ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kdo to ale jest, jenž sluje podivným jménem doktor Ox? Snad podivín, ale spolu zajisté smělý učenec, jehož práce uznala a ocenila veškerá Evropa, šťastný soupeř ve vědě mužů jako Davy, Dalton, Bostock, Menzies, Godwin, Vierordt — krátce všech těch velduchů, kteří povýšili fysiologii na první stupeň moderní vědy.

Doktor Ox byl člověk přitloustlý prostřední postavy, věku — ale věru bychom nedovedli stanoviti jeho věk ani určiti jeho národnost. Stačí věděti, že to byla podivná osobnost, člověk prudké a vřelé letory, jako přemrštěnec z nějakého románu vybraný, který, to jest jisto, nápadně se lišil od obyvatelů kikandonských. V sebe a své učení měl nezvratnou důvěru. Bylo radost na něho se podívati, jak stále se usmíval, jak s vysoko povztýčenou hlavou a hrdě vypnutou hrudí volně si vykračoval, jak svými velkými ústy vzduch do sebe ssál plnými doušky. Byl čilý, ba velmi čilý, jako by měl rtutě v žilách a jako by stále chodil po špendlíkách. Proto nemohl nikde ani poseděti ani postáti, a rozhovořil se vždycky celou spoustou slov, doprovázeje při tom každé slovo živými posuňky.

Což ale byl bohat doktor Ox, že převzal na své útraty osvětlení celého města? Bezpochyby, mohl-li takového něco si dovoliti, což jest zároveň jedinou odpovědí, kterou můžeme dáti na tak indiskretní otázku.

Před pěti měsíci přibyl pan doktor Ox do Kikandonu se svým laborantem Ygenem, velkým, hubeným to člověkem, který však nebyl méně čilý než jeho pán.

Proč se ale sám nabízel k provedení osvětlení města na své útraty? a proč k tomu zvolil právě ty klidné Kikandoňany, tyto Flamy ze všech Flamů, a proč chtěl zrovna jejich město obdařiti dobrodiním skvělého osvětlení? Či by byl chtěl za tou záminkou podniknouti velkolepý nějaký pokus fysiologický, operuje tu in anima vili? Oč asi šlo tomuto podivínu?

To nevíme, poněvadž neměl doktor Ox jiného důvěrníka než svého laboranta Ygena, který ho poslouchal ostatně slepě.

Zůstaňme tedy na tom, že doktor Ox se uvázal provésti osvětlení města, jemuž toho ostatně bylo velmi třeba, „zejmena v noci“, jak duchaplně říkával pan komisař van Tschihall. Založil tedy továrnu na vyrábění svítivého plynu, a již brzy měly gasometry býti odevzdány všeobecnému užívání; v útrobách země, pod dlážděním kikandonským větvily se již roury, jichž hořáky brzy měly ústit ve všech veřejných budovách, ba i v soukromých domech některých přátel pokroku.

Zejména van Trikas co purkmistr, van Nyklós co radní a někteří ještě jiní čelnější hodnostářové domnívali se býti povinnými připustiti tento novověký spůsob svítění do svých obydlí.

Nezapomněl-li to čtenář, byla v oné dlouho trvající rozmluvě pana purkmistra s panem radním řeč o plynu zvláštního druhu. Plynové osvětlení města nemělo býti provedeno spalováním obyčejného uhlovodíku, vyráběného z uhlí, nýbrž pomocí plynu novějšího, dvacetkráte jasnějšího, totiž kysličníku vodičitého, jejž obdržíme smíšením vodíku s kyslíkem.

Však doktor Ox co obratný lučebník a výtečný fysik znal vyráběti tento plyn v rozměrech velkých a lacino, neužívaje k tomu, dle návodu učence Tessié du Motay, manganistanu sodnatého, nýbrž rozkládaje zcela prostě vodu poněkud okysličenou na prvky pomocí sloupu, sestávajícího z částí zcela nových, jím samým vynalezených. Odpadlyť tudíž všecky drahé látky, a nebylo třeba ani platiny, ani křivulí, ani topiva, ani složitého aparátu k vyvozování a osamotnění obou plynů. Elektrický proud byl veden velkými nádržkami vody a rozkládal tuto v oba její prvky, v kyslík a vodík. Kyslík veden byl v jednu stranu, vodík, jenž vycházel v dvojnásobném množství svého někdejšího sloučence, byl veden ve stranu druhou; každý chytán byl v oddělených reservoarech, nezbytné to opatření, neboť smíšením obou byl by se utvořil plyn, který, kdyby byl chytil, byl by spůsobil strašný výbuch. Z těchto reservoarů měly plyny zvláštními rourami býti vedeny do různých hořáků tak upravených, aby se každé explosi předešlo. Tak měl povstati zvláštní zářící plamen, jenž nezadá v ničem ani světlu elektrickému, které, jak každý ví, dle pokusů Kesselmannových^[2] rovná se záři sto šedesáti a jedné milové svíčky, ani jedné více, ani jedné méně.

Druhý den na to, co komisař van Tschihall tak bouřlivě byl vniknul do domu pana purkmistra, seděli doktor Ox a Ygen v přízemí nové plynárny a o něčem hovořili.

„Nuže, milý Ygene,“ mluvil doktor Ox mna si ruce, „včera jste je zde viděl, ty pokojné Kikandoňany, kteří co do vřelosti cítění jsou asi tak uprostřed mezi mořskou houbou a korálovými keři. Viděl jste je, jak se hádali a jeden druhého řečí i posuňky dráždili. Morálně i fysicky celí jsou již proměněni. A to jsme teprva v počátcích! Počkejte, až jim upravíme silnější dosis!“

„Vskutku, mistře,“ pravil Gedeon Ygen tře ukazováčkem svůj špičatý nos, „pokus výborně začíná, a kdybych byl z opatrnosti nezavřel včera honem kohoutek, nevím, co by se bylo stalo.“

„Slyšel jste toho advokáta Mltschella a doktora Kustosa? Nebylo to tak zlé, co si řekli, ale v ústech Kikandoňana mají slova taková tolik váhy, jako celá jedna z Homérových apostrof, kterými hrdinové Iliady vzájemně se obsypávají, než se do sebe pustí. Ah ti Flamové! Uvidíte, co z nich jednoho dne uděláme!“

„Uděláme z nich nevděčníky.“ odvětil Ygen tonem muže, který cení lidskou bytost dle skutečné její hodnoty.

„Hm,“ pravil doktor Ox, „málo na tom záleží, budou-li nám z toho povděčni čili nic, jen když náš pokus se vydaří!“

„Avšak,“ doložil laborant s potměšilým úsměvem, „není nám se obávati, že ublíží těmto poctivým obyvatelům Kikandonu podobné rozrušení jejich dýchacích orgánů?“

„Tím hůře pro ně,“ odsekl doktor Ox. „Jest to v zájmu vědy. Co byste řekl o psu neb žábě, která by se protivila experimentu vykuchání?“

Dá se sice očekávati, že kdyby se někdo ptal psů nebo žab, tato zvířata zajisté že by činila některé námitky proti svým vykuchavačům, ale doktoru Oxovi se důvod jeho zdál býti nepřekonatelným, aspoň si oddychl s úplným uspokojením.

„V celku máte pravdu, mistře,“ přikývnul Ygen s výrazem přesvědčení. „Nemohli jsme věru nic lepšího najíti než tyto obyvatele Kikandonu.“

„Ne-mo-hli,“ kladl doktor Ox důraz na každou slabiku.

„Sáhnul jste těm tvorům na puls?“

„Více než stokrát.“

„A jaké jest průměrné bití jejich tepny?“

„Ani padesát za minutu; považte tedy: město, kde již po celé století nebylo žádných debat; město, kde kočové nenadávají, kde vozkové neklejí, kde koně se neplaší, kde psy nekoušou, kde kočky neškrabou; město, jehož soudy po celý rok nemají co dělat, kde nikomu nenapadne o něco se starati, ani o umění ani o obchod; kde žandarmové náleží k bajkám; kde konečně snad už po tři sta let nikdo nedostal ani pohlavek ani ránu pěstí — pochopíte, milý Ygene, že takový stav nemůže déle trvati a že brzy vše to změníme.“

„Výborně, výborně!“ zvolal laborant v nadšení. „Zdali však jste také učinil lučební rozbor vzduchu tohoto města?“

„Ovšem že; sedmdesát devět dílů dusíku a dvacet jeden díl kyslíku, pak nestejné množství kyseliny uhličité a vodních par.“

„Tedy,“ pravil laborant Ygen, „pokus učiníme v rozměru velkém, a zajisté že bude rozhodným.“

„A jak rozhodným!“ zvolal doktor Ox s vítězoslavným obličejem. „Obrátíme celý svět na ruby!“