Zlatý fond > Diela > Zemí šelem I


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem I

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 13 čitateľov

Kapitola IX. Allahabad

Vzdálenost mezi Benaresem a Allahabadem obnáší asi stotřicet kilometrů. Silnice vede skoro neustále podél pravého břehu Gangu a leží mezi železnicí a řekou. Storr opatřil uhlí a zásobil jím tendr, tak že výživa slona byla na několik dní zajištěna. Očekával, jsa pečlivě vycíděn — řekl bych málem vykartáčován — a očištěn, jakoby byl právě vyšel z dílny, takřka netrpělivě okamžik odjezdu. Nevzpínal se sice, avšak slabé skřípění kol prozrazovalo napětí par, utajených v jeho hrudi.

Náš vlak vydal se dne 24. s rychlostí tří až čtyř mil za hodinu na cestu.

Noc uplynula bez příhody, a Bengalce jsme také již nespatřili.

Budiž zde jednou pro vždy sděleno, že náš způsob života, co se týče času vstávání a spaní, první a druhé snídaně, oběda a odpočinku po něm, byl zřízen s vojenskou přesností. V steam-housu konalo se vše tak pravidelně jako v bungalovu v Kalkutě. Okolní kraj měnil se neustále před naším zrakem a přece se zdálo, že naše obydlí se nehýbe z místa. Uvykli jsme již úplně novému způsobu života, jako cestující na palubě zámořského parníku — vyjímaje jeho jednotvárnost, neboť nás neobklopoval neustále týž obzor.

Tohoto dne okolo jedenácté hodiny spatřili jsme na rovině památné mausoleum mongolského slohu, vystavěné na počest dvou blahoslavených osob islamu, totiž Kassima Solimana, otce i syna; půl hodiny na to pevnou tvrz Šynarskou, jejíž pitoreskní valy korunují nedobytné, od hladiny Gangu stopadesát stop kolmo do výše čnějící skalisko.

Nezastavili jsme se zde, abychom navštívili tvrz, která jest jednou z nejdůležitějších v údolí Gangu, jsouc tak položena, že v případu útoku nepotřebuje ani prachu ani olova. Připravená lavina kamenů by rozhodne rozdrtila každého útočníka, který by se odvážil vyšplhati na její zdi.

Na úpatí jejím rozkládá se stejnojmenné město, jehož hezké domy ukryty jsou v zeleni.

Víme již z Benaresu, že je několik privilegovaných měst, která pokládají Indové za města posvátná. Nalezli bychom jich na indickém poloostrově při bedlivém sčítání na sta. Také ve tvrzi Šynaru jest takové posvěcené místo. Ukazují zde totiž mramorovou desku, na níž lehává ten či onen bůh při pravidelné své denní siestě. Onen bůh při tom zůstává ovšem neviditelným. Nenamáhali jsme se ovšem ani, abychom ho spatřili.

Večer zastavil ocelový obr pro příští noc blíže Mirzaporu. V tomto městě není pouze značný počet chrámů, nýbrž jsou tam i průmyslové závody a skladiště na bavlnu, která se v okolí pěstuje. Vyšine se jednou na důležité obchodní město.

Následujícího dne 25., překročili jsme o druhé hodině odpoledne malou říčku Tonsu, v níž bylo v této roční době vody pouze na střevíc. O páté hodině minuli jsme místo, kde se připojuje trať z Bombaye do Kalkuty. Blízko onoho místa, kde ústí Džumna do Gangu, obdivovali jsme se nádhernému železnému viaduktu, jenž koupá svých šestnáct, šedesát stop vysokých pilířů ve vlnách tohoto krásného přítoku. Přejeli jsme bez obtíží kilometr dlouhý loďkový most, který spojuje pravý břeh s levým, a večer zastavili jsme blíže jednoho předměstí Allahabadského.

Následující den, 26., byl stanoven k návštěvě tohoto důležitého města, z něhož vybíhají hlavní tratě Indické. Leží rozkošně uprostřed obou toků Džumny a Gangu.

Příroda patrně učinila vše, aby povýšila Allahabad za hlavní město anglické Indie a za sídlo místokrálovo. Nelze pochybovati, že se jím jednou stane, budou-li smrště nynější hlavní město Kalkutu příliš obtěžovat. Jest jisto, že několik prozíravých hlav tuto možnost již uznalo a uvažovalo. Ve velkém těle, které se jmenuje Indií, leží Allahabad na onom místě, kde se nalézá srdce, jako Paříž v srdci Francie. Londýn sice neleží uprostřed Spojených království, avšak Londýn také nemá onu vůdčí převahu oproti anglickým městům Liverpoolu, Manchestru, Birminghamu, jako Paříž oproti všem městům Francie.

„A odtud odebereme se rovnou na sever?“ tázal jsem se Banksa.

„Ano,“ odvětil „alespoň co možná přímo. Allahabad je nejzápadnějším bodem první části naší cesty.“

„Nuže, konečně!“ zvolal kapitán Hod, „tato velká města jsou sice zcela dobrá a krásná, ale nekonečné roviny, širé bařiny jsou ještě daleko lepší. Budeme-li se ubírati stále podle kolejí, pojedeme konečně ještě po nich a náš ocelový obr promění se v prostý parostroj! Jaké to ponížení!“

„Upokojte se, Hode, to se nikdy nestane. Odebéřeme se brzy do našeho oblíbeného území.“

„Pojedeme tedy přímo k indo-čínským hranicím, aniž jsme spatřili Luknov?“

„Rád bych se vyhnul tomuto městu, především však Kavnpuru, které má pro plukovníka Munroa příliš mnoho truchlivých upomínek.“

„Pravdu máte,“ pravil jsem, „nikdy nepojedeme dosti daleko od něho.“

„Povězte mi, Bankse,“ vpadl kapitán Hod, „neslyšel jste v Benaresu docela nic o Nanu Sahibovi?“

„Zcela nic,“ odvětil inženýr. „Nejspíše obdržel guvernér Bombayský opět jednou falešnou zprávu, a Nana vůbec se v okresu Bombayském neobjevil.“

„Budiž tomu jakkoliv, rozhodně však pospíchám, abych se dostal z Gangesského údolí,“ pravil Banks, „které od Allahabadu až ku Kavnpuru bylo svědkem tolika hrůz za vzpoury sipojů. Rozhodně nesmíme vyslovit jméno tohoto města ani jméno Nany Sahiba před plukovníkem.“

Následujícího dne chtěl mne také Banks provázet po těch několik hodin, které jsem hodlal věnovati návštěvě Allahabadu. Bylo by ovšem potřebí nejméně tří dnů k důkladné prohlídce oněch tří měst, z nichž se skládá. Celkem jest však méně památný nežli Benares, ačkoliv patří také mezi památná města.

O indickém městě nedá se ani vyprávěti. Skládá se z hromady nízkých, úzkými ulicemi proťatých domů, nad kterými ční tu i tam několik opravdu skvostných tamaryšků. V anglickém městě ani cantonmentech rovněž není památností, jsou tam krásná, zachovalá stromořadí, prostranná náměstí, zkrátka všecky prvky města, jež jest určeno později vyšinouti se na hlavní město.

Město leží v širé rovině, severně a jižně obklopeno oběma toky Džumnou a Gangem. Tato rovina sluje „rovinou almužen“, poněvadž sem indická knížata ode dávna přicházela, aby zde konala skutky milosrdenství. Dle zprávy Rousseletovy, který uvádí úryvek ze Životopisu Hionena Thsanga, „jest daleko záslužnějším dáti na tomto místě jeden peníz, nežli na jiném deset tisíc.“

Křesťanský Bůh splácí dobrodiní pouze stonásobně. To jest ovšem stokráte méně, přece však k němu mám více důvěry.

Zmíním se na tomto místě ještě o tvrzi Allahabadské, která zasluhuje návštěvy. Jest vystavěna na západě velké roviny almužen a zvedá hrdě své vysoké zdi z červeného pískovce, jejíž děla, smím-li užiti toho výrazu, mohla by zpřerážeti oběma proudům „ramena“. Palác, uprostřed tvrze, dřívější oblíbené sídlo sultána Akbara — v jednom rohu Lat šacha Ferize t. j. nádherný, šestatřicet stop vysoký monolit, nesoucí lva, — nedaleko odtud malý chrám, který Indové nemohou navštěvovati, poněvadž jim přístup do tvrze není dovolen, ačkoliv jest jedním z jejich nejsvětějších míst, to asi jsou památnosti této tvrze, která vzbuzuje pozornost všech cestujících.

Banks sdělil mi také, že se o tvrzi Allahabadské vypráví legenda upomínající na pověst o znovuzřízení chrámu Šalomounova v Jeruzalemě.

Když sultán hodlal založiti tvrz Allahabadskou, zdálo se, že se kameny chtí zpěčovati. Zdi sotva postavené opět se bortily. Tázali se věštců. Tito odvětili jako obyčejně, že jen dobrovolná oběť dovede usmířiti rozhněvaný osud. Jeden Ind nabídl se za oběť. Obětovali ho bohům, a tvrz byla nyní bez nehody zřízena. Tento Ind jmenoval se Brog, a dodnes má město dvojité jméno Brog-Allahabad.

Banks doprovodil mne odtud do zahrad Khusruových, které jsou právem proslulé. Jedna z nich byla posledním sídlem sultána, dle něhož jsou tyto zahrady pojmenovány. V jedné z bílých mramorových zdí jest zasazena obrovská ruka. Ukázali nám ji s ochotou, kterou jsme při posvátných otiscích noh v Gay velice postrádali.

Tato památka ovšem nepochází od nohy boha, nýbrž od obyčejného smrtelníka, příbuzného Mohamedova.

Za vzpoury v roce 1857 šetřili v Allahabadu krve zrovna tak málo, jako v ostatních městech Gangesského údolí. Boj svedený na vojenském cvičišti Benaresském mezi vojskem královské armády a povstalci, způsobil vzpouru domorodých vojů a zejména 6. pluku armády Bengálců. Hned na počátku bylo zavražděno osm kadetů; konečně však musili sipojové, následkem odhodlaného vystoupení několika evropských dělostřelců, kteří náleželi ku sboru vysloužilců Šunarských, složiti zbraně.

V cantonmentech bylo hůř. Domorodci se vzepřeli, otevřeli vězení, vyplenili loděnice a zapálili obydlí Evropanů. Zatím se tam dostavil plukovník Neil, když v Benaresu opět udělal pořádek, se svým plukem a sto střelci pluku Madrasského. Obsadil loďkový most, vzal dopoledne dne 18. června předměstí útokem, zahnal členy prozatímní vlády, kterou zřídili mohamedáni, a stal se pánem provincie.

Během tohoto krátkého výletu do Allahabadu dbali jsme, Banks i já, stále bedlivě na to, sleduje-li nás zde někdo jako v Benaresu: tentokráte jsme však nepozorovali ničeho.

„Nechť si,“ mínil inženýr, „teď je nedůvěra na místě! Byl bych si přál cestovati na zapřenou, poněvadž jest plukovník Munro domorodcům dobře znám!“

K šesté hodině dostavili jsme se k obědu. Plukovník Munro, který ležení také na čas opustil, byl již zpět a očekával nás. Kapitán Hod navštívil několik v cantonmentech posádkou ležících druhů a vrátil se skoro v tutéž dobu co my.

V tom pozoroval jsem, že mi plukovník Munro připadá, byť i ne zrovna smutnější, tedy alespoň zamyšlenější než jindy, i upozornil jsem na to Banksa.

Zdálo se, že šlehá opět z jeho očí oheň, který snad slzy již dávno uhasily.

„Máte pravdu,“ pravil Banks, „to má svoji příčinu. Co se as stalo?“

„Otažme se Mac Neila,“ řekl jsem.

„Zajisté. Mac Neil snad ví…“

Inženýr opustil salon a otevřel pokojík šikovatelův.

Tento nebyl přítomen.

„Kde je Mac Neil?“ tázal se Banks Gumiho, který právě prostíral stůl.

„Odešel,“ prohlásil Gumi.

„Jak dlouho?“

„Asi před hodinou na rozkaz plukovníka Munroa.“

„Nevíte kam?“

„Ne, pane Bankse, a také nevím proč.“

„Nestalo se tu nic zvláštního, co jsme odešli do města?“

„Nic!“

Banks se vrátil, sdělil mi, že šikovatel odešel a že nikdo neví, za jakým účelem, a prohlásil:

„Nevím sice dosud, co se událo, něco však se stalo. Mějme tudíž strpení!“

Usedli jsme k obědu: Obyčejně se plukovník Munro súčastnil zábavy. Rád naslouchal našemu vypravování o výletech, které jsme podnikli, a bavilo ho to, co jsme přes den dělali. Dbal jsem pečlivě toho, abych nikdy nehovořil o něčem, co by mohlo jakkoli upamatovati na povstání sipojů. Zdálo se mi, že to sám pozoruje, aniž jsem věděl, je-li mu to příjemné.

Musel jsem se ovšem dosti přemáhati, abych se nezmínil před ním o městech jako Benaresu a Allahabadu, v nichž zuřila vzpoura.

Obával jsem se tudíž dnes, že mne vyzve, abych vyprávěl o Allahabadu. Zbytečná obava. Plukovník Munro netázal se ani Banksa ani mne, jak jsme strávili den. Mlčel po celou dobu oběda. Zdálo se, že jeho stísněnost roste každým okamžikem. Pohlédl několikráte na silnici vedoucí ku cantonmentům, a zdálo se mi, že několikráte sebou pohnul, jako by se chtěl vzdáliti od tabule. Patrně očekával plukovník Munro s nevysvětlitelnou netrpělivostí návrat šikovatele Mac Neila.

Oběd odbyt za nálady dosti stísněné. Kapitán Hod přihlížel stísněně na Banksa vyzvídaje, co se to událo. Banks ovšem věděl zrovna tak málo jako on sám.

Po jídle sestoupil plukovník Munro, místo aby se oddal odpočinku, jak obyčejně, po schůdkách verandy, kráčel kousek po silnici a pohlížel delší dobu v jejím směru; pak vrátil se k nám.

„Bankse, Hode a vy, Mauclere,“ počal, „doprovodili byste mne laskavě k prvním domům cantonmentu?“

Opustili jsme ihned svá sedadla a následovali jsme plukovníka, který kráčel zvolna a zamlkle.

Asi sto kroků dále zastavil se sir Eduard Munro před sloupem po pravé straně silnice, na němž upevněna byla vyhláška.

„Čtěte!“ pravil.

Bylo to, nyní dva měsíce staré, vypsání ceny na hlavu Nany Sahiba, které oznamovalo jeho přítomnost v okresu Bombayském.

Banks a Hod nemohli potlačiti výraz zklamané naděje. Dosud namáhali se s úspěchem, jak v Kalkutě tak i na další cestě, aby tato vyhláška nepadla plukovníku Munroovi do očí. Nešťastná náhoda zklamala jejich opatrnost.

„Bankse,“ pokračoval sir Eduard Munro, uchopiv inženýra za ruku, „ty jsi věděl o této zprávě?“

Banks nevěděl, co by odpověděl; mlčel tedy.

„Nuže tedy, ano,“ odvětil kapitán Hod za něho, „věděli jsme o ní, proč však měli jsme o tom před vámi mluviti? Kdo ručí za to, že je pravdiva a proč měli jsme buditi ve vás upomínky, které vám způsobily již tolik žalu?“

„Bankse,“ zvolal plukovník Munro, jehož obličej nabyl zcela jiného výrazu, „což jsi zapomněl, že mi přede všemi jinými přísluší souditi tohoto muže? Věz tedy, odhodlal-li jsem se opustiti Kalkutu, učinil jsem to proto, že ona cesta povede mne na sever Indie, a že nevěřím ve smrt Nany Sahiba a že jsem nezapomněl na svoji povinnost mstitele. Když jsem šel s vámi, choval jsem jen jedinou myšlenku, jedinou naději. Doufal jsem, že náhodou a s pomocí Boží dosáhnu svého cíle, Nanu tedy nesmím hledat na severu, nýbrž na jihu. Dobře tedy! Odebeřme se na jih!“

Naše předtuchy nás tedy nezklamaly! Bylo tomu tak — tajná myšlenka, či spíše utkvělá myšlenka ovládala dosud, ne-li více než dříve, ubohého plukovníka Munroa. Teď odhalil ji před námi úplně.

„Nevyslovil-li jsem se o tom před tebou, Munro,“ odvětil Banks po delším mlčení, „buď přesvědčen, že jsem nevěřil v přítomnost Nany Sahiba v okresu Bombayském. Úřady byly, o tom teď nelze již pochybovat, zase jednou zklamány. Ona zpráva datuje se ze 6. března, a od té doby nebylo opětné objevení se naboba ničím dokázáno.“

Plukovník Munro neodpověděl hned na poznámku inženýrovu a pohlédl ještě jednou mlčky na silnici.

„Přátelé,“ pravil konečně, „chci vás zpravit o všem. Mac Neil vydal se s dopisem ku guvernéru do Allahabadu. Za krátko budu vědět, zdali se Nana Sahib objevil skutečně v západních provinciích a je-li tam dosud či zmizel-li již opět.“

„Co zamýšlíš podniknouti, Munro, byl-li skutečně spatřen?“ tázal se Banks, chápaje se ruky plukovníkovy.

„Půjdu tam!“ odvětil sir Eduard Munro, „půjdu všude, kam mne volá povinnost spravedlnosti, jíž dosud nebylo učiněno zadost!“

„Jsi k tomu skutečně odhodlán, Munro?“

„Zajisté, Bankse! Vy, milí přátelé, můžete beze mne pokračovati ve své cestě — ještě tohoto večera odjedu vlakem do Bombaye.“

„Dobře tedy, nepojedeš však sám,“ prohlásil inženýr, obraceje se k nám. „My tě budeme provázeti, Munro!“

„Ano, ano, pane plukovníku!“ zvolal kapitán Hod. „Bez nás nesmíte se vydati na cestu! Místo dravců budeme honiti onoho bídníka.“

„Dovolte mi, pane plukovníku,“ dodal jsem, „abych se směl připojiti ke kapitánovi a k vašim přátelům.“

„Zajisté, Mauclere,“ odvětil Banks, „dnes večer opustíme všichni Allahabad…“

„Toho nebude již potřebí!“ ozval se v tom kdosi.

Ohledli jsme se. Před námi stál šikovatel Mac Neil s časopisem v ruce.

„Čtěte pane plukovníku,“ pravil. „Guvernér mi nařídil, abych vám toto předložil.“

Sir Eduard Munro četl jak následuje:

„Guvernér okresu Bombayského sděluje tímto obyvatelstvu, že vyhláška ze dne 6. března, týkající se naboba Dandu Panta, stala se bezpředmětnou. Včerejšího dne byl zaskočen v soutěskách hor Sautpurrských, kamž se svou tlupou utekl, a byl usmrcen v potyčce. O totožnosti jeho osoby nelze pochybovati, poněvadž ho obyvatelé Kavnpuru a Luknova poznali. Mimo to chyběl padlému prst levé ruky, a jest dávno dokázáno, že si jej uťal, když svým domnělým pohřbem chtěl vzbuditi víru o své smrti. Indická říše nemusí se již obávati úkladů ukrutného naboba, který jí stál tolik krve.“

Plukovník Munro přečetl tyto řádky temným hlasem. Časopis vypadl mu z ruky.

Mlčeli jsme. Nemuseli jsme se již obávati budoucnosti, poněvadž smrt Nany Sahiba byla určitě zjištěna.

Po několika minutách mlčení přejel plukovník čelo rukou, jako by chtěl zapuditi trapné upomínky.

„Kdy odjedeme z Allahabadu?“ tázal se na to.

„Zítra za svítání,“ odvětil inženýr.

„Mohli bychom se zdržeti několik hodin v Kavnpuru?“ pokračoval plukovník Munro.

„Ty hodláš…!?“

„Ano, Bankse, chtěl bych… chci Kavnpur ještě jednou… naposled spatřit!“

„Za dva dny tam budeme,“ prohlásil inženýr prostě.

„A pak?…“ tázal se plukovník dále.

„Pak…“ opakoval Banks, „pak budeme pokračovati na svém výletu na sever Indie.“

„Ano!… na sever!… na sever!“ zvolal také plukovník hlasem, který mi sevřel srdce.

Mohl jsem se skoro domnívati, že sir Eduard Munro dosud pochybuje o výsledku posledního boje mezi Nanou Sahibem a anglickým vojskem. Byl snad v právu oproti zdánlivě nepopíratelné skutečnosti?

To ukáže budoucnost.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.