedním slovem všichni hodnostářové kráčeli v prvním šiku.

Slzy nebylo ani jedné prolito, ani od matek, ani od žen, ani od dcer, ani od sester. Všechny poháněly své muže, své otce, své bratry do boje, následujíce jich v posledním šiku s hrdinnou paní van Trikasovou v čele.

Trubka policajta Mistrola zazněla, vojsko se dalo v pochod, a opouštějíc náměstí ubíralo se s divokým pokřikem ku bráně Odnardské. — —

Tu právě když první řada chtěla vykročiti z města, vrhnul se jakýsi člověk proti nim. „Stůjte! stůjte, vy blázni!“ křičel. „Zadržte aspoň než zatáhnu kohoutek! Vždyť vy nejste lačni krve lidské, vy jste dobří občané, klidní a mírumilovní! Jste-li tak rozlíceni, jest to jedině vinou mého pána, doktora Oxe. Je to experiment! Za záminkou, že u vás zavede osvětlení plynem kysličníkem vodičitým, nasytil vzduch…“ Ale nešťastný laborant, který také byl všecek bez sebe, nemohl dokončiti. Právě když jeho ústa měla vypustiti tajemství doktora Oxe, vrhnul se tento v přenáramném vzteku na něho a zavřel mu je několika mocnými ranami pěstí. Byla to krutá mela mezi oběma.

Purkmistr, radní a ostatní hodnostáři, kteří spatřivše Ygena byli se zastavili, uchváceni zlostí vrhli se na oba cizince nechtějíce slyšeti ani jednoho ani druhého.

Právě měli doktor Ox i jeho laborant, oba nemálo potlučeni i pošramoceni, býti odvedeni do šatlavy, když…