ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Bylo tomu vskutku tak. Maharatský kníže Dandu Pant, adoptovaný syn Baji Raa a Peišvy Punahské, krátce Nana Sahib — té doby snad jediný dosud na živu jsoucí vůdce ze vzpoury sipojů, — šťastně prchl ze svého nepřístupného úkrytu v Nepalu. Jsa udatný, smělý, zvyklý vzdorovati každému nebezpečí, obratný v klamání svých pronásledovatelů, zkušený v umění stírati své stopy a chytřejší než kdokoliv jiný, odvážil se až do provincií Dekanu, puzen svojí stále ještě planoucí záští, kterou strašlivá odveta ve vzpouře z roku 1857 jen ještě více dráždila.

Ano, byla to smrtelná nenávisť, již Nana Sahib přísahal pánům Indie. Jemu, jakožto dědici Baji Raa, zpěčovala se Společnosť po smrti tohoto vypláceti na dále pensi osmi lakh rupií, na kterou měl oprávněné nároky. V tom jest nutno také hledati příčinu této nenávisti, která propukla v tak děsných zločinech.

Však co chtěl Nana Sahib nyní? Již před osmi lety byla vzpoura sipojů úplně potlačena. Anglická vláda zvolna nastoupila místo ctihodné společnosti a dovedla celý poloostrov držeti lépe na uzdě než dříve spolek obchodníků. Po vzpouře nezbylo ani stopy ani v armádě domorodců, která byla úplně jinak organisována na nových základech. Doufal Nana Sahib snad v úspěch, pokusí-li se rozpoutati národnostní hnutí v nejnižších vrstvách obyvatel Hindostanu? Poznáme brzy jeho úmysly. Rozhodně, a to věděl také sám, bylo jeho objevení se v provincii Aurungabadské ohlášeno, generální guvernér zpravil o tom místokrále v Kalkutě a vypsal cenu na Nanovu hlavu. Nezbývalo mu tudíž nic jiného, než okamžitě prchnouti a vyhledati si skryté útočiště, které mu poskytne jistotu proti pronásledování anglo-indické policie.

Nana také neztratil ani minuty. Znal krajinu dokonale a hodlal prchnouti do Ellory, vzdálené pětadvacet mil od Aurungabadu, kdež doufal shledati se se svým druhem.

Noc byla tmavá. Když se falešný fakir přesvědčil, že není pronásledován, obrátil se k mausoleu mohamedána Sha-Sufia, svatého, jehož relikvie slynou zázračnou léčivou mocí. V mausoleu spali všichni, kněží i poutníci, a Nana je minul, aniž ho kdo obtěžoval otázkami.

Tma nebyla však tak neproniknutelna, aby onen nesmírný žulový balvan, na kterém se čtyry míle k severu vypíná nedobytná tvrz Daulutabadská ve výši dvousetčtyřiceti stop nad širou rovinou, neobjevil se zrakům. Nabob vzpomněl si při tom, že jeden z jeho předků, císař Dekkanský, kdysi hodlal zvoliti za své sídlo velké město, které prostíralo se druhdy na úpatí tvrze. Mohlať býti skutečně nedobytnou polohou vhodným střediskem povstaleckého hnutí v této části Indie. Nabob však odvrátil hlavu a pohlédl pouze na okamžik záštiplným zrakem na tvrz, která se nyní nalézala v rukou jeho úhlavních nepřátel.

Odtud měnila se rovina zvolna v pahorkatinu, prvé to útvary půdy mající přejíti do hor. Nana, muž v nejlepším věku, nezmírnil svých kroků, když vystupoval na příkřejší svahy. Chtěl uraziti dnešní noci pětadvacet mil, to jest vzdálenost mezi Ellorou a Aurungabadem. Doufal, že si tam bude moci bezpečně odpočinouti.

Nezdržel se tudíž nikde, ani v karavanseraji otevřené každému, kdo šel mimo, ani v polorozvaleném bungalovu, kde by byl mohl, ocitnuv se již ve vzdálenější části pohoří, několik hodin spáti.

S východem slunce spěchal uprchlík okolo vesnice Rozahu, v níž se vypíná prostý hrob nejslavnějšího mongolského císaře Aurenga Zeba. Pak dostihl oné proslulé skupiny jeskyní, které si vypůjčily jméno od blízké vesnice Ellory.

Pahorek, do něhož vtesány ony jeskyně, má podobu půlměsíce. Jeho podivuhodné stavby tvoří čtyři chrámy, čtyřiadvacet buddhistických klášterů a několik menších jeskyň. Ruka lidská využitkovala toho čedičového lomu důkladně. Indičtí stavitelé v prvním století křesťanského letopočtu vybírali odtud kámen, nikoli však ke zbudování mistrovských ukázek umění stavitelského, které jsou roztroušeny po ohromném poloostrově, nýbrž aby získali ve skále samé dutiny, z nichž utvořili dle potřeby „šetye“ nebo „vihary“.

Nejpamátnějším z těchto chrámů jest tak zvaný kailův. Mysleme si kamenný balvan, stodvacet stop vysoký a měřící šest set stop v objemu. Tuto hmotu vytesali s neuvěřitelnou smělostí ze skály samé, osamotnili ji uprostřed dvora třistašedesát stop dlouhého a stošestaosmdesát stop širokého — dvora to, který urvali pomocí nástrojů čedičové skále. Po zhotovení tohoto balvanu zpracovali jej stavitelé jako řezbáři kus slonové kosti. Zvenčí zhotovili z něho sloupy, vytesali malé pyramidy a kulaté kupole, ponechali při tom dosti kamene na basreliefy, z nichž v nadživotní velikosti zhotovení slonové zdají se nésti celou stavbu; uvnitř provedli prostranný sál s kaplemi po stranách, jejichž klenby spočívají na černých ze skály vytesaných sloupech. Zkrátka, vyrobili z tohoto monolitu chrám, který vlastně „vystavěn“ nebyl, v celém světě jediný chrám, jenž se může měřiti směle s nejpodivuhodnějšími stavbami Indie a který snese i srovnání s hypogeemi starého Egypta.

Chrám tento, jenž je dnes zcela opuštěn, nesl již tehdy stopy ničivého času. Jednotlivé části jeho se rozpadávají. Jeho basreliefy zvětrávají jako skalní stěna, z níž byly vyrobeny. Snad přetrvá ještě tisíciletí. Co však u děl přírody jmenujeme prvním dětstvím, je u děl rukou lidských již první jejich ctností. V levém dolejším rohu zelo několik trhlin a jedním z těchto otvorů, který byl zpola zakryt hřbetem slona, proklouzl Nana Sahib, aniž kdo měl tušení o jeho příchodu do Ellory.

Trhlina ústila ve vnitř do dlouhé úzké chodby, která vedla základy vnikajíc pod svatyni chrámovou, kdež se rozšiřovala v jakousi kryptu, či spíše cisternu, nyní ostatně vyschlou, jež druhdy sloužila za jímku dešťové vody.

Když Nana vstoupil do chodby, zapískl zvláštním způsobem, načež mu zcela podobné písknutí odpovědělo. Nebyla to ozvěna. V temnotě zablesklo se světlo.

Zároveň objevil se Ind s malou svítilnou v ruce.

„Pryč se světlem!“ zvolal Nana.

„Jsi to ty, Dandu Pante?“

„Ano, bratře!“

„Nuže, a…?“

„Nejprve mi dej jíst,“ odvětil Nana, „pak si pohovoříme. Však k jídlu ani hovoru nepotřebuji světla. Uchop mne za ruku a veď mne!“

Ind chopil se Nanovy ruky, vedl ho do pozadí těsné krypty a pomohl mu položiti se na lože ze suché trávy, které právě byl opustil. Písknutí fakirovo nejspíše ho vytrhlo z poslední dřímoty.

Tento muž, který byl patrně zvyklý pohybovati se v této tmě, nalezl brzy trochu potravin, chleba a jakýsi druh paštiky z „murghi“, v Indii tak obvyklého masa slepičího, mimo to láhev z tykve, v níž nalézalo se půl pinty silného nápoje, jménem „arak“ známého, který zhotovuje se destillováním šťávy kokosové palmy.

Nana jedl a pil, aniž promluvil jen slůvko. Umíral hladem a únavou. Jeho celý život soustřeďoval se teď v očích, které svítily v temnu jak zornice tygří.

Ind čekal bez pohnutí, až se nabobu zlíbí promluviti.

Tento muž byl Balao Rao, vlastní bratr Nany Sahiba.

Balao Rao, sotva o rok starší než Dandu Pant, podobal se tomuto dle těla k nerozeznání. I povahou byl celý Nana Sahib, s toutéž záští proti Angličanům, s touže lstivostí ve svých záměrech, s touž krutostí ve svém konání, jedna duše ve dvou tělech. Po celou vzpouru byli oba nerozlučni; po jejím potlačení poskytla jim tatáž jeskyně na hranicích Nepalu útočiště. Teď poutala je jediná myšlenka, roznítiti znova boj, k němuž byli oba připraveni.

Když se Nana rychle shltanou potravou občerstvil a nabyl opět sil, zůstal ještě drahnou dobu seděti, opíraje hlavu o ruce. Balao, který soudil, že chce několik hodin odpočívati, zachovával mlčení.

Tu pozdvihl Dandu Pant hlavu, uchopil ruku svého bratra a počal tlumeným hlasem:

„Moje objevení se v okresu Bombayském bylo prozrazeno. Guvernér vypsal cenu na moji hlavu. Zaručil dva tisíce liber tomu, kdo vydá Nanu Sahiba úřadům.“

„Dandu Pante!“ zvolal Balao Rao, „tvoje hlava má větší cenu! Toť by byla sotva cena za moji a za čtvrt roku byli by šťastni, kdyby je mohli dostati obě za desateronásobnou cenu.“

„Ovšem,“ odvětil Nana, „za tři měsíce, dne 23. června, bude výroční den bitvy u Plassey, jejíž stá ročnice, v roce 1857, měla býti koncem násilné vlády Angličanů a osvobozením dítek slunce! Naši proroci to předpověděli, naši bardové o tom pěli. Za tři měsíce bude tomu, bratře, sto devět let, a Indie jest dosud deptána nohou cizích výbojníků.“

„Dandu Pante,“ odvětil Rao, „co se nezdařilo roku 1857, snad se zdaří, ba musí se zdařiti deset let později. V letech 1827, 1837 a 1847 bylo v Indii povstání. Každých deset let uchvacuje Indy zimnice vzpoury! Nuže, tohoto roku uzdraví se koupelí v proudech evropské krve!“

„Brahma budiž s námi,“ bručel Nana, „a pak, zkáza na zkázu! Běda vůdcům královské armády, kteří neklesli pod ranami našich sipojů! Lawrence jest mrtev, Bernard jest mrtev, Hope jest mrtev, Napier jest mrtev, Hobson jest mrtev, Havelock jest mrtev! Někteří však ještě žijí, jako Campbell, Rose a jiní, mezi nimi ten, kterého nejvíce nenávidím, plukovník Munro, potomek onoho katana, který dal první vázati Indy před jícny děl, muž, jehož vlastní rukou byla usmrcena moje družka, Rami Jansiská! O, padne-li mi do rukou, uvidí, zapomněl-li jsem na hanebnosti plukovníka Neila, na vraždění Sekandera Bogha, na zpustošení paláce begumy, paláce v Bareillu, Jansi, Moraru, na ostrově Hidaspu a v Delhi! Uvidí, zapomněl-li jsem, že jsem mu přísahal smrt jako on mně!“

„Což nevystoupil z armády?“ tázal se Balao Rao.

„Ó, při prvním hnutí vstoupí opět do služby,“ ujišťoval Nana Sahib. „Nezdaří-li se povstání, usmrtím ho dýkou a kdyby se i nalézal ve svém bungalovu v Kalkutě.“

„Dobře, avšak nyní?…“

„Nyní musíme pracovati dále na započatém díle. Tentokráte musí se státi vzpoura národní. Nechť jen Indové v městech a vesnicích se vzbouří, sipojové brzy s nimi budou za jedno. Prošel jsem střední a severní část Dekkanu; všude shledal jsem mysle zralé k povstání. Ve všech městech, všech osadách čekají naši vůdcové, aby mohli jednati. Bramínové fanatisují lid. Tentokráte strhne náboženství i vyznavače Šivi a Višnu. V určitou dobu a na dané znamení povstanou miliony Indů, a královská armáda bude zničena!“

„A Dandu Pant?…?“ tázal se Balao Rao, uchopiv ruku svého bratra.

„Dandu Pant,“ odvětil Nana, „nebude korunován pouze na padišaha v tvrzi Bilhurské, nýbrž stane se vladařem celé svaté říše indické!“

Po těchto slovech zadumal se Nana Sahib, skříživ ruce, a v oku jeho zračil se výraz jak u člověka, jenž nepohlíží do minulosti ani do přítomnosti, ale vidí jasnou budoucnost. Umlkl.

Balao Rao varoval se vyrušiti ho. Těšilo ho, že tato divoká duše rozohňuje se samo sebou, a teprve dle potřeby byl hotov, aby oheň, doutnající v ní, rozdmychal plným plapolem. Nana Sahib nemohl ani nalézti jiného druha, který by tak přilnul k němu, žádného horlivějšího rádce, který by ho pudil k jeho cílům. On byl, jak jsme již řekli, jeho druhé já.

Po několika minutách mlčení pozvedl Nana hlavu a vrátil se do přítomnosti.

„Kde jsou naši lidé?“ tázal se.

„V jeskyních Adžuntalských, kde nás mají dle úmluvy očekávati,“ odvětil Balao Rao.

„A naše koně?“

„Ty zanechal jsem na dostřel odtud na silnici z Ellory do Boregami.“

„Snad pod ochranou Kâlagany?“

„Ano, bratře. Jsou dobře opatřeni, pící a odpočinkem posilněni a očekávají pouze ještě nás, aby se vydali na cestu.“

„Ku předu tedy,“ zvolal Nana. „Musíme býti před úsvitem v Adžuntahu.“

„A kam obrátíme se odtamtud?“ tázal se Balao Rao. „Nezmátl kvapný tvůj útěk také tvoje plány?“

„Nikoliv,“ odvětil Nana Sahib. „Dospějeme Santpurrských hor, v nichž znám všecky cestičky a cesty a kde mohu ujíti všem léčkám anglické policie. Tam budeme ostatně na území Bilkův a Gundů, kteří zůstali věrni naší věci. Tam, v horách Vindhyjských, kde plamen vzpoury každým okamžikem může vyšlehnouti, chci vyčkati příznivý okamžik.“

„Ku předu tedy,“ odvětil Balao Rao. „Aj, oni slíbili tedy dva tisíce liber tomu, kdo tě zajme! Však nestačí vypsati pouze cenu na tvoji hlavu, ale musí ji míti!“

„Nedostane jí žádný,“ odvětil Nana Sahib. „Pojď rychle, bratře, neztrácejme ani okamžiku, pojď!“

Balao Rao béře se jistým krokem úzkou chodbou, která vedla k tomuto temnému útulku pod základy chrámovými. Když přišel k východu zakrytému hřbetem slona, vystrčil opatrně pouze hlavu, rozhlížel se v pravo i v levo temnotou, přesvědčil se, že nejbližší okolí jest opuštěno, a odvážil se teprve potom ven. Aby byl úplně jist, běžel asi dvacet kroků po silnici ležící v prodloužené ose chrámu, a poněvadž ani zde nespatřil nic podezřelého, oznámil bratrovi krátkým písknutím, že cesta jest volná.

Brzy na to opustili oba bratři směle půl míle dlouhé údolí, které jest zcela naplněno galeriemi, klenbami a jeskyněmi, pnoucími se často do značné výše. Vyhnuli se mohamedánskému mausoleu, které slouží za bungalov pro poutníky a zvědavce všech národností, jež lákají zázračná díla Ellorská; konečně, když se ještě proplížili mimo vesnici Rozahu, nalézali se na silnici spojující Adžuntah s Boregamou.

Vzdálenost mezi Ellorou a Adžuntahem měří asi padesát mil (80 km.), avšak Nana nebyl již oním uprchlíkem, jenž prchal pěšky z Aurungabadu, bez prostředků, bez pomoci. Jak Balao Rao pravil, očekávali ho na silnici tři koně, které uhlídal Ind Kâlagani, věrný sluha Dandu Panta. Koně byli ukryti míli od vesnice v hustém křoví. Jeden byl určen pro Nanu, druhý pro Balaa Raa, třetí pro Kâlaganu, a brzy na to ujížděli všichni tři tryskem směrem k Adžuntahu. Fakir na koni nemohl býti nikomu nápadným, neboť hezký počet těchto nestydatých žebráků často žádá s koně o almužnu.

V této roční době, pro pouti méně způsobilé, byla silnice velmi málo oživena. Nana a jeho průvodčí spěchali co nejrychleji ku předu, aniž se musili obávati, že budou obtěžováni nebo zdržováni. Dopřávali pouze svým koním krátkého odpočinku a sami pojedli z potravin, které Kâlagana vezl s sebou v sedlové torbě. Tímto způsobem vyhnuli se obydlenějším částem provincie, bungalovům a vesnicím, mezi jinými osadě Rodže, smutné to hromadě černých domů, které čas zrovna tak začoudil jako pochmurné domy Cornwallské, a Pulmaru, městečku ztrácejícímu se ve stromoví a zeleni polodivokého kraje.

Půda byla úplně plochá. Na všech stranách prostíralo se vřesoviště, zbrázděné porůznu skupinami hustých džunglí. Čím však více blížili se Adžuntahu, tím stával se kraj nerovnějším.

Skvostné jeskyně, které nesou toto jméno, sokyně zázračných jeskyň Ellorských, ba snad ještě krásnější než tyto, zaujímají spodní část údolíčka, asi půl míle od města vzdáleného.

Nana Sahib nemusil se tudíž ubírati Adžuntahem, kde vyhláška guvernérova zajisté již byla uveřejněna a následkem toho také se nemusil obávati, že bude poznán.

Po patnáctihodinné jízdě z Ellory vstoupil se svými dvěma průvodci do průsmyku vedoucího do proslulého údolí, jehož sedmadvacet přímo ze skály vytesaných chrámů ční tu nad hlubokými propastmi.

Noc byla krásná, nebe plné zářících hvězd, však bezměsíčné. Rozličné vysoké stromy, indické fíky a několik oněch „barů“, které patří k obrům indické flory, odráželo se v temných obrysech od hvězdnatého pozadí nebes. Ani vánek nerušil klidu, ani lístek se nepohnul, a ani hlásku nebylo slyšeti vyjma temné bublání bystřiny, která plynula několik set kroků odtud v hloubí rokle. Toto bublání však stávalo se stále silnějším a proměnilo se ve skutečný hukot, když koně dostihli vodopádu Satkhundského, jenž se vrhá s výše padesáti sáhů a tříští se na výběžcích křemenitých a čedičových skal. V úžlabině byla vlhká mlha, která by se byla třpytila ve všech sedmi barvách duhy, kdyby byl měsíc vyšel v této rozkošné jarní noci na obzor.

Nana Sahib, Balao Rao a Kâlagani byli u cíle. Za náhlým obratem úžlabiny, která tam tvoří ostrý úhel, prostíralo se před nimi údolí ozdobené mistrovskými díly budhistickeho stavitelského umění. Na zdech oněch chrámů, které jsou bohatě ozdobeny sloupy, růžicemi, arabeskami a verandami, oživeny ohromnými sochami fantastických zvířat a prostoupeny temnými kobkami, v nichž dříve bydleli kněží jako strážcové svatých místností, může se umělec ještě dnes podivovati některým freskám, které zdají se býti teprve teď vymalovány a které zobrazují královské obřady, náboženské slavnosti a bitvy se všemi zbraněmi oné doby, a to věrně tak, jakým vše bývalo v nádherné této zemi v prvních dobách křesťanského letopočtu.

Nana Sahib znal všecka tajemství těchto tajemných kob. Za nešťastných dnů vzpoury ukryl se tu nejednou, když královské voje byly mu těsně v patách. Podzemní chodby, které koby spojovaly, úzké v křemenu skal vytesané tunely, klikaté cesty, které se ve všech směrech křižují, tisíceré rozvětvení tohoto labyrintu, jehož prozkoumání unavilo by i nejtrpělivějšího člověka — se vším tím byl důkladně obeznámen. Nebyl by v nich zabloudil ani tehdy, kdy žádná pochodeň neosvětlovala hluboké jejich temno.

Nana kráčel, ač byla noc tmavá, k jedné méně významné jeskyni. Vchod do ní zakryt byl hustou záclonou, z křovin utvořenou, a hromadou velkých kamenů, které nejspíše při některém zemětřesení spadly mezi rostoucí křoviny kamenné.

Lehké zaškrábání nehtem stačilo k ohlášení přítomnosti nabobovy u vchodu do jeskyně.

Hned objevily se dvě, tři hlavy Indů v křovinách, pak deset, potom dvacet, a tolikéž i mužů plížilo se mezi skalami jako hadi, až utvořilo dobře ozbrojenou četu asi čtyřicíti mužů.

„Ku předu!“ povelel Nana Sahib.

Věrní bojovníci nabobovi, hotovi každým okamžikem jíti pro něho na smrt, následovali jej, aniž se tázali po vysvětlení a aniž věděli, kam je vede. Kráčeli sice pěšky, jejich nohy však dovedly závoditi v rychlosti s koňmi.

Malá četa vnikla do průsmyku, vedoucího podél rokle k severu, a obešla horu. Hodinu na to dostihla silnice Kandeišské, jež se ztrácí v roklinách Sotpurrských hor.

Za svítání překročila odbočku železnice Bombaysko-Allahabadské vedoucí do Nagpuru, jakož i hlavní trať samu, vedoucí k severovýchodu.

Vlak z Kalkuty právě ujížděl s největší rychlostí mimo, chrle bílé kotouče páry do překrásných banian podél cesty a plašil svým hukotem šelmy v džunglích.

Nabob zarazil koně a volal hlasitě, ukazuje za ujíždějícím vlakem:

„Jdi a řekni místokráli indickému, že Nana Sahib žije dosud a že zatopí tuto trať, proklaté dílo jeho rukou, krví dobyvatelů!“