Zlatý fond > Diela > Zemí šelem I


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem I

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 13 čitateľov

Kapitola VI. První etapy

Dne 6. května o svítání opustil jsem hotel Spencer, jeden z největších v Kalkutě, který jsem obýval od svého příjezdu do hlavního města Indie. Velké to město nemělo již pro mne pražádných tajností. Ranní procházky v prvních denních hodinách, večerní projížďky v kočáru na Strand až k esplanadě přede tvrzí Williamskou, mezi stkvělými povozy Evropanů, kteří pohlížejí s hrdým opovržením na neméně stkvělé povozy otylých a nemotorných domorodých boháčů, prohlídky obdivuhodných obchodních ulic, jimž právem náleží jméno bazarů, výlety k místům na spalování mrtvol na břehu Gangu, do botanických zahrad přírodozpytce Hookera, i k „madam Kâli“, strašlivé ženě se čtyřmi rukami, divoké bohyni smrti, která se skrývala v malém chrámu jednoho z těch předměstí, kde se stýká moderní civilisace s domácím barbarstvím — vše to bylo již odbyto. Prohlédnul jsem si také palác místokrálův, jenž se zvedá přímo proti hotelu Spencer, rovněž podivuhodný palác Chowringi Road a Town-Hall, jež jest věnována památce velkých mužů naší doby; studoval jsem podrobně zajímavou mešitu Huglyskou; procházel jsem se u přístavu, který jest přeplněn nejkrásnějšími obchodními loděmi anglické mariny; rozloučil jsem se s arghily, adjutanty či filosofy — tito ptáci mají tolik jmen — určenými čistiti ulice a udržovati město v příznivém stavu zdravotním, i to bylo již odbyto, a nezbývalo mi nic než odjeti. Zmíněného rána najal jsem si tedy na guvernérském náměstí palkighari, jakýsi druh prokletého, čtyrkolého, dvouspřežního povozu — který se ovšem nesmí ukázati mezi pohodlnými výrobky anglického umění kočárnického — a tento dopravil mne brzy do bungalovu plukovníka Munroa. Sto kroků za předměstím očekával nás náš vlak. Potřebovali jsme se v něm jenom „domácně zaříditi“, — toť správné označení. Rozumí se, že naše zavazadla byla již předem umístěna v určených k tomu místnostech. Nevzali jsme s sebou ovšem nic než to nejpotřebnější. Pouze co se týče zbraní, setrval kapitán Hod na tom, že nezbytně musíme míti čtyry enfieldské pušky s třaskavými kulemi, čtyry pušky lovecké, dvě pušky na kachny a ještě několik jiných pušek a revolverů, jimiž jsme se mohli ozbrojiti všichni více než dostatečně. Tato válečná výzbroj byla určena ovšem více k usmrcování dravé zvěře než k lovu zvěřiny, však Nimrod výpravy nedal si v tom poroučeti.

Kapitán Hod ostatně tonul v blahu. Radost, že vyvede plukovníka z jeho ústraní, potěšení, že projede severní provincie indické v nebývalém povoze, vyhlídka na zcela neobyčejné hony a výlety do hor Himalayských, vše to oživovalo a dráždilo ho více než obyčejně a nutkalo ho k nekonečným výkřikům a stiskům ruky, při čemž nám skoro drtil kosti.

Hodina odjezdu nastala. První kotel měl své napětí, stroj byl připraven k práci. Strojník stál na svém místě drže ruku na regulátoru. Ozvalo se obvyklé pronikavé písknutí.

„Ku předu,“ zvolal kapitán Hod, mávaje kloboukem, „ocelový obre, ku předu!“

Název „ocelový obr“, který náš nadšený přítel uštědřil obdivuhodnému motoru našeho vlaku, byl zajisté případný a zůstal mu také na dále.

Na tomto místě zmíníme se ještě o mužstvu výpravy, které bydlelo v druhém pohyblivém domě.

Strojník Storr, rodem Angličan, sloužil dříve společnosti „Great Southern of India“, od níž teprve před několika měsíci vystoupil. Banks, jenž ho znal, věděl, že je statečný muž a přemluvil ho, aby vstoupil do služeb plukovníka Munroa. Bylo mu čtyřicet let, byl zručný, ve svém oboru velmi zkušený muž, který mohl konati platné služby.

Topič jmenoval se Kâluth. Pocházel z oné třídy Indů, jichž si společnosti železniční proto tolik váží, poněvadž v tropickém vedru Indie vydrží bez úhony u parního kotle, zrovna tak jako Arabové, kterým svěřují paroplavební společnosti při plavbách po Červeném moři obsluhu kotlů. Stateční ti lidé spokojují se nanejvýš s tím, že se pouze vaří tam, kde by se Evropan v krátku již upekl.

Sluhou plukovníka Munroa byl pětatřicet roků starý Ind, kmene Gurkhů, jménem Gumi. Sloužil v onom pluku, který na důkaz nezdolné poslušnosti přijal bez reptání nové střelivo, jež bylo první příčinou, nebo alespoň záminkou vzpoury sipojů. Byl malý, hbitý, dobře urostlý, neobyčejně oddaný a nosil dosud černý stejnokroj brigády „riflů“, na němž lpěl téměř jako na své vlastní kůži.

Šikovatel Mac Neil a Gumi byli s duší s tělem oddáni plukovníku Munroovi.

Bojujíce po jeho boku ve všech bitvách v Indii, provázejíce ho při jeho bezvýsledných pokusech dopadnouti Nanu Sahiba, následovali ho také do jeho ústraní, aby ho nikdy již neopustili.

Vedle Gumiho, sluhy plukovníkova, musíme se zmíniti o Foxu, veselém, velmi sdílném plnokrevném Angličanu, sluhovi to kapitána Hoda a náruživém lovci jako jeho pán. Za žádnou cenu by byl nevyměnil svoji nynější službu za jinou. Pro svoji chytrost zasloužil své jméno Fox — liška, ale byla to liška, která skolila již sedmatřicátého tygra, tedy jen o tři méně než jeho pán. Ostatně byl si tím jist, že dlouho na této cifře nezůstane.

Abych již úplně vyjmenoval personál výpravy, musím se zmíniti ještě o našem černém kuchaři, který kraloval v předním dílu druhého domu, mezi oběma špižírnami. „Monsieur Parazard“ — tak se jmenoval, — rodem Francouz, který již pekl a smažil pod všemi šířkami zeměkoule, byl toho přesvědčení, že neprovozuje obyčejné řemeslo, nýbrž že vykonává úřad veliké důležitosti. Pontifikoval v pravém slova smyslu, když ruka jeho se vznášela z trouby do trouby, rozdělujíc s pečlivou přesností chemika pepř, sůl nebo jiná koření, která pomáhala na nohy jeho učeným preparátům. Poněvadž byl monsieur Parazard neobyčejně zručný a čistotný, odpouštěli jsme mu rádi jeho kulinaristickou ješitnost.

Deset osob tedy, totiž sir Eduard, Munro, Banks, kapitán Hod a já, Mac Neil, Storr, Kâluth, Gumi, Fox a monsieur Parazard tvořili družinu, již ocelový obr dopravoval ve dvou pohyblivých domech do severní části indického poloostrova. Nesmíme však zapomenouti na oba psy Fanna a Blacka, jichž se kapitán Hod pro jejich výtečné vlastnosti jako pomahačů při honbě nemohl dosti vynachváliti.

Bengalsko jest, byť i ne nejzvláštnějším, přece však nejbohatším krajištěm Hindostanu. Není sice vlastní zemí radžů, kteří sídlí více ve středu této širé říše; za to prostírá se v silně zalidněném území, které lze snad pokládati za vlastní zemi Indů. Sáhá na severu až k nepřekročitelným hranicím Himalaye a naše cesta vedla napříč těmito krajinami.

Po stanovení prvních etap jízdy usnesli jsme se na tomto: Hodlali jsme postupovati několik mil vzhůru podél řeky Hugly, t. j. ramena Gangu, které proudí okolo Kalkuty, pak minouti po pravé straně francouzské město Čandernagor, sledovati železnici až do Byrdwanu, pak odbočiti na Behar, abychom v Benaresu opětně dostihli Gangu.

„Přátelé,“ prohlásil při tom plukovník Munro, „ponechávám úplně vám, stanoviti směr naší cesty… určete ji jen beze mne, vše, co učiníte, bude mi vhod.“

„Milý Munro,“ odvětil na to Banks, „budeš musit přece projeviti svůj náhled…“

„Ne, ne Bankse,“ vpadl plukovník, „podrobuju se ti a neběží mi snad o to, abych navštívil některou provincii dříve než druhou. Dovolte mi však otázku: Kterým směrem hodláte se ubírati, až dorazíme do Benaresu?“

„K severu!“ zvolal kapitán Hod prudce, „cestou, která vede přímo k prvním předhořím Himalaye, tedy napříč královstvím Udským!“

„Dobře, dobře, přátelé,“ odvětil plukovník Munro, „pak snad vás o něco požádám… O tom však si promluvíme později. Do té doby jednejte dle svého uznání!“

Tato slova sira Eduarda Munroa nemohla nevzbuditi trochu mé zvědavosti. Jaký as choval úmysl? Vydal se na cestu snad jen s tou myšlenkou, že snad náhoda dá mu nalézti to, co se jeho snaze nezdařilo? Doufal snad, že se mu poštěstí zastihnouti Nanu Sahiba, žije-li dosud, v severních končinách Indie? Choval snad ještě nějakou naději v konečnou pomstu? Co se mne týkalo, tož měl jsem jakousi předtuchu, že plukovník Munro veden jest nějakými zvláštními pohnutkami, a zdálo se mi dokonce, že šikovatel Mac Neil jest zasvěcen do tajností svého velitele.

Během prvních hodin tohoto rána usadili jsme se v salonu steam-housu.

Dvéře i obě okna na verandu byla otevřena, a pohybující se punka chladila příjemně vzduch.

Regulátor v Storrově ruce ovládal ocelového obra. Jen míli za hodinu, více prozatím nežádali cestující, kteří zvědavě pohlíželi na okolní krajinu.

Z předměstí Kalkutského provázelo nás nejprve asi sto Evropanů, kteří se podivovali našemu povozu, a nesčíslný počet Indů, kteří naň zevlovali s jakýmsi bázlivým úžasem. Znenáhla scvrkl se jejich počet, přece však neušli jsme výkřikům podivu mimojdoucích, kteří svými obdiv vyjadřujícími „vah! vah!“ skoro plýtvali. Rozumí se, že tento obdiv platil méně oběma nádherným vozům, jako spíše ohromnému slonu, jenž je, chrle kotouče páry, vlekl za sebou.

V deset hodin byla v salonu prostřena tabule a poněvadž jsme tu skutečně byli méně otřásáni nežli v salonním voze první třídy, pochutnali jsme si všichni výtečně na snídani monsieura Parazarda.

Cesta, kterou se náš vlak ubíral, vedla podél břehu Hugly, nejzápadnějším to z přečetných ramen Gangu, které dohromady tvoří hustou síť tak zvané delty Sunderbundské. Celý ten kraj je útvaru alluviálního.

„Co zde vidíte, milý Mauclere,“ pravil mi Banks, „je výsledek sporu mezi svatým Gangem a neméně svatým zálivem Bengálským. Vše jest otázkou času. Snad nenalezli bychom tu ani hrudky hlíny, která by nepocházela z Himalaye, odkud ji odplavil proud Gangu. Řeka pozvolna ohlodala pohoří, aby utvořila půdu této provincie, v které si vyryla koryto…“

„Které dosti zhusta opouští, aby si vybrala jiné!“ dodal kapitán Hod. „Ó, ten Ganges je podivín, blouznivec, náměsíčník! Lidé vystavěli město na jeho břehu, a za několik málo století leží ono s vyschlými nábřežími uprostřed kraje, poněvadž proud změnil směr i ústí. Tak omýval kdysi nevěrný proud úpatí Radžmahalu a Gauru, které nyní zmírají žízní uprostřed vyschlých polí rýžových.“

„To snad nemusíme se obávati, že také Kalkutu stihne podobný osud?“ tázal jsem se.

„Kdož to ví?“

„Oho, což tu nejsme my?“ namítal Banks. „Což neznáme hrází? Bude-li třeba, dovedeme již zabrániti vystoupení Gangu. Přiložíme mu jednoduše svěrací kazajku!“

„Štěstí pro vás, milý Bankse,“ prohodil jsem, „že vás zde neslyší žádný Ind podobným způsobem mluviti o svém posvátném toku; toho by vám nikdy neodpustil.“

„Ovšem,“ musil doznati Banks, „vždyť Ganges jest jim synem Božství, ne-li Božstvem samým a co činí, není nikdy bezprávím v jejich očích.“

„Ba ani ne zimnice, cholera a mor, jimž nedá nikdy zcela zaniknouti!“ zvolal kapitán Hod. „Tygrům a krokodilům, jimiž se hemží Sunderbund, se při tom ovšem zle nevede. Naopak, mohli bychom říci, že tento zkázonosný vzduch svědčí oněm tvorům zrovna tak, jako čistá atmosféra sanatoria v parné době Anglo-indovi. Ó těch šelem — Foxe!“ zvolal Hod, obraceje se k svému sluhovi, který poklízel stůl.

„Pane kapitáne?“ ozval se Fox.

„Není-liž pravda, usmrtil jsi sedmatřicátého?“

„Ano, pane kapitáne, dvě míle od Port Canningu,“ odvětil Fox, „bylo to jednoho večera…“

„Dobře, dobře!“ přerušil ho kapitán Hod, vyprázdňuje řádnou sklenici rumu s vodou. „Znám příhodu tvého sedmatřicátého; mne by však více zajímala příhoda s osmatřicátým.“

„Osmatřicátý není dosud usmrcen, pane kapitáne!“

„Však ty ho usmrtíš, Foxe, zrovna tak jako já jedenačtyřicátého!“

V hovoru kapitána se svým sluhou, jak vidíme, slovo „tygr“ prostě se nevyslovovalo. Bylo zbytečno. Oba lovci si rozuměli.

Čím dále jsme se hnali ku předu, tím více úžilo se koryto Hugly, které jest u Kalkuty skoro kilometr široké. Nad tímto místem má řeka břehy jen velice nízké. Tam povstávají často strašné smrště, které rozšiřují zkázu celou provincií. Zničené celé čtvrti městské, pobořené domy, spustošené celé sady, tisíce mrtvol rozmetaných v městech i na venku, toť ony truchlivé obrazy, jež za sebou zanechávají děsné ty orkány, které všecky předčila prudkostí smršť z roku 1844.

Jak známo, má podnebí Indie tři roční období: dobu dešťů, zimy a vedra. Tato jest sice nejkratší, za to však nejobtížnější. Nejstrašnější měsíce jsou březen, duben a květen. Květen jest ze všech nejparnější. Kdo v této době denně tráví několik hodin na slunci, dává při tom život v šanc, alespoň Evropan.

Dosti často dostoupí teploměr i ve stínu 106 °Fahrenheita (as 41 °Celsia).

„Lidé oddechují jako dýchaviční koně,“ praví Valbezen, „a za války k potlačení vzpoury museli si vojáci polévati hlavu studenou vodou, aby zmírnili nával krve k mozku.“

My jsme vedrem příliš netrpěli, díky pohybu steam-housu, vánku způsobenému kýváním se punky a díky vlhkému vzduchu, který neustále vnikal vetiverovými, ob čas navlhčovanými stínidly.

Ostatně blížila se doba dešťů, která trvá od června do října, a bylo se co báti, aby nám nezpůsobila více nepříjemností nežli doba horka. Však za poměrů, za jakých jsme cestovali, nemusili jsme se báti ničeho vážného.

K jedné hodině odpoledne dorazili jsme po rozkošné procházce, při které jsme ani z domu nevyšli, do Čandernagoru.

Navštívil jsem tento koutek země, jediný, který v celém okresu Bengálském ještě náleží Francii, již dříve. Toto město, pod ochranou trojbarevné vlajky stojící a mající právo vydržovati si pouze patnáct vojáků k vlastní ochraně, stará sokyně Kalkuty v bojích 18. století, jest nyní pusto, bez průmyslu, bez obchodu, jeho tržiště jest opuštěno, jeho pevnůstky prázdny. Snad by byl Čandernagor oživl, kdyby železnice Allahabadská se ho dotkla; následkem nároků francouzské vlády však byla anglická společnost nucena vyhledati jiný směr a vyhnouti se území francouzskému, takže Čandernagor ztratil poslední příležitost, aby se opětně mohl vyšinouti k jakési obchodní důležitosti.

Náš vlak proto také nevejel do tohoto města. Zastavil se tři míle od něho u latanového lesa. Když jsme rozbili svůj tábor, vypadalo, jako by se zde započalo se stavbou vesnice. Vesnice však byla pohyblivá a pokračovala z rána dne 7. května v přerušeném pochodu, když jsme byli strávili klidnou noc ve svých pohodlných pokojích.

Za této zastávky postaral se Banks o obnovení paliva. Ač stroj spotřeboval jen málo, dbal přece inženýr toho, aby tendr vezl vždy dosti vody i uhlí ke krytí potřeby na šedesát hodin.

Této zásady drželi se věrně i kapitán Hod a jeho věrný Fox, vzhledem k sobě, takže jejich vnitřní kamna — čili jejich žaludek, jenž měl velmi velkou výhřevní plochu — byl stále opatřen značným množstvím dusičnatého paliva, nezbytného, aby lidský stroj byl zachován po delší dobu v dobrém chodu. Cesta, kterou jsme hodlali nyní uraziti, měla býti delší. Chtěli jsme jeti plné dva dny, odpočívati dvě noci, abychom dorazili do Byrdvanu a navštívili toto město během dne 9. května.

O šesté hodině ranní dal Storr znamení k odjezdu parní píšťalou, profoukl válce, a ocelový obr rozběhl se poněkud rychleji než včera.

Několik hodin jeli jsme poblíže trati, která přes Byrdvan dostihuje u Radžmahelu opět údolí Gangu, kterým pak probíhá až k Benaresu. Právě hnal se kolem rychlík z Kalkuty. Zdálo se, že nás zve udivenými zraky svých cestujících na souboj. Nedbali jsme. Jeli snad rychleji nežli my, rozhodně však ne pohodlněji!

Kraj, jímž jsme tyto dva dny projeli, byl neustále rovný a následkem toho dosti jednotvárný. Tu i tam houpalo se několik štíhlých kokosovníků, kterýžto druh stromů za Byrdvanem brzy úplně mizí. Tyto velké, k rodu palem patřící stromy totiž milují pobřeží a daří se pouze tehdy, když vzduch, který vdechují, obsahuje několik molekul vzduchu mořského. Proto také neshledáváme se s nimi za dosti úzkým pruhem pobřežním a marně bychom je hledali uvnitř Indie. Flora vnitrozemí však proto není méně zajímava a pestra.

Po obou stranách Gangu tvoří kraj takořka ohromnou šachovnici rýžových polí, která se prostírají do nedohledné dálky. Půda jest rozdělena ve čtverce a obklopena hrázemi, tak asi jako solenčáky nebo ústřicová ložiska na mořském pobřeží. Zde však převládala zelená barva, a zdálo se, že žně budou velmi vydatny na této vlhké a teplé půdě, jejíž kouřící se výpary poukazovaly na úžasnou její plodnost.

Příštího večera vypustil stroj v určenou hodinu a s přesností, které mu mohl záviděti každý rychlík, poslední kotouč páry a zastavil před branami Byrdvanu.

Toto město jest v administrativním ohledu hlavní osadou anglického kraje, který však sám patří maharadžovi, platícímu vládě neméně než deset milionů daní. Město skládá se většinou z nízkých domů, mezi nimiž jsou krásná stromořadí, dosti široká, aby náš vlak jimi mohl projeti.

Strávíme tudíž tuto noc v rozkošném místě plném stínů a zeleně. Tohoto večera mělo sídlo maharadžovo o malou městskou čtvrť více, totiž o naši pohyblivou samotu, o naši vesničku ze dvou domů sestávající, jíž bychom však byli nezaměnili ani za celou čtvrt městskou, v níž vystavěn jest v anglo-indickém slohu skvělý palác vládce Byrdvanského.

Náš slon zde ovšem vzbudil tutéž pozornost jako jinde, totiž podivení smíšené s hrůzou u všech Bengalců, kteří se sbíhali se všech stran s nepokrytou hlavou a účesem a la Titus, muži oděni pouze zástěrou kolem boků, ženy bílým „sarri“, který je zahaloval od hlavy k patě.

„Strachuji se zde pouze,“ počal kapitán Hod, „že maharadžovi napadne chtíti koupiti našeho ocelového obra a že nám zaň nabídne cenu, za kterou bychom ho jeho Výsosti musili postoupit.“

„To se nestane nikdy!“ zvolal Banks. „Bude-li si to přáti, zhotovím mu raději nového slona tak silného, že bude moci odvléci celé jeho hlavní město z jednoho konce na druhý. Našeho však neprodám za žádnou cenu, není-liž pravda, Munro?“

„Za žádnou cenu,“ potvrzoval plukovník s tváří muže, jímž nepohne ani milionová nabídka.

O koupi našeho obra nemohlo býti ani řeči. Maharadža v této době vůbec v Byrdvanu nesídlil. Nás poctil návštěvou pouze jeho „kâmdar“, jakýsi tajemník, který si náš vlak prohlédl. Za to pozval nás tento muž — a my jsme jeho pozvání milerádi přijali — k návštěvě zahrad paláce, v nichž bujely nejkrásnější exempláry tropických rostlin, ovlažovaných tekoucí vodou, která zachycena byla v rybnících nebo plynula potůčky; dále k procházce parkem, ozdobeným fantastickými kiosky, kde prostíraly se rozkošné zelené trávníky a kde procházely se volně také kozy, jeleni, daňci a sloni jako zástupcové zvířat domácích a kde zavřeni byli tygři, lvi, pardalové a medvědi jako zástupcové dravců v nádherných klecích.

„Tygři v klecích jako kanáři, pane kapitáne!“ zvolal Fox. „Toť přece hanba!“

„Zajisté, Foxe!“ odvětil kapitán. „Kdyby šlo po jejich přání, zajisté by se raději proháněli volně v bařinách, třeba i před ústím pušky s třaskavými koulemi!“

„To si také myslím!“ souhlasil sluha s hlubokým povzdechem.

Následujícího dne, 10. května, opustili jsme Byrdvan. Vším potřebným hojně zásobený steam-house překročil dráhu na přejezdu a obrátil se přímo k Ranghuru, městu od Kalkuty asi pětasedmdesát mil vzdálenému.

Následkem toho minuli jsme ovšem po pravici ležící dosti značné město Muršedabad, které neskytá ani ve své anglické ani indické části nic pozoruhodného; dále Monghir, jakýsi indický Birmingham, přikrčený na předhoří, ovládajícím koryto svatého proudu; potom Patnu, hlavní město království Beharského, kterým jsme hodlali napříč projeti, bohaté obchodní středisko pro vývoz opia, které téměř mizí pod množstvím zde rostoucích popínavých rostlin; my však měli něco lepšího na práci; musili jsme odbočiti jižněji o dva asi stupně pod údolím Gangu.

V tomto dílu cesty zvýšili jsme rychlost ocelového obra, a udržovali jej v mírném poklusu, jenž nás úplně přesvědčil o výtečném zařízení našich pohyblivých domů. Silnice ostatně byla dobrá a hodila se k tomuto pokusu. Dravci snad ulekli se ohromného slona chrlícího dým a páru. Nespatřili jsme alespoň k největšímu úžasu kapitána Hoda v džunglích této končiny ani jediného. Ostatně hodlal se kapitán oddati své lovecké vášni teprve v severních územích Indie, tak že dosud nenaříkal.

Dne 15. května byli jsme blízko Ramghuru, asi padesát mil od Byrdvanu. Průměrná rychlost jízdy obnášela dosud patnáct mil ve dvanácti hodinách, nic více.

Tři dny na to, dne 18. zastavil se vlak sto kilometrů dále, u městečka Čittry.

Tato první část jízdy uplynula beze vší nehody. Dny byly horké, odpočinek pod ochranou verandy za to tím příjemnější. Tak strávili jsme parné hodiny v sladké zahálce.

Večer vyčistili Storr a Kâluth pod dozorem Banksa kotel a prohlédli stroj.

Zatím odebrali jsme se, kapitán Hod a já, provázeni Foxem a Gumim s oběma stavěcími psy, do okolí tábora na hon. Dosud ulovili jsme pouze drobnou zvěř srstnatou a pernatou, jíž kapitán jako myslivec sice opovrhoval, ale jíž jako labužník zase si vážil, následujícího dne nalézalo se k jeho největšímu uspokojení na jídelním lístku monsieura Parazarda o několik šťavnatých pokrmů více, tak že jsme mohli šetřiti se zásobami.

Nikdy Gumi a Fox s námi nebyli, poněvadž musili štípati dříví a nosit vodu, vždyť bylo nutno naplniti tendr pro příští den. Z té příčiny volil Banks také se zálibou zastávky na břehu potoka a na blízku lesa. Potřebný materiál opatřován vždy pod dozorem inženýra, který se sám o všecko staral.

Když bylo vše opatřeno, zapálili jsme si doutníky — výtečné manillské šeruty a kouřili jsme za hovoru o této zemi, kterou Hod a Banks důkladně znali. Kapitán opovrhoval obyčejným doutníkem a ssál svými mohutnými plícemi voňavý kouř z „hukahu“ dvacet střevíců dlouhým troubelem, jenž mu sluha pečlivě nacpával.

Bylo by nás velice těšilo, kdyby nás byl plukovník Munro jednou doprovázel na některém z těchto krátkých výletů do okolí. Pokaždé zvali jsme ho před svým odchodem, ale on rovněž tolikráte odmítl a zůstal se šikovatelem Neilem doma. Oba procházeli se pak pouze několik set kroků po silnici. Mluvili málo, zdálo se však, že si dobře rozumějí, takže nepotřebují slov, aby si vyměnili své myšlenky. Podobalo se, že jsou oba zcela zaujati strašnými vzpomínkami, které nic nedovedlo smazati. Kdož věděl, neobživnou-li tyto vzpomínky tím více, čím blíže přicházeli plukovník Munro a šikovatel k jevišti děsné vzpoury.

Patrně plukovník veden byl asi k tomu, že se k nám připojil na tuto cestu do severní Indie, ne tak prostým přáním, neodlučovati se od nás, ale s určitou, utkvělou ideou, již poznáme snad později. Banks a kapitán Hod souhlasili s mými náhledy; všichni tři tázali jsme se mimovolně, obávajíce se budoucnosti, zda tento slon, kráčeje rovinami poloostrova, nevleče zároveň s sebou také nějaké hrozné drama.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.