ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ze všeho toho vidno, v jakém smutném stavu se nalézalo obyvatelstvo kikandonské. Ve všech hlavách kvasilo a vřelo. Neznal už jeden druhého, ba ani sebe samých už nepoznávali. Lidé jindy nejmírumilovnější se stali hádavými, a nebylo radno na někoho třeba jen divně pohlédnouti, nechtěl-lis, aby tě hned vyzval na souboj. Někteří si nechali státi kníry, a ti, co měli nejvíce zmužilosti, si je dokonce po maďarsku zakroutili.

Za takových okolností staly se správa města a udržování pořádku na ulicích a ve veřejných budovách velice nesnadnými, neboť úřady nebyly pro takový stav věcí zřízeny.

Pan purkmistr, tentýž důstojný van Trikas, jehož jsme znali tak tichého, tak nijakého a tak velice každého usnešení neschopného, tento pan purkmistr ze zlosti už ani nevycházel. Celý den láteřil, až se hlas jeho celým domem rozléhal. Denně vydal aspoň dvacet rozkazů, s ničím nebyl spokojen, na své podřízené pořád huboval a každou chvíli hrozil prováděti sám své vlastní rozkazy.

Jaká to změna! Milý a tichý dome, ty dobrý, poctivý příbytku flamský, kde byl někdejší tvůj klid? Jaké to nyní v něm se odehrávaly výstupy!

Paní van Trikasová stala se rozmarnou, mrzutou a svárlivou. Její manžel dovedl ji sice někdy překřičet, ale umlčeti se nedala. Podrážděnost této poctivé paničky vším se urážela. Nic už v její domě nešlo správně. Služba se prý odbývala nedbale, všecko se opozďovalo. Dávala toho vinu služce Loty i své vlastní švakrové Tetermíně, která jsouc rovněž tak špatně naladěna jí pichlavými slovy odpovídala. Pan van Trikas v těchto věcech ovšem držel se svou služkou Loty, jak to bývá i v nejvzornějších domácnostech, což paní purkmistrovou ještě více zlobilo. Z toho pak pocházely hádky, debaty, vády, nekonečné výstupy.

„Ale co je nám?“ zuřil nešťastný purkmistr, „který oheň nás to sžírá? Což jsme všichni ďáblem posedlí? Ah, paní van Trikasová, paní van Trikasová, vy jste na nejlepší cestě porušit veškeré naše rodinné tradice, a naposledy ještě i mne před časem do hrobu přivedete!“

Čtenář zajisté nezapomněl onu podivnou zvláštnost, dle níž bylo panu van Trikasovi ovdověti a znova se oženiti s některou jinou van Trikasovou, aby v ničem nebylo ublíženo rodinným podáním i povinnostem.

Toto naladění myslí spůsobilo ještě i jiné věci, které nebude nezajímavo sledovati. Všeobecné nervósní rozdráždění, jehož příčiny dotud neznáme, mělo za následek takové fysiologické úkazy, že by se jich nikdo nebyl nadál. Talenty, které by jinak byly zůstaly nepozorovanými, pojednou se objevily. Různé vlohy si klestily dráhu. Umělcové, kteří by jinak byli zůstali velmi prostředními, nyní v novém světle se projevovali. V politice i v literatuře plno vynořilo se nových sil. Řečníci se pokoušeli o nejspletenější debaty a ve všech věcech dovedli uchvátiti své obecenstvo, které ostatně se nedalo dvakráte k tomu pobízeti.

Ze sezení na městské radnici přešlo hnutí do veřejných shromáždění, a v Kikandoně založen i spolek politický. Zároveň asi dvacet žurnálů s tituly jako: „Hlídka kikandonská“, „Nestranný Kikandoňan“, „Radikál kikandonský“, „Nesmířitelní v Kikandoně“ s pravou zuřivostí o nejvážnějších věcech sociálních i politických pojednávalo.

„Ale o čem psaly?“ mnohý bude se ptáti. Nu o tom a onom, o věži Odnardské, která stále byla nahnuta, a kterou někteří chtěli míti strženou, jiní zase podepřenou, narovnanou; o nových nařízeních policejních, kterým někteří ztřeštěnci chtěli se opírati; o zametání veřejných ulic, o čistění stok atd. A kdyby ohniví řečníci se byli ještě obmezili výhradně na vnitřní správu města! Avšak proudem unášeni, zasahovali smělou rukou již dále, a již se podobalo, že strhnou i své spoluobčany v děsivé náhody a nehody války…

Měloť město Kikandon v skutku výtečný casus belli již po osm neb devět set let za lubem, ale střežilo jej pečlivě jako starou relikvii. I podobalo se, že onen casus belli zastará a nebude více k potřebě.

Nuže vizme, kterak povstala ona záminka k válce, o níž mluvíme.

Jest asi neznámo, že Kikandon těsně hraničí s městečkem Virgamenem, jehož obecní pozemky sousedí s pozemky kikandonskými.

Roku 1135, krátký čas před výpravou hraběte Balduina Flanderského do zaslíbené země, stalo se, že jakási kráva virgamenská — nikoli soukromá kráva některého občana, nýbrž kráva to obce Virgamenu, což padá nemálo na váhu — že tedy jakási obecní kráva virgamenská vešla na půdu kikandonskou a zde začala škubati obecní trávu kikandonskou. Nestálo sice ani za řeč, co nešťastný ten živočich sežral, ale přečin, hana, zločin, jmenujme to jak chceme, byl spáchán a na místě protokolárně konstatován, nebot tehdáž obecní úřadníci již většinou uměli psáti.

„Až nadejde doba, pomstíme se,“ prostě tehdáž pravil Natalis van Trikas, třicátý druhý předchůdce nynějšího purkmistra, „a věru se toho Virgameňané ještě dočkají.“

Virgameňané byli tudíž varováni. Oni také čekali, při tom ale myslili, a to všim právem, že čím dál tím více oslabí se upomínka na urážku tehdáž učiněnou; a skutečně žili se svými sousedy kikandonskými několik století v nejlepší shodě.

Toho se ovšem nenadáli, že tato podivná epidemie, která tak velice změnila povahu jejich sousedů, veškeré jejich výpočty zmaří a v srdci každého Kikandoňana opět rozdmychá zášť již skoro úplně vyhaslou.

V politickém klubu v ulici Monstrelet to bylo, co horkokrevný advokát van Mltschell pojednou vmetal tuto věc svým posluchačům ve tvář a řečnickými výrazy a obrazy při podobných příležitostech užívanými je rozohnil a rozbouřil. Osvěžil upomínku na onen zločin, vylíčil bezpráví spáchané na městě Kikandonu, jež „svých práv dbalý národ“ nesmí nechat zastarati; ukázal na palčivou ránu vlasti stále otevřenou a stále krvácející, zmínil se o tom jistém vrtění hlav Virgameňanů, které dosti projevuje, v jaké oni mají lásce Kikandoňany, prosil své rodáky, kteří snad nevědomky skláněli po dlouhá století hlavy své pod tíží krvavé urážky, i zapřisahal „dítky staroslavné obce kikandonské“, aby od nynějška jiného neměli na mysli nežli skvělé zadostučinění. Na konec pak apelloval na všecky „živoucí síly národa“.

S jakým nadšením tato, uším kikandonským přec tak nezvyklá slova byla přijata, nelze ani popsati. Všichni posluchači vzpřímili se a se vztaženýma rukama křičeli jako jeden muž: „Do boje!“

Nikdy advokát van Mltschell neslavil větší triumfy.

Purkmistr, radní a jiní z honorace městské, kteří byli ve shromáždění, marně by se byli opírali neodolatelnému nadšení celého národa. Ale ani z nich žádný se k tomu neměl, naopak jeden křičel přes druhého: „Do boje! Na hranice!“

Jelikož ale hranice byla jen tři kilometry vzdálena od hradební zdi kikandonské, octli se Virgameňané v nebezpečí dosti povážlivém, že mohli býti překvapeni dříve než se mohli nadíti.

Za těchto vážných okolností jediný Josse van Liefrink nedal se proudem strhnouti a činil všeliké námitky, poukazuje hlavně k nedostatku pušek, děl i vůdců.

Bylo mu odpověděno, že ti vůdcové, děla i pušky se najdou, bude-li toho třeba, a ostatně svaté právo a láska k vlasti že činí každý národ nepřemožitelným. Někteří pak ještě k té odpovědi přidali nějaký štulec.

Sám pan purkmistr ujal se tu slova a ve skvělé improvisací v pravém smyslu slova drtil ony malomyslníky, kteří skrývají svou bázeň pod závojem opatrnosti, i strhnul závoj ten rukou vlasteneckou.

Bouřlivý potlesk provázel tato slova.

Žádáno odhlasování.

Hlasovalo se akklamací, i zavznělo mocné volání: „Vzhůru do Virgamenu! do Virgamenu!“

Purkmistr jal se hned sestavovati armádu a slíbil tomu z vůdců, který se vrátí co vítěz, uspořádati čestný vítězný vjezd do města, jak bývalo zvykem u starých Římanů.

Lékárník van Liefrink, který ve své tvrdohlavosti nikdy nechtěl povoliti, pokoušel se ještě cos namítati. Uváděl na pamět, že ve starém Římě jen ten vojevůdce směl požadovati vítězný vjezd, který pobil nejméně aspoň pět tisíc nepřátel.

„Nu? a co dál?“ křičelo rozbouřené shromáždění.

„A poněvadž obyvatelstvo obce Virgamenu čítá toliko tři tisíce pět set sedmdesát pět osob, bylo by nesnadno, pobiti jich pět tisíc, leda že bychom jednu osobu několikrát za sebou chtěli zabíjeti —“

Nedali mu ani dokončiti, tomu tak nešťastně logickému Liefrinkovi; než se nadál, octnul se za dveřmi plný ran a boulí.

„Občané,“ pravil tu Sylvestr Pulmacher, který na rohu ulice prodával na drobno kávu a cukr i všeho druhu koření, „nechťsi mluvil ten zbabělý lékárník cokoliv, já se pro svou osobu, přijmete-li služby mé co jenerála, zavazuji zabiti pět tisíc Virgameňanů!“

„Pět tisíc pět set!“ volal jiný ještě zmužilejší vlastenec.

„Šest tisíc šest set!“ podával obchodník s kávou, cukrem a drobným kořením.

„Sedm tisíc!“ vzkřiknul cukrář z ulice Hemlinkovy van Orbideck, který už hezkého jmění si nastřádal ze sněhových koláčků.

„Poprvé, po druhé — póóóó — třetí!“ pravil pan purkmistr vida, že nikdo už nelicituje.

A tak se stal cukrář van Orbideck vrchním vojevůdcem spojených vojsk kikandonských.