ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ještě několik dní a dorazíme k prvním svahům onoho severního území Indie, které od stupně k stupni, od pahorku k pahorku, od hory k hoře se kupí až k nejvyšším hrotům zeměkoule. Kraj byl nyní nepatrně zvlněn a stoupal pozvolna, což však náš ocelový obr ani nepozoroval.

Počasí bylo bouřlivé, hlavně deštivé, teplota však zůstala snesitelnou. Cesty dosud nebyly špatné a široká rýhovaná kola našeho vlaku ujížděla vzdor značné váze jeho pohodlně po nich dále. Objevil-li se někde značný výmol, stačilo lehké stisknutí regulátoru rukou Banksovou, aby vpustil do válců trochu více onoho poslušného fluidu k přemožení překážky. Síly měl náš stroj, jak známo, dosti a otočení vpustného ventilu o jednu čtvrtinu rozmnožilo sílu jeho hned o několik sil koňských.

Dosud museli jsme si jen chváliti způsob jízdy i Banksem zvolený motor, rovněž tak pohodlí našich pohyblivých domů, kolem nichž neustále se měnila krajina před našima očima.

Znenáhla mizela širá rovina, která se prostírá od údolí Gangeského až k území Audskému a Rohilkandskému. Na severu tvořily vrchy Himalaye rám, o který se tříštily mraky hnané jihozápadními větry. Dosud nemohli jsme ovšem rozeznati pitoreskní profil onoho řetězu horského, který trčí až na osm tisíc metrů nad hladinou moře; čím více však blížili jsme se tibetské hranici, tím stával se kraj divočejším a místo kultivovaných polí zaujaly hustě porostlé bařiny.

Také flora tohoto dílu území hindostanského nabývala jiného rázu. Již zmizely palmy, aby ustoupily nádherným banánům a mandlovníkům, které rodí nejskvostnější ovoce Indie, a zejména skupinám bambusu, jehož lodyhy zvedají se snopovitě až do výše jednoho sta stop. Zde rostly také šacholany, které plnily vzduch svojí libou vůní, krásné javory, různé druhy dubů a jedlých kaštanů se svými ježkům podobnými plody, gumovníky, jejichž šťáva prýštila z otevřených buněk, velkolisté pinie z rodu pandanů, vedle nich skromnější sice avšak pestřejší čapí nůsky, rhododendry a vavříny, které věnčily silnici jako zahradní záhon.

Tu i tam objevila se ještě vesnice se slaměnými nebo bambusovými chýšemi, dva až tři uprostřed velkých stromů ukryté dvorce, ale již jen na míle od sebe vzdálené. Také obyvatelstva ubývalo znatelně, čím více jsme se blížili vysočinám.

Pozadí krajiny tvořilo šedé, zamračené nebe a skoro neustále hustě pršelo; během čtyř dnů od 13. do 17. června přestalo sotva na půl dne. Museli jsme se tudíž zdržovat v salonu steam-housu a krátiti si dlouhé hodiny hovorem, kouřením a hraním whistu, jak se to obyčejně dělá v každém pevném stavení.

V tomto čase měly také pušky, k největší mrzutosti kapitána Hoda, pokoj; avšak dvě vyhrané partie vrátily mu dobrý rozmar.

„Lze sice zastřeliti denně tigra, ne však vyhráti denně partii!“ pravil.

Dne 17. června tábořili jsme na blízku seraje, jak se nazývají tyto výhradně pro cestující zřízené bungalovy. Počasí se poněkud zlepšilo a ocelový obr, který po čtyři dny perně pracoval, potřeboval ne-li odpočinku, tož přece alespoň nějaké péče. Usnesli jsme se tudíž, že zde strávíme půl dne a následující noc.

Seraj jest karavanseraj, veřejný hostinec u silnic indických, čtverec nízkých stavení, která obklopují dvůr a v jejichž rozích obyčejně ční čtyři věžičky, dodávající celku orientálský ráz. V těchto serajech působí služebnictvo výhradně k tomu určené, „bhisti“ čili nosiči vody, kuchař, prozřetelnost skromných vstupujících, kteří se spokojí s vejci a mladými slepicemi a „khansama“, t. j. dodavatel potravin, s kterým bezprostředně a ponejvíce velmi levně se obchoduje.

Strážce seraju „peon“ je prostý agent ctihodné společnosti, které náleží skorem všecky tyto závody, na které dohlíží vrchní inženýr.

Podivný, však přísně zachovávaný předpis těchto útulků káže, že každý cestující smí se v nich zdržeti po čtyřiadvacet hodin; chce-li se zdržeti déle, musí si vyžádati svolení inspektora. Nemá-li toto, může kdokoliv, Angličan nebo Ind, žádati, aby mu postoupil svoje místo.

Rozumí se, že náš ocelový obr, jakmile se zastavil, vzbudil tu obyčejnou pozornost, obdivovali se mu a pohlíželi naň závistivým zrakem. Musím však doznati, že ho nynější obyvatelé seraje pozorovali s jakýmsi opovržením — opovržení to, které však bylo příliš strojené, než aby mohlo být pravdivé.

Ovšem nebyli to obyčejní smrtelníci, kteří cestují za obchodem nebo za zábavou; ani angličtí důstojníci, kteří se ubírali do cantonmentů na hranici Nepalu, ani indičtí obchodníci, kteří se ubírají se svou karavanou do stepí Afganistanu, za Lahore a Pešvar.

Nesídlil zde totiž nikdo menší, než princ Guru Singh ve vlastní vznešené osobě, syn neodvislého radži, který cestoval s velkou nádherou severní Indií.

Tento kníže sám zabral ony tři nebo čtyři sály seraje a dokonce také veškeré vchody a vedlejší místnosti, které byly zřízeny pro lidi jeho průvodu.

Neviděl jsem posud radžu na cestách. Odebral jsem se proto hned, jakmile jsme se zastavili čtvrt míle od seraje, na rozkošném místečku vedle malé říčky pod ochranou krásných banánů, v průvodu Banksa a kapitána Hoda do ležení prince Guru Singha, abychom si ho prohlédli.

Syn radži, který se ubírá na jiné místo, necestuje ovšem samoten. Nezávidím-li nikomu, jsou to oni, kteří se nemohou hnouti s místa, aniž by přivedli tím sto lidí do pohybu! Věru, jest to příjemnější, být prostým chodcem, s torbou na zádech, holí v ruce a puškou na rameni, než princem, cestujícím v Indii se všemi těmi obřady, které mu ukládá jeho rod.

„Tu necestuje jednotlivec z jednoho města do druhého,“ mínil Banks, „nýbrž celá osada mění své zeměpisné souřadnice.“

„Chválím si steam-house,“ pravil jsem, „a nechtěl bych měnit s oním synem radži!“

„Kdož ví,“ prohodil kapitán Hod, „nebyl-li by tomuto knížeti náš pohyblivý dům milejší, než jeho těžkopádný cestovní aparát!“

„Potřebuje říci jenom slovo,“ zvolal Banks, „a já mu vystavím úplný parní palác, jen bude-li chtít hradit výlohy. Zatím však prohlédneme si, než nám udělí svoji zakázku, jeho ležení, bude-li to stát za to!“

Družina prince sestávala z neméně než pěti set osob. Pod velkými stromy v okolí seraje bylo postaveno souměrně na dvě stě vozů jako stany polního ležení, které taženy byly částečně tury, částečně bůvoly, zatím co tři velicí slonové nesli na svých hřbetech bohatě ozdobené palankiny; mimo to nalézalo se zde ještě dvacet velbloudů, docházejících z krajin západně od Indů ležících. Karavaně nescházelo skutečně nic, ani hudebníci, kteří bavili uši jeho výsosti, a bajadery, které okouzlovaly jeho zraky, ani umělci, kteří mu krátili hodiny odpočinku. Tři sta nosičů a dvě stě kopinníků doplňovalo tento velký personál, jejichž velký plat byl by vyčerpal každou jinou tobolku, vyjímaje onu neodvislého radži.

Hudebníci, hráči na tamburiny, cimbály a tamtamy přináleželi částečně onomu druhu umělců, kteří vyluzují hřmot místo tonů, částečně břinkali na kytary a čtyřstrunné housle, které patrně nikdy nebyly řádně naladěny.

Mezi umělci nalézalo se také několik „sapoallahů“ nebo krotitelů hadů, kteří plazy svým zaklínáním vábili nebo zapuzovali; dále „slutiové“ velmi zruční v cvičení s meči; akrobati, kteří tančili na kývajícím se provaze s pyramidou hliněných nádob na hlavě a s bůvolími rohy na nohou a konečně kejklíři, kteří měnili dle přání diváků staré hadí kůže v jedovaté „kobry“ nebo naopak.

Bajadéry náležely ku třídě oněch hezkých „bundelisů“, které jsou tak hledány k „naučům“ nebo večerním společnostem, kdež hrají dvojitou úlohu pěvkyň a tanečnic. Tyto baletky byly oblečeny velmi nádherně, jedny v zlatotkaný mušelín, jiné v řásnaté sukně s šerpami, které napínaly při svých graciesních pohybech, a všecky ozdobeny byly skvosty, krásnými náramky na rukou, zlatými prsteny na prstech u rukou i nohou a stříbrnými zvonky na kotníkách. Takto vyšňořeny provozovaly proslulý tanec mezi vejci s neobyčejnou gracií a zručností a těšil jsem se skutečně, že nás radža pozve, abych se jim mohl jednou obdivovati.

Mimo to nalézalo se mezi personálem karavany ještě několik mužů, žen i dětí, nevím ovšem v jaké hodnosti. Muži byli zabaleni v dlouhé kusy látek, zvané „dhoti“ nebo byli oděni jakousi košilí, „angarkahem“ a dlouhou bílou sukní, „džamahem“, který jim dával velmi bizarrní vzhled.

Ženy oděny byly v „čoli“, kazajku to s krátkými rukávy a „sari“ podobnou dhoti mužů, kterou si ovinuly kolem boků, přehodíce její konec koketně vzadu přes hlavu.

Ležíce líně pod stromy, očekávali tito Indové hodinu jídla a kouřili zatím cigarety zabalené v zelený list nebo v garguli, v nichž spaluje se „gurago“, černavá směs tabáku, melasy a opia. Jiní žvýkali známou směs listů betelových, arakových ořechů a vápna, která prý podporuje trávení, velice to cenná vlastnost v palčivém podnebí Indie.

Jsouce zvyklí na život v karavanách, snášeli se výborně a dali se vyrušiti pouze slavnostmi ze svého klidu. Podobali se členům kočující společnosti herců, kteří upadají také v úplnou netečnost, jakmile nejsou zaměstnání na jevišti.

Když jsme přišli do ležení, uvítali nás Indové několika „salamy“ a hlubokými poklonomi. Mnozí volali: „Sahib! Sahib!“ t. j. „Pane! Pane!“ a my děkovali jim přívětivě pokynem.

Podotýkám, že mi napadlo, že Guru Singh uspořádá nám na počest slavnost, jimiž radžové obyčejně neskrblí. Dvůr bungalovu zdál se mi stvořeným pro tance bajadérek, zaklínání kouzelníků a umělecké kousky akrobatů. Doznávám rád, že by mne bylo nadchlo býti přítomen takovému divadlu v seraji, pod skvostnými stromy a s přirozenou, personálem karavany utvořenou scenerií. Jak předčilo by podobné jeviště každé jiné v obmezeném divadle se svými zděmi z omalovaného plátna, napodobenými stromy a nepatrným počtem spoluúčinkujících!

Sdělil jsem tyto myšlenky svým druhům, kteří sice s nimi souhlasili, avšak ve splnění tohoto přání nedoufali.

„Radža Guzaratský,“ poučoval mne Banks, „jest neodvislý, který se sotva podrobil po vzpouře sipojů, kdežto jeho chování se bylo velmi obojetné. Nemiluje Angličanů, a jeho syn patrně také se k nám nebude chovati příliš ochotně.“

„Dobře tedy, co nám také záleží na jeho naučech!“ odvětil kapitán Hod, krče opovržlivě rameny.

Stalo se, jak jsme předvídali, ba nedovolili nám ani, abychom si prohlédli vnitřek seraje. Princ Guru Singh snad očekával oficielní návštěvu plukovníka Munroa. Tomuto však na něm nezáleželo a nedal se tudíž nikterak vyrušiti.

Vrátivše se do svého tábora, pochutnali jsme si znamenitě na jídlech monsieura Parazarda. Jídelní lístek skládal se ovšem hlavně pouze z konserv. Špatné počasí bránilo nám již několik dní vydati se na hon, náš kuchař však byl takovým mistrem ve svém oboru, že konservované maso a zeleniny nabyly pod jeho zručnýma rukama zase svoji čerstvost a přirozenou chuť.

Vzdor prohlášení Banksovu doufal jsem tohoto večera stále ještě, že se mi dostane kýženého pozvání. Kapitán Hod se mi posmíval pro moji zálibu pro balet pod širým nebem a tvrdil, že je v divadle přece krásnější. Nevěřil jsem tomu sice, nemohl jsem to však následkem neochoty princovy dokázati.

Následujícího dne, 18. června, připravili jsme vše, abychom příštího jitra mohli dále.

O páté hodině počal Kâluth topit. Náš nyní odpřažený slon stál na padesát kroků od obou domů a strojník dosud donášel potřebnou vodu.

Procházeli jsme se zatím podél břehu malé říčky.

Čtyřicet minut na to byl v kotle dostatečný tlak a Storr zrovna chtěl jeti nazpátek, když se blížil hlouček Indů.

Bylo to pět až šest mužů, oděných v bílé sukně a hedvábné pláště s turbany ozdobenými zlatým vyšíváním. Tucet puškami a šavlemi ozbrojených vojáků je doprovázelo. Jeden z těchto vojáků nesl zelenou korunu z listí — důkaz to, že se mezi nimi nalézá vznešená osobnost.

Tato vznešená osobnost byl kníže Guru Singh sám, muž asi pětatřicetiletý, dosti hrdého vzezření — typ všech potomků oněch radžů, v nichž dosud zrcadlí se povaha maharattů.

Zdálo se, že kníže nepozoruje naší přítomnosti. Předstoupil několik kroků a blížil se k ohromnému slonu, kterého ruka Storrova zrovna chtěla uvésti v pohyb. Když ho kníže chvíli pozoroval, se špatně tajeným podivem, tázal se Storra:

„Kdo vystavěl tento stroj?“

Strojník ukázal na inženýra, který teď přistoupil a zůstal na blízku stát.

Kníže Guru Singh mluvil dosti dobře anglicky a obrátil se nyní na Banksa.

„Vy jste to…?“ pravil, pohnuv sotva rty.

„Ano, je to moje dílo!“ odvětil Banks.

„Řeklo se mi, že je to fantasie zesnulého radži buthanského?“

Banks pokynul souhlasně hlavou.

„K čemu to však,“ pokračovala jeho výsost nedbale, krčíc rameny, „k čemu to, dáti se vléci mechanickým slonem, máme-li jich dosti z masa a kostí?“

„Ale,“ odvětil Banks, „tento slon jest mnohem silnější než všecky, které měl zesnulý radža.“

„Ó,“ pravil Guru Singh, usmívaje se opovržlivě… „silnější…!“

„Zajisté, a sice značně silnější!“ tvrdil Banks.

„Žádný z vašich,“ vpadl kapitán Hod, kterého toto chvástavé vystupování mrzelo, „nedovedl by mu ohnout nohu, nebude-li tomu chtít sám.“

„Řekl jste…?“ vrčel princ.

„Můj přítel tvrdí,“ odvětil inženýr, „a já to potvrzuji, že toto umělé zvíře odolá tahu desíti párů koní, a že vaši tři sloni by jím nepohnuli ani na střevíc.“

„Tomu rozhodně nevěřím,“ odvětil princ.

„Jste v neprávu, nevěříte-li tomu,“ odtušil kapitán Hod.

„A zaplatí-li to vaše výsost,“ pokračoval Banks, „uvoluji se rád zhotoviti takového, který bude mít sílu vašich dvaceti slonů, které si vyhledáte ve vaší stáji.“

„To se snadno řekne,“ odvětil Guru Singh velmi suše.

„A také se to provede!“ odsekl Banks.

Princ se zvolna rozpaloval. Bylo vidět, že nemiluje odporu.

„Mohli bychom to zde na místě zkusit,“ pravil po krátkém přemýšlení.

„Zajisté,“ odvětil inženýr.

„A dokonce tuto zkoušku,“ pokračoval Guru Singh, „učiniti předmětem značné sázky — neleká-li vás ztráta, podobně jakoby se ulekl váš slon, kdyby viděl, že se má měřiti s mými slony!“

„Ocelový obr, leknout, ustoupit?“ zvolal kapitán Hod. „Kdo se opovažuje tvrdit, že by ocelový obr ustoupil?“

„Já,“ odvětil Guru Singh.

„A mnoho-li sází vaše výsost?“ tázal se inženýr, skříživ paže.

„Čtyři tisíce rupií,“ prohlásil kníže, „máte-li čtyři tisíce rupií na prohrání!“

Tato suma odpovídá asi deseti tisícům franků. Sázka byla dosti značná a viděl jsem, že Banks, ač měl velkou důvěru, přece se nechtěl odvážit takového obnosu.

Kapitán by byl vsadil hned jednou tolik, kdyby mu to jeho skrovné služné bylo dovolilo.

„Nevsadíte se?“ tázala se jeho výsost, kterému čtyři tisíce rupií byly pouze maličkostí. „Bojíte se, odvážiti se čtyřmi tisíc rupiemi?“

„Sázím je,“ vpadl teď plukovník Munro, který přistoupil a se vmísil těmito několika závažnými slovy.

„Plukovník Munro sází se se mnou o čtyři tisíce rupií?“ tázal se kníže Guru Singh.

„Také o deset tisíc,“ odvětil sir Eduard Munro, „bude-li to vhod vaší výsosti!“

„Jak si přejete!“ odvětil Guru Singh.

Záležitost tato stávala se zajímavou. Inženýr stiskl plukovníkovi ruku, aby mu poděkoval, že ho proti tomu vychloubavému radžovi nenechal na holičkách, přece však přeletěl jeho čelo mráček, tak že jsem se v duchu tázal, nepřeceňoval-li snad mechanickou sílu svého slona.

Kapitán Hod zářil radostí, mnul si ruce a přikročil k slonu.

„Teď pozor, ocelový obře,“ zvolal, „teď se čiň pro čest staré Anglie.“

Naši lidé stáli všichni po jedné straně silnice. Také ze seraje přiběhlo mnoho Indů, aby se podívali na nastávající závody.

Banks odebral se do věžičky k Storrovi, který uměle způsobeným průvanem hoření paliva podporoval, pouštěje páru chobotem ocelového obra.

Zatím odebralo se několik sluhů Guru Singhových do seraje a přivedli odtamtud tři slony, kterým odebrali vše, co na sobě nesli. Tato tři skvostná, z Bengálska pocházející zvířata byla mnohem větší než ona z jižní Indie. Když se tito mohutní obři blížili, zmocnil se mne přece jakýsi nepokoj.

„Mahutové“, sedící na jejich širokých hřbetech, řídili je rukama a dráždili je křikem.

Když sloni kráčeli kolem jeho výsosti, zastavil se největší z nich — pravý to obr — sklonil obě kolena, zvedl rypák a pozdravil tak knížete jako dokonalý dvořan. Pak jej odvedli s druhými dvěma k ocelovému obru, kterého si užasle a patrně také poněkud ulekaně prohlíželi.

Na skobu podstavce tendru, který zakrýval zadek našeho slona, upevnili silné řetězy.

Doznávám, že mi srdce při tom prudčeji bušilo. Kapitán Hod hryzl si kníry a nemohl vydržet na jednom místě.

Plukovník Munro byl klidný, řekl bych skoro, ještě klidnější než kníže Guru Singh.

„Jsme hotovi,“ hlásil inženýr. „Bude-li vaší výsosti libo…“

„Zajisté!“ odvětil kníže.

Guru Singh dal znamení, mahutové zapískali zvláštním způsobem a tři sloni zatáhli současně, opírajíce mohutné nohy o zem. Stroj popojel několik kroků na zad.

Vykřikl jsem. Hod dupal.

„Přitáhni brzdu!“ velel inženýr prostě, obraceje se k strojníkovi.

Rychlý hmat, hučení a syčení unikající páry, a vzdušná brzda konala svojí povinnost.

Ocelový obr stál a nehnul se s místa.

Mahutové popoháněli zuřivě svoje tři slony a tito znova se namáhali.

Marně! Zdálo se, že náš slon srostl se zemí.

Kníže Guru Singh hryzl se do rtů.

„Ku předu!“ velel Banks.

Storr otevřel zcela regulátor; husté mraky páry vylétly slonu z chobotu; uvolněná kola otáčela se zvolna, zabírajíce do makadamu cesty, a přes zoufalé vzpírání se slonů vlekla je za sebou, při čemž vyrývali hluboké brázdy do půdy.

„Go ahead! Go ahead!“ volal kapitán.

Ocelový obr kráčel neustále ku předu, ohromná tři zvířata upadla při tom na bok a byla vlečena dvacet střevíců daleko, aniž to náš slon cítil.

„Hurá, Hurá!“ křičel kapitán Hod, jenž se již nemohl udržeti. „Mohli bychom zavěsiti ještě celý seraj vaší výsosti za vaše slony; pro našeho slona nebylo by to více než třešně!“

Plukovník Munro pokynul rukou. Banks uzavřel záklopku a stroj se zastavil.

Tři sloni jeho výsosti, se svými ve vzduchu se klátícími rypáky a třepetajícíma se nohama, podobni broukům na zádech ležícím, vypadali skutečně žalostně.

Kníže opustil ze zlosti a studu již své místo, nečekaje ani na konec zkoušky.

Odpřáhli slony, kteří vstali, patrně velice zarmouceni svojí porážkou. Když kráčeli okolo ocelového obra, nemohl největší z nich, ač ho žádný kornak nevedl, se zdržeti, aby před ním nesklonil kolena a vzdal mu rypákem počest, jako to dělal knížeti Guru Singhovi.

Čtvrt hodiny na to přišel k nám Ind, „kamdar“ nebo tajemník jeho výsosti a odevzdal plukovníku váček s desíti tisíci rupiemi, obnosem to sázky.

Plukovník Munro uchopil váček a odhodil ho opovržlivě.

„Pro lidi jeho výsosti!“ pravil.

Pak odešel klidně do steam-housu.

Zajisté nemohl arogantnímu knížeti, který nás tak posměšně vyzval, lépe odpověděti.

Banks dal zatím, poněvadž náš ocelový obr byl opět zapražen, znamení k odjezdu, a náš vlak rychle ujížděl okolo velice užaslých Indů, kteří hlasitě křičeli.

Brzy na to zmizel nám za ohybem cesty seraj knížete Guru Singha s očí.

Následujícího dne vyjel steam-house na první mírné vršky, které spojují rovinu s úpatím Himalayského řetězu horského. Našemu ocelovému obru bylo to hračkou; vždyť čtyřiadvacet v jeho bocích uzavřených koní vítězně závodilo s třemi slony knížete Guru Singha.

Ujížděl tudíž pohodlně mírně stoupající silnicí a nebylo ani potřeba zvýšiti normální napětí páry.

Byl to opravdu zvláštní pohled na tohoto oheň chrlícího obra, který vlekl těžce oddychuje po silnici oba vozy. Rýhovaná kola tlačila pruhy do půdy, jejíž makadam skřípavě pukal. Náš nesmírně těžký tahoun totiž zanechával za sebou hluboké brázdy a poškozoval nemálo silnici, předchozími dešti již značně rozmočenou.

Steam house stoupal vždy výše, panorama se šířilo, rovina za námi zvolna klesala a na jihu ustupoval obzor již dále, než oko sahalo.

Tento zjev stal se ještě patrnějším, když jsme byli jeli několik hodin pod stromy hustého lesa. Objevila-li se potom rozsáhlá paseka, jako nesmírné okno, zastavil se náš vlak — na okamžik pouze, když právě vlhká mlha zakrývala kraj — na půl dne, prostíralo-li se velké panorama jasně před naším zrakem.

Toto vystupování trvalo, počítajíc v to kratší neb delší zastávky, zejména v noci, plných sedm dní, od 19. do 25. června.

„S trochou trpělivosti,“ ozval se kapitán Hod, „dostaneme se se svým vlakem ještě až na nejvyšší vrcholky Himalaye.“

„Nedůvěřujte mu příliš mnoho, milý kapitáne,“ odvětil inženýr.

„Dokázal by to přece, Bankse!“

„Ano, Hode, ale jen s tou podmínkou, že se mu nebude nedostávat sjízdné silnice, že bude moci vzíti s sebou dostatek paliva, jehož na horách již nenalezneme, a dýchatelný vzduch, kterého je ve výšce dvou tisíc toas již málo. Vždyť ostatně chceme projeti pouze obydlitelné pásmo Himalaye. Až se dostane ocelový obr do střední výše sanatorií, zastaví se na rozkošném místečku, u kraje lesa, kde užijeme potom čerstvého vzduchu vyšších oblastí. Pak bude míti plukovník Munro svůj kalkutský bungalov v horách Nepalských, toť celý účel, a zůstaneme tam, jak dlouho se nám zlíbí!“

Dne 25. nalezli jsme konečně šťastně místo, kde jsme hodlali stráviti několik měsíců. Již během posledních čtyřiadvaceti hodin byla silnice stále obtížnější, buď že nebyla tak dobře založena, nebo že byla posledními dešti vymletá a hrbolatá. Ocelový obr by zde byl skoro potřeboval vlečné lano, vyhnul se mu však zvětšenou spotřebou paliva. Kâluth hodil jen několik kusů dřeva pod kotel a to stačilo, aby se zvětšilo napětí páry; přes to však nebylo třeba přitížiti záklopky pojišťovací, které se otevřely teprve při tlaku sedmi atmosfér, jež jsme nikdy nepřekročili.

Náš vlak pohyboval se již po osmačtyřicet hodin krajem skoro opuštěným. Osad a vesnic zde již nebylo, nejvýše jednotlivá stavení a tu i tam dvorec, ztracený uprostřed rozsáhlých smrkových lesů. Tři- nebo čtyřikráte pozdravili nás horalé úžaslým voláním. Nemohli-liž se domnívati, když spatřili stoupati tento neobyčejný vlak, že to sám Brahma převáží velkou pagodu do nepřístupných hor na hranicích Nepalu?

Dne 25. června konečně zvolal Banks naposled „zastavit!“ — u cíle první části naší jízdy severní Indií! Vlak se zastavil uprostřed rozsáhlé mýtiny, blízko horské bystřiny, jejíž čistá voda dostačí pro některé naše potřeby na několik měsíců. Odtud prohlédli jsme rovinu za námi na vzdálenost padesáti až šedesáti mil.

Steam-house byl nyní vzdálen třistadvacetpět mil od místa výjezdu a asi dva tisíce metrů nad mořem na úpatí Dhavalagiri, jehož vrchol ztrácel se ve výši 25.000 stop.