Zlatý fond > Diela > Zemí šelem I


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem I

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 13 čitateľov

Kapitola VII. Poutníci Phalguští

Behar tvořil dříve císařství Magadhaské. Byl to v dobách budhistů jakési posvátné území a jest dosud pln chrámů a klášterů. Před mnoha stoletími však nastoupili bramíni místo kněží Budhových. Zmocnili se „viharů“, těží z nich a živí se výnosem kultu; věřící proudí se všech stran; konkurují silně svatým vodám Gangu, poutím do Benaresu a náboženským slavnostem Džaggernautu: slovem celá krajina náleží jim.

Je to bohatá země s nekonečně dlouhými, smaragdově zelenými poli rýžovými, nesmírnými plantážemi makovými a četnými, v bujné zeleni ukrytými osadami, ostíněná palmami, mandlovníky, datlovníky a tarasy, mezi které rozestřela ruka přírody skoro neprostupnou síť lian. Cesty, po kterých se ubírá steam-house, tvoří samé husté klenuté chodby, jejichž vlhká půda tají okřívající svěžest.

Majíce mapu před očima, ubíráme se, neobávajíce se, že zabloudíme, dále ku předu. Hučení a supění našeho slona mísí se s ohlušujícím křikem opeřenců a disharmonickým křikem opic. Jeho dým valí se v hustých kotoučích mezi fénixy, banány, jejichž zlatožluté plody září jako hvězdy z lehkých mráčků. Kam přijde, vzlétají houfy něžných rajek, jejichž peří mizí v bílých kotoučích páry. Tu i tam odrážejí se ostře skupiny banánů a oranžů, nebo malá políčka „dahlů“ t. j. druhu keřovitě rostoucího hrachu se stonky na metr vysokými, jichž užívá se v zálesáckých vesnicích ke zhotovování plotů.

Však to horko! Vlhký vzduch sotva že vniká navlhčenými stínidly před našimi okny. Kraj pokryt jest ohnivým dechem „hot windů“ — teplých větrů — které se, přeletujíce širé roviny na západě, prosytily horkem. Jest na čase, aby červnový monsum změnil tento stav atmosféry. Nikdo nesnese bez nebezpečí udušení na dlouho působení tohoto žhavého slunce.

Kraj jest také zcela opuštěn. Dokonce i „raiotové“, zvyklí na palčivé paprsky sluneční, musí zanechati každé polní práce. Lze použiti pouze ještě stinných ulic a těch také pouze proto, že se jimi ubíráme pod ochranou svého pohyblivého bungalovu. Topič Kâluth jest zajisté zhotoven, nesmím říci z platiny, poněvadž platina se roztaví, nýbrž z čistého uhlíku, aby se neroztekl před svým rozpáleným kotlem. Však ne! Ten statečný Ind odolá! Má zajisté jinou, teplo odrážející povahu, kterou nabyl na můstcích lokomotiv na tratích střední Indie.

Dne 19. května ukazoval teploměr zavěšený na stěně jídelny teplotu 106 °Fahrenheita (41,11 °Celsia). Toho večera musili jsme se vzdáti své hygienické procházky „havakany“. Toto slovo značí vlastně „jísti vzduch“, t. j. že vdechujeme po dusném parnu tropického letního dne trochu svěžího, čistého večerního vzduchu. Tentokráte by byla atmosféra naopak strávila nás.

„Pane Mauclere,“ oslovil mne v tom šikovatel Mac Neil, „to mne upomíná na poslední dny března, když sir Hugh Rose pokoušel se baterií, sestávající pouze ze dvou děl, prostřeliti průlom do pevnostních zdí Jansijských. Před šestnácti dny přešli jsme Betvu a odsedlali v té době jen jedenkráte koně. Bojovali jsme mezi ohromnými žulovými stěnami, což zde znamená totéž jako bojovati mezi stěnami vysoké pece. Našimi řadami kráčeli „chitsiové“, kteří nosí vodu v měchách, a lili nám ji na hlavy, mezitím co jsme stříleli, bez čehož bychom byli padali jako mouchy. Ano, tu mi něco napadá. Byl jsem unaven, hlava mi hrozila puknouti, klesal jsem skoro k zemi… V tom mne zpozoroval plukovník Munro, vyrval chitsimu měch z ruky a vylil obsah jeho na mne… byla to poslední voda, již mohl nosič opatřit! Věřte, takového něco se nikdy nezapomene. Ne! Kapku krve za každou kapku vody! A kdybych vycedil veškeru svoji krev za pana plukovníka, zůstanu přece ještě jeho dlužníkem!“

„Šikovateli,“ tázal jsem se, „nepozorujete, že plukovník Munro jest od našeho odjezdu ještě zamyšlenější a zamlklejší než obyčejně? Zdá se, že každým dnem…“

„Tak jest, pane Mauclere,“ odvětil Mac Neil, přerušuje mne, „je to také zcela přirozené! Vždyť pan plukovník blíží se stále více Luknovu a Khavnpuru, kde Nana Sahib povraždil tak hanebně… Ó, nemohu o tom mluvit, aniž by mi krev stoupala k hlavě! Bylo by snad lépe změniti směr cesty a nejeti oněmi provinciemi, kde zuřila vzpoura nejhrozněji. Pamatujeme se na tyto děsné události ještě příliš dobře, než aby vzpomínka na ně byla již vybledla.“

„Můžeme směr změniti,“ odvětil jsem. „Chcete-li, šikovateli, promluvím o tom s Banksem a kapitánem Hodem…“

„Ne, ne, je příliš pozdě,“ odvětil Mac Neil. „Zdá se mi dokonce, že si pan plukovník přeje ještě jednou spatřiti jeviště oné děsné války a že chce navštívit místo, kde paní Munroová nalezla smrt — a jakou smrt!“

„Je-li tomu tak,“ odtušil jsem, „bude snad lépe vyhověti plukovníku Munroovi a ničeho neměniti na našem plánu. Často skýtá nám útěchu a zmírnění bolu, můžeme-li se vyplakat u hrobu těch, kteří nám byli drahými…“

„U hrobu, ano!“ zvolal Mac Neil. „Což však smíme zváti také hrobem onu studnu v Kavnpuru, do níž nasváženo ve zmatené směsici tolik nešťastných obětí? Stojí u ní snad pomník, podobný oněm, jaký budují zbožné ruce na našich skotských hřbitovech, na nichž uprostřed květin a stinných stromů vytesáno jest jméno, jediné jméno toho, kdo pod ním odpočívá? Ach, pane, obávám se, že bude plukovník trpěti hrozně. Opakuji však, že jest již pozdě odvrátiti ho od této cesty. Kdož ví, nezpěčoval-li by se poslechnouti nás. Ne, nechme toho, a Bůh stůj při nás!“

Mac Neil měl patrně důvody, že mluvil s takovou určitostí o úmyslech plukovníka Munroa. Sdělil-li mi však všecko a byla-li jediným důvodem, že opustil Kalkutu, pouze touha, aby spatřil ještě jednou Kavnpur? Budiž však tomu jakkoliv, teď pudilo ho to jako magnet k místu, kde ono strašlivé drama bylo rozuzleno! Teď musili jsme se poddati běhu věcí.

V tom mi napadlo otázati se šikovatele, zdali sám vzdal se všech myšlenek na pomstu, slovem, věří-li, že Nana Sahib jest mrtev.

„Ne,“ odpověděl mi Mac Neil přímo. „Ač nemám stop, na nichž bych své důvody založil, přece nemohu věřiti, že Nana Sahib zemřel, aniž byl potrestán za své zločiny! Ne, ne! A přece, nevím nic a ničeho jsem o tom neslyšel!… Je to jakýsi pud, který mne ovládá… Ó, jak by to blažilo srdce moci schladiti tuto oprávněnou zášť! Dejž Bůh, aby mne tušení neklamalo, a abychom ještě…“

Šikovatel neukončil větu… Jeho posunek dokončil, co jeho rty nechtěly vyslovit. Sluha souhlasil úplně s pánem.

Když jsem Banksovi a kapitánu Hodovi sdělil obsah této rozpravy, vyslovili se oba, že směr cesty se nemůže a nesmí změniti. Nemluvili jsme ostatně nikdy o tom, že se podíváme do Kavnpuru samého, poněvadž jsme hodlali po překročení Gangu u Benaresu cestovati východními provinciemi království Audského v Rohilkandem přímo na sever. Dosud nebylo jisto, nechť si šikovatel Mac Neil myslil cokoliv, že plukovník Munro touží po tom spatřiti opětně Luknov nebo Kavnpur, místa tak strašlivých pro něho upomínek; však, i kdyby si to přál, nehodlali jsme mu odporovati.

Nana Sahib konečně byl osobností tak známou, že cestou o něm zajisté uslyšíme, potvrdí-li se zpráva, že se v Bombayi objevil. V době našeho odjezdu z Kalkuty bylo o nabobovi sotva zmínky a z našich příležitostných dotazů dalo se souditi, že úřady byly špatně zpraveny.

Kryly-li však tyto domněnky mimo nadání pravdivé jádro, a choval-li plukovník Munro teď skutečně tajné úmysly, bylo s podivem, že to nesdělil místo Mac Neilovi svému důvěrnému příteli Banksovi. Dalo se to však vysvětliti tím, jak i Banks prohlásil, že vynakládal vše, aby plukovníka odvrátil od tohoto nebezpečného a zbytečného podniku, kdežto šikovatel ho spíše k němu nabádal.

Dne 19. května okolo poledního minuli jsme osadu Čittru. Steam-house byl tedy vzdálen 450 kilometrů od místa odjezdu.

Následujícího dne, s nastávající nocí, dne 20. května, dorazil ocelový obr po palčivě žhavém dnu do Gaye. Zastavili jsme se u břehu Phalgu, svaté to řeky, jež jest svými poutěmi daleko široko známa. Oba domy umístili jsme na hezkém, skvostnými stromy ostíněném místě na břehu řeky, dvě míle před městem.

Hodlali jsme zde stráviti 36 hodin, totiž dvě noci a jeden den, poněvadž toto místo, jak jsem již podotkl, zasluhovalo bližší povšimnutí.

Následujícího rána, proto, abychom ušli polednímu žáru, rozloučili jsme se, totiž Banks, kapitán Hod a já, již o čtvrté hodině s plukovníkem Munroem a ubírali jsme se do Gaye.

Tvrdí se, že do tohoto střediska bramínského kultu přichází ročně nejméně 150.000 věřících. Když jsme se blížili k městu, spatřili jsme také silnici pokrytou nesmírným množstvím mužů, žen a dětí. V dlouhém, slavném průvodu ubírali se všichni, kdož přežili námahy daleké pouti, aby vykonali svoje náboženské obřady.

Banks seznal území Baberské již dříve, při příležitosti přípravných prací k železnici, která dosud nebyla uskutečněna, nemohli jsme si tudíž přáti lepšího průvodu, jenž přimel dokonce i kapitána Hoda, aby zanechal doma své lovecké nářadí, tak že jsme se nemusili obávati, že nás náš nimrod cestou opustí.

Těsně před osadou, kterou právem můžeme nazvati „svatým městem“, upozornil nás Banks na posvátný stan, jenž obklopen byl zbožnými poutníky každého pohlaví a stáří.

Byl to t. zv. „pipal“ s ohromným kmenem; ačkoliv většina jeho větví stářím již opadala, mohl přece čítati dva až tři tisíce let, kterýžto náhled potvrdil Ludvík Rousselet na své vysoce zajímavé cestě indickým územím radžů dva roky později.

Tento poslední representant pipalů, které dlouhou řadu století stínily toto místo, a z nichž první zasazen byl pět set roků před početím křesťanského letopočtu, nesl náboženské jméno „Boddhi“. Fanatikové, kteří klečeli kolem něho, věřili, že je to týž, jemuž Budha kdysi žehnal. Stojí na polorozvalené terase, poblíž prastarého chrámu z pálených cihel.

Tisíce Indů pohlíželo dosti nelaskavě na přítomné tři Evropany. Neozvali se sice proti nám, nedovolili nám však proniknouti ani k terase ani ke zříceninám chrámu. Poutníci tvořili kolem oněch svátostí skutečné zdi, jimiž sotva dovedli bychom si proraziti cestu.

„Kdyby zde byl bramín,“ pravil Banks, „dosáhli bychom více a mohli bychom si stavbu podrobně prohlédnouti.“

„A kterak?“ tázal jsem se s úžasem, „což jsou kněží méně přísní, než jejich věřící?“

„Můj milý Mauclere,“ poučoval mne Banks, „neznám přísnosti, která by se nedala zlomiti několika rupiemi. Celkem jest velmi užitečno, že jsou bramíni.“

„To věru nepochopuji!“ odvětil kapitán Hod, jenž nedával na jevo vůči Indům, jejich mravům, předsudkům a předmětům jejich úcty tolik shovívavosti, jíž požívají zcela spravedlivě u jeho krajanů.

Indie byla v jeho očích pouze „vyhražené lovecké hájemství“ a pro něho měli dravci v bařinách více ceny než všichni obyvatelé měst a vesnic dohromady.

Když jsme si dostatečně prohlédli okolí posvátného stromu, vedl nás Banks dále směrem ke Gayi. Čím blíže jsme přicházeli k tomuto městu, tím více rostl počet poutníků. Brzy spatřili jsme průsekem ve stromoví Gayu ležící na vrcholku skály, kterou korunuje svými obdivuhodnými stavbami.

Především vzbuzuje pozornost cestujícího chrám Visny. Proveden je v moderním slohu, poněvadž ho královna Holkarská dala teprve před několika lety znova vystavěti. Nejpozoruhodnější zvláštností tohoto chrámu jsou v nitru jeho se nalézající vlastní stopy kroků Višňových, když kdysi sestoupil k zemi, aby bojoval s démonem Mayou. Boj mezi bohem a zlým duchem byl brzy rozhodnut. Zloboh podlehl, a skála, nalézající se v samém Višnu-Padu, svědčí hlubokými otisky nohou, že tu démon měl kousek krušné práce.

Řekl-li jsem, že tyto otisky nohou jsou patrny v kamenu, musím dodati, že tomu věří pouze Indové. Evropanu není dovoleno podívati se na tyto božské stopy. Možná, že je k rozeznání jich v posvátném kameni potřebí také pevné víry, které se lidem ze Západu většinou nedostává. Tentokráte Banks ani svými rupiemi ničeho nesvedl. Ani jediný kněz nedal se uplatiti k takovému zhanobení posvátných předmětů. Nedovolím si rozhodnouti, zdali snad výška obnosu nedostihla požadavků bramínského svědomí, rozhodně však se nám nepodařilo vniknouti do chrámu a nevím tudíž dosud nic o „stopách“ onoho něžného a krásného muže azurové barvy, oděného v kroj dávných králů, proslulého svými desíti vtěleními, zástupce tvořivé síly, v opak Šivy, zástupce ničivé, kterého pokládají Vaišnavové, ctitelé Višny, za pravého z tří set milionů bohů, kteří se vyskytují v jejich mnohobožském bájesloví.

Proto však přece nemuseli jsme litovati svého výletu do svatého města a k Višnu-Padu. Není ovšem možná vylíčiti to množství chrámů, řadu domů a nesmírný počet viharů, skrze které nebo kolem kterých jsme se museli ubírati, abychom se k němu dostali. Sám Theseus s klubkem Ariadny byl by zabloudil v tomto labyrintu! Sestoupili jsme tedy opět s Gayské skály.

Kapitán Hod zuřil. Chtěl si vylíti vztek na bramínovi, jenž nám zabraňoval vstup do Višnu-Padu.

„Co vás to napadá, Hode,“ pravil mu Banks, zdržuje ho, „víte, že Indové ctí svoje kněze, bramíny, nejen jako tvory vznešené krve, nýbrž i jako bytosti vyššího původu?“

Když jsme se dostali k oné části Phalgu, jež omývá skálu Gayskou, spatřili jsme před sebou nesmírné množství poutníků. Tu tísnili se v nevylíčitelném zmatku muži, ženy, starci a děti, bohatí babuové i chudí raiotové nejnižších tříd společenských, měšťáci i venkované, vaišiové, kupci a majitelé dvorců, kšatryové, hrdí domorodí bojovníci, sudrové, zubožení řemeslníci nejnižších sekt, pariové, kteří jsou postaveni mimo zákon a kteří znečistí svým zrakem předměty, na které pohlédnou — slovem, všecky třídy nebo kasty Indie, tu silný Radžput odstrkuje lokty slabého Bengalce, onde obyvatelé Pendžabu mohamedány ze Scindu. Jedni přibyli v palankinech, druzí na vozech, v nichž zapřaženi hrbatí volové. Tu odpočívají jedni vedle svých velbloudů, jejichž hadovité hlavy strou se po zemi, druzí vykonali celou cestu pěšky, a stále ještě přicházejí nové davy se všech stran poloostrova. Tu i tam vypínají se stany, stojí odpřažené vozy a je viděti chýže z větví, sloužící všem ke krátkému pobytu.

„Jaký to pustý hluk!“ prohodil kapitán Hod.

„Voda Phalgu nebude po slunce západu právě chutná k pití!“ mínil Banks.

„A proč ne?“ tázal jsem se.

„Poněvadž jest posvátná, a všecky tyto podezřelé davy se v ní vykoupají, jako Gangisté činívají ve vlnách Gangu.“

„Jest naše ležení po proudu odtud?“ zvolal Hod, ukazuje rukou směrem, kde stál náš vlak.

„Ne, kapitáne, upokojte se,“ odvětil inženýr, „naše ležení je proti proudu.“

„To je štěstí, Bankse, nepřeji si, aby náš ocelový obr byl napájen z tohoto nečistého pramene!“

Prodrali jsme se tisíci Indů, kteří se tísnili na úzké prostoře.

Při tom bylo slyšeti nejprve neladný lomoz řetězů a zvonků, který vyvinovali žebráci, namáhající se vzbuditi veřejnou útrpnost.

Hemžilo se tu zrovna zástupci společností tuláckých, po celém indickém poloostrově tak rozšířených. Mnozí ukazovali falešné rány jako Clopin-Trouillefouové[4] ve středověku. Bývají-li žebráci ze řemesla, většinou jen strojenými mrzáky, tož jest tomu zcela jinak u těchto fanatiků. Věru bylo by ztěžka podati o tom zřejmějších důkazů.

Tu bylo vidět fakiry, tak zv. „gussainy“, polonahé, posypané popelem; onde člověk se zdřevěnělou rukou, čehož docíleno neustálým napínáním, tamo dlaň prorostlá nehty vlastních prstů. Jiní zase uložili si měřiti celou cestu z domova až sem svým vlastním tělem. K tomu cíli lehajíce na zem a zvedajíce se ihned na to urazí tím způsobem sta mil, jako by byli měřičskými řetězy. Tamo viselo několik věřících, opojených mangem — jakýmsi druhem tekutého opia svařeným s konopím — na větvích na železných skobách, které si zatkli do masa na ramenách. Při tom se ještě otáčeli, až se přetrhly a oni spadli do vln Phalgu.

Jiní opět ke cti Šivy majíce nohy zprobodány, jazyky provrtány a tělo šípy skrz naskrz celé zpropícháno, dávali řinoucí se krev svou lízati hadům. Celé to divadlo bylo ovšem evropským očím hnusné. Spěchal jsem rychle dále, když mne Banks náhle zadržel řka:

„Teď blíží se hodina modlitby!“

Právě objevil se uprostřed lidstva bramín. Zvedl pravou ruku a ukázal k slunci, které dosud bylo ukryto za skalou Gayskou.

První z něho vytrysknuvší paprsek byl znamením. Množství skoro úplně nahé vrhlo se do vln. Někteří spokojili se krátkým potopením, jako v prvních dobách křtu; jiní za to zaměnili předepsanou koupel v opravdovské zábavy ve vodě, na nichž se náboženský charakter stěží dal ještě poznati. Nevím, zdali zasvěcenci, zatím co mručeli „sloky“ čili pamětní veršíky, jež jim kněží za určitou odměnu předříkávali, nepomýšleli více očistiti své tělo nežli svoji duši. Nejdříve zachytili plochou dlaní trochu vody, rozstřikli ji do všech čtyř úhlů světa a porosili si několika kapkami obličej, jako koupající se, kteří se baví na plochém břehu mořských lázní. Mimo to vyrvali si za každý spáchaný hřích jeden vlas. Jak mnohý by byl asi zasloužil, aby byl vyšel s úplně holou hlavou z vln Phalgu! Hluk a jásot koupajících se, kteří zvlnili vodu rychlým ponořováním a tlučením nohou jako špatní plavci, byl tak strašlivý, že i aligatoři prchali zděšeně k druhému břehu. Tam vyseděli, hledíce s vypoulenýma očima na rej lidí, kteří je vypudili z jejich říše, a klapali hrozivě mohutnými čelistmi. Poutníci se o ně vlastně nestarali více než o neškodné ještěrky.

Byl nejvyšší čas, abychom tyto podivné svaté nechali samotny, aby se mohli připraviti ke vstupu do Kailu, t. j. ráje Brámova. Kráčeli jsme tudíž podél břehu Phalgu, abychom dorazili opět do svého ležení.

Snídaně shromáždila nás všecky u tabule, a zbytek neobyčejně parného dne uplynul beze vší příhody. Kapitán Hod prošel k večeru ještě jednou nejbližší okolí a přinesl něco zvěře. Zatím doplnili Storr, Kâluth a Gumi zásoby vody a paliva a upravili pec pod kotlem, poněvadž jsme hodlali časně z rána vyraziti.

V devět hodin večer odebrali jsme se všichni do svých pokojíků. Klidná, velice však teplá noc zahalila vše kolkolem. Husté mraky zakrývaly hvězdy a tížily vzduch ještě více. Ani po západu slunce teplota příliš neklesla.

Vzduch byl tak dusný, že jsem jen stěží usínal. Oknem, jež jsem nechal otevřeno, nevanul chlad, ale palčivý vzduch, jenž se mi zdál naprosto nezpůsobilým ku pravidelné funkci plic. Blížila se půlnoc, a dosud jsem nezamhouřil oka. Přes to chtěl jsem před odjezdem tři až čtyry hodiny dřímati, však byl jsem na omylu chtěje spánku poroučeti. Sen se mi vyhýbal. Pevná vůle nezmohla ničeho, působila spíše opak.

Byla asi jedna hodina z rána, když zaslechl jsem temný hluk, který se šířil podél břehů Phalgu.

Domníval jsem se nejprve, že se vlivem atmosféry přesycené elektřinou přihrne od západu nějaká bouře. Tato bude snad děsná, promíchá však alespoň vrstvy vzduchové a usnadní dýchání.

Mýlil jsem se. Větve stromů, kryjících náš tábor, ani se nepohnuly.

Vystrčil jsem hlavu oknem a naslouchal jsem. Vzdálený hluk sice bylo slyšet, vidět však nebylo ničeho. Temně černá hladina Phalgu prostírala se přede mnou, bez oněch kmitavých záblesků, které by bylo každé pohnutí rozhodně způsobilo. Hluk nevycházel tedy ani ze vzduchu, ani z vody.

Nepozoroval jsem nic podezřelého. Ulehnul jsem tedy opět a počal jsem, zmořen únavou, dřímati. Někdy zaslechl jsem ještě onen hluk, ale pak jsem pevně usnul.

Dvě hodiny na to, právě když začalo svítati, byl jsem náhle probuzen.

Kdosi volal inženýra:

„Pane Bankse!“

„Co se stalo?“

„Pojďte rychle!“

Poznal jsem hlas Banksův a strojníka, jenž vstoupil do chodby mezi našimi pokojíky.

Vstal jsem ihned a opustil jsem svoji ložnici. Banks a Storr dleli již na přední verandě. Plukovník Munro přišel právě přede mnou a kapitán Hod objevil se brzy na to.

„Co se stalo?“ tázal se inženýr.

„Pohleďte tam!“ odvětil Storr.

Světlo nastávajícího dne dovolovalo pohled na břeh Phalgu a na část silnice podél něho vedoucí, na několik mil. Užasli jsme nemálo, když jsme spatřili několik set Indů, tábořících v tlupách podél břehu a na silnici.

„Toť jsou naši včerejší poutníci!“ mínil kapitán Hod.

„Co zde však chtějí?“ tázal jsem se.

„Očekávají bezpochyby východ slunce,“ odvětil kapitán, „aby se vrhli do posvátných vln.“

„Ne,“ odtušil Banks. „Koupele si mohou odbýti v Gaye samotné. Přišli-li sem, tedy…“

„To znamená, že náš ocelový obr vzbudil obvyklou pozornost!“ vpadl kapitán Hod. „Zaslechli nejspíše, že gigantický slon, kolos, jakého dosud neviděli, jest na blízku a přitrhli sem, aby se mu divili!“

„Zůstane-li jen při obyčejném obdivu,“ prohodil inženýr vrtě hlavou.

„Čeho se ještě obáváš, Bankse?“ tázal se plukovník Munro.

„Ó, ničeho… jen, že nám ti fanatikové zastoupí cestu a zdrží nás.“

„Buď rozhodně opatrným! S takovými svatými nemůžeme zacházeti dost něžně.“

„Zajisté!“ souhlasil Banks.

Pak zavolal topiče:

„Kâluthe, jsou topeniště v pořádku?“

„Ano!“

„Zapal tedy!“

„Ano, ano, zapal, Kâluthe!“ opakoval kapitán Hod; „top, aby náš slon dech páry a kouře vychrlil těm poutníkům do obličeje!“

Bylo půl čtvrté z rána. Kotel vyrobí za půl hodiny dostatečné množství páry. Topič zapálil palivo, dřevo praskalo na roštu a z chobotu mohutného slona, který čněl až do větví vysokých stromů, vystupoval černý kouř.

V tom blížily se jednotlivé skupiny Indů. Mezi množstvím nastalo všeobecné pohnutí. Brzy byli jsme těsně obklopeni. Poutníci v prvních řadách zvedali ruce nebo je natahovali ke slonu. Mnozí se ukláněli, klesali na kolena nebo vrhali se úplně na zem, nejspíše na důkaz, že se slonu koří a k němu se modlí.

Plukovník Munro, kapitán Hod a já stáli jsme zatím na verandě, jsouce poněkud znepokojeni, jakého stupně tento fanatismus dosáhne. Mac Neil přistoupil také a hleděl mlčky ven. Banks vstoupil se Storrem do věžičky, kterou obrovské zvíře neslo na hřbetě a odkudž je mohli dle libosti uvésti v pohyb nebo zastaviti.

O čtvrté hodině již klokotalo a syčelo to v kotli. Indové tento temný hukot zajisté považovali za hněv nadpozemského slona. Tlakoměr ukazoval teď tlak pěti atmosfér, a Storr vyfoukl páru záklopkami, což vypadalo, jako by ucházela koží obrovského tlustokožce.

„Máme dostatečný tlak, Munro!“ zvolal Banks.

„Odjeď tedy, Bankse, pozorně však, abys nikoho neporanil!“

Bylo již skoro jasno. Silnice podél Phalgu byla pokryta věřícími, kteří nejevili chuti nám ustoupiti. Za těchto okolností ovšem nebylo snadno jeti ku předu a nikoho neporaniti.

Banks několikráte zapískal na parní píšťalu, načež poutníci odpověděli děsným řevem.

„Uhněte, se! Pozor!“ zvolal Banks hlasitě a poručil strojníku, aby regulátor pootevřel.

Bylo slyšeti syčení páry vnikající do pístů. Stroj otočil se o půl kola, z chobotu vystoupil mohutný kotouč páry.

Množství na okamžik ustoupilo. Strojník otevřel regulátor na polovic. Hučení ocelového obra se sesilovalo, a náš vlak hnul se hustými řadami Indů, kteří neměli chuti ustoupit.

„Dejte pozor, Bankse,“ zvolal jsem.

Nahnuv se přes zábradlí, pozoroval jsem, že se vrhl asi tucet fanatiků na cestu patrně v tom úmyslu, aby se dali rozdrtit koly těžkého stroje.

„Ti hlupáci!“ zvolal kapitán Hod, „pokládají náš vlak za vůz Džagernauty! Chtějí se dát rozšlapat nohami památného slona!“

Na pokyn inženýrův zavřel strojník přítok páry. Poutníci ležící přespříč silnice neměli se ku vstávání. Kolem nich ječelo a řvalo rozčilené množství a dodávalo jim různými posunky odvahy.

Stroj se zastavil. Banks nevěděl, co má počít, a byl patrně v rozpacích.

Náhle mu něco napadlo.

„Uvidíme přece…!“ pravil.

Otevřel kohout sloužící k čištění a profukování válců. Ihned zasyčel mohutný proud páry po zemi, že vzduch otřásl se hukotem.

„Hurá! Hurá! Hurá!“ křičel kapitán Hod. „Jen více, příteli Bankse, jen více!“

Tento prostředek působil. S křikem vyskočily dobrovolné oběti, když je zastihla horká pára. Chtěli se sice dát rozdrtit, však ne opařiti.

Dav ustoupil, a cesta se uvolnila. Regulátor byl docela otevřen, a kola zařízla se hluboko do země.

„Ku předu, ku předu!“ naléhal kapitán Hod tleskaje a směje se z plna hrdla.

Ocelový obr rychle ujížděl a zmizel brzy s očí lidí oněmělých úžasem jako báječný tvor uprostřed mraku páry.



[4] Clopin-Trouillefou, známý král žebráků z románu Hugova „Notre Dame de Paris“.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.