Zlatý fond > Diela > Zemí šelem I


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem I

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 13 čitateľov

Kapitola II. Plukovník Munro

„Avšak, milý Mauklere,“ řekl mi inženýr Banks, „nemluvte ani slůvka o své cestě. Člověk by myslil, že jste dosud ani neopustil Paříže. Nu, jak se vám líbí Indie?“

„Indie?“ odvětil jsem, „ano, abych o ní mohl mluviti, musel bych ji přece alespoň trochu viděti.“

„Nu, a což jste nejel z Bombaye do Kalkuty skrze celý poloostrov?“ řekl inženýr. „A tu, nebyl-li jste slepým…“

„To jsem nebyl, milý Bankse, ale byl jsem po celou jízdu oslepen…“

„Oslepen?“

„Zajisté. Oslepen kouřem, parou, prachem, ještě více však rychlostí jízdy. Nechci železnici haněti, vždyť to vaším povoláním stavěti je, můj milý Bankse! dát se však zavříti do oddělení vozu, neviděti nic nežli skla v oknech, ve dne v noci uháněti střední rychlostí deseti mil za hodinu hned přes vysoké viadukty ve společnosti volů a supů, hned zase skrze tunely ve společnosti krys a netopýrů, zastavovati se jenom na nádražích, vypadajících jedno jako druhé, neviděti z měst ničeho jiného než vnější strany zdí a vrcholky minaretů a to vše za neustálého hlomozu, supění parostroje, pískání kotle, drnčení kolejí a skřípání brzd — jmenujete to snad cestováním?“

„Tak jest!“ zvolal kapitán Hod. „Odpovězte teď na to, Bankse, můžete-li. Co tomu říkáte, pane plukovníku?“

Plukovník, kterého kapitán Hod oslovil, sklonil poněkud hlavu a řekl pouze:

„Rád bych slyšel, co Banks odpoví našemu hostu, panu Mauklerovi.“

„Ó, to mne nepřivede do rozpaků,“ mínil inženýr, „vždyť připouštím, že Maukler je úplně v právu.“

„Nuže,“ vpadl kapitán Hod, „je-li tomu tak, proč stavíte dráhy?“

„Abychom vám umožnili, kapitáne, dostati se za šedesát hodin z Kalkuty do Bombaje, spěcháte-li.“

„Já nespěchám nikdy.“

„Dobře tedy, pak si zvolte Great-Trunkskou silnici,“ odvětil inženýr, „zvolte si ji, Hode, a cestujte pěšky.“

„To také hodlám.“

„Kdy?“

„Jakmile pan plukovník se odhodlá provázeti mne na rozkošné, osm až devět set mil dlouhé procházce na příč poloostrovem!“

Plukovník usmál se tiše a položil se opět v dlouhé obvyklé snění, z něhož ho stěží dovedli vytrhnouti i jeho nejlepší přátelé, jako inženýr Banks a kapitán Hod.

Před měsícem přibyl jsem do Indie, nespatřil jsem však, poněvadž jsem z Bombaye přes Allahabad do Kalkuty použil Great Indian Peninsulárské trati, z poloostrova skoro ničeho.

Zamýšlel jsem však nejprve procestovati jeho severní část, za Gangem, navštíviti tamní velká místa, studovati vynikající památky a věnovati tomuto badání potřebný čas, abych ho řádně provedl.

Inženýra Banksa poznal jsem v Paříži. Již několik roků poutalo nás upřímné přátelství, které bližší důvěrný styk tím více utužil. Slíbil jsem mu, že časem přijedu do Indie, jakmile ukončení trati Scind Pendžabské a Delhijské, jejíž stavbu řídil, dopřeje mu trochu času. Teď jsem právě dostál slovu. Banks měl oprávněné nároky na několikaměsíční zotavení, i navrhoval jsem mu, aby tento klid věnoval namáhavé cestě Indií. Rozumí se samo sebou, že s mým návrhem nadšeně souhlasil. Za několik neděl již, jakmile nastane příznivější pohoda, chtěli jsme se vydati na cestu.

Po mém příchodu do Kalkuty, v březnu 1867, seznámil mne Banks s jedním ze svých ctihodných soudruhů, kapitánem Hodem, a představil mne později také svému příteli, plukovníku Munroovi, u kterého jsme právě trávili večer.

Plukovník, jemuž tehdáž bylo sedmačtyřicet let, obýval v evropské čtvrti osamělý domek, vzdálen hlomozu, který panuje v tak zvaném obchodním a černém městě, kteréžto názvy správně charakterisují obě části indického hlavního města. Tuto čtvrť pojmenovali také „městem paláců“, a vskutku jest jich tam značný počet, smíme-li tak pojmenovati obydlí, na nichž z paláců není ovšem nic jiného než brány, sloupy a terasy. Kalkuta jest shromaždištěm všech stavebních slohů, kterých anglický vkus v městech starého i nového světa se zálibou používá.

Obydlí plukovníkovo bylo tak zvaný „bungalov“ nejjednoduššího tvaru, t. j. na pouhé cihlové podezdívce postavený dům bez patra, jehož střecha čněla pyramidovitě do výše. Kolkolem byla zbudována veranda podepřená lehkými sloupy. Po stranách tvořily kuchyně, kolny a obydlí služebnictva dvě vyčnívající křídla. Celek ležel uprostřed zahrady, krásnými stromy zarostlé a nízkou zdí obklíčené.

Plukovníkův dům svědčil o bohatství majetníkově. Služebnictvo bylo tak četné, jak tomu bývá v indo-anglických domácnostech. Nábytek, látky, vnitřní zařízení, vše svědčilo výběrem a znamenitou zachovalostí o tom, že zde druhdy panovala ruka rozumné hospodyně, mimo to však také, že tato žena zde již není.

Dohled na sloužící a celkové vedení domácnosti svěřil plukovník úplně starému druhu válečnému, Skotovi, dřívějšímu „kondukteru“ královské armády, šikovateli Mac Neilovi, s nímž bojoval ve všech polních taženích v Indii, jednomu z oněch statečných srdcí, která se zdají bíti v prsou těch, jimž se jednou věnovali. Byl to velký, silný, pětačtyřicetiletý muž, s plnovousem, jako všichni horalé skotští. Svým chováním, výrazem obličeje i starobylým oděvem zůstal tělem i duší Highlanderem (Horalem), ačkoliv vojenskou službu opustil zároveň s plukovníkem Munroem. Oba vzdali se služby v roku 1860. Nevrátili se však do „glénů“ své vlasti, do klanů svých předků, nýbrž zůstali oba v Indii a žili v jakémsi zátiší a osamělosti, což zasluhuje bližšího vysvětlení.

Když mne Banks představoval plukovníku Munroovi, kladl mi jen jediné srdce:

„Nezmiňujte se ani slůvkem o povstání sipojů,“ pravil, „nevyslovujte nikdy jména Nana Sahib.“

Plukovník Eduard Munro pocházel ze starého skotského rodu a jeho předkové prosluli v dějinách Spojeného království. Ke svým předkům čítal onoho sira Hektora Munroa, který velel roku 1760. armádě bengálské a který potlačil povstání, jež sipojové, skoro přesně o sto let později, opětně chtěli obnoviti. Praporník Munro udusil vzpouru s neúprosnou energií a neváhal jednoho dne dáti připoutat osmadvacet povstalců před ústí děl a rozstřílet je na kusy — děsný to způsob popravy, kterého bylo roku 1857. častěji použito a jehož vynálezcem snad byl onen předek plukovníkův. V oné době, kdy se sipojové vzbouřili, velel plukovník Munro 93. pluku skotské pěchoty královské armády. Prodělal skoro celé válečné tažení pod vrchním velením sira Jamesa Outrama, známého reka této války, jenž si zasloužil název „Bayarda indické armády“ a jímž ho také pokřtil sir Charles Napier. S ním tedy nalézal se plukovník Munro v Kavnpuru; súčastnil se druhé válečné výpravy Colina Campbella v Indii, byl při obležení Luknova a opustil tohoto slavného vojína teprve, když byl Outram jmenován členem indické rady.

V roce 1858. vidíme plukovníka sira Eduarda Munroa velitelem Hvězdy indické, „the Star of India (K. C. S. J.)“. Byl povýšen za baroneta, a jeho manželka byla by tím nabyla titulu lady Munro, kdyby nešťastnice nebyla zahynula 15. července 1857 při strašlivém krveprolití Kavnpurském — způsobeném před očima a na rozkaz Nany Sahiba.

Lady Munroová — přátelé plukovníka nenazývali ji jinak nikdy — byla svým manželem zbožňována. Byla jedva sedmadvacet let stará, když zmizela beze stopy při onom hanebném vraždění zároveň se dvěma sty jiných obětí. Po dobytí Luknova jako by zázrakem zachráněná slečna Orrová a paní Jacksonová přežily, jedna svého manžela, druhá svého otce. Lady Munroová však nevrátila se již ke svému manželu. Ba bylo i nemožné nalézti její kosti ve směsici oněch četných obětí v dolu Kavnpurském, aby byly po křesťansku pohřbeny.

Ve svém zoufalství choval sir Eduard jen jedinou myšlenku, dopadnouti Nanu Sahiba, kterého anglická vláda všude dala hledati, a uhasiti spravedlivý cit pomsty, jenž ho sžíral. Vystoupil proto z vojska, aby měl k tomu svobodnější ruku. Šikovatel Mac Neil ho všude následoval. Nadchnuti jsouce týmž duchem, puzeni touž myšlenkou a majíce týž cíl na zřeteli, sledovali oba muži každou jeho stopu a slídili po něm s neúmornou bedlivostí, nebyli však šťastnější nežli anglo-indická policie. Nana Sahib ušel veškerému jejich pátrání. Po třech letech marného namáhání museli se oba odhodlati prozatím upustiti ode všech dalších kroků. Ostatně rozšířila se právě v této době Indií zpráva o smrti Nany Sahiba a sice tentokráte s takovou pravděpodobností, že o tom již nebylo lze pochybovati.

Sir Eduard Munro a Mac Neil vrátili se tedy do Kalkuty, kde se usadili v opuštěném bungalovu. Tam nepročítaje knih ani novin, které by mu byly mohly připamatovati krvavou dobu povstání, a neopouštěje nikdy příbytku, živořil plukovník jako člověk beze vší snahy a cíle.

Zdálo se, že správa o opětném objevení se Nany v okresu Bombayském — novinka, kterou si lidé již po několik dní sdělovali, dosud nedošla k sluchu plukovníka. Bylo to věru štěstí, poněvadž by byl jinak bungalov okamžitě opustil.

To vše sdělil mi Banks, nežli mne uvedl do onoho domu, z něhož bylo štěstí na vždy vypuzeno. Právě proto nesměla by se státi ani zmínka o vzpouře sipojů a o ukrutném vůdci Naně Sahibovi.

Jen dva přátelé — dva všestranně osvědčení přátelé — navštěvovali pilně dům plukovníkův, inženýr Banks a kapitán Hod.

Jak jsem již uvedl, ukončil Banks právě svoji práci, která mu byla přidělena při stavbě trati Great Indian Peninsulárské. Byl to muž pětačtyřicetiletý, v plné síle svého věku. Měl se sice súčastniti také na zařízení trati Madrasské, spojující záliv Arabský se zátokou Benguelaskou, tyto práce mohly však počíti sotva před uplynutím jednoho roku. Trávil tedy svoji dovolenou v Kalkutě, zaměstnávaje se neustále mechanickými problemy: byltě ducha neunavného a plodného, a neustále se zabýval nějakým svým vynálezem. Každou hodinu, která mu zbývala při tomto zaměstnání, věnoval plukovníkovi, k němuž ho poutalo dvacetileté přátelství. Trávil skoro každý večer pod verandou bungalovu ve společnosti sira Eduarda Munroa a kapitána Hoda, kterému právě byla udělena devítiměsíční dovolená.

Hod sloužil u první škadrony karabinníků královské armády a prodělal celé válečné tažení z let 1857 — 58, nejprve pod sirem Colinem Campbellem v Andě a Robilkhandu, na to pod sirem H. Rosem ve středních státech — válka to, jež skončila ztečením Gvalioru. Kapitán Hod, jenž tedy prodělal celou drsnou školu indické války, byl vynikajícím členem klubu Madrasského; měl ryšavé vousy a stár byl jedva třicet let. Ačkoliv náležel ke královské armádě, vypadal přece jako důstojník domorodého vojska, tak se za svého pobytu na poloostrově „indianisoval“. Ani rodem nemohl by se státi lepším Indem. Jemu platila Indie za říši z milosti Boží, za zaslíbenou zemi, jedinou, v níž může a má žíti muž. Zde mohl hověti všem svým choutkám. Jsa povahou svojí vojákem, měl zde neustále příležitost bíti se. Což nedlel jako náruživý lovec v zemi, v níž jako by příroda nahromadila všecku dravou srstnatou a pernatou zvěr starého a nového světa? Neměl-liž jako náruživý lovec po ruce imposantní horstvo Tibetské, jež se pyšní nejvyššími vrchy světa? Co zabraňovalo mu jako neohroženému cestovateli odebrati se tam, kam dosud nikdo nepronikl, totiž do oněch pustých končin pohoří Himalajského? Což, neměl tu i jako nadšený závodník výborná závodiště, která v jeho očích se vyrovnala závodním drahám v Marchu i Epsonu? Tu však musíme říci hned, že právě o tomto posledním předmětu se rozcházely úplně náhledy jeho s Banksovými. Jako plnokrevný mechanik zajímal se inženýr jen pramálo o hrdinské kousky nějakých „gladiatorů“ nebo „Dcer vzduchu“.

Jednoho dne, když naň kapitán Hod znovu v té věci dotíral, odvětil Banks, že dostihy mohly by vzbuditi pouze pod jednou podmínkou vyšší zájem.

„Pod kterou?“ tázal se Hod.

„Pod tou,“ prohlásil Banks zcela vážně, „že jezdec, který dostihne poslední cíle, bude na místě zastřelen.“

„To je nápad!…“ odvětil Hod prostě.

Však byl mužem, který by byl sám prvý podnikl tento odvážný kousek.

Tací byli oba pilní hosté v bungalovu sira Eduarda Munroa. Plukovník rád naslouchal jejich hovoru, ba jejich urputně vedené repliky a dupliky vyloudily někdy i úsměv na jeho rty.

Oba stateční mužové chovali totéž přání, pohnouti plukovníka k cestě, která by ho poněkud povyrazila. Již častěji ho vybízeli, aby s nimi odebral se na sever poloostrova a strávil několik měsíců na blízku oněch „sanitarií“, do kterých se bohatá angloindická společnost za horkého počasí ráda uchyluje. Plukovník nikdy na to nepřistoupil.

Snažili jsme se také vyzkoumati jeho mínění o mojí a Banksově zamýšlené cestě. Téhož večera jsme se o ní rozhovořili. Čtenář již ví, že kapitán Hod horoval o dalekém pochodu do severní Indie. Nemiloval-li Banks koně, byl Hod nepřítelem železnic. Nemohli se tudíž nijak sjednotiti.

Jediným východem z tohoto sporu bylo, setrvati dle libosti v povoze neb palankinu, což se dá na krásných a zachovalých hlavních silnicích Indie snadno provésti.

„Nemluvte mi o vašich spřeženích volů nebo hrbatých turů!“ zvolal Banks. „Bez nás byl byste ještě dnes odkázán na tyto primitivní povozy, o kterých v Evropě již po pět set let nechtí ničeho věděti.“

„Oho, Bankse,“ odvětil kapitán Hod, „s vašimi vagony a cramptony snad by mohly závoditi! Tací velcí bílí buvolové, kteří dovedou pořádně ujížděti tryskem a kteří se vyměňují každé dvě hodiny na poštovních stanicích…“

„A kteří táhnou jakousi čtyrkolou tartanu, v níž jsme zmítáni více než rybáři ve svých člunech na rozbouřeném moři!“

„Nemluvil jsem o tartanech, Bankse,“ odvětil kapitán Hod. „Což nemáme povozy s dvěma, třemi nebo čtyřmi koni, které závodí v rychlosti s vašimi „umrlčími vozy“,[1] jimž toto smutné jméno právem přísluší. Dal bych prostému palankinu přednost…“

„Teď přicházíte dokonce s vašimi palankiny, kapitáne Hode, skutečnými to šest střevíců dlouhými a čtyry střevíce širokými rakvemi, v nichž uzavřeni jsme jako mrtvoly!“

„Připouštím, Bankse, ale nejsme v nich vystaveni ústrkům a nárazům; můžeme dle libosti čísti, psáti i spáti, aniž nás na každé stanici probudí. V palankinu se čtyřmi až šesti gamaly[2] urazíme snadno čtyři a půl míle,[3] aniž jsme v nebezpečí, jak u vašich nemilosrdných rychlíků, že dorazíme skoro dříve k cíli, než vlastně odjedeme.“

„Nejlepší by bylo,“ prohodil jsem, „kdybychom mohli vzíti hned svůj dům s sebou!“

„Jako hlemýžď!“ zvolal Banks.

„Milý příteli,“ odvětil jsem, „hlemýždě, který by mohl dle libosti svůj dům opustiti a opět se do něho vrátiti, nemuseli bychom příliš litovati. Bylo by to nejvyšším stupněm pokroku v cestování, kdybychom mohli cestovati ve svém domě, který se pohybuje dle našeho přání s místa na místo!“

„Snad,“ pravil v tom plukovník Munro, „dostati se s místa, zatím co zůstáváme stále ve svých čtyřech zdech, vzíti s sebou svoje celé okolí a vzpomínky, které jsou k němu připoutány, zaměniti obzor, rozhled, vzduch a podnebí za jiné, aniž bychom musili změnit obvyklý způsob života… ano, ano… snad!“

„Tím vyhnuli bychom se bungalovům, určeným pro cestující,“ pokračoval kapitán Hod, „v nichž nikdy nenalezneme žádaného pohodlí a v nichž ubytovati se smíme jen s povolením úřadů!“

„Zrovna tak jako ošklivým hostincům, kde nám morálně i fysicky derou kůži s těla!“ dodal jsem ne bez příčiny.

„Vůz potulných komediantů!“ vzkřikl kapitán Hod, „avšak v modernějším tvaru! Jaký to krásný sen! Zastaviti se, kdy chceme, odjeti dle libosti, putovati pěšky vedle něho, chceme-li se procházeti, ujížděti tryskem dle potřeby, vzíti s sebou nejen ložnici, nýbrž i salonní jídelnu a kuřácký pokoj, ale především kuchyň a kuchaře, to by byl pokrok, příteli Bankse! Pokuste se tomu odporovati, pane inženýre, pokuste se!“

„Ó ano, ano, příteli Hode,“ odvětil Banks, „byl bych úplně s vámi za roveň, kdyby…“

„Kdyby?…“ opakoval kapitán, krče rameny.

„Kdyby vaše nadšení nebylo nuceno stanouti uprostřed cesty!“

„Což znáte ještě něco lepšího?“

„Nuže, poslyšte. Prohlašujete pohyblivý dům za něco lepšího než jsou vagony, salonní a dokonce i spací vozy železnic. Jste v právu, milý kapitáne, máme-li dosti času, cestujeme-li pro zábavu a nikoli za obchodem. Doufám, že v tom souhlasíme asi všichni?“

„Všichni!“ ujišťovali jsme.

Plukovník Munro pokynul hlavou na znamení souhlasu.

„Toť tedy jasno,“ pokračoval Banks. „Dejme tomu, že byste se obrátil na stavitele kočárů — a tak trochu také architekta, a on by vám zhotovil žádaný pohyblivý vůz. Teď tu stojí v celé nádheře, vyhovuje všem požadavkům pohodlí. Není příliš vysoký, následkem čehož se nemůže převrhnouti, ani příliš široký, aby se mohl ubírati po všech silnicích, a jest duchaplně zavěšen na pérách, aby se v něm mohlo snadno a pohodlně choditi, slovem, jest dokonalý. Předpokládám, že jest zhotoven pro našeho přítele, plukovníka. On nás pozve všecky. Dejme tomu, že chceme navštíviti severní končiny Indie, jako hlemýžďové, avšak jako hlemýžďové, jejichž tělo nepřirostlo k domku. Vše jest připraveno. Nezapomenulo se na nic… ani na kuchaře a kuchyň, na kterých kapitánu tak záleží. Den odjezdu nastal; chystáme se k němu. All right!… Ano, ale kdo potáhne tenhle váš pohyblivý dům, ctěný příteli?“

„Kdo?“ zvolal kapitán Hod. „Mulové, oslové, koně, buvolové přece!“

„Hned v tuctech?“ tázal se Banks.

„Sloni!“ vyrazil kapitán Hod. „Sloni! To by bylo rozkošné a majestátní! Dům tažený slony znamenitě cvičenými, hrdými zvířaty, která táhnou a ujíždějí tryskem jako nejlepší kočárové koně na světě!“

„To by bylo velkolepé, pane kapitáne.“

„Průvod radžy krajem, pane inženýre.“

„Zajisté! Avšak…“

„Avšak… co? Což máte ještě nějaké avšak?“ vpadl mu kapitán Hod do řeči.

„Ó, tihle inženýři! Nejsou k ničemu, než aby všude čenichali obtíže!…“

„A odstraňovali je, je-li to vůbec možno,“ odvětil Banks.

„Odstraňte je tedy!“

„To také učiním, a sice následovně. Veškeré ony hybné síly, milý Munro, které nám tu kapitán vyjmenoval, jdou sice, nosí, táhnou, ale — unaví se také. Stanou se spurnými, svéhlavými, zejména však potřebují všecky — píce. Jakmile tedy nastane nedostatek pastvin, poněvadž pět set jiter luk dá se stěží vzíti s sebou, zastaví se přípřež, ztrácí síly, klesá, hyne hladem, pohyblivý dům nemůže dále a zůstane na jednom místě, jako bungalov, o němž teď hovoříme. Z toho jest patrno, že onen dům nedá se zužitkovati prakticky dříve, dokud nebude zhotoven ve formě parního domu.“

„Který, jak se samo sebou rozumí, bude se pohybovati po kolejích!“ zvolal kapitán krče rameny.

„Ne, po všech silnicích,“ odvětil inženýr, „a bude tažen zlepšenou silniční lokomotivou.“

„Výborně!“ jásal kapitán. „Výborně! Od onoho okamžiku, kdy váš parní dům nebude nucen pohybovati se po kolejích a bude moci jeti, kam bude libo, aniž by musil následovati velitelskou železnou trať, jsem s radostí při tom!“

„Parní tahoun vyvinuje sílu tří až čtyř obyčejných koní, a tento výkon může se dle potřeby zvýšiti. Parní tahoun nepodléhá únavě ani nemoci. Jde stále ku předu v každé šířce, v každém podnebí, ve sněhu i dešti. Nemusí se báti ani útoků dravé zvěře, ani uštknutí hadů, ani bodnutí ovádů nebo jiných obtížných hmyzů. Nepotřebují ostnu honce ani biče kočího. Nemusí odpočívati, nezná spánku. Tahoun, zhotovený rukou lidskou, předčí veškerá tažná zvířata, která Prozřetelnost dala lidem, nezapomeneme-li na jeho vlastní účel a nežádáme-li dokonce, aby se dal snad upéci i na rožni. Jeho celá strava skládá se z kapky oleje nebo tuku, z trochu uhlí nebo dříví. Vy však víte, milí přátelé, že na indickém poloostrově je dosti lesů, že dříví patří tomu, kdo si je vezme.“

„Ovšem že!“ zvolal kapitán Hod. „Sláva parnímu tahounu! Vidím již pohyblivý dům inženýra Banksa ubírající se po indických silnicích, razící si cestu bařinami, vnikající se supěním do hlubokých lesů, odvažující se až k brlohům lvů, pardalů, tigrů, medvědů, levhardů a guepardů; pod ochranou jeho stěn usmrtíme hekatomby dravců a zahanbíme Andersony, Gérardy, Pertuisety, Chassaingy a veškeré nimrody světa! Ó, Bankse, sbíhají se mi sliny v ústech, dovolte jen, abych mohl litovati, že jsem se nenarodil o padesát let později.“

„A proč, pane kapitáne?“

„Poněvadž se váš sen za padesát let uskuteční a parní dům bude zhotoven.“

„To se již stalo,“ odvětil inženýr prostě.

„Stalo? Vy snad?…“

„Ano, já, a obávám se pouze, že předčí ještě váš sen…“

„K dílu, Bankse, k dílu!“ zvolal kapitán Hod, vyskočiv, jako by ho byla zasáhla elektrická jiskra, a hotov ihned odjeti.

Inženýr upokojil ho pokynem ruky, pak obrátil se vážně k plukovníku Munroovi řka:

„Eduarde, nabídnu-li ti pohyblivý dům, přijdu-li za měsíc, až nastane lepší pohoda, k tobě a řeknu ti: „Zde je tvůj pokoj, který se pohybuje a ubírá tam, kam chceš, zde jsou tvoji přátelé, Maukler, kapitán Hod a já, kteří si důtklivě přejí provázeti tě na výlet do severní Indie, odvětíš-li pak: ,Vydejme se na cestu, a Bůh nás cestujících chrániž‘?“

„Ano, přátelé,“ odvětil plukovník Munro po krátkém rozmýšlení. „Bankse, poskytnu ti potřebných prostředků. Splň svůj slib! Zhotov nám onen ideální parní dům, který předčí i Hodovy sny, a pak procestujeme celou Indii!“

„Hurrá! Hurrá! Hurrá!“ zvolal kapitán Hod, „a běda dravcům na hranicích Nepalských!“

V tom objevil se ve dveřích, přilákán výkřiky kapitánovými, šikovatel Mac Neil.

„Mac Nejle,“ oslovil ho plukovník, „odcestujeme za měsíc do severní Indie. Pojedeš s námi?“

„Ovšem že, pane plukovníku, když vy budete také při tom!“ odvětil šikovatel Mac Neil.



[1] Franc. convoi = vlak i umrlčí vůz.

[2] Nosiči palankinu.

[3] As osm kilometrů.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.