Zlatý fond > Diela > Zemí šelem I


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem I

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 13 čitateľov

Kapitola XI. Změna monsunu

O jedenácté hodině vrátili jsme se do svého tábora a byli bychom, jak se dá snadno vysvětlit, opustili rádi Kavnpur co nejrychleji, avšak nutná správka napájejícího čerpadla u stroje zdržela nás ještě až do druhého dne.

Měl jsem půldruhého dne času, čehož jsem hodlal použiti k návštěvě Luknova.

Banks nehodlal dotknouti se tohoto města, v kterém by byl plukovník Munro opětně spatřil jeviště nejstrašnějších ohavností války. Měl snad pravdu, poněvadž i tam očekávaly ho nejtruchlivější upomínky.

Opustil jsem po obědě steam-house a použil krátké odbočky trati, která vede z Kavnpuru do Luknova. Trať tato jest sotva dvacet anglických mil dlouhá, a za dvě hodiny dorazil jsem do důležitého hlavního města království Audského, které jsem hodlal pouze zběžně prohlédnouti, pouze abych si o něm získal jakousi představu.

Byl jsem ostatně utvrzen v tom, co jsem již dříve slyšel o stavbách Luknovských, zřízených ve 12. století pod vládou mohamedánských císařů.

Lyonský Francouz jménem Martin, prostý voják v armádě Lally Tollendala, který se roku 1730 stal miláčkem krále, byl tvůrcem, vynálezcem a takřka i stavitelem tak zvaných divů hlavního města Audského. Oficielní sídlo vladařů, Kaiserbagh zvané, směs různých slohů stavitelských bez ladu a skladu, jest pouze „zevní stavbou“. Uvnitř není nic, vše je na zevní straně, ale i tato jest současně indická, čínská, maurická a… evropská. Rovněž takový je druhý, menší palác, Farid Bakš, také dílo Martinovo. Za to však Imambara, vystavěná Kaifialullou, prvním indickým architektem 17. století, uprostřed tvrze, je skutečně hrdý pomník a působí tisíci svých věžiček se zvonky skutečně velkolepý dojem.

Nemohl jsem opustit Luknov aniž bych navštívil Konstantinův palác, rovněž dílo francouzského desátníka, které proto také sluje Martinovým palácem. Chtěl jsem také spatřiti blízkou zahradu, Secunder Bagh, kde pobito bylo na sta sipojů, kteří oloupili hrob prostého vojína, než mohli uprchnouti z města.

Jméno Martinovo není jediným francouzským jménem, které jest v městě ve velké úctě. Starý poddůstojník francouzských myslivců, Duprat, vyznamenal se za vzpoury tak svojí udatností, že ho buřiči žádali, aby se jim postavil v čelo.

Duprat však nepřijal tuto nabídku přes slíbené poklady, přes hrozby, a zůstal Angličanům věren. Poněvadž však nyní byl vydán tím více útokům sipojů, kterým se nepodařilo udělati z něho zrádce, padl také v boji s nimi.

„Nevěřící pse,“ křičeli, „budeš naším i proti svojí vůli!“

Byl jejich — však pouze jako mrtvola.

Při odvetě hráli tudíž oba francouzští vojáci důležitou úlohu: sipojové, kteří oloupili hrob jednoho a usmrtili druhého, byli bez slitování porubáni.

Když jsem ještě prohlédl skvostný park, který obkličuje zeleným, květnatým rámem velké, půl milionu obyvatel čítající město, projel se jeho hlavními ulicemi na hřbetu slona a navštívil boulevard Hazrad Gaudž, vrátil jsem se téhož večera do Kavnpuru.

Den na to odjeli jsme za svítání dne 31. května.

„Konečně,“ zvolal kapitán Hod, „obrátíme se zády k Allahabadu, Kavnpuru, Luknovu a všem ostatním, o které jsem se staral zrovna tolik jako o vystřelenou patronu!“

„Zajisté se k nim obrátíme zády, Hode,“ dotvrzoval Banks, „a odebereme se nyní přímo na sever, abychom dosáhli úpatí Himalaye nejkratší cestou.“

„Výborně!“ jásal kapitán. „Co já nazývám Indií, nejsou provincie plné měst se stísněným obyvatelstvem Indů, — ne, je to země, kde moji přátelé, sloni, lvi, tigři, pardalové, medvědi, turové a hadi na svobodě žijí! Toť jediný díl poloostrova, kde bych chtěl tráviti svůj čas! Vždyť to uvidíte sám, Mauclere, a nebudete postrádati divů gangesského údolí.“

„Ve vaší společnosti, milý kapitáne,“ odvětil jsem, „nebudu vůbec postrádati ničeho.“

„Ostatně nalezneme na severozápadě,“ prohodil Banks, „ještě dosti zajímavých měst, jako Delhi, Agru, Lahore…“

„Ale, drahý Bankse,“ přerušil ho Hod, „kdo jakživ slyšel něco o bídných hnízdech?“

„Bídných hnízdech!“ odvětil Banks. „Ne, Hode, to jsou krásná města. Upokojte se však, milý příteli,“ pokračoval inženýr, obraceje se ke mně, „ukážeme vám je, aniž překazíme válečné plány našeho kapitána.“

„Dobře, Bankse,“ mínil Hod, „ostatně však naše cesta počíná teprve dneškem!“

Pak zvolal hlasitěji:

„Foxe!“

Sluha se objevil.

„Zde, pane kapitáne!“

„Foxe, pušky, karabiny a revolvery jsou přece v pořádku?“

„Zajisté!“

„Prohlédni zámky!“

„To jsem již učinil.“

„Zhotov patrony.“

„Mám jich zásobu…“

„Je tedy všecko v pořádku?“

„Ano!“

„Uveď to, bude-li možno, do pořádku ještě většího!“

„Stane se.“

„Osmatřicátý bude se brzy skvíti na listině tvé slávy, Foxe!“

„Osmatřicátý!“ zvolal sluha, z jehož očí vyšlehl blesk. „Připravím pro toho chlapíka pěknou třaskavou kouli, na niž si jistě nebude stěžovat.“

„Je dobře, Foxe, jdi tedy!“

Fox pozdravil po vojansku, otočil se na patě a odebral se do zbrojnice.

Udávám zde směr jízdy, jehož jsme se v druhém dílu cesty chtěli přidržeti, nepřinutí-li nás nenadálé příhody ke změně jeho.

Nejprve hodlali jsme se ubírati asi pětasedmdesát kilometrů podél Gangu na severozápad, odtud pak podél vedlejšího toku mohutného proudu, Gutmi, na sever. Tím vyhneme se mnohým řekám, které tekou po pravé i po levé straně, a pojedeme šikmo západním územím království Audského a Rohilkandu až k prvním pahorkům hornaté krajiny Nepalu.

Inženýr vyvolil bedlivě tuto cestu, na které vyhneme se tolika obtížím. Uhlím ovšem nebudeme se moci v severním Hindostanu tak snadno zásobiti, za to však budeme míti stále dosti dříví. Náš ocelový obr mohl tudíž pokračovati s libovolnou rychlostí v cestě po dobře zachovaných silnicích, vedoucích nejkrásnějšími lesy indického poloostrova.

Byli jsme vzdáleni ještě as osmdesát kilometrů od městečka Bisvahu. Tuto vzdálenost chtěli jsme uraziti velmi pomalu a stanovili jsme k tomu šest dní. Mohli jsme při tom zastaviti, kde se nám zlíbí, a lovci výpravy budou mít dosti času, aby provedli svoje hrdinské kousky.

Kapitán Hod se svým sluhou Foxem, k nimž připojil se někdy i Gumi, rozběhli se pohodlně na výzvědy, zatím co náš ocelový obr ubíral se volným krokem dále. Také já směl jsem je provázeti při jejich nadháňkách a také jsem se jich někdy, ač jsem pouze nezkušený lovec, zúčastnil.

Musím doznati, že plukovník Munro od oné doby, kdy nastal druhý díl naší cesty, méně se nás stranil. Stal se přístupnějším, když vyšel z okresu měst, a ocitl se uprostřed lesů a rovin, jimiž jsme se nyní ubírali. Zdálo se, že za těchto poměrů nabývá opět klidu, s jakým žil v Kalkutě. A přece, což mohl zapomenouti, že ho unáší jeho pohyblivý dům na sever Indie, kam ho táhl neodolatelný osud? Budiž tomu však jakkoliv, jeho hovor mezi jídlem i při odpočinku stal se živějším a pokračoval v něm často i za krásných nocí, kterým jsme se těšili v této parné roční době. Za to Mac Neil byl od oné návštěvy studny v Khavnpuru zamračenějším než obyčejně. Probudil snad pohled na Bibighar v jeho duši nanovo touhu po pomstě, kterou doufal ještě ukojiti?

„Nana Sahib,“ pravil mi jednoho dne přerývaně, „… ne… ne. Není to možná, že ho usmrtili!“

První den uplynul beze všech příhod. Kapitánu ani Foxovi nepodařilo se zastřeliti ani nejmenší zvíře. Bylo to smutné a zároveň podivné, leda že by snad objevení se ocelového obra zaplašovalo dravce v okolí. Projeli jsme ku př. různé bařiny, v nichž zdržují se se zálibou tigrové a jiní dravci, neobjevil se však ani jediný, ačkoliv střelci prohledali okolí do vzdálenosti dvou mil. Museli se tudíž spokojiti s tím, že se vydali s Blackem a Phannem na lov jedlé zvěre, kterou potřeboval monsieur Parazard denně k tabuli. Náš milý kuchař nedal si nic namluvit o tom a když mu sluha kapitánův vyprávěl o tigrech, pumách a jiných méně jedlých dravcích, pokrčil pouze pohrdlivě rameny a řekl prostě:

„Jsou k jídlu?“

Tohoto večera zastavili jsme se pod ochranou skupiny ohromných bananů. Noc byla zrovna tak klidná jako den tichý. Ani řvaní dravců nepřerušilo mlčení přírody. Náš slon odpočíval také. Syčení a hrčení vypouštěné páry přestalo. Oheň vyhasl a Banks, aby vyhověl přání kapitána, neuvedl ani v činnost elektrický proud, který měnil oči ocelového obra ve dva mohutné majáky. Avšak kolem nic se nehnulo.

Zrovna tak uplynul 1. a 2. červen. Bylo to k zoufání.

„Proměnili mi království Audské!“ volával kapitán. „Odvedli mne do prostřed Evropy! Tady je zrovna tak málo tigrů jako ve škotských údolích!“

„Snad, milý Hode,“ odvětil plukovník Munro, „odbývaly se v těchto krajinách velké hony, které zaplašily zvěř. Nezoufejme; počkejte, až budeme na úpatí hor nepalských. Tam budete míti dosti času, abyste nám ukázal své mistrovství ve střelbě.

„Doufám v to, milý plukovníku, jinak bychom věru museli dáti své koule rozlít v továrně na broky.“

Dne 3. června bylo nesmírné horko. Byli bychom se rozhodně upekli v našem pohyblivém domě, kdybychom nebyli jeli ve stínu stromů. Teploměr vystoupil ve stínu na 48 stupňů, a ani lísteček se nepohnul. Bylo tudíž také možná, že dravci při tomto dusném vedru ani v noci neopustili svoje brlohy.

Následujícího dne při východu slunce byl obzor na západě konečně poněkud zamračen. Spatřili jsme rozkošné divadlo tak zvaného zrcadlení, které se nazývá v některých krajinách Indie „seekote“, t. j. vzdušné zámky v jiných pak „dessasur“, t. j. zrakový klam.

Před naším zrakem však neprostírala se zdánlivá hladina vodní se svými čarovnými dojmy lomení se paprsků, nýbrž celý řetěz nízkých pahorků, pokrytých fantastickými zámky, tak asi jako břehy Rýna se svými starobylými hrady. Ocitli jsme se na několik okamžiků nejen v srdci Evropy, nýbrž o pět až šest století zpět, ve středověku.

Tento podivuhodně jasný zjev působil na nás dojmem skutečnosti. Ocelový obr připadal mi i se vším, co k němu náleželo, když tak kráčel ku městu z 11. století, ještě podivuhodnějším, než když se ubíral, zahalen v mračna páry, zemí Višnu a Brahmy.

„Díky tobě, matko přírodo!“ zvolal kapitán nadšeně. „Po tolika minaretech a kopulích, tolika mešitách a pagodách konečně přece jednou město z krásných dob feudálních s románskou a gotickou nádherou, které jeví se mému zraku!“

„Hrome,“ žertoval Banks, „jak je náš přítel Hod dnes poeticky naladěn. Což snad shltil před snídaní již nějakou baladu?“

„Jen se smějte, milý Bankse, žertujte a posmívejte se dle libosti,“ odvětil Hod; „avšak, jen tam pohlédněte! Vizte, jak vše v popředí se zvětšuje, z křoví stávají se stromy, z pahorků hory a …“

„Prosté kočky staly by se tigry, kdyby tu právě ty kočky byly, není-liž pravda, Hode?“

„O Bankse, to by nebylo k zahození!… Aj,“ zvolal kapitán, „tu se rozplývají moje zámky na Rýně, město mizí, a my padáme s nebe na zem, v obyčejný kraj království Audského, v kterém již ani tigři nechtí bydliti!“

Slunce, které vystupovalo na východu, změnilo náhle hru lomu paprsků. Hrady sesuly se jako domky z karet a pahorky klesly k zemi.

„Chcete snad nyní, milí přátelé, kdy přízrak zmizel,“ počal Banks, „a s ním poetické nadšení kapitánovo, zvěděti, k čemu poukazuje celý tento zjev?“

„Mluvte, inženýre!“ odvětil kapitán.

„K brzké změně počasí,“ prohlásil Banks. „Jsme ostatně v prvních dnech června, které přivodí vždy klimatické změny. Změna monsunu zahájí období dešťů.“

„Což, milý Bankse,“ odvětil jsem na to, „nejsme dobře ukryti? Nechť jen začne pršet! A bude-li pršet i jako v dobách diluviálních, bude to přece lepší než toto nesnesitelné vedro…“

„Vaše přání se splní, milý příteli,“ odvětil Banks. „Domnívám se, že déšť není již příliš vzdálen, a že uvidíme brzy vystupovati na jihozápadním obzoru první mraky!“

Banks se nemýlil. K večeru pokryl se západní obzor mraky, důkaz, že monsun v noci, jako se to často stává, se změní. Zde posílal nám Indický oceán ona elektřinou nasycená mračna, která jsou, jako měchy boha Aeola, naplněna bouřemi a nepohodami.

Během dne ukázalo se také ještě několik jiných zjevů, o kterých žádný Anglo-Ind nemohl býti v pochybnostech. Podél silnice vířila před naším vlakem celá mračna jemného prachu. Rychlejší pohyb kol — jak našeho motoru, tak i obou pohyblivých domů — zvedl sice také prach, rozhodně však ne tolik. Vypadalo to, jako by mrak prachového peří tančil působením elektrického stroje. A vskutku byla půda ohromný sběrač, v němž se elektrické fluidum již po několik dní nashromaždilo. Tento prach byl zvláštní žluté barvy, a v každém jeho molekulu třpytil se lesknavý bod. Chvílemi se zdálo, že celý náš vlak jede plameny — ovšem plameny bez tepla, které však ani barvou ani živostí neupomínaly na oheň sv. Eliáše. Storr vyprávěl nám, že viděl často ujížděti vlaky mezi dvojitými stěnami takového zářícího prachu, a Banks potvrdil výrok strojníkův. Po celou čtvrt hodinu pozoroval jsem tento podivuhodný přírodní zjev okny věžičky, odkud mohl jsem přehlédnouti silnici na pět až šest kilometrů. Silnice, kterou nevroubily žádné stromy, byla pokryta prachem a sluncem ostře ozářena. Teď se mi zdálo, že horko vzduchu převyšuje žár topení u kotla; rozhodně bylo již nesnesitelné, a byl jsem napolo udušen, když jsem se uchýlil pod křídla punky nalokat se trochu čerstvého vzduchu.

Okolo sedmé hodiny večerní zastavil se steam-house. Tábor, který Banks vyvolil, ležel na pokraji lesa z překrásných banánů, který se prostíral na sever do nedohledné dálky. Byl proťat krásnou silnicí, která nám zaručovala na příští den příjemnou jízdu pod svými vysokými a košatými stromy.

Banány, tito obři indické flory, jsou skutečnými dědečky, tak mohli bychom říci, hlavami rodin rostlinných, které jsou obklopeny svými dětmi a vnoučaty. Vypučivše ze společného kořene, zvedají se kolem hlavního pně, s kterým jinak nejsou spojeny, kdežto se ve výši zase ztrácejí v otcovských větvích. Vypadají pod hustou listnatou střechou jako kuřátka pod ochrannými křídly kvočny. Odtud ten zvláštní vzhled, který skýtají tyto časté staleté lesy. Staré stromy vypadají jako osamělé pilíře, které nesou nesmírné klenutí, jehož jemnější žebra opírají se o mladé banány, které také časem stanou se pilíři.

Tohoto večera zařídili jsme své ležení pečlivěji než jindy. Bude-li příští den také tak parný jako dnešní, hodlal Banks stráviti jej na tomto místě a odjeti teprve v noci.

Plukovník Munro přál si toužebně, aby mohl strávit několik hodin v tomto krásném, tichém a stinném lese. Všichni s ním souhlasili, jedni, poněvadž skutečně potřebovali oddechu, druzí, poněvadž se chtěli pokusiti, aby konečně nalezli zvěř důstojnou pušky Andersona nebo Gérarda.

„Foxe, Gumi!“ volal Hod, „teď je teprve sedm hodin! Podnikneme ještě výlet do lesa, než nastane noc! Doprovodíte nás, Mauclere?“

„Můj milý Hode,“ pravil Banks, než jsem ještě mohl odpovědít, „udělal byste lépe, kdybyste se již nevzdaloval odtud. Kdyby nastala nepohoda, nalezl byste stěží zpáteční cestu. Budeme-li zde ještě zítra, mohl byste…“

„Zítra, ó, to bude jasný den,“ odvětil kapitán Hod, „teď je doba příznivější k pokusu.“

„Vím to, Hode, nastávající noc však zdá se mi nejistou. Trváte-li na tom, vydati se ještě dnes na lov, nevzdalujte se alespoň příliš. Již za hodinu bude velice tma a pak bude obtížno, nalézti zase náš tábor.“

„Buďte bez starosti, Bankse, je teprve sedm hodin, požádám pana plukovníka pouze o dvouhodinnou dovolenou.“

„Jděte tedy, milý Hode,“ odvětil sir Eduard Munro, „dbejte však Banksova napomenutí.“

„Zajisté, pane plukovníku!“

Kapitán Hod, Fox a Gumi, opustili, jsouce opatřeni výtečnými puškami, ležení a zmizeli pod vysokými banány po pravé straně silnice. Já byl parnem tak unaven, že jsem zůstal raději ve steam-housu.

Banks nařídil, aby oheň nevyhasl zcela pod kotlem, nýbrž byl jen zmírněn, aby stále zachován byl tlak jedné až dvou atmosfér. Inženýr chtěl býti připraven pro každý případ.

Storr a Kaluth obnovili zatím zásoby paliva a vody. Malý potok, který tekl po levé straně silnice, poskytl jim vodu a blízké stromy dříví potřebné k naplnění tendru. Monsieur Parazard obstarával své obvyklé práce, a přemýšlel, odnášeje zbytky oběda, již zase na zítřejší.

Bylo ještě dosti jasno. Plukovník Munro, Banks, šikovatel Mac Neil a já hodlali jsme odpočívati na břehu potoka. Jasná, bublající voda osvěžovala poněkud skutečně dusný vzduch. Slunce bylo dosud nad obzorem. Odlesk jeho světla zbarvil mračna, která bylo vidět mezerami mezi listnatou střechou, modrošedě. Byly to těžké, husté, takřka zhuštěné mraky, kterými vítr nepohnul, které se však zdály míti motor ve svém nitru.

Hovořili jsme skoro do osmi hodin. Časem povstal Banks, odešel až k pokraji lesa, který ohraničoval na čtvrt hodiny od našeho ležení ostře planinu, aby si mohl prohlédnouti větší prostoru nebe. Když se vrátil, vrtěl povážlivě hlavou.

Posledněkráte jsme ho doprovázeli. Pod korunami banánů se znenáhla stmívalo. Od okraje lesa přehlédl jsem na západ širou rovinu, která se prostírala až k řadě nízkých, již v mracích mizejících pahorků.

Pohled na klidné nebe byl skutečně děsný. Ani vánek nepohnul listy vysokých stromů. Nebyl to však klid ve spánek pohřížené přírody, který básníci tak často opěvali, nýbrž olověný, chorobný spánek. Zdálo se, že celá příroda úpí pod jakýmsi napětím. Nemohu nebe porovnati s ničím lépe, než s parním prostorem kotle, když pára je příliš napiata a hrozí výbuchem.

Tento výbuch mohl tu nastati každým okamžikem.

Mraky byly, jak se to v rovinách obyčejně děje, vysoko na sebe nakupeny a měly zohýbané, velmi ostře narýsované okraje. Zdálo se, že botnají, počtem ubývají a rozsahem přibývají, zatím co spočívaly stále na tomže podkladu. Patrně splynou za krátko v jedinou hmotu, čímž se tím více zhustí. Malé vedlejší mráčky již se ztrácely, jako by byly puzeny zvláštní přitažlivou silou v celkové páře.

Okolo půl deváté hodiny protkl klikatý blesk s velmi ostrými uhly temnou hmotu v délce dvou tisíc pěti set až tří tisíc metrů.

Pětašedesát vteřin na to zaslechli jsme hrom, který hučel po delší dobu, jako se to děje vždy při těchto, asi patnáct vteřin trvajících blescích.

„Jedenadvacet kilometrů,“ pravil Banks, který pozoroval svoje hodinky. „To jest největší vzdálenost, na kterou je hřímání ještě slyšet. Jakmile však se bouře strhne, přižene se rychle, a nesmíme ji zde očekávat. Vraťme se tedy rychle, přátelé.“

„A kapitán Hod?“ tázal se Mac Neil.

„Hřímání ho as přiměje k návratu,“ mínil Banks, „a doufám, že uposlechne jeho hlasu.“

Pět minut na to dorazili jsme zase k našemu táboru a usedli pod verandou salonu.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.