ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Myslíte?“ ptal se pan purkmistr.

„Myslím,“ odpověděl pan radní pomlčev několik minut.

„Jde o to, abychom neučinili usnesení lehkomyslné,“ jal se po chvíli opět mluviti pan purkmistr.

„Již po deset let rokujeme o této důležité věci,“ odvětil pan radní van Nyklós, „a přiznávám se, ctihodný van Trikase, že nemohl jsem ještě k tomu přijíti, abych se rozhodnul.“

„Rozumím vašemu váhání,“ dal se po čtvrthodinném přemýšlení pan purkmistr slyšeti, „rozumím vašemu váhání a sdílím je. Nejlépe bude, neustanovíme-li se na ničem, pokud věc ještě důkladněji neprozkoumáme.“

„Jest jisto,“ pravil van Nyklós, „že řečené úřadování policejního komisaře jest naprosto zbytečné v městě tak pokojném, jako jest Kikandon.“

„Náš předchůdce,“ namítnul pan Trikas vážným hlasem, „nebyl by nikdy odvážil se tvrditi, že něco jest jisto. Každé takové tvrzení podléhá později nepříjemným opravám.“

Pan radní van Nyklós pokývl pouze hlavou na znamení souhlasu a zamlčel se. Oba pak seděli mlčky asi půl hodiny, při čemž žádný z nich nehnul ani prstem. Pak ptal se van Nyklós van Trikase, zdali jeho předchůdce — bylo tomu asi dvacet let, co přestal úřadovati — nezanášel se jako on myšlénkou zrušiti úřad policejního komisaře, který každoročně spůsobil městu Kikandonu zbytečné útraty třinácti set sedmdesáti pěti franků a několika centimů.

„Tak jest,“ odvětil pan purkmistr klada se vznešenou volností ruku na své čelo klidem zářící, „ale důstojný ten muž zemřel, než mohl se na něčem ustanoviti jak v této záležitosti tak i v ostatních záležitostech obecních. Byl to mudřec! Proč bych nezachoval se podobně jemu?“

Pan radní van Nyklós nevěděl důvodu, který by byl odporoval rozumování pana purkmistra.

„Muž, který zemře neučiniv po celý život žádného rozhodnutí, jest blizek dokonalosti pozemské.“

Když tato velebná sentence v ještě velebnějším tichu domu van Trikasova dozněla, stiskl pan purkmistr malíkem zvoneček, jehož zastřený zvuk spíše podobal se povzdechnutí než zazvonění. Ihned několik lehkých kročejů zašouralo po čistě vydrhnutých cihlách chodby. Myš po hustém koberci se procházející nemohla zajisté nadělati více hluku. Klika měkce a nezacvaknuvši povolila, a dvéře se tiše ve svých namazaných veřejích otočily. Objevilo se v nich mladé plavovlasé děvče s dlouhými rulíky, Zuzanka van Trikasova, jedináček pana purkmistra. Doručila svému otci plně nacpanou dýmku, malou pánvičku se žhavým uhlím — sirky, jež třeba škrtati, obyčejně tak pronikavě zasyčí! — a nepromluvivši slova opět zmizela, aniž by její odchod byl spůsobil většího hluku než její přijití.

Důstojný pan purkmistr zapálil si dýmku a zmizel brzy v oblaku modravého kouře, ponechav radního van Nyklóse v kořist jeho unášejícím myšlénkám.

Pokoj, ve kterém takto „hovořily“ obě zmíněné vážné osobnosti, na jichž bedrách spočívala správa města Kikandonu, byl bohatě vykládán tmavohnědými dubovými řezbami. Vysoký krb, ohromné to ohniště, ve kterém bylo lze zatopiti celým dubem najednou, aneb upéci celého vola na rožni, zaujímal celou jednu stěnu. Naproti němu zamřížené okno propouštělo svými pomalovanými tabulemi slabý odlesk jasného denního světla. Nad krbem visela ve starožitném rámci podobizna nějakého člověka, který měl bezpochyby představovati praotce van Trikasů, jichž genealogie sahá dle věrohodných listů až do čtrnáctého století, doby to, kdy Flamové s bohatýrem Gui de Dampierre byli v půtkách s císařem Rudolfem Habsburským.

Dům, ve kterém tento pokoj se nalézal, byl jedním z nejpříjemnějších v celém městě Kikandonu. Jsa vystavěn ve vkusu flamském, se vší možnou fantastičností, rozmarností, podivností a malebností, s jakou se snáší tento gotickému nápodobený sloh, náležel k nejzajímavějším budovám města. Čím ale nejvíce vynikal, bylo, že ani klášter Trappistů, ani ústav hluchoněmých neměly po celý den ve svých zdech takové ticho jako tato budova. Zde hluku neznali; nechodili, šourali se; nemluvili, mumlali. A přece nepostrádal dům tento také ženštin, neboť přebývaly v něm kromě purkmistra ještě jeho důstojná manželka paní Brigita van Trikasová, jeho dcera Zuzanka van Trikasova a služka Loty Janshen. Též nesmíme opomenouti sestru purkmistrovu, tetu Herminu, starou to pannu, které také říkali Tetermína, jak ji totiž jmenovávala Zuzanka za svých dětských let. Přes tyto všecky zdroje hádek a hluku, aneb aspoň štěbetavosti, byl dům purkmistrův kliden jako poušť.

Pan purkmistr sám byl člověk as padesátiletý, ani tlustý ani hubený, ani malý ani velký, ani starý ani mladý, ani bledý ani červený, ani veselý ani smutný, ani mrzutý ani spokojený, ani rozhodný ani slabý, ani pyšný ani pokorný, ani dobrý ani zlý, ani štědrý ani lakomý, ani hrdinný ani zbabělý, nic mnoho, nic málo — ne quid nimis — člověk v každém ohledu umírněný. Ale znalec fisionomií byl by na věčně stejné volnosti jeho pohybů, na jeho dolejší čelisti poněkud svislé, na jeho nedbale vyhrnutém svrchním očním víčku, na jeho hladkém, takřka vyleštěném čele brzy poznal, že je purkmistr van Trikas pravé zosobněné flegma. Nikdy nějaké pohnutí — ať už z hněvu nebo z vášně — nezbarvilo jeho tvář aneb nezrychlilo tlukot jeho srdce, nikdy jeho zřítelnice neprozradila dojem jakýkoliv, byť i sebe povrchnější. Byl vždycky stejně oděn ve slušné šaty nepříliš široké, nepříliš úzké, o kterých se zdálo, že nikdy není s to, aby je roztrhal. Obut byl v silné čtverhranné střevíce s trojnásobnými podešvemi a stříbrnými sponami, které svou trvanlivostí přiváděly jeho ševce k zoufalosti. Na hlavě nosíval široký klobouk ještě z dob, kdy Flandersko bylo politicky odděleno od Holandu, čímž tato ctihodná pokrývka nabývala věku asi čtyřiceti let. Ale nedivte se! Vášněmi hlavně schází duše i tělo a také šaty jako tělo, a náš ctihodný purkmistr, nedbalý a apathický, nikdy a v ničem nebyl vášnivým. Jak on vždy byl stejného vzezření, tak i vše okolí jeho neměnilo tvářnost svou, a proto právě on nejlépe k tomu se hodil spravovati město tak klidné jako Kikandon. Skutečně se ani v tomto ohledu nelišilo město valně od příbytku van Trikasova.

V tomto pokojném domě doufal tedy pan van Trikas dožiti se nejzazších konců existence lidské, ovšem až by dříve pochoval svou drahou polovici, ctihodnou paní Brigitu, která zajisté ani ve hrobě neměla k očekávání většího pokoje, než jakého požívala zde na zemi v domě van Trikasově.

To ovšem dlužno vysvětliti.

Každý zajisté o tom slyšel, že nebožtík Paleček čítal ku svým rodinným klenotům též „věčný nůž“, který totiž věčně trval, poněvadž majitel jeho obnovil násadu, nestála-li už za nic, a dal nové želízko, bylo-li už špatné. Taková též operace prováděna byla od časů nepamětných v rodině van Trikasově, a příroda se vzácnou shovívavostí ji podporovala. Již od roku 1340 přiházelo se, že každý van Trikas ovdověv oženil se s nějakou van Trikasovou, mladší než on, která zas ovdověvši vdávala se za některého van Trikase, mladšího než ona, který zas ovdověv atd., a v tomto pokračování nenastala nijaká mezera, neboť každý umíral, když na něj došlo, s pravidelností mechanickou.

Nuž, ctihodná paní Brigita van Trikasová měla nyní druhého muže, a chtěla-li dostáti svým rodinným povinnostem, bylo jí umříti před svým manželem a učiniti místo nové některé van Trikasové. A důstojný pan purkmistr na to také spoléhal, řídě se v tom rodinným podáním.

Takový byl tedy ten klidný, tichý dům, jehož dvéře nevrzaly, jehož okenice nerachotily, jehož podlaha nedunela, jehož komíny nehučely, jehož nábytek nepraskal, jehož kliky necvakaly a jehož obyvatelé nečinili více hluku než jich stíny.

Zajisté, bůh ticha a klidu, Harpokrates, byl by jej učinil svým chrámem.