ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Polovici dne 5. června a následující noc strávili jsme klidně. Potřebovali jsme nutně odpočinku po tolikerém namáhání a přestálém nebezpečí.

Království Audské neprostíralo již své bohaté nížiny před námi. Steam-house ujížděl nyní také úrodnými ještě, avšak tak zvanými „mullahy“, t. j. hlubokými úvozy, rozbrázděným územím Rohilkandu. Bareilli jest hlavním městem tohoto ohromného čtverce, jehož strany měří stopadesát pět mil, který jest svlažován hojnými přítoky Kogry a zarostlý četnými skupinami nádherných mandlovníků, mezi kterými prostírají se jednotlivé bařiny, mizející stále před pokračující kulturou.

Zde nalézalo se po dobytí Delh středisko vzpoury, k jejímuž potlačení vytrhl sir John Campbell; oddělení brigádníka Walpola z počátku nemohlo docíliti zde úspěchu; a zde také zahynul přítel sira Eduarda Munroa, plukovník 93. pluku skotského, který se vyznamenal zejména při útoku na Luknov.

Žádné jiné území nemohlo býti příznivější naší jízdě, která byla velice usnadněna krásnými, dobře urovnanými silnicemi, vodními toky, které se daly snadno překročiti. Bylo nám již jen uraziti několik set kilometrů, abychom spatřili první pahorky, které spojují vrchy Nepalské s nížinou.

Nesměli jsme ovšem zapomenouti na nastávající deštivé počasí.

V prvních měsících roku vanoucí severovýchodní monsun přeskočil. Deštivé počasí jest na pobřeží nepříjemnější než uprostřed poloostrova a nastává zde také poněkud později, než ve středních částech Indie. Mimo to mění se zde jejich směr vysokými skalními stěnami, v nichž tvoří se jakési vzdušní víry. Tak mění se směr monsunu u Malabarského pobřeží již počátkem května, uprostřed středních a severních provincií teprve několik neděl později, tedy v červnu.

Psali jsme teď červen, a svou další jízdu budeme konati za změněných, avšak předvídaných poměrů.

Našemu statečnému Gumimu, kterého blesk tak zákeřnicky odzbrojil, vedlo se následujícího dne lépe. Ochrnutí levé nohy pominulo a nezbylo mu z něho nic jiného než hněv na oheň nebes.

Během 6. a 7. června přálo Hodovi s pomocí Phanna a Blacka lovecké štěstí. Zastřelil několik antilop, které zde nazývají „nilgan“. Jsou to modří býci Indů, kteří by spíše zasloužili jména jelenů, neboť se jim podobají mnohem více než příbuzným boha Apisa. Také by se měli jmenovati spíše perlošedými jeleny, neboť jejich barva upomíná spíše na zamračené než na azurové nebe. Tvrdí se však, že některé z těchto skvostných zvířat se špičatými, rovnými rohy a dlouhou, poněkud ohnutou hlavou mají skutečně modrou srsť — barva to, kterou příroda zvířatům neudělila, ani ne modrým liškám, jejichž srst jest vlastně černá.

Ovšem nebyli to dosud dravci, o kterých kapitán Hod horoval. Však i nilgan jest dosti nebezpečný, vrhne-li se, byv lehce poraněn, na střelce; první koule kapitánova a druhá Foxova přerušila však ihned útěk obou krásných zvířat. Zastřelili je takřka v letu, Fox však nevážil si jich více, než zvěře pernaté.

Monsieur Parazard za to byl jiného náhledu a pečené kýty, které nám téhož dne předložil u tabule získaly nás k témuž mínění.

Za svítání dne 8. května opustili jsme svůj tábor zřízený nedaleko malé vesničky Rohilkandu, které jsme dostihli po jízdě čtyřiceti kilometrů z Revahu. Náš vlak pohyboval se tudíž na silnicích deštěm rozmoklých jen velmi pomalu, mimo to vystoupily potoky ze svých břehů, a častokráte zdrželo nás zaplavené místo po několik hodin. Přes to neopozdili jsme se ani o den, takže dorazíme do konce června do hor, kde jsme se hodlali zdržeti po několik letních měsíců jako v sanatoriu. Nemuseli jsme se proto znepokojovati.

Onoho 8. července dal si kapitán Hod ujíti zajímavý výstřel z pušky.

Podél naší cesty prostíraly se bařiny porostlé bambusem, jak to často bývá na blízku vesnic, které jsou vystavěny jako v květinovém košíku. Nebyly to ony bařiny ve smyslu Indů, ohraničující neúrodné roviny, nad kterými ční šedivé křoviny. Nalézali jsme se dosud v kultivované zemi a úrodném kraji, pokrytém většinou bařinatými poli rýžovými.

Náš ocelový obr, řízený rukou Storrovou, ubíhal klidně a vyrážel ze sebe kotouče páry, které mizely pod bambusy rostoucími podél silnice.

Náhle vyskočilo z nich jakési zvíře s překvapující rychlostí a vrhlo se slonu na krk.

„Čîta, Čîta!“ zvolal strojník.

Kapitán Hod spěchal ihned na přední balkon a uchopil pušku, kterou měl stále po ruce.

„Čîta!“ zvolal nyní také.

„Střelte ji přece!“ naléhal jsem.

„Vždyť mám dosti času!“ odvětil kapitán, spokojuje se tím, že namířil na zvíře.

Čîta jest zvláštní druh indických levhardů, není tak velká jako tigr, ale její mrštnost a síla jsou stejně strašlivé.

Plukovník Munro, Banks a já stáli jsme na verandě a čekali na výstřel kapitánův.

Levhard patrně se zmýlil v našem slonu; tam, kde doufal nalézti živé maso, do něhož by mohl zatíti své zuby a drápy, nalezl kůži z ocele, která vzdorovala jeho útokům. Jsa rozzuřen tímto zklamáním, přidržel se uší našeho falešného zvířete a chtěl dle všeho již s něho seskočiti, když nás spatřil.

Kapitán Hod dosud na něho mířil jako střelec, který je si jist svojí rány a který v pravý okamžik dovede trefiti kořist na pravém místě.

Čîta vztyčila se řvouc, větřila nejspíše nebezpečí, nechtěla však prchnouti. Nejspíše číhala na příhodný okamžik, aby se vrhla na verandu.

Vylezla skutečně na slonovu hlavu, obemkla nohama jeho rypák za komín sloužící a vyšplhala se po něm až ku vrcholu, z něhož vystupoval dým.

„Střelte přece, Hode!“ napomínal jsem ho znovu.

„Vždyť mám ještě dost času!“ odvětil kapitán.

Pak obrátil se ke mně, nespouštěje však levharda s očí.

„Vy jste dosud nikdy nezastřelil čîty, Mauclere?“ tázal se.

„Nikdy.“

„Chcete ji skolit?“

„Kapitáne,“ odvětil jsem, „nechci vás oloupit o tento skvostný výstřel…“

„Eh,“ vyhrknul Hod, „to není rána pro střelce! Vezměte si pušku. Zaměřte šelmě na plece. Chybíte-li se, střelím ji v letu!“

„Budiž!“

Fox, který zatím přistoupil, podal mi dvojku, již držel v ruce. Uchopil jsem ji, natáhl kohoutek, zaměřil na plece levharda a vystřelil.

Zvíře, trefené sice, patrně však pouze lehce raněné, vymrštilo se mocným skokem přes věžičku strojníkovu a spadlo na první střechu steam-housu.

Ač byl kapitán Hod znamenitý střelec, přece nyní po dravci vystřeliti nemohl.

„Sem, Foxe, pojď!“ zvolal.

Oba opustili verandu a vstoupili do věžičky.

Levhard uchýlil se na střechu druhého domu, překročiv snadno spojující můstek.

Když kapitán zrovna chtěl střeliti, skočilo zvíře na zem, zvedlo se hrdě a zmizelo v džungli.

„Zastav! Zastav!“ zvolal Banks hlasitě na strojníka, který uzavřel páru a vzdušní brzdou ihned zarazil kola.

Kapitán a Fox seskočili na silnici a spěchali do houštiny, aby čîtu dohonili.

Uplynulo několik minut. Naslouchali jsme s jakousi netrpělivostí. Marně. Žádná rána nezahřměla. Oba lovci vrátili se s prázdnou.

„Zmizela! Uprchla!“ hlásil kapitán Hod. „A ani kapky krve nelze v trávě nalézti!“

„Je to moje chyba,“ pravil jsem kapitánu. „Měl jste místo mne střeliti čîtu vy: byl byste se jí nechybil!“

„Možná, vy však jste ji trefil také,“ mínil Hod, „vím to, nejspíše však ne na pravém místě!“

„Nebyl to tedy ani můj osmatřicátý, ani váš čtyřicátý, pane kapitáne!“ pravil Fox mrzutě.

„Eh co,“ odvětil Hod se strojenou lhostejností, „čîta není tigr! Jinak bych se byl, pane Mauclere, sotva odhodlal, přepustiti vám ránu.“

„K tabuli, pánové,“ vpadl plukovník Munro. „Snídaně nás očekává a potěší vás…“

„Tím spíše,“ dodal Mac Neil, „poněvadž pouze Fox je vinen vším neštěstím.“

„Já?“ odvětil sluha, kterého toto obvinění velice překvapilo.

„Zajisté, Foxe,“ pokračoval šikovatel, „vždyť puška, kterou jsi dal panu Mauclerovi, byla nabita pouze malými broky!“

Neil ukázal při tom druhou patronu, kterou vyňal z pušky mnou užité. Byly v ní skutečně pouze drobné broky.

„Foxe!“ počal kapitán.

„Pane kapitáne!“

„Dva dny domácí vězení!“

„Ano, pane kapitáne!“

Fox odebral se do svého pokojíku, jsa odhodlán, po osmačtyřicet hodin se neukázati. Styděl se za svoji chybu a chtěl skrýti svoji hanbu.

Následujícího dne, 9. června, prohledávali jsme, Hod, Gumi a já rovinu podél silnice. Celé dopoledne poprchávalo, k polednímu se však nebe vyjasnilo, a mohli jsme doufati, že příznivější počasí vytrvá po několik hodin. Hod tentokráte nemínil loviti dravce, nýbrž jedlou zvěřinu. Hodlali jsme v zájmu kuchyně ve společnosti Blacka a Phanna klidně putovati podél rýžových polí. Monsieur Parazard ohlásil kapitánovi, že zásobárna jest prázdna, a že očekává od jeho důstojnosti, že jeho důstojnost „učiní potřebné kroky“, aby ji opět naplnil.

Kapitán Hod povolil, i vydali jsme se s obyčejnými brokovnicemi na hon. Po dvě hodiny nedocílili jsme jiného úspěchu, než že jsme vyplašili několik koroptví a zajíců, vždy však v takové vzdálenosti, že nebylo ani pomyšlení střeliti po nich.

Kapitán Hod ztratil brzy dobrý rozmar. Nemohl ovšem doufati, že v této rozsáhlé rovině bez bařin a křovin, za to s mnohými osadami a dvory, setká se s dravcem, který by mu byl poskytnul náhradu za včerejšího upláchlého levharda. Byl pouze dodavatelem a přemýšlel o přivítání se strany monsieura Parazarda, vrátí-li se s prázdnou torbou.

My jsme tím ostatně nebyli vinni. Ve čtyři hodiny ještě jsme neměli příležitost vystřeliti. Vál suchý vítr a veškerá zvěř, jak jsem již řekl, prchala, než jsme se k ní dostali na dostřel.

„Milý příteli,“ oslovil mne v tom kapitán Hod, „tak to rozhodně dále nejde! Slíbil jsem vám, když jsme opouštěli Kalkutu, nejkrásnější hony a nyní brání mi nezměrné neštěstí, věčná smůla, abych splnil svůj slib.“

„Ale, milý kapitáne,“ odvětil jsem, „jen nezoufejte před časem. Lituji-li této nehody, lituji jí spíše k vůli vám než k vůli sobě!… Vždyť si to nahradíme v horách Nepalu!“

„Ano, tam,“ souhlasil kapitán Hod, „na prvních výběžcích Himalaye je tomu jinak. Poslyšte, Mauclere, vsadil bych se, že náš celý vlak, hučení páry a zejména ohromný slon plaší dravce, snad více ještě než železnice, a tomu bude stále tak, dokud bude v pohybu. Až zůstaneme stát na místě, doufám, že se to změní. Věru, onen levhard byl blázen! Byl zajisté blízek smrti hladem, že se vrhnul na našeho ocelového obra, a zasloužil věru, aby byl pozdraven pěknou kulí. Prokletý Fox! Nezapomenu mu nikdy, co vyvedl! — Kolik je teď hodin?“

„Hnedle pět.“

„Již pět a my dosud nevystřelili ani patronu!“

„Před sedmou nás doma neočekávají. Snad se nám poštěstí do té doby…“

„Ne, štěstí je jednou proti nám,“ odvětil kapitán Hod, „a věřte mi, štěstí je polovičním úspěchem.“

„Vytrvalost však neméně,“ odvětil jsem. „Umiňme si, že se nevrátíme s prázdnýma rukama. Je vám to vhod, kapitáne?“

„Je-li mi to vhod!“ pravil Hod. „Smrt všemu, co se ukáže!“

„Souhlasím!“

„Mauclere, přinesu raději polní myš nebo veverku, než bych šel s prázdnou domů!“

Kapitán Hod, Gumi a já byli jsme v náladě, v níž nám každá kořist byla vítanou. Pokračovali jsme tedy v lovu se zápalem hodným lepšího osudu; však i nejnevinnější ptáci poznali asi náš úmysl, neobjeviloť se ani pírko.

Tak prodírali jsme se rýžovými poli, brzy po jedné, brzy po druhé straně silnice a vraceli se opět, abychom se nevzdálili příliš od tábora.

Marné namáhání! Ještě v půl sedmé měli jsme veškeré patrony. Byli bychom docílili téhož, kdybychom se byli vydali s hůlkou v ruce na procházku.

Pohlédl jsem na kapitána. Kráčel se zaťatými zuby. Dlouhá a hluboká vráska mezi jeho obočím prozrazovala jeho němý vztek. Bručel cosi a proklínal veškerou srstnatou i pernatou zvěř, z níž dosud neukázal se ani jediný exemplář. Dle všeho by byl vypálil pušku na všecko, na skálu nebo strom — známý to zvyk myslivecký, aby si schladili vztek. Puška pálila ho v rukou, bylo to zřejmě znáti. Jednou hodil si ji přes ruku, pak nesl ji za řemen, nebo si ji přehodil přes záda, patrně zcela proti své vůli.

Gumi hleděl naň s úžasem.

„Kapitán počne ještě zuřit, půjde-li to tak dále,“ pravil, vrtě hlavou.

„Věru, obětoval bych rád třicet šilinků tomu, kdo by mu opatřil alespoň prostého holuba. To by ho upokojilo!“

Avšak ani za třicet šilinků, ani za dvoj- nebo trojnásobnou cenu nedala se zde sehnati ani ta nejlacinější zvěř. Kraj byl kolkolem opuštěný a nespatřili jsme ani vesnice ani dvoru.

Věru, kdyby to bylo bývalo možné, byl bych vyslal Gumiho, aby koupil za každou cenu kus drůbeže, třeba oškubanou slepici, kterou bych co oběť nabídnul našemu rozmrzelému kapitánovi.

Noc znenáhla nastávala. Za hodinu již nebude dosti jasno, abychom pokračovali ve svém bezúčelném výletu. Ačkoliv jsme si umínili, že se nevrátíme s prázdnou, zdálo se přece, že nám nic jiného nezbývá, nechceme-li stráviti noc venku. Nehledě však ani k tomu, že hrozil déšť, bylo by naše omeškání znepokojilo plukovníka Munroa a Banksa, a to se nesmělo státi.

S očima široce rozevřenýma zíral kapitán Hod na pravo i na levo s rychlostí ptáka a kráčel stále ku předu, směrem však, který ho nevedl k steam-housu.

Pospíchal jsem, abych ho dohonil a donutil, aby se vzdal marných pokusů, když zaslechl jsem na pravo silný šum křídel. Pohlédl jsem vzhůru.

Bělavá hmota vzlétala zvolna z křoví.

Aniž jsem poskytl kapitánu Hodovi času, aby se ohledl, zaměřil jsem a hned zahřměly oba výstřely z pušky.

Neznámý mně pták padal zvolna na okraj rýžového pole.

Phann vyskočil a přinesl kořist kapitánovi.

„Konečně!“ zvolal Hod, „nebude-li monsieur Parazad nyní spokojen, může skočit hlavou napřed do svého hrnce.“

„Je to však jedlý pták, kterého jsem střelil?“

„Ovšem že… zejména, nemáme-li jiného!“ mínil kapitán.

„Na štěstí vás nikdo neviděl, pane Mauclere!“ prohodil Gumi.

„Na štěstí?… Co pak jsem vyvedl?“

„Aj, usmrtil jste páva, to je zakázáno, poněvadž páv je v celé Indii posvátným ptákem!“

„Vezmi ďas všecky posvátné ptáky i ty, kteří je za ně vyhlašují!“ zvolal kapitán Hod. „Tenhle zde je jednou zastřelen a bude sněden, pro mne třeba s patřičnou úctou, sněden ale bude přec!“

A vskutku, páva ctí v celé Indií již od dob Alexandra Velkého. Indové pokládají ho za odznak bohyně Saravasti, ochránkyně narození a manželství. Na usmrcení tohoto ptáka jest určen těžký, i anglickými zákony uznaný trest.

Tento exemplář z rodu slepic, který kapitána tak potěšil, byl se svými zelenými, kovově lesklými křídly opravdu krásný. Velký ohon vypadal jako vějíř z nejjemnějšího hedvábí.

„Teď ku předu,“ naléhal kapitán. „Zítra předloží nám monsieur Parazard pečeného páva, nechť si všichni bramíni celé Indie říkají cokoliv. Nechť si páv není nic jiného, než lepší slepice, přece nám jeho uměle složené peří poskytne pěknou okrasu na tabuli.“

„Jste teď spokojen, kapitáne?“

„S vámi, milý příteli, zajisté, se sebou bohužel ne. Smůla mne dosud neopustila, musím tudíž čekat. Ku předu tedy!“

Ubírali jsme se k táboru, od něhož jsme byli asi tři míle vzdáleni. Kapitán Hod a já kráčeli jsme vedle sebe po cestě, která se vinula klikatě džunglemi hustě porostlými bambusem. Gumi, který nesl loveckou kořist, šel několik kroků za námi. Slunce dosud nezapadlo, bylo však zakryto hustými mraky, tak že jsme v pološeru jen s obtíží poznali cestu.

Náhle ozval se z houštiny vedle nás hrozný řev, který mi připadal tak děsný, že jsem se mimovolně zastavil.

Kapitán Hod mne uchopil za ruku.

„Tigr!“ pravil.

Na to zaklel.

„U všech hromů Indie!“ zvolal, „teď máme pouze slepičí broky v puškách!“

Bohužel, bylo tomu tak, neměli jsme ani jedinou patronu s kulí. Ostatně nám ani nezbývalo času nabit ji do pušky. Již deset vteřin po řevu objevilo se zvíře v houštině a stálo jediným skokem na dvacet kroků od nás na cestě.

Byl to skvostný tigr onoho druhu, který Indové nazývají „man-eater“ (lidožrout), jehož řádění ročně podléhá sta obětí.

Naše postavení bylo děsné.

Hleděl jsem na tigra, hltal jsem ho zrakem a doznávám, že se mi puška chvěla v rukou. Byl asi deset střevíců dlouhý, měl oranžovou srst s bílými a černými pruhy.

Pozoroval nás také. Jeho oči svítily šerem a ohonem bičoval půdu. Sehnul se a zvedl se opět jako ku skoku.

Hod byl klidným jak obyčejně. Zaměřil na zvíře a bručel hlasem, který se nedá napodobit:

„Broky číslo šest! Střelit tigra slepičími broky! Netrefím-li ho do obou očí, jsme…“

Nemohl dokončit větu. Tigr se blížil, ne skoky, nýbrž plíživým krokem.

Gumi, který se krčil za námi, taktéž na něho zaměřil, v jeho pušce byly však nabity pouze ptačí broky. Moje puška vůbec nebyla nabita.

Chtěl jsem vzíti patronu z kapsy.

„Nehýbejte se!“ šeptal mi kapitán; „tigr by skočil, a k tomu nesmí dojít!“

Zůstali jsme tudíž všichni tři nepohnuti a němi.

Tigr se zvolna blížil. Hlavou, kterou dříve vrtěl, nyní ani nepohnul. Hleděl před sebe, zdánlivě však více na zem. Zdálo se, že široce rozevřenou tlamou, kterou držel blízko země, ssaje do sebe její výpary.

Brzy bylo hrozné zvíře již jen deset kroků od kapitána.

Stoje pevně na nohou a nepohnutě jako socha, soustředil Hod své celé žití v očích. Nastávající děsný boj, jehož výsledek nikdo neznal, zajisté nedal srdci jeho bíti rychleji.

V tomto okamžiku se mi zdálo, že se tigr vrhne na nás.

Přiblížil se ještě o pět kroků. Musel jsem se přemáhat, abych nevzkřikl na kapitána:

„Tak přece střelte! Střelte přec!“

Ne však, kapitán to řekl — a to byla také naše jediná spása — chtěl vypálit zvířeti oči; k tomu ho musel mít těsně před sebou.

Tigr se přiblížil ještě o tři kroky a chystal se ke skoku…

Tu zavzněl prudký výstřel, na který následoval skoro okamžitě druhý výbuch.

Tento druhý výbuch vycházel z těla zvířete, které sebou několikráte škublo, zařvalo a mrtvo k zemi kleslo.

„Zázrak nad zázrak!“ zvolal kapitán Hod. „Moje puška tedy byla nabita koulí a to ještě koulí třaskavou! Ó, tentokrát ti děkuju, Foxe!“

„Je-li to možné?“

„Pohleďte sám!“

Kapitán Hod přelomil hlavně pušky a vyňal z levé patronu.

Byla to patrona s kulí.

Teď se vysvětlilo vše.

Kapitán Hod měl dvouhlavňovou karabinu a dvouhlavňovou pušku, obě stejné ráže. Fox omylem nabil karabinu loveckými patronami a pušku třaskavými kulemi. Zachránil-li tento omyl včera život levhardovi, zachránil dnes životy naše.

„Ano,“ pravil kapitán Hod, když jsem promluvil v tomto smyslu, „a tak blízek smrti jsem skoro ještě nikdy nebyl!“

Půl hodiny na to dorazili jsme do tábora. Hod dal zavolati Foxa a sdělil mu zažité dobrodružství.

„Pane kapitáne,“ odvětil sluha, „z toho je patrno, že zasloužím čtyři dni vězení, poněvadž jsem se zmýlil dvakrát!“

„Jsem téhož mínění,“ pravil Hod, „poněvadž však tvůj omyl mi dopomohl k jedenačtyřicátému, je mým úmyslem nabídnouti ti za to tuto guineu…“

„A mým, přijati ji!“ vpadl Fox, pouštěje zlatý peníz do své kapsy.

Takové bylo první setkání se kapitána Hoda se svým jedenačtyřicátým.

Z večera dne 12. května zastavili jsme se u nepatrné osady a jeli ráno dále, abychom urazili těch stopadesát kilometrů, které nás dosud dělily od hor Nepalských.