ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Opustíme na okamžik plukovníka Munroa a jeho soudruhy, inženýra Banksa, kapitána Hoda a Francouze Mauclera a přerušíme na několik stránek zprávu o cestě, jejíž první díl, jízda z Kalkuty až k indo-čínským hranicím, končí se na úpatí horského řetězu Tibetského.

Čtenář bude se pamatovati na příhodu, která se udála, když steam-house se zastavil u Allahabadu. Časopis tohoto města oznámil plukovníku Munroovi, ve svém čísle ze dne 25. května, smrt Nany Sahiba. Potvrdí-li se tentokráte tato tak často rozšiřovaná a zase vyvrácená zpráva? Směl plukovník Munro po těchto podrobných zprávách ještě o ní pochybovati, či musel se vzdáti naděje, že bude moci dle zásluhy naložiti s buřičem z roku 1857?

Další průběh věcí zodpoví nám tyto otázky.

Povíme zde, co se sběhlo od oné noci ze dne 7. na 8. březen, když opustil Nana Sahib v průvodu svého bratra Balaa Raa a svých věrných soudruhů i s Indem Kâlaganim jeskyně Adžuntahské.

Šedesát hodin na to dostihl nabob rokle hor Sautpurrajských překročiv Tapi, která ústí na západním pobřeží poloostrova, blíže Syratu. Nalézal se teď sto mil od Adžuntahu, v řídce obydleném kraji provincie, což mu, alespoň pro okamžik, skýtalo jakousi jistotu.

Místo toto bylo skutečně dobře voleno.

Hory Sautpurrajské, jen prostředně vysoké, ovládají území Nerbuddské, jehož severní hranici tvoří hory Vindhyjské. Oba tyto skoro rovnoběžně se protínající řetězy horské rozvětvují se mnohonásobně a tvoří útulky, v této nerovné krajině těžko přístupné. Hory Vindhyjské prostírají se asi pod 23. rovnoběžku skoro celou Indií od západu k východu a tvoří tím jednu z delších stran trojúhelníka střední Indie, hory Sautpurrajské nepřesahují za to 75. stupně délky a pojí se zde s horou Kaligongem.

Zde žil nyní Nana Sahib v zemi Gundů, oněch obávaných kmenů starousedlých, sotva podrobených národů, které chtěl přemluviti ku vzpouře.

Území Gudvanské tvoří čtverec se stranami dvě stě mil dlouhými, v němž žije přes tři miliony obyvatel, které Rousselet pokládá za domorodce, mezi nimiž símě vzpoury nikdy neumírá.

Ono území tvoří značný díl Hindostanu a jest skutečně jenom dle jména podrobeno Anglií. Železnice z Bombaye do Allahabadu sice protíná tento kraj od jihozápadu na severovýchod a vysílá také větev do Nagporu, střediska provincie, vlastní obyvatelé však jsou dosud polodiví, odmítají každou civilisaci, snášejí jho Evropanů jenom s hněvem a mimo to se k nim do jejich hor lze jen stěží dostat, což Nana Sahib věděl velmi dobře.

Zde se hodlal ukrýti, aby ušel pronásledování anglické policie, až do té doby, kdy bude moci opět zapáliti pochodeň vzpoury.

Vzpoura zajisté najde značného rozsahu, zdarí-li se nabobovi tento úmysl, uposlechnou-li Gundové jeho hlasu a budou-li mu státi po boku.

Na severu Gudvanu leží totiž Bundelkund, k němuž náleží celý horský kraj mezi náhorní rovinou Vindhyjskou a mohutným tokem Džumny. V této zemi, pokryté nejkrásnějšími pralesy Hindostanu, žijí Bundelasové, lstivý, ukrutný národ, u něhož všichni zločinci, političtí i jiní úkrytu vyhledávají a také nalézají; zde tísní se obyvatelstvo dvou a půl milionu duší na ploše osmadvaceti tisíc čtverečných kilometrů v stavu úplné divokosti; zde žijí dosud staří stranníci, kteří bojovali pod Tippo Sahibem proti vetřelcům; odtud pochází známí škrtitelé, Thugové, fanatičtí vrahové a po dlouhou dobu postrach Indie, kteří, aniž prolili kapku krve, přece nesčíslné oběti usmrtili, rovněž tak jako bandy Pindarrisovy skoro beztrestně páchaly nejhanebnější vraždy; zde dosud nalézají se děsní Dakoatové, spolek travičů, kteří rádi sledovali stopy Thugů; tam uprchl Nana Sahib již dříve, když upláchl královským vojům po ztečení Džansie; zde ušel veškerému pátrání, dokud si nevyhledal ještě bezpečnější útulek v roklích na indo-čínských hranicích.

Na východ od Gudvanu leží Khondistan nebo země Khundů. Tak nazývají se divocí přívrženci Tado-Pennora, boha země, a Maunk-Soroa, červeného boha bojů, krvaví to adepti „meriahů“ či lidských obětí, které mohou Angličané jen s největším namáháním potírati, divoši, kteří stojí s barbarskými obyvateli polyneských ostrovů na stejném stupni a s kterými generál John Campbell a kapitáni Macpherson, Macviccar a Frye od roku 1840 až do roku 1854 sváděli těžké a kruté boje — fanatikové, kteří se odváží všeho, jen když je vede mocná ruka pod náboženskou záminkou.

Na západ od Gudvanu leží země obydlená půl druhým až dvěma miliony Bhîlů, dřívějších pánů Malvy a Radžputanu, kteří se nyní rozpadli v jednotlivé klany roztroušené skoro po celém území Vindhye, a kteří jsou skoro stále jen zpilí kořalkou, vyrobenou se stromu „mhovahu“, povahy však smělé, odhodlané, zruční a stále poslušní „kisri“, t. j. vyzvání k boji a plenění.

Vidíme, že Nana Sahib volil dobře. Doufal, že způsobí v těchto středních krajinách poloostrova místo obyčejné vzpoury vojáků národnostní povstání, jehož měli se súčastniti Indové všech kast.

Nežli však mohl něco podniknouti, musil se usaditi v zemi samé, aby mohl dle okolností s úspěchem na obyvatele působiti. Potřeboval bezpečný útulek, alespoň pro první čas, který by mohl opustiti, kdyby vzniklo nějaké podezření.

To tedy bylo první starostí Nany Sahiba. Indové, kteří ho následovali z Adžuntahu, mohli se svobodně procházeti celým okresem. Také Balao Rao, jehož se vyhláška guvernérova netýkala, byl by býval mohl býti úplně volným, kdyby nebylo podobnosti s jeho bratrem. Od jeho útěku z Nepalu nezabývala se již veřejná pozornost s jeho osobou, spíše měla příčinu pokládati ho za mrtvého. Byli by ho však přece zatkli, poněvadž byl Nanu Sahibovi příliš podoben; tomu muselo se předejíti za každou cenu.

Oba, jedinou myšlenkou ovládaní a k tomutéž cíli pracující bratři, potřebovali tudíž také společný úkryt. Nemohlo býti těžké a nemohlo to také dlouho trvat, aby v roklinách pohoří Sautpurrajského hledaný úkryt našli.

Hned na začátku dovedl je Ind, Gund, který znal všecky kouty údolí, na pravé místo.

Na pravém břehu malého přítoku Nerbuddy stál opuštěný pâl, zvaný pâl Tanditský.

Pâl jest méně než vesnice, sotva samota, pár chýší, často osamělé stavení. Každá kočující rodina, která ho obývá, zdržuje se zde jen časem. Spáliv několik stromů, jejichž popel za krátkou dobu zmrví půdu, vystaví Gund pro sebe a svoji rodinu obydlí. Poněvadž však kraj jest velmi nejistý, dostane dům podobu malé pevnůstky. Ohrada z palisád jej obklopuje a hájí před přepadnutím. Ostatně nelze jej tak snadno nalézti v huštině ukrytý hustými kaktusy a křovinami.

Obyčejně stojí pâl na malém přívrší na stráni mezi dvěma strmými stěnami úzkého údolí uprostřed neproniknutelných křovin. Nic neprozrazuje, že zde kdysi hledal člověk útulek. Silnice nevede k němu, ba ani stezku není viděti. Abychom se k němu dostali, musíme se obyčejně bráti hlubokým korytem horské bystřiny, jejíž voda smáčí každou stopu. Kdo použil této cesty, nezanechá za sebou žádného znamení. V horkém počasí jdeme vodou po kotníky, ve studeném až po kolena a nic nenasvědčuje tomu, že tudy kráčel živý tvor. Mimo to rozdrtila by lavina kamení, kterou může každá ruka dětská uvést do pohybu, každého, kdo by se chtěl proti vůli obyvatelů vedrati do pâlu.

Jakkoliv Gundové se ukrývají osaměle ve svých peleších, přece se dovedou snadno dorozuměti od pâlu k pâlu. S výšin nestejně vysokých hřbetů pohoří Sautpurrajského dají se obyčejně signály v několika minutách rozšířiti krajem na dvacet mil dálky. Také zapalují na vrcholku skaliska oheň, použijí také hned celý strom za obrovskou pochodeň nebo nechají vystupovati pouze kouř z temene některé hory. Význam těchto znamení zná každý. Nepřítel, t. j. oddělení královských vojáků, několik zřízenců anglické policie vniklo do údolí, sleduje tok Nerbuddy, prohledává rokle horského řetězu, jest snad na stopě zločinci, kterého země ráda přechovává. Válečný pokřik, tak milý uchu horalů, promění se ve výstražné znamení. Cizinec pokládal by jej za vytí nočních zvířat nebo za pištění plazů; Gund však se nemýlí, má se na pozoru, stačí-li to, prchá, musí-li prchnout. Podezřelé pâly jsou opuštěny neb dokonce spáleny. Kočovníci zalezou do jiných skrýší, jsou-li jim pronásledovníci příliš v patách, a u obydlí, proměněných v popel, nenajdou zřízenci úřadů nic podezřelého.

V jednom z těchto pâlů — v pâlu Tanditskem — usadil se Nana Sahib a jeho druhové. Gund, s tělem i duší nabobovi oddaný, dovedl je až sem, kde se dne 12. března domácně zařídili.

První starostí obou bratrů, jakmile se ocitli v pâlu Tanditském bylo, aby si prohlédli okolí. Přesvědčili se, kterým směrem a jak daleko mají volný rozhled; vyptali se na nejbližší obydlí a na lidi, kteří v nich sídlili. Prohledali bedlivě osamělý pahorek, na němž se zvedal pâl, prolezli okolní husté křoví a přesvědčili se konečně, že tam nemůže nikdo vniknouti jinudy, než korytem horské bystřiny, Nazzurem, kterým se i oni sem dostali.

Pâl Tanditský poskytoval tudíž se všech stran žádoucí jistotu, zejména poněvadž stál na půdě, jejíž tajné východy ústily na úbočí sousední skály a tak umožňovaly útěk.

Nana Sahib a jeho bratr nemohli nalézti lepšího úkrytu.

Balao Rao nespokojil se vědomím, že je to pâl Tanditský, nýbrž chtěl věděti i o jeho minulosti, a vyptával se proto, zatím co nabob prohlížel vnitřek, Gunda dále.

„Ještě něco,“ počal. „Jak dlouho jest tento pâl již opuštěn?“

„Již rok,“ odvětil Gund.

„Kdo v něm dříve obýval?“

„Rodina kočovníků, která se tu zdržela pouze několik měsíců.“

„Proč jej tito lidé opustili?“

„Poněvadž půda, která je měla živiti, neposkytovala jim potřebné výživy.“

„Víš jistě, že od jejich odchodu zde nikdo nehledal úkrytu?“

„Nikdo.“

„Nevstoupil dosud žádný voják královské armády nebo policejní špehoun v okolí pâlu?“

„Žádný.“

„Žádný cizinec ho nenavštívil?“

„Ne…“ odvětil Gund, „nejvýše žena.“

„Žena?“ opakoval Balao Rao živě.

„Ano, žena, která již po tři roky bloudí v údolí Nerbuddském.“

„Jaká to žena?“

„Kdo jest, nevím,“ prohlásil Gund, „nemohu také říci, odkud pochází, a vůbec nikdo v celém údolí neví o ní nic bližšího. Nevíme ani, je-li cizinka nebo Indka!“

Balao Rao zamyslil se na okamžik a pokračoval pak:

„Co dělá tato žena?“

„Přichází a odchází,“ odvětil Gund; „žije pouze z milodarů. Ctí ji v celém údolí s pověrčivou uctivostí. Pohostil jsem ji často ve svém vlastním pâlu. Nemluví nikdy. Snad je němá, a nedivil bych se tomu. V noci bloudí s hořící smolnou větví, pročež ji jmenují také všeobecně „bludičkou“.

„Zná-li však tato žena pâl Tanditský,“ pokračoval Balao Rao, „snad se sem vrátí, dokud zde budeme; nemusíme se jí pak obávati?“

„Rozhodně ne,“ ujišťoval Gund, „ta osoba minula se s rozumem. Hlava jí více nepatří, její oči nerozumí tomu, co vidí, její uši tomu, co slyší! Je ke všemu, co se kolem ní děje, takřka slepá, hluchá a němá. Je to bláznivá a šílená osoba, je to mrtvola, která pouze ještě dýchá!“

Gund nastínil v obvyklé řeči indických horalů obraz podivné osoby, která byla známa v celém údolí jako „bludička“ Nerbuddy.

Byla to žena, jejíž bledý, ještě krásný obličej vypadal staře a zase ne staře, který však postrádal veškerého výrazu, a z něhož nedalo se souditi ani na původ ani na stáří. Zdálo se, že její těkavé oči uzavřely se duševnímu životu následkem děsného divadla, které dosud se před ní vznášelo.

S těmito mírnými, o rozum oloupenými osobami nakládají horalé vždycky přívětivě. Gundové, jakož vůbec divoši, pokládají duševně choré za posvěcené tvory, s kterými jednají s pověrčivou úctou. „Bludičku“ uvítali všude, kde se objevila, pohostinně. V žádném pâlu nezavřeli před ní dveří. Nakrmili ji, měla-li hlad, poskytli jí lůžko, byla-li unavena, aniž od ní očekávali díků, kterých ústa její nedovedla vysloviti.

Jak dlouho již vedla tento život? Odkud pocházela tato žena? To vše dalo se těžko zodpovědít. Proč bloudila nocí s pochodní v ruce? Chtěla si jí snad pouze posvítit? Či mínila jí odehnati dravce? Nikdo nevěděl. Někdy nepřišla po celé měsíce. Co dělala mezi tím? Zaměnila rokle Sautpurrajské se soutěskami Vindhyjskými? Bloudila za Nerbuddou, v Malvě nebo Bundelkundu? Nikdo nevěděl. Často, nepřicházela-li dlouho, myslili, že ukončila tento truchlivý život. Nikoli však! Vracela se opět, jako dříve, aniž namáhání, nemoci nebo strádání dovedly zmařiti její tak křehký život.

Balao Rao poslouchal Inda pozorně. Tázal se sama sebe, zdali okolnost, že „bludička“ zná pâl Tanditský, že se v něm již ukrývala a že ho snad opět vyhledá, netají v sobě snad nebezpečí.

Tázal se tedy Gunda, ví-li on nebo jeho druhové, kde se šílená nyní zdržuje.

„Nevím,“ odvětil Gund. „Již šest měsíců neviděl jí nikdo v údolí. Kdyby se však přece vrátila do pâlu Tanditského, nemusíme se její přítomnosti pranic obávat. Je to jenom živá socha. Neviděla by vás, neslyšela by vás, nevěděla by, kdo jste. Vstoupila by pouze, usedla by u vašeho krbu, odpočinula by si jeden nebo dva dny, zapálila by na to svoji pochodeň, opustila by pâl a bloudila by opět od domu k domu. Tak plyne její život. Tentokráte ostatně mešká tak dlouho, že se nejspíše víckrát nevrátí. Ona, která jest již duševně mrtva, bude nyní nejspíše také tělesně!“

Balao Rao měl to nyní za zbytečné, mluvit o tom s Nanou Sahibem a nestaral se o to dále.

Měsíc po jejich usazení se v pâlu Tanditském neslyšeli dosud nic o návratu „bludičky“ do údolí Nerbuddského.