Zlatý fond > Diela > Zemí šelem I


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem I

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 13 čitateľov

Kapitola XVI. Bludička

Po celý měsíc, od 12. března do 12. dubna ukrýval se Nana Sahib v pâlu. Chtěl anglickým úřadům popřáti času, buď aby se vzdaly dalšího pátrání, neb aby se přidržely falešné stopy.

Oba bratři sice ve dne nikdy nevycházeli, za to však jejich věrní procházeli údolím, navštěvovali vesnice a samoty, ohlašovali narážkami objevení se mocného „multi“, poloboha a poločlověka a připravovali tímto způsobem druhy k národnostní vzpouře.

V noci odvažovali se i Nana Sahib a Balao Rao ze svého úkrytu a ubírali se pak až k břehům Nerbuddy, chodili od vesnice k vesnici, od pâlu k pâlu, očekávajíce hodinu, až budou moci vystoupiti s jakousi bezpečností také v územích radžů, Angličanům poplatných. Nana Sahib věděl ostatně, že několik poloodvislých a cizí jho s nelibostí nesoucích radžů ihned uposlechne jeho vyzvání. Posud však platila jeho činnost pouze divokým kmenům Gudvanským.

Barbarští Bhilové, kočovní Kundové a Gundové — kmen rovněž tak málo civilisovaný jako domorodí ostrované Velkého okeánu — byli hotovi se vzbouřiti, Nanu následovati. Prohlásil se z opatrnosti sice jenom dvěma nebo třem náčelníkům, přesvědčil se však, že jeho jméno samo upoutá několik milionů Indů, žijících roztroušeně v středních výšinách Hindostanu.

Po návratu do pâlu Tanditského sdělovali si pak bratři, co slyšeli, viděli a vykonali. Také jejich lidé se kolem nich shromáždili a přinášeli odevšad zprávu, že duch vzpoury vane již jako bouře údolím Nerbuddy. Gundové čekali jen, aby mohli provolati „kisri“, válečné heslo horalů, a vrhnouti se na vojenské oddíly okresu.

Pravý okamžik však dosud nenadešel.

Nestačilo patrně, aby vzplanulo území mezi horami Sautpurrajskými a Vindhyjskými. Pochodeň vzpoury musela se ještě více šířiti z místa na místo, proto také bylo potřebí, shromážditi hořlaviny v územích podrobených Angličanům v sousedních provinciích Nerbuddy. Všecka ona města a osady Bhopalu, Malvy a Bundelkundu, jakož i celé království Scindijské, měla tvořiti jediné ohnisko požáru. Z podstatných příčin však Nana Sahib vyhledával sám svoje staré stoupence ze vzpoury roku 1857, domorodce, kteří jsouce věrni jeho úmyslům a nevěříce v jeho smrt, čekali den ode dne, až zase vystoupí.

Měsíc po svém příchodu do pâlu Tanditského domníval se Nana Sahib, že bude moci vystoupiti s plnou jistotou. Byl přesvědčen, že zprávě o jeho opětném objevení se v provincii nebude dáno víry. Důvěrní vyzvědači poučili ho o veškerých opatřeních, která vykonal guvernér okresu Bombayského k jeho zajetí. Věděl dobře, že úřady vyvinuly v prvních dnech, ovšem marně, zimničnou činnost. Onen rybář Aurungabadský, bývalý zajatec Nanův, padl jeho dýkou, a nikdo netušil, že prchající fakir a nabob Dandu Pant, na jehož hlavu byla vypsána cena, jsou jedna a táž osoba. Týden na to ochablo počáteční rozčilení, uchazeči o cenu 2000 liber vzdali se veškeré naděje a jméno Nany Sahiba upadlo zase v zapomenutí.

Nabob mohl nyní zase býti osobně činným, a mohl, bez obavy, že bude poznán, pokračovati ve svém pobuřování. Odešel nyní, v průvodu svého bratra, z pâlu Tanditského, oblékaje se brzy co Pars, brzy co prostý raiot (rolník), obrátiv se na sever, ku druhému břehu Nerbuddy až za západní svah Vindhyje.

Vyzvědač, který by byl stopoval veškeré jeho kroky, byl by ho dne 21. dubna zastihl v Indoře.

V tomto hlavním městě království Holkarského stýkal se Nana Sahib, zachovávaje přísné incognito, s četným, většinou mák pěstujícím obyvatelstvem, skládajícím se z odhodlaných a fanatických Rihillů, Mekranisů a Valajalů, většinou uprchlých sipojů domorodých pluků, kteří se ukrývali v přestrojení indických rolníků.

Na to překročil Nana Betvu, přítok Džumny, která teče podél západní hranice Bundelkundu na sever, a dorazil dne 19. dubna rozkošným údolím, porostlým nesčíslnými datlovníky a mandlovníky do Suaru.

Zde nalézají se památné starodávné památky stavitelské, totiž tak zvané „tôpy“, jakési náhrobky s polokoulovitou střechou, které tvoří na severní straně údolí hlavní skupinu Saldhary. Z rovů, těchto příbytků mrtvých, jejichž buddhistickému ritu věnované oltáře chráněny jsou kamennými střechami, vyrojilo se na volání Nany Sahiba na sta uprchlíků. Byli pohřbeni pod těmito troskami, aby ušli strašlivé odplatě Angličanů, a stačilo jim jediné slovo, aby věděli, co si nabob od nich přeje; pokyn v pravý čas musel dostačiti, aby je poštval v houfech na dobyvatele. Dne 24. dubna nalézal se Nana v Bhilse, hlavním městě mocného okresu Malvaského, a shromáždil v troskách starého města prvky vzpoury, kterých by byl v novém městě nenalezl.

Dne 27. dubna dorazil nabob do Raygurhu, poblíž hranic království Pannaského, a dne 30. k troskám starého města Sangoru, nedaleko místa, kde generál sir Hugh Rose svedl s povstalci krvavý boj, který mu průsmykem Maudanporským dal do rukou klíč k roklím Vindhyjským.

Zde připojil se k nabobovi zase jeho bratr, který se s Kâlaganim ubíral za ním, a oba prohlásili se náčelníkům vynikajících kmenů. V zahájeném rokování stanovili základní body všeobecné vzpoury. Zatím co Nana Sahib a Balao Rao operovali na severu, měli jejich spojenci veleti na severním svahu Vindhyje. Oba bratři hodlali, než se vrátí do údolí Narbuddského, navštíviti ještě království Pannaské. Odebrali se tam podél Keynu, pod krytem nesmírných jehličnatých stromů, bambusů a pod ochranou nesčetných lián, které pokrývají skoro celou Indii. Zde získali četné, divoké přívržence mezi chudými dělníky, kteří pracují na účet tamějšího radži v démantových polích. „Tento radža,“ dí Rousellet, „dal, nahlížeje k jakému úkolu ho odsoudila vláda Angličanů, přednost tomu, státi se raději knížetem podzemním než bohatým osadníkem, ač přece jím byl.“ Démantová pole, která mu náležela, prostírala se na sever od Pennahu na třicet kilometrů a v jeho dolech dobývalo mnoho dělníků drahokamy v Benaresu a Allahabadu velice hledané. Mezi těmito nešťastníky, kteří museli vykonávati nejtěžší práce, a které dal radža jednoduše stínati, když nalezli méně démantů, nalezl Nana Sahib tisíce přívrženců, hotových bojovati a zemříti pro neodvislost své vlasti.

Odtud vrátili se oba bratři konečně zase k Nerbuddě, aby se prozatím opětně ukryli v pâlu Tanditském. Chtěli vzbouřiti ještě Bhopal, než vypukne povstání na severu i na jihu. Jest to velké mohamedánské město, které zůstalo vždy hlavním sídlem islamu v Indii, a jehož begum zůstal po celou velkou vzpouru Angličanům věrným.

Nana Sahib a Balao Rao dorazili v průvodu asi dvanácti Gundů dne 24. května do Bhopalu, v poslední den Moharumských slavností, jimiž světí mohamedáni nový rok. Oba byli oblečeni v kroj „Joguiů“, příšerné to sekty žebráků, kteří nosí dlouhé dýky se zakulacenými čepelemi, jimiž se sekají v opojení, aniž by si příliš ublížili.

Nejsouce k poznání v tomto kroji, ubírali se oba bratři s procesím ulicemi města, uprostřed četných slonů, kteří nesli na hřbetě „tadziasy“, t. j. malé chrámky dvacet střevíců vysoké: vmísili se při tom mezi mohamedány s bohatými zlatotkanými rouchy a mušelínovými čepicemi a dostali se pak zase mezi hudebníky průvodu nebo mezi vojáky, bajadéry, mladíky v ženských šatech — pestré množství, které celému obřadu dávalo spíše vzhled karnevalu. Vyměnili při tom s Indy všech kast, mezi nimiž měli hojně přívrženců, mnoho nesrozumitelných, pouze buřičům z roku 1857 známých znamení.

K večeru odebrali se všichni účastníci k jezeru ležícímu těsně před východním předměstím. Za ohlušujícího křiku, střelby z pušek a praskání petard a záře tisíce pochodní vrhali věřící tadzie do vln jezera. Tím končily slavnosti Moharumské.

V tom ucítil Nana Sahib ruku na svém rameni. Obrátil se. Vedle něho stál Bengalec.

Bengalec mu sdělil následující šeptem a Nana Sahib naslouchal, aniž by svoje rozčilení i jen posunkem prozradil.

„Plukovník Munro opustil Kalkutu.“

„Kde jest nyní?“

„Byl včera v Benaresu.“

„Kam se ubírá?“

„Na hranici Nepalu!“

„Za jakým účelem?“

„Aby tam strávil několik měsíců.“

„A pak?“

„Aby se vrátil do Bombaye.“

V tom zavznělo tiché zapísknutí. Množstvím proklouzl Ind a přiblížil se k Nanu Sahibovi.

Byl to Kâlagani.

„Vydej se ihned na cestu,“ rozkázal mu nabob. „Vyhledej Munroa, který nyní cestuje severními kraji. Připoj se k němu. Prokaž mu nějaké služby, a odvaž se, bude-li třeba, životem, nehni se však od něho, dokud nevnikne za Vindhyou do údolí Nerbuddy. Pak, ale teprve pak, podej mi zprávu, kde mešká!“

Kâlagani odvětil pouze pokynem a ztratil se zase v množství. Pokyn nabobův platil mu za rozkaz. Deset minut na to opustil Bhopal.

Teď přistoupil Balao Rao ku svému bratru.

„Jest čas, abychom odešli.“

„Ano,“ odvětil Nana Sahib, „musíme dorazit před východem slunce do pâlu Tanditského.“

„Ku předu tedy!“

Oba kráčeli nyní v průvodu svých Gundů podél severního břehu jezera až k opuštěnému dvorci, kde na ně a jejich průvodce čekali koně. Tito byli velmi rychlí, krmeni kořenitou pící, tak že urazí padesát mil za noc. O osmé hodině ujížděli tryskem po silnici z Bhopalu k Vindhyi.

Nabob chtěl z opatrnosti doraziti přede dnem do pâlu Tanditského, poněvadž bylo rozhodně moudřejší dostati se nepozorovaně do údolí.

Malý hlouček uháněl tedy, co koně stačili.

Nana Sahib a Balao Rao nemluvili spolu více ani slova, jímala je však tatáž myšlenka. Z tohoto výletu pres hory Vindhyjské vezli si nejen naději, nýbrž i jistotu, že nesčetní přívrženci se k nim připojí. Výšina střední Indie jim úplně náležela. Staré vojenské oddíly, roztroušené po širých krajích, rozhodně nemohly odolati prvnímu nájezdu buřičů. S jejich zničením získá vzpoura volné pole a brzy zvedne se od jednoho pobřeží k druhému zeď fanatických Indů, o niž se patrně roztříští královská armáda.

Zároveň myslil Nana Sahib také na šťastnou náhodu, která mu přivedla plukovníka Munroa do cesty. Konečně opustil plukovník Kalkutu, kde k němu byl těžký přístup. V nejbližší době neujde mu jediné jeho pohnutí. Ani se nenaděje a Kâlagani zavede ho do nejpustších krajin Vindhyjských hor a tam nezachrání ho nic od pomsty, kterou mu Nana Sahib přísahal.

Balao Rao nevěděl o rozmluvě svého bratra s oním Bengalcem ničeho. Teprve u vchodu k pâlu Tanditskému, kde na okamžik odpočívali, sdělil mu ji Nana Sahib krátce.

„Munro opustil Kalkutu a ubírá se do Bombaye.“

„Silnice do Bombaye vede až k pobřeží indického okeánu!“

„Silnice do Bombaye,“ odvětil Nana Sahib zvláštním hlasem, „vede tentokráte pouze k Vindhyi!“

Tato odpověď řekla vše.

Vsedli zase na koně a zmizeli v houštinách břehu Nerbuddy.

Bylo pět hodin ráno. Rozednívalo se již. Nana Sahib, Balao Rao a jejich soudruzi dorazili právě ku korytu Nazzuru, které tvoří cestu k pâlu.

Na tomto místě zanechal koně pod dozorem dvou Gundů, kteří je měli dovésti do nejbližší vesnice.

Ostatní následovali oba bratry a vystupovali po stupních ukrytých pod hladinou bystřiny.

Kolkolem panovalo ticho. Dosud nerušil hluk dne ticho noci.

Náhle zahřměl vzduchem výstřel, na který následovalo několik jiných. Zároveň bylo slyšet na hoře trojnásobné hurá!

Důstojník vedoucí oddíl padesáti vojáků, objevil se u pâlu.

„Palte! Nechť nikdo neunikne!“ zvolal ještě jednou.

Ihned zahřměla nová salva vypálená z nejbližší blízkosti na Gundy, kteří obklopovali Nanu Sahiba a jeho bratra.

Padlo pět nebo šest Indů; ostatní skočili zpět do koryta Nazzur a zmizeli v lese.

„Nana Sahib! Nana Sahib!“ volali Angličané, prodírajíce se úzkým křovím.

Tu vztyčil smrtelně raněný ještě jednou ruku proti nim.

„Smrt a zkáza dobyvatelům!“ zvolal strašným hlasem a klesl nehybně zpět.

Důstojník přistoupil k mrtvole.

„Je to snad Nana Sahib?“ tázal se.

„Ano, je to on,“ odvětili dva vojíni z oddílu, kteří znali naboba dobře z Khavnpuru.

„Nuže tedy, za ostatními!“ velel důstojník. Celé oddělení spěchalo do lesa k pronásledování Gundů.

Sotva že všichni zmizeli, sestoupil bez hluku jakýsi stín po úbočí pâlu.

Byla to „bludička“ zahalená v dlouhý kus hnědé látky, kterou objímal v pasu provaz.

Předešlého večera dovedla šílená nevědomky důstojníka a jeho lidi na toto místo.

Sotva že se vrátili do tohoto údolí, vyhledala bezděčně pâl Tanditský, ku kterému ji táhl bezděčný pud. Tentokráte pronesl však podivný tvor, který dosud byl němý, jméno, jediné a to jméno vraha Khavnpurského.

„Nana Sahib! Nana Sahib!“ opakovala stále, jakoby byl následkem nevysvětlitelného tušení zase vstoupil obraz naboba před její zrak.

Toto jméno vzbudilo v neobyčejné míře pozornost důstojníka. Následoval šílenou v patách. Což ukrývá se zde nabob, na jehož hlavu byla vypsána cena?

Důstojník nařídil potřebné a dal střežiti koryto Nazzuru až do svítání. Když do něho vstoupili Nana Sahib a Gundové, uvítal je salvou, která několik z nich skolila, mezi nimi vůdce vzpoury sipojů.

Takové bylo setkání, které telegram ještě téhož dne oznámil guvernéru okresu Bombayského. Tato zpráva rozhlásila se bleskurychle celým poloostrovem a tak dozvěděl se ji Munro dne 26. května z novin Allahabadských.

Tentokráte nedalo se pochybovati o smrti Nany Sahiba. Vždyť jeho totožnost byla dokázána a list přinášel tato slova:

„Indická říše nemusí se v budoucnosti ničeho již obávati od nelidského radži, který ji stál tolik krve!“

Když šílená opustila pâl, sestoupila i ona korytem Nazzuru. Z jejích těkavých očí vysvitl jakýsi vnitřní žár a její rty šeptaly jméno naboba.

Když přišla k místu, kde ležely mrtvoly, zastavila se před onou, kterou khavnpurští vojáci poznali. Obličej mrtvého byl dosud hrozivý.

Šílená poklekla a položila ruku na tělo provrtané kulemi, jehož krev potřísnila záhyby jejího roucha. Hleděla dlouho upřeně na ně, zvedla se, potřásla hlavou a sestupovala zvolna korytem Nazzuru.

Pak upadla bludička zase v obvyklou netečnost a jméno všemi proklatého Nany Sahiby nesplynulo již s jejích rtů.

« predcházajúca kapitola    |    



Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.