ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Teď byla silnice volna pro steam-house — ona silnice, po které jsme hodlali jeti přes Sasserâm na pravém břehu Gangu až do Benaresu.

Míli za poslední zastávkou jel stroj zase obyčejnou rychlostí a urazil asi půltřetí míle za hodinu. Banks hodlal přenocovati dnešní noci pětadvacet mil od Gaye a stráviti noc klidně poblíže malého města Sasserâmu.

Indické silnice vyhýbají se co možná tokům, vyžadujícím mostů, jejichž zřízení na naplavené půdě stojí značný náklad. I v oněch místech, kde se řece nebo proudu nemohou vyhnouti, často jich není. Nalezneme tam však obyčejně přívoz, starodávný výpomocný prostředek, který rozhodně nestačí k přeplavení našeho povozu. Na štěstí jsme ho nepotřebovali.

Zrovna tohoto dne museli jsme překročiti značnou řeku Sônu. Jsouc nad Rhotasem posílena přítoky Koputem a Koylou ústí asi uprostřed mezi Arrahem a Dinaporem v Gangu.

Přeplavba byla neobyčejně lehká. Slon proměnil se zcela jednoduše ve vodní motor. Sestoupil po mírném svahu až do řeky, přeplul ji a široké nohy bičovaly vodu jako lopatky kol, při čemž vlekl vozy, které pluly za ním, za sebou.

Kapitán nemohl se radostí ani utišiti.

„Pohyblivý dům!“ volal neustále, „dům, který jest zároveň vozem a parníkem! Teď scházejí mu již jen křídla, aby se proměnil v letouna a vznesl se do vzduchu!“

„To se také ještě uskuteční, příteli Hode,“ pravil inženýr zcela vážně.

„Ano, vím to, příteli Bankse,“ odvětil zrovna tak vážně kapitán, „vše se jednoho dne uskuteční! Jen jedno ne, totiž, že za dvě stě let budeme ještě mezi živými, abychom spatřili všecky ty zázraky! Život není sice vždycky zrovna příjemný, a přece bych si přál žíti několik století — z pouhé zvědavosti!“

K večeru, dvanáct hodin po odjezdu z Gaye, když jsme projeli pod hrdým rourovým mostem železničním, který se pne čtyřiadvacet stop nad hladinou Sôny, zastavili jsme na blízku Sasserâmu. Chtěli jsme tam zůstati pouze jednu noc, abychom se zásobili dřívím a vodou, a hodlali jsme ráno zase odjeti.

Tento program byl proveden ve všech bodech, a vyjeli jsme z rána dne 22. května, dříve ještě než začalo pražiti, což si slunce uchystalo až na hodiny polední.

Kraj byl neustále stejný, t. j. bohatý a pečlivě osetý, jako podél celého pobřeží rozkošného údolí Gangesského. Nejmenuji zde četné vesnice, které jsou roztroušeny uprostřed nezměrných rýžových polí nebo ukryty pod skupinami palem ve stínu mandlovníků nebo jiných skvostných stromů. Ostatně jsme u nich nezastavovali.

Zastavila-li nám někdy dlouhá, tury tažená kára cestu, stačilo pronikavé zapísknutí parní píšťaly, aby se nám vyhnula, a náš vlak jel kolem, k největšímu úžasu venkovanů.

Během tohoto dne spatřil jsem také s potěšením četná růžová pole. Nebyli jsme teď již příliš vzdáleni od Ghaziporu, střediska výroby růžové vody či spíše růžové tresti.

Tázal jsem se Banksa, může-li mi sděliti něco bližšího o tomto hledaném výrobku, nejdůležitějším v umění voňavkářském.

„Uvedu vám čísla,“ odvětil Banks, „abych dokázal, jak nákladná jest výroba. Čtyřicet liber růží podrobí se nejprve při mírném ohni jakési pozvolné destillaci, a to vydá třicet asi liber květů a překapuje se tak dlouho, až směs váží jen dvacet liber. Tato vystaví se nyní po dvanáct hodin studenému nočnímu vzduchu a následujícího jitra pluje na povrchu — unce vonného oleje. Z osmdesáti liber růží — množství to nejméně dvousettisíc květů — dobude se tedy konečně unce etherického oleje. Je to skutečně hromadná vražda! Nesmíme se tudíž diviti, že růžová essence i ve výrobní zemi stojí čtyřicet rupií čili sto franků.“

„Ah,“ mínil kapitán Hod, „kdyby k výrobě unce alkoholu bylo třeba osmdesáti hroznů, to by byl grog po čertech drahý!“

Toho dne museli jsme překročit ještě Karamnaku, přítok Gangu. Indové udělali z této nevinné řeky jakýsi Styx, na němž není radno plouti. Jeho břeh nemá lepší pověsti nežli břeh Jordanu nebo pobřeží Mrtvého moře. Mrtvoly, které se do něho hodí, odnáší přímo do bramínského pekla. Nechci se zde zabývati otázkami víry; tvrdí-li však někdo, že voda této pekelné řeky má nepříjemnou chuť a že je škodlivá zdraví, musím tomu odporovati, poněvadž naopak je výborná.

Večer, když jsme projeli pahorkovitým krajem s nepřehlednými makovými poli a širými plantážemi rýžovými, tábořili jsme na pravém břehu Gangu, naproti prastarému Jerusalemu Indů, svatému městu Benaresu.

„Čtyřiadvacetihodinná zastávka!“ zvolal Banks.

„Jak daleko jsme vzdáleni teď od Kalkuty?“ tázal jsem se inženýra.

„Asi třistapadesát mil,“ poučoval mne, „a doznáte, milý příteli, že jsme ani nepozorovali délku cesty ani obtíže jízdy!“

Ganges! Známe-li řeku, jejíž pouhé jméno vzbuzuje více poetických legend, a nezdá-li se, že se v něm sjednocuje celá Indie? Najdeme-li na celé širé zeměkouli údolí, které se dá porovnati s jeho údolím, které se, aby řídilo jeho tok, prostírá v délce více než pěti set mil a čítá neméně než sto milionů obyvatelů? Známe druhé místo, kde se událo více zázraků od doby, kdy vystoupily asijské kmeny? Co by řekl Viktor Hugo, který tak nadšeně opěval Dunaj, o Gangu? Ano, to už může mluvit s vysoka, když kdo má

Ganges však má své nebezpečné vlnobití, své smrště, které řádí hůře než bouře evropské řeky. Vine se jako had nejčarovnějšími krajinami světa! Také on plyne od západu k východu. Nepramení však v nepatrných pahorcích — vrhá se s nejvyššího řetězu horského na světě, s horského obra Tibetu, a pohlcuje veškeré přítoky. Sestupujeť s Himalaye!

Následujícího dne, 23. května, prostírala se při východu slunce jeho širá hladina před naším zrakem. Na bílém písku povalovalo se několik hloučků mohutných krokodilů, kteří takřka pili první paprsky slunce. Chovali se klidně, jsouce obráceni k zářící kouli, jako by byli nejhorlivějšími vyznavači Brahmy. Několik mimo plujících mrtvol vyrušilo je však brzy z pobožnosti. Vypravuje se o mrtvolách, které proud unáší, že plují na zádech, jsou-li to mrtvoly mužů, na prsou však, jsou-li to mrtvoly žen. Mohu ujistit, že toto tvrzení je nepravdivé. Netvorové vrhli se rychle na vítanou kořisť, kterou jim řeky poloostrova denně přivádějí, a odvlekli ji do hlubiny. —

Kalkutská železnice vede před svým rozdvojením se u Allahabadu, odkud běží jedno rameno do Delhi a druhé do Bombaye, stále po pravém břehu Gangu, arci co možná v čáře přímé, sledujíc četné jeho okliky. U stanice Mogul Serai, od které jsme byli pouze několik mil vzdáleni, odbočuje kratší trať, která se po překročení proudu dotýká Benaresu a probíhá Gumtiským údolím šedesát kilometrů daleko až do Džaunporu.

Benares leží tudíž na levém břehu. Zde jsme však nehodlali překročiti Ganges, nýbrž teprve v Allahabadu. Ocelový obr zůstal tedy na místě, které jsme si v předvečer 22. května zvolili. U břehu kotvily gondoly hotové převézti nás do posvátného města, které jsem si přál prohlédnouti poněkud zevrubněji.

Plukovník nemohl se v městě, které často navštívil, o ničem více poučiti, nic nového v něm shlédnouti. Onoho dne sice hodlal se k nám připojiti, po zralé uvaze rozhodl se však pro výlet podél břehu řeky, který chtěl konati ve společnosti Mac Neilově. Oba tudíž opustili steam-house před námi, Kapitán Hod, který dříve ležel posádkou v Benaresu, hodlal navštíviti několik druhů. Banks a já — inženýr mne chtěl provázet — byli jsme tudíž jediní, které zvědavost vylákala do města.

Řekl-li jsem, že kapitán Hod ležel posádkou v Benaresu, nesmíme zapomenout, že voje královské armády obyčejně nesídlí přímo v indických městech. Jejich kasárny nalézají se v tak zvaných „cantonmentech“, které následkem toho tvoří skutečně anglické město. Tak jest tomu v Allahabadu, Benaresu a jiných městech říše, kde se usazují se zálibou nejen vojáci, nýbrž i úřadníci, obchodníci a soukromníci. Každé z těchto velkých měst skládá se tudíž vlastně ze dvou částí, z jedné, v níž nalezneme veškerý přepych Evropy, a z druhé, v níž se zvyky a obyčeje Indů zachovaly s veškerým místním zbarvením.

Anglické, k Benaresu přiléhající město, jest Secrole, jehož bungalovy a křesťanské chrámy neposkytují ničeho zajímavého. Tam nalézají se také lepší hostince, v nichž ubytují se cestující. Secrole je městem, které by mohli továrníci ve Spojeném království zabaliti v bedny, aby je ihned zase jinde postavili. Není tam tudíž nic zajímavého. Jakmile jsme, Banks a já, usedli v gondole, plula tato šikmo přes Ganges, abychom si nejdříve prohlédli skvostný amfiteater, jejž tvorí Benares nad vysokými břehy.

„Benares,“ pravil mi Banks, „jest nejpřednějším posvátným městem Indie. Mekka Indů a každý, kdo se zde jen čtyřiadvacet hodin zdržuje, zajišťuje si tím část věčného blaha. Pochopíte, jaké množství poutníků sem láká toto dogma a kolik obyvatel musí čítati město, jemuž přiznal Brahma takové přednosti.“

Benares prý je přes třicet století starý. Byl tedy založen as v době, kdy Troja zmizela s povrchu zemského. Poněvadž míval ode dávna značný, ne sice politický, nýbrž duševní vliv na celý Hindostan, zůstal až do 9. století uznaným střediskem budhistické víry. V té době uskutečnil se náboženský převrat. Braminismus zatlačil starý kult. Benares stal se hlavním sídlem bramínů, ohniskem poutí věřících a tvrdí se, že sem přichází ročně 300.000 poutníků.

Posvátné město má dosud svého radžu. Tento Anglií pouze bídně placený kníže obývá nádherný palác v Ramnaguru na Gangu. Je skutečným potomkem králů Kaziských (dřívější jméno Benaresu), nemá však žádného vlivu, z čehož by si však ničeho nedělal, kdyby mu nebyli snížili plat na jednu lakh rupií, t. j. 100.000 rupií (200.000 korun), peníz, který dřívějším nabobům nestačil ani na drobné výdaje.

Vzpoura z roku 1857. dotkla se, jako vůbec všech měst v Gangeském údolí, i Benaresu. Onoho času ležel v něm posádkou 37. pluk domorodé pěchoty, sbor pravidelné jízdy a půl pluku sikhů. Z královských vojsk bylo tam pouze půl baterie evropského dělostřelectva. Tato hrstka nedovedla odzbrojiti domorodé vojáky. Vládní úřady očekávaly tudíž toužebně příchod plukovníka Neila, který byl s 10. plukem královské armády na pochodu do Allahabadu. Plukovník Neil vtrhl do Benarasu s pouze dvěmastypadesáti muži a rozkázal ihned přehlídku na vojenském cvičišti.

Když byli sipajové shromážděni, rozkázal jim, aby odložili zbraně. Oni to odepřeli, následkem čehož strhl se mezi nimi a pěchotou plukovníka Neile boj. Pravidelná jízda připojila se ihned k povstalcům, rovněž i sikhové, kteří se domnívali, že jsou zrazeni. Teď vychrlilo půl baterie kartáčů, které buřiče přes jejich přesilu a rozhořčení rozprášily.

Boj strhl se mimo obydlí. V městě samém došlo pouze k bezvýslednému povstání mohamedánů, kteří rozvinuli zelený prapor — pokus, jenž zcela selhal. Od onoho dne nebyl v Benaresu po celou vzpouru klid již porušen, ani tehdá ne, kdy se zdálo, že vzpoura v západních provinciích vítězí.

To vše vyprávěl mi Banks, zatím co člun náš plul po vodách Gangu.

„Milý příteli,“ pravil, „navštívíme tedy Benares; dobrá! Jakkoliv však město jest prastaré, nenaleznete v něm ani jedinou stavbu, která by byla starší tří set let. Nedivte se tomu. Je to následek náboženských svárů, při nichž oheň a železo hrají vždy jen smutnou úlohu. Přes to však jest Benares podivuhodným městem, a nebudete litovat, že jste podnikl tento výlet.“

Brzy na to zakotvila naše gondola v přiměřené vzdálenosti, abychom ze zátoky, podobné zátoce neapolské, mohli přehlédnouti malebný amfiteatr jeho domů, stavěných nad sebou na pahorku, a množství paláců, z nichž celý komplex následkem snížení se půdy, kterou vlny proudu neustále podrývají, hrozí sesutím. Čarovné toto panorama jest korunováno nepalskou pagodou čínského slohu, zasvěcenou Budhovi, lesem věží, hrotů, minaretů a pyramidionů, čnějících nad chrámy a mešitami, nad kterými trčí zlatý hrot Šivova lingamu, a oběma úzkými šipkami mešity Aurungzebské. Banks nepřistál bezprostředně u jednoho z „ghatů“, čili schodiště, které vede od hladiny vodní k pobřežním ulicím, nýbrž kázal plouti podél nábřeží, jehož zdivo sahá až k řece.

Viděl jsem opětně scény Gayské, jen že v jiné končině. Místo zelených lesů Phagulských tvořil obraz posvátného města pozadí. Předmět byl však skoro týž.

Také zde pokrývalo tisíce poutníků břehy řeky, terasy a schody a vrhali se po třech a čtyřech plni zbožnosti do proudu. Nesmíme se však domnívati, že tato koupel jest bezplatná. Hlídači s červenými turbany a mečem po boku vybírali spolu s čilými bramíny vstupné u posledních stupňů ghatů, prodávajíce při tom zároveň růžence, amulety a jiné posvátné předměty.

Ostatně netísnili se tu pouze poutníci, kteří se chtěli vykoupat, nýbrž i kupci, jejichž jediným zaměstnáním bylo nabírání svěcené vody, kterou prodávají až do nejzazších koutů poloostrova. Na důkaz pravosti jest každá láhev opatřena pečetí bramínů, přes to však dějí se při tom velké podvody, neboť vývoz této zázračné vody nabyl příliš značných rozměrů.

„Zdá se mi, že by veškeré vody Gangu nestačily pro spotřebu věřících!“ mínil Banks.

Ptal jsem se ho na to, nepřihodí-li se někdy při tomto koupání nehoda, poněvadž o bezpečnostních opatřeních nebylo ani potuchy. Plaveckých mistrů, kteří by neopatrné varovali vydati se do rychlého proudu, zde ku př. nebylo.

„Nehody jsou dosti časté,“ odvětil mi Banks, „však duše věřícího jest zachráněna, byť i tělo bylo ztraceno. Proto si z toho příliš mnoho nedělají.“

„A krokodili?“ pátral jsem dále.

„Krokodili drží se ponejvíce stranou. Hluk ve vodě je leká a plaší. Těchto netvorů jest třeba obávati se mnohem méně než zlosynů, kteří se ponořují, pod vodou plují, ženy a děti uchvacují a je o šperky olupují. Vypravuje se také o bídníku, který pokryt umělou hlavou hrál delší dobu úlohu falešného krokodila a nashromáždil si značné jmění při tomto výnosném a nebezpečném řemesle. Konečně sežral tohoto vetřelce skutečný krokodil, a nezbylo z něho nic než hlava z vydělané kůže, která plula ještě po vodě.“

Mimo to je ještě dosti přepiatých věřících, kteří vyhledávají dobrovolně smrt v Gangu a to způsobem mnohdy velmi rafinovaným. Upevní si ku př. kolem těla růženec prázdných avšak otevřených nádob podoby osudí. Voda do nich pozvolna vniká a táhne je za radostného pokřiku okolostojících ke dnu.

Gondola dopravila nás brzy ku Manmenka-ghatu. Zde vypínaly se hranice, na kterých upalují se mrtvoly všech těch, kteří chovají obavy v svůj posmrtný život. Věřící dávají se rádi upáliti na tomto místě a proto planou hranice ve dne v noci. Z velké dálky dávají se sem dopravovati bohatí babuové, jakmile jsou uchváceni nezhojitelnou nemocí. Benares je v jejich očích bezpochyby nejlepší stanicí odjezdu při „jízdě na onen svět“. Spáchal-li zesnulý pouze odpustitelné hříchy, odletí duše jeho kouřem Manmenky přímo do místa věčného blaha. Byl-li však velkým hříšníkem, musí se duše jeho napřed očistiti v těle nově narozeného bramína. Pak smí doufati, byl-li jeho život při druhém vtělení bezúhonný, že mu nebude uložena třetí „avatara“ (třetí vtělení se), dříve než bude připuštěn k požitkům bramínského nebe.

Zbytek dne použili jsme k návštěvě města, jeho nejdůležitějších staveb a bazarů, obložených dle arabského zvyku temnými krámy. Zde prodávají se zejména jemné mušelíny, mimo to „kinkoby“, zlatem protkávané hedvábné látky, nejdůležitější to výrobek benaresského průmyslu. Ulice jsou dobře zachovalé, avšak úzké, jako skoro ve všech městech ozařovaných kolmými téměř paprsky tropického slunce. Vždyť i ve stínu je zde nesmírné parno. Litoval jsem upřímně nosiče našeho palankinu, ačkoliv si tito nestěžovali.

Ubožáci mohli si při tom vydělati několik rupií a to stačilo, aby měli dosti síly a zmužilosti. Zcela jinak vypadal naproti tomu Ind, či spíše Bengalec, s jiskrným zrakem a potměšilým výrazem v obličeji, který nás bez ostychu všude následoval.

Při vystupování na nábřeží Manmenko-ghatské prohodil jsem v hlasitém hovoru jméno plukovníka Munroa. Bengalec, který viděl přistáti naši gondolu, se při něm mimovolně zachvěl. Nevěnoval jsem tomu další pozornosti, napadlo mi to však opět, že se nám tento vyzvědač lepí stále na paty. Opustil nás pouze, aby za chvilku na to opětně se objevil před nebo za námi. Byl to přítel nebo nepřítel? Nevěděl jsem; rozhodně však vzbudilo u něho jméno plukovníka Munroa neobyčejný zájem.

Náš palankin zastavil se brzy na úpatí velkých schodů se sto stupni, které vedou z nábřeží k mešitě Aureng-Zebské.

Dříve vystupovali věřící, jako poutníci v Římě, na tento druh Santa Scaly pouze po kolenou. Tenkráte čněl chrám Višny na tomtéž místě, které nyní zaujímá mešita dobyvatele.

Byl bych si rád prohlédl Benares z vrcholku minaretů, které jsou mistrovským dílem stavitelským. Při výšce stodvaatřiceti stop mají stále jen průměr obyčejného komína, ale uvnitř vinou se schody; byl však, a sice právem, vydán zákaz vystupovati na ně. Již teď uchylují se oba minarety značně od kolmice, a sesují se co nejdříve, poněvadž nemají tak pevné základy jako šikmá věž v Pise.

Když jsme opouštěli mešitu Aurenga-Zeba, uzřel jsem opětně Bengalce, který nás u její brány očekával. Pohlédl jsem na něho ostře, a on sklopil oči. Nežli jsem naň upozornil Banksa, chtěl jsem se přesvědčiti, bude-li nás tato podezřelá osoba stále následovat, a mlčel jsem proto.

V zázračném městě Benaresu je sta pagod a mešit, a rovněž tolik skvělých paláců, z nichž rozhodně nejkrásnější patří radžovi nagporskému. Žádný radža si totiž neodepře získati si kousek půdy v posvátném městě, do něhož putují všichni v době velkých slavností Mely.

Nebyl jsem s to, abych seznal chrám Bišešvarský, v němž vypíná se lingam Šivův. Tento neforemný kámen, prý část těla nejdivočejšího boha indického bájesloví, pokrývá studnu, jejíž ztuhlá voda dle pověsti má zázračné účinky. Viděl jsem také Mankarniku nebo posvátný vodotrysk, v němž koupají se věřící k velkému užitku bramínů, dále Man-Mundir, hvězdárnu zřízenou před dvěma sty lety císařem Akbarem, jejíž přístroje, nehybné a neužitelné, jsou vesměs zhotoveny z — kamene.

Slyšel jsem také vyprávět o paláci opic, který navštěvují všichni do Benaresu zavítavší cizinci. Pařížan by rozhodně očekával, že uvidí slavný opičí dům z Jardin des Plantes. Chyba lávky!

Palác není nic než chrám, Durga Khund, ležící za jedním předměstím. Pochází z 9. století a jest jednou z nejstarších staveb města. Opice zde nejsou zavřeny v zamřížovaných klecích, nýbrž pobíhají volně po nádvoří, přeskakují z jedné zdi na druhou, vylézají na vrcholky ohromných mandlovníků a rvou se hlasitě o pražená zrna, jež tak milují, a jež jim návštěvníci přinášejí. Zde, jako všude jinde, vybírají bramíni, strážci Durgy Khundu, malou daň, následkem které tento stav v Indii jest nejvýnosnější.

Rozumí se, že jsme byli vedrem nemálo unaveni, když jsme pomýšleli večer na návrat do steam-housu. Snídali a obědvali jsme v jednom z nejlepších hotelů anglického města Secrolu, přiznávám se však přece, že jsme postrádali kuchyň monsieura Parazarda.

Když se gondola vrátila k úpatí ghatu, aby nás přepravila na pravý břeh Gangu, spatřil jsem Bengalce naposledy těsně u našeho člunu. Zdálo se, že loďka, kterou řídil jakýsi Ind, ho očekává. Což se hodlal přeplouti rovněž přes řeku a následovati nás až do našeho tábora? Stávalo se to znenáhla podezřelým.

„Bankse,“ počal jsem v tom šeptem, ukazuje na Bengalce, „to je špehoun, který špehuje každý náš krok.“

„Pozoroval jsem ho,“ odvětil Banks, „a viděl jsem také, že jméno plukovníka Munroa vzbudilo jeho pozornost.“

„Neměli bychom ho tedy…?“

„Ne, ne, nechme ho na pokoji,“ vpadl mi Banks do řeči. „Bude lépe, bude-li myslit, že není pozorován… ostatně tu již není.“

Skutečně zmizel člun Bengalcův mezi množstvím loděk, které nyní brázdily tmavé vlny Gangu.

Tu obrátil se Banks k našemu lodivodu.

„Znáš onoho muže?“ tázal se co možná lhostejně.

„Ne, viděl jsem jej poprvé!“ odvětil lodník.

Noc se skláněla. Sta lodic okrášlených prapory a pestrými svítilnami, obsazených pěvci a hudebníky, křižovalo se teď všemi směry na proudu. Na levém břehu vysvitlo mnoho ohňostrojů, které mne upomínaly na nebeskou říši, kde jsou ve velké vážnosti. Toto divadlo, jemuž není rovno, dá se jen stěží popsati. Nemohl jsem se dozvěděti, z které příčiny uspořádána byla tato patrně improvisovaná noční slavnost, jíž zúčastnili se Indové všech tříd. Naše gondola dostihla levého břehu právě v okamžiku, kdy slavnost končila.

Zdála se býti přeludem. Netrvala déle než pablesk světla, který zazáří na okamžik na nebi a zase uhasne. Však, řekl jsem již, že Indie ctí tři sta milionů bohů, ďáblů, svatých a blahoslavených každého druhu, že rok nečítá tolik hodin, minut a vteřin, aby na každého připadla alespoň jediná.

Plukovník Munro a Mac Neil vrátili se již před námi do našeho tábora. Banks tázal se šikovatele, událo-li se něco za naší nepřítomnosti.

„Nic,“ odpověděl Mac Neil.

„Neplížila se kolem nějaká podezřelá osoba?“

„Ne, pane Bankse. Máte snad příčinu k nějakému podezření?“

„Byli jsme na svém výletu do Benaresu neustále stopováni,“ odvětil inženýr, „a to se mi dokonce nelíbí.“

„A tento vyzvědač byl?…“

„Bengalec, kterého na nás upozornilo teprve jméno plukovníka Munroa.“

„Co by ten muž as od nás chtěl?“

„To nevím, Mac Neili, rozhodně však musíme býti opatrnými.“

„Budu na stráži!“ ujišťoval šikovatel.